46. kapitola

Na to zapomeň. Nemáš mi co rozkazovat, Ever!“ křičí Riley, ruce založené na prsou, obličej zakaboněný, odmítá se hnout.
Kdo by to řekl, že pětačtyřicetikilová dvanáctiletá holka bude takový živel? V žádném případě se ale nehodlám vzdát. Protože jakmile rodiče odjeli a Riley dostala napít a najíst, poslala jsem Brandonovi textovku, aby přijel kolem desáté. To už bude za chvíli, tudíž Riley nutně musím dostat do postele.
S povzdechem zakroutím hlavou, říkám si, proč jen musí být sestřička tak pekelně paličatá, ale jsem připravená bojovat. „Ehm, nerada ti to říkám,“ spustím. „Ale v tom se pleteš. Já ti mám co rozkazovat. Od okamžiku, co naši odešli, až do chvíle, kdy se vrátí, tady velím. A můžeš se hádat, jak chceš, nic na tom nezměníš.“
„To je tak nespravedlivý!“ zamračí se. „Přísahám, že jakmile mi bude třináct, nastane tady rovnoprávnost.“
Jenom se ušklíbnu, těším se na tu chvíli stejně jako ona. „Výborně. Pak už tě nebudu muset hlídat a budu zase moct začít žít svůj život,“ odseknu a dívám se, jak obrací oči v sloup a podupává nohou o koberec.
„Prosím tě. Myslíš, že jsem pitomá? Myslíš, že nevím, že přijde Brandon?“ zakroutí hlavou. „To je fakt něco. Koho to vůbec zajímá? Já se chci jenom dívat na televizi – nic víc. A ty mě nenecháš jenom proto, že si chceš se svým klukem zabrat obývák, abyste se mohli muckat na gauči. A přesně to taky řeknu našim, jestli mě nenecháš koukat na můj oblíbenej program.“
„To je fakt něco. Koho to vůbec zajímá?“ opičím se po ní. „Máma řekla, že si můžu pozvat kamarády, takže klid,“ vyhrknu, ale vzápětí se vzpamatuju. Vždyť kdo z nás dvou je tady malé dítě, ona, nebo já?
Potřesu hlavou, vím, že je to jen další planá výhrůžka, ale protože nechci nic riskovat, řeknu: „Táta chce vyjet brzy, takže se musíš pořádně vyspat, abys ráno nebyla mrzutá a protivná. A abys věděla, Brandon nepřijde,“ zaculím se přitrouble, abych zamaskovala tu průhlednou lež.
„Nepovídej,“ uchechtne se Riley a zasvítí jí v očích. „Tak proč teda právě zastavilo před domem jeho auto?“
Otočím se k oknu, pak se podívám zpátky na ni. „No dobře,“ tiše si povzdechnu. „Tak se teda dívej. Jak chceš. Mně je to fuk. Ale jestli z tý telky zase budeš mít zlý sny, tak ke mně nechoď brečet.“
~~~
„Hele, Ever, o co ti jde?“ chce vědět Brandon, jehož výraz během pár vteřin překročil tenkou hranici mezi zvědavostí a naštváním. „Přes hodinu jsem čekal, až si sestřička půjde lehnout, abysme mohli bejt spolu, a ty teď začneš dělat tohle. Co je?“
„Nic,“ utrousím, uhnu před jeho pohledem a upravím si tričko. Koutkem oka vidím, jak kroutí hlavou a zapíná si džíny – ovšem dlužno podotknout, že se ho nikdo neprosil, aby si je vůbec rozepínal.
„Tohle je absurdní,“ zahuhlá a zapne si pásek. „Já se sem vláčím, tví rodiče jsou pryč, a ty se nakonec chováš jako –“
„Jako co?“ zašeptám a chci, aby to vyslovil. Doufám, že se mu to podaří stručně shrnout a že pojmenuje, co mě to postihlo. Protože když jsem mu předtím psala tu esemesku, myslela jsem, že se tím všechno zase vrátí k normálu. Jenže jakmile jsem mu otevřela dveře, jako první mě napadlo, že bych je měla zase rychle zavřít. Lámu si s tím hlavu, ale netuším, kde se ve mně tyhle pocity berou.
Když se na něj podívám, je mi jasný, jakou mám kliku. Je milý, hezký, hraje fotbal, má bezva auto, ve škole patří k těm nejpopulárnějším mladším klukům – navíc jsem tomu vůbec nemohla uvěřit, když se ukázalo, že se mu líbím, protože on se líbil mně už dávno předtím. Ale teď je všechno jinak. A prostě se nemůžu přinutit, abych cítila něco jiného, než doopravdy cítím.
Zhluboka se nadechnu a začnu si hrát se svým náramkem, Brandon mě provrtává pohledem. Pak náramkem chvíli točím kolem dokola a snažím se vzpomenout si, odkud ho mám. Hluboko v hlavě mi něco hlodá, něco jako –
„No nic,“ řekne Brandon a zvedne se k odchodu. „Já to ale myslím vážně, Ever. Dost brzy se budeš muset rozhodnout, co chceš, protože tohle…“
Zírám na něj, jsem zvědavá, jestli větu dokončí, a nechápu, proč je mi to vlastně jedno.
On ale nakonec jen zakroutí hlavou a sebere klíčky. „Užij si to u jezera,“ uzavře.
Čekám, až za ním zaklapnou dveře, pak se přesunu do tátova křesla, popadnu pléd, který nám upletla babička krátce předtím, než umřela, přitáhnu si ho až k bradě a zabalím si do něj nohy. Vzpomenu si, jak jsem ještě minulý týden vykládala Rachel o svém záměru, že do toho s Brandonem prásknu, a teď – teď skoro nesnesu, aby se mě dotkl.
„Ever?“
Otevřu oči. Stojí přede mnou Riley, dolní ret se jí třese, upírá na mě své modré oči.
„Už je pryč?“ rozhlídne se po místnosti.
Kývnu.
„Půjdeš si ke mně sednout, abych mohla usnout?“ kousne se do rtu a vrhne na mě svůj smutný štěněcí pohled, kterému se nedá odolat.
„Říkala jsem ti, že je ta telka pro tebe moc děsivá,“ vezmu ji kolem ramen, když procházíme chodbou. Pak ji hezky zachumlám do peřiny a přitulím se k ní. Popřeju jí ty nejkrásnější sny, odhrnu jí vlasy z obličeje a zašeptám: „Neboj. Klidně spi. Duchové nejsou.“