„Boha jeho. Totálně jsem to pohnojila,“ zaúpí Rachel, přehodí si hnědé vlnité vlasy přes rameno a obrátí oči ke stropu. „Včera večer jsem se na to prostě moc nepodívala. A pak jsem byla dlouho vzhůru a posílala si textovky –“ podívá se na mě a potřese hlavou. „No nic. Stačí, když ti řeknu, že můj život, tak jak ho známe, skončil. Takže si mě dobře prohlídni, protože jakmile budou výsledky a rodiče se je dozvědí, nadosmrti už neuvidím klíčky od auta. Podle všeho jsme spolu naposled.“
„Prosím tě,“ protočím panenky. „Jestli to někdo zbodal, víme obě, že jsem to já. V tomhle předmětu plavu celej rok! Prostě se nehodlám zabejvat vědou, nebo co. Tyhle informace v životě nepoužiju.“ Zastavím se kousek od její skříňky a sleduju, jak ji otevírá a hází dovnitř štos knih.
„Jsem jenom ráda, že je to za námi a výsledky budou až příští tejden. Což znamená, že bych si měla užít života, dokud to jde. Když už jsme u toho – v kolik se mám večer stavit?“ zeptá se s obočím povytaženým, až se jí ztrácí pod ofinou.
Cestou k parkovišti s povzdechem zakroutím hlavou. Dojde mi, že jsem jí ještě neřekla, jak se věci mají, a že bude naštvaná. Shrnu si dlouhé blonďaté vlasy za ucho a osmělím se: „Pokud jde o večer…“ začnu, „nastala menší změna plánu. Naši jdou pryč, takže mám hlídat Riley.“
„A tomu říkáš menší změna plánu?“ Rachel se zastaví kousek od parkoviště a očima přejíždí řady aut, aby jí neuniklo, kdo s kým jede.
„No, říkala jsem si, že třeba až usne, mohla by ses stavit a –“ Zmlknu a ani se nenamáhám větu dokončit, protože je jasné, že Rachel neposlouchá. Jakmile jsem se zmínila o mladší ségře, vypustila mě. Rachel patří k vzácnému druhu jedináčků, kteří nikdy netoužili mít sourozence. Dělit se s někým o přízeň, na to ji neužije.
„Na to zapomeň,“ řekne. „Malý lidi maj ulepený prsty a velký uši a nedá se jim věřit. Co takhle zejtra?“
Zavrtím hlavou. „Nemůžu. Máme rodinnej den. Jedeme nahoru k jezeru.“
„Aha,“ kývne Rachel. „Přesně tohle nemusíš řešit, když se rodiče rozvedou. U nás je rodinnej den, když se sejdeme u soudu kvůli vymáhání alimentů.“
„Ani nevíš, jaký máš štěstí,“ poznamenám a vzápětí vtipu zalituju. Nejenom že to je naprostá lež, ale navíc po něm ve mně zůstal takový pocit smutku a viny, že bych ho nejradši vzala hned zase zpátky.
Jenže Rachel mě stejně neposlouchala. Dělá, co může, aby upoutala pozornost úžasné Shayly Sparksové, největší frajerky, jaká kdy prošla touhle školou. Div že neposkakuje a neječí jako nějaká fanynka, zuřivě na ni mává v naději, že si jí Shayla všimne. Ta má však jiné starosti – nakládá do svého nebesky modrého Brouka všechny svoje bezva kamarády. Rachel pak stáhne ruku a začne se škrábat na uchu. Předstírá, že jí není ani trochu trapně, když ji Shayla nevzala na vědomí.
„Dej na mě, to auto zas není tak skvělý,“ upozorním ji, kouknu na hodinky a rozhlédnu se po parkovišti, jestli neuvidím Brandona, který už tu, sakra, měl být. „Miata jezdí líp.“
„Cože?“ zamračí se Rachel nevěřícně. „Odkdy v ní jezdíš?“
Přimhouřím oči, opakuju si svoje slova v hlavě a netuším, proč jsem je řekla. „Ehm, nejezdím,“ pokrčím rameny. „Nejspíš – nejspíš jsem to někde četla.“
S přimhouřenýma očima si prohlídne můj černý svetr s véčkem a džínsy, které jsou mi tak dlouhé, že je tahám po zemi. „A odkud máš tohle?“ popadne mě za zápěstí.
„Prosím tě. Vidělas je miliónkrát. Dostala jsem je loni k Vánocům,“ sdělím jí a snažím se jí vykroutit, protože se blíží Brandon. Říkám si, jak mu to sluší, když mu vlasy padají přes oči.
„Já nemyslím hodinky, ty hloupá. Myslím tohle!“ klepne prstem na náramek hned vedle hodinek, náramek z podkoviček vykládaných malinkými růžovými kamínky. Ten šperk mi nic neříká, ale když se na něj podívám, mám takový divný pocit kolem žaludku.
„Já – nevím,“ zamumlám a ucuknu, když na mě Rachel zůstane zírat s otevřenou pusou, jako bych měla o kolečko navíc. „Možná mi ho poslala teta, víš, ta, jak jsem ti o ní říkala, ta co bydlí v Laguna Beach –“
„Kdo bydlí v Laguna Beach?“ zeptá se Brandon, vezme mě kolem pasu a skloní se ke mně, aby mě políbil. Rachel nás sjede pohledem a obrátí oči v sloup. Z Brandonových rtů mám ale tak nepříjemný pocit, že se od něj rychle odvrátím.
„Mám tu odvoz,“ vykřikne Rachel, rozběhne se k terénnímu autu svojí mámy a ještě přes rameno zavolá: „Dej vědět, kdyby se něco změnilo – ohledně večera, víš?“
Brandon se na mě podívá a přivine si mě blíž, až jsem úplně namáčknutá na jeho hrudi, a zase se mě zmocní ten divný pocit kolem žaludku.
„Co by se mělo měnit?“ zeptá se a nepřijde mu zvláštní, když se mu vykroutím, nezaznamenal, že o něj najednou nejevím zájem, což je naprostá úleva, protože netuším, jak to vysvětlit.
„Ale, chce jet na mejdan k Jadenovi, jenže já musím hlídat,“ sdělím mu, dojdu k jeho Jeepu a hodím si do něj bágl, na zem k nohám.
„Nechceš, abych se stavil?“ usměje se. „Kdybys třeba potřebovala pomoct, víš?“
„Ne!“ vyhrknu, trochu moc příkře. Vím, že musím rychle začít couvat, když vidím výraz v jeho očích. „Víš, Riley vždycky zůstane dlouho vzhůru, takže to asi není nejlepší nápad.“
Upře na mě pohled, prohlíží si mě, jako by taky cítil, že mezi námi něco nehraje, že něco visí ve vzduchu. Pak pokrčí rameny a vyjede na silnici. Zbytek cesty je ticho. Tedy mezi námi je ticho. Jeho přehrávač řve na plné pecky. Obvykle mi to jde na nervy, dneska jsem ale ráda. Radši se soustředím na pitomou muziku, kterou nemůžu vystát, než na skutečnost, že se s Brandonem nechci líbat.
Podívám se na něj, pořádně si ho prohlídnu, jak jsem si ho neprohlídla od chvíle, kdy jsem si zvykla, že jsme pár. Zaměřím se na rozčepýřenou ofinu, která mu rámuje velké zelené oči, v koutcích maličko sešikmené, takže působí neodolatelně – tedy kromě dneška. Dneska mu odolávám snadno. A když si vzpomenu, jak jsem si ještě včera počmárala celý sešit jeho jménem, nedává mi to smysl.
Brandon se otočí, přistihne mě, jak se na něj dívám, a s úsměvem mě vezme za ruku. Proplete si se mnou prsty a stiskne mi je způsobem, ze kterého se mi dělá špatně. Přinutím se mu ale úsměv i stisk oplatit, protože se to ode mě očekává, takhle to přece dobré přítelkyně dělávají. Pak se zadívám z okýnka, snažím se potlačit nevolnost, zírám na ubíhající krajinu, deštěm zmáčené stromy a dřevem obložené domy a jsem ráda, že budu brzy doma.
„Takže večer?“ zajede na naši příjezdovou cestu, ztlumí muziku a s významným pohledem se ke mně nakloní.
Já ale jenom semknu rty, sáhnu po báglu a přitisknu si ho na prsa jako ochranný štít, jako pevnou hradbu, aby ke mně nemohl. „Pošlu ti textovku,“ zamumlám a uhnu pohledem, radši se dívám okýnkem na sousedku, která si na trávníku před domem hraje s dcerkou na honěnou. Pak sáhnu po kličce od dveří, chci být co nejdřív pryč od něj a zavřená ve svém pokoji.
Jenže sotva otevřu dveře a vystrčím nohu na chodník, Brandon se zeptá: „Nezapomnělas na něco?“
Sklopím oči ke svému báglu, nic jiného jsem s sebou přece neměla, pak mi ale dojde, že měl na mysli něco jiného. Je mi jasné, že pokud nechci vzbudit další podezření, ať už na jeho nebo na svojí straně, zbývá mi jediné. A tak se k němu nakloním a se zavřenýma očima mu přitisknu rty na rty. Má je bezesporu hebké a tvárné, ale jinak v zásadě neutrální, bez obvyklé jiskry.
„Já – ehm, uvidíme se pak,“ zamumlám, vyskočím z auta a ještě cestou k domu si pořádně otřu pusu rukávem. Vběhnu dovnitř a ženu se rovnou do pokoje, cestou se div nepřerazím o plastovou sadu bicích, kytaru bez strun a černý mikrofonek, který praskne, jestli se o něj Riley nepřestane přetahovat s kamarádkou.
„Vždyť už jsme se dohodly,“ zavřískne Riley a přitáhne si mikrofon k sobě. „Já zpívám všechny klučicí písničky, ty zpíváš holčičí. Tak o co jde?“
„Jde o to,“ zakňourá její kamarádka a škubne za mikrofon, „že tam skoro žádný holčičí písničky nejsou. A ty to dobře víš.“
Riley jenom pokrčí rameny. „Za to já nemůžu. To si vyřiď s Rock Bandem, ne se mnou.“
„Teda já ti řeknu, ty jseš taková –“ kamarádka se zarazí, když mě uvidí stát ve dveřích.
„Musíte se vystřídat, holky,“ napomenu je a vrhnu na Riley varovný pohled. Jsem ráda, že stojím před problémem, který dokážu vyřešit, i když to po mně nikdo nechtěl. „Emily, vezmi si příští písničku, ty budeš mít tu další, Riley, a tak pořád dokola. Myslíte, že to zvládnete?“
Riley obrátí oči ke stropu a Emily jí vytrhne mikrofon z ruky.
„Je tu někde máma?“ zeptám se a nevšímám si toho, jak se Riley kaboní, protože jsem na to už zvyklá.
„Je u sebe v pokoji. Chystá se,“ sdělí mi Riley. Dívá se, jak odcházím, a šeptne kamarádce: „Tak jo. Já zazpívám Dead on Arrival, ty si můžeš vzít Creep.“
Projdu do svého pokoje, odhodím bágl a pak zamířím za mámou. Opřu se o oblouk, který odděluje ložnici od koupelny, dívám se, jak se máma maluje, a vzpomínám, že jsem to milovala, když jsem byla ještě malá a považovala jsem ji za nejkrásnější ženu planety. Ale když se na ni podívám teď, objektivně, uvědomím si, že opravdu má něco do sebe, aspoň v porovnání s ostatními mámami z předměstí.
„Co bylo ve škole?“ zeptá se a natočí hlavu ze strany na stranu, aby se ujistila, že má make-up rovnoměrně rozetřený a bez skvrn.
„Dobrý,“ pokrčím rameny. „Psali jsme test z přírodopisu, kterej jsem nejspíš zvorala,“ oznámím jí, ačkoliv si ve skutečnosti nemyslím, že to byla taková katastrofa, jenže nevím, jak jinak vyjádřit, že mi všechno připadá divné, nejisté, jakoby vyšinuté z rovnováhy, jako by tomu něco chybělo, a doufám, že máma na to nějak zareaguje.
Ona si ale jenom povzdechne a soustředí se na svoje oči, přejede si malinkým štětečkem přes víčka a řekne: „Jsem si jistá, žes to napsala.“ Pak se na mě podívá do zrcadla. „Určitě jsi to zvládla dobře.“
Přejedu rukou po šmouze na zdi a říkám si, že bych měla jít pryč, zalézt do pokoje a trochu vychladnout, poslechnout si nějakou hudbu, přečíst si hezkou knížku, zkrátka cokoliv, abych se přestala zabývat jen sama sebou.
„Promiň, že jsme s tím přišli tak na poslední chvíli,“ poznamená máma a zakvedlá kartáčkem v řasence. „Vím, že sis nejspíš něco plánovala.“
Nic na to neřeknu, jen stojím, natáčím zápěstí sem a tam, dívám se, jak se kamínky na mém náramku lesknou a září, jak pableskují v jasném světle, a snažím se upamatovat, odkud ho mám. „To je dobrý,“ ujistím mámu nakonec. „Ještě bude spousta jinejch pátečních večerů.“
Máma přimhouří oči a s řasenkou v ruce se zarazí. „Ever? Jsi to vůbec ty?“ zasměje se. „Neděje se něco, o čem bych měla vědět? Protože takhle většinou nemluvíš.“
Nadechnu se a pokrčím rameny, moc ráda bych jí řekla, že něco se rozhodně děje. Nedokážu to dost dobře pojmenovat, ale necítím se kvůli tomu – ve své kůži.
Jenže neřeknu nic. Vždyť to nejsem sama schopná pochopit, tak jak bych to mohla vykládat jí? Vím jenom, že včera mi bylo prima – a dneska – mám pocity v podstatě opačné. Cítím se tu vyloženě cize – jako bych sem už nepatřila – jako kulatá holka v hranatém světě.
„Víš, klidně si můžeš pozvat pár kamarádů,“ prohlásí máma a zaměří se na rty, přetře si je rtěnkou a barvu rozsvítí troškou lesku. „Pokud jich nebude moc, ne víc jak tři, a pokud nebudete ignorovat tvou sestru.“
„Díky,“ pípnu a přinutím se k úsměvu, aby si myslela, že jsem v pohodě. „Ale já se docela těším, že si jeden večer od všech odpočinu.“
Odploužím se do svého pokoje, plácnu sebou na postel a úplně mi stačí, že můžu ležet a zírat do stropu. Pak mi dojde, jaká je to ubohost, a radši sáhnu po knížce na nočním stolku. Ponořím se do příběhu o klukovi a holce, kteří jsou spolu tak provázaní, tak dokonale stvoření jeden pro druhého, že jejich láska překoná čas. Přeju si, abych mohla vstoupit do těch stránek a žít tam navždycky, jejich příběh mi připadá mnohem lepší než ten můj.
„Nazdar, Ev,“ nakoukne do dveří táta. „Přišel jsem tě pozdravit a zároveň se rozloučit. Začíná se připozdívat, budeme muset za chvíli jet.“
Odhodím knížku, skočím k němu a obejmu ho s takovou silou, až se zasměje a zakroutí hlavou.
„To rád vidím, že ještě nejsi tak velká, aby ti bylo zatěžko obejmout svýho taťku,“ usměje se, když ho zase pustím, zděšená, že se mi do očí derou opravdové slzy, a rychle začnu rovnat nějaké knížky na polici, dokud si nejsem jistá, že jsou slzy definitivně pryč. „Nezapomeňte si s Riley sbalit věci a připravit se na cestu. Zítra chci vyrazit hezky časně.“
Přikývnu a zneklidní mě podivný pocit prázdna, který se mi vloudí do útrob, jakmile táta odejde. Už bůhví pokolikáté mě napadne, co se to se mnou, sakra, děje.
2024 ©