Škola noci 1 - Označená

Velekněžka se vynořila ze stínů, vystoupala k altánku a hned se začala věnovat Heathovi a Erikovi. Nejdřív se dotkla Erikova obličeje a prohlédla krvavé škrábance, které mu na pažích způsobili duchové, když s je marně snažil odehnat od mého bývalého. Přiložila mu na rány ruce a já na vlastní oči viděla, že krev okamžitě zasychá. Erik si oddechl, jako by se právě zbavil nepříjemné bolesti. číst dál

„Heathe! Co tady sakra děláš?“ číst dál

„Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony.“ Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa. číst dál

Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla. číst dál

Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy (tu hru miluju od doby, co jsem viděla starou filmovou adaptaci s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem). Když jsem vyšla na chodbu, odchytila mě Neferet a zeptala se, jak daleko jsem se dostala v té učebnici pro vyšší ročník. Musela jsem přiznat, že moc daleko ne (v překladu: ani jsem se do ní nepodívala), a když jsem viděla, jak je z toho zklamaná, strašně jsem si to vyčítala. Musela jsem ale rychle letět na literku. Posadila jsem se mezi Damiena a Stevie Rae, a potom veškerá normalita skončila a všechno začalo jít úplně do háje. číst dál

„To bylo nejmonumentálnější vyvolávání kruhu, jaké jsem kdy zažil!“ rozplýval se Damien, když jsem se rozloučila se živly a začali jsme sbírat ze země svíčky a ohořelý svazek bylin. číst dál

„Doufám, že sem ostatní trefí,“ řekla jsem a rozhlédla se. Čekaly jsme se Stevie Rae pod velkým dubem. „Včera tady takováhle tma nebyla.“ číst dál

„Na tom něco bude,“ řekl Damien. číst dál

„Ahoj, babi, to jsem já.“ číst dál

Rozhodla jsem se, že si promluvím s Neferet. Přemýšlela jsem o tom, když jsme se Stevie Rae druhý den hltaly snídani. Nechtěla jsem jí ale vykládat o svých divných reakcích na živly, pořád platilo, co jsem řekla spolubydlící – třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Co kdybych musela jít na nějaký test nadání nebo tak něco (v téhle škole je možné všechno!) a zjistilo se, že mám akorát tak příliš bujnou fantazii? To jsem nehodlala riskovat. Prostě si to zatím nechám pro sebe a počkám, jak se to bude vyvíjet. Nebudu mluvit ani o Elizabethině duchu, ještě by si o mně Neferet začala myslet, že jsem cvok… Je bezvadná učitelka, to ano, ale přece jen je taky dospělá. Už to slyším: „To se ti jen zdálo, procházíš teď velkou proměnou a pochopitelně jsi předrážděná…“ Ale o té krvi si s ní prostě popovídat musím, to se nedá nic dělat. (Brrr… Jestli mi tolik chutná, proč se mi pořád ještě zvedá žaludek pokaždé, když na to pomyslím?) číst dál