Smečka

Přežívala jsem někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Tím závojem, který obaloval a tlumil mé smysly, občas pronikaly krátké záblesky světla a zvuky. Cítila jsem pohyb, ale sama jsem se pohnout nedokázala, ruce ani nohy mě neposlouchaly, všechno jsem měla těžké jako z olova. Nic mě nebolelo, ale nedokázala jsem vůbec ovládat své tělo. číst dál

Shaye jsem doběhla ve chvíli, kdy se hnal zahradou k Rowanově vile. číst dál

Proplétali jsme se mezi borovicemi. Les prořídl a tmou pronikaly kužely bledého měsíčního světla. číst dál

Svět kolem mě se rozmazal a chvíli se mi zdálo, že omdlím. číst dál

„Tak, tenhle je poslední.“ Bryn mě otočila, aby si mě mohla prohlédnout. číst dál

„Včera jsi zase nespal, co?“ zeptala jsem se Shaye, když jsem za ním zašla o první přestávce. Větší část hodiny polehával po lavici. Učitel Graham ho buďto nechtěl rušit, nebo si ničeho nevšiml, protože Shay naštěstí nechrápal. číst dál

Shay si mě zkoumavě prohlížel, když jsem se položila k němu na postel. Očima klouzal po mém těle, jako by je laskal pohledem. „Proč sis to rozmyslela?“ číst dál

Druhý den přišel Shay do třídy se ztrhaným výrazem. Když zazvonilo na přestávku, mávla jsem na Bryn, že s ní nejdu, a vydala se k němu. Zůstal sedět v lavici a sledoval mě. číst dál

Z římsy nad vitrážovým oknem se vzneslo hejno vyplašených holubů. To náhlé šustění křídel a mihotání stínů za barevným sklem způsobilo, že jsem vyplašeně vyskočila, až jsem překotila židli. číst dál

Dostala jsem se do poloviny schodů u Rowanovy vily, jenže tam mě strach přimrazil na místě. Zbytek cesty mě Shay musel táhnout. číst dál