Období: duben 2012

V příštím okamžiku sedím na svojí posteli, s pusou dokořán v němém výkřiku, kterému nebylo dáno zaznít. Podruhé v jednom roce jsem ztratila rodinu, zůstala mi jen ozvěna Rileyiných slov: číst dál

„Ever, už jsi? Je potřeba brzy vyjet! Nechceme chytit provoz!“ číst dál

Na to zapomeň. Nemáš mi co rozkazovat, Ever!“ křičí Riley, ruce založené na prsou, obličej zakaboněný, odmítá se hnout. číst dál

„Boha jeho. Totálně jsem to pohnojila,“ zaúpí Rachel, přehodí si hnědé vlnité vlasy přes rameno a obrátí oči ke stropu. „Včera večer jsem se na to prostě moc nepodívala. A pak jsem byla dlouho vzhůru a posílala si textovky –“ podívá se na mě a potřese hlavou. „No nic. Stačí, když ti řeknu, že můj život, tak jak ho známe, skončil. Takže si mě dobře prohlídni, protože jakmile budou výsledky a rodiče se je dozvědí, nadosmrti už neuvidím klíčky od auta. Podle všeho jsme spolu naposled.“ číst dál

Zabočím do Romanovy ulice, zaparkuju na jeho příjezdové cestě, doběhnu ke dveřím a bez váhání je vyrazím. Dřevo zapraská, rozletí se na třísky, dveře se zhoupnou v pantech a otevřou se. Doufám, že ho překvapím nepřipraveného, abych mu mohla zaútočit na všechny čakry a jednou provždy se s ním vypořádat. číst dál

S těžkým srdcem a nohama jako z olova projdu chodbou do kuchyně, s každým krokem, kterým se vzdaluju od Damena, je to těžší. číst dál

Nedovedla jsem si představit, že bych někdy mohla být vděčná za svůj náhlý prudký růst a čerstvě napumpované bicepsy, ale díky nově nabyté velikosti a síle (nemluvě o Damenově vychrtlosti) mi stačí pár kroků, abych Damena prakticky přenesla od auta až k Aviným předním dveřím, ani pak ho však nepřestávám podpírat. Zaklepu na dveře a jsem připravená je případně i vyrazit. Naštěstí Ava otevře a mávne rukou, abychom šli dovnitř, za což jsem opravdu ráda. číst dál

Vyjdu ze třídy a tak trochu počítám s tím, že narazím na Romana, jak na mě čeká s tím svým vyzývavým leskem v očích. Ale nečeká. A sotva dojdu do jídelny, dozvím se proč. číst dál

Probudím se brzy. Nejspíš si chci poslední den svého života, nebo aspoň poslední den života, který jsem si vybudovala tady, užít, co to jde. Určitě mě jako obvykle přivítá sbor zplna hrdla pokřikující Mešuge! Magore! a taky novější Čarodějnice!, ale když vím, že tomu budu vystavená naposledy, je to něco úplně jiného. číst dál

Se všemi ingrediencemi pohromadě – tedy se všemi kromě pramenité vody, extra panenského olivového oleje, dlouhých, bílých a tenkých voskovic (které Lina už neměla, což je s podivem, když se vezme, že to byla v podstatě nejnormálnější věc, kterou jsem po ní chtěla), pomerančové kůry a fotky Damena, kterou bych ani nečekala, že by mohla mít – se vrátíme k mému autu. číst dál