Eldest

Eragon se Zafirou se proplétali mezi mrtvolami, jimiž byly Hořící pláně poseté. Vzhledem ke svým zraněním a celkové vyčerpanosti se pohybovali jen pomalu. Potkali další bojovníky, jimž se podařilo přežít — muže se zapadlýma očima, kteří se potáceli po spálené bitevní pláni, dívali se, aniž by skutečně viděli, a pohled měli upřený kamsi do dálky. číst dál

Murtagh se ušklíbl. Pak řekl: „Thrysta vindr,“ a mezi nimi se utvořila tvrdá koule vzduchu, zasáhla Eragona do prsou a odhodila ho dvacet stop přes plošinu. číst dál

Eragon stěží zaznamenal, že ho Zafira nese zpátky do vířivého zmatku bitvy. Myšlenkami byl stále u Rorana. Věděl, že je na moři, ale nikdy by ho nenapadlo, že by mohl mířit do Surdy ani že se takhle znovu shledají. A ty Roranovy oči! Jeho oči jako by se zabodávaly do Eragona, tázavé, potěšené, rozzlobené… vyčítavé. Viděl v nich, že se Roran dozvěděl o jeho roli v Gerově smrti a ještě mu neodpustil. číst dál

Roran stál na přídi Dračího křídla a poslouchal, jak vesla šplouchají vodou. Právě skončil svou směnu veslování a ramenem mu pronikala studená, ostrá bolest. Budu se muset napořád potýkat s touto vzpomínkou na ra'zaky? Otřel si pot z tváře a nevnímal mírnou bolest; soustředil se místo toho na řeku před sebou, která byla zastřená černými mraky. číst dál

První paprsky svítání už dopadaly na zemi, když Trianna řekla Eragonovi: Je čas. Příval energie smetl Eragonovu ospalost. Vyskočil na nohy, rozkřikl tu zprávu všem kolem, a už když šplhal Zafire do sedla, vytahoval z toulce svůj nový luk. Kullové a trpaslíci obklopili Safiru a společně spěchali dolů po obranném náspu, dokud nedorazili k průchodu, který v noci uvolnili. číst dál

Na Hořící pláně padla noc. Pokrývka z temného kouře zakryla měsíc a hvězdy a země se ponořila do hluboké tmy, narušované jen chmurnou září ojedinělých rašelinových ohňů a tisíců pochodní, jež armády zapálily. Eragonovi, který tábořil poblíž první linie Vardenů, vojsko Království připadalo jako husté seskupení nezřetelných oranžových světel, rozsáhlé jako kterékoli město.Když Eragon připnul Zafire na ocas poslední kus brnění, zavřel oči, aby lépe udržel spojení s kouzelníky z Du Vrangr Gata. Musel se naučit okamžitě je najít; jeho život bude záviset na rychlém a včasném dorozumívání se s nimi. Na oplátku se kouzelníci museli naučit rozpoznat dotek jeho mysli, aby se mu nebránili, když bude potřebovat jejich pomoc. číst dál

Eragon vstoupil do stanu a Zafira protáhla hlavu za ním. Uvítal je ostrý skřípot, jak Jörmundur a několik Nasuadiných velitelů vytasili na vetřelce meče. Muži spustili zbraně, když Nasuada řekla: „Pojď dál, Eragone.“ číst dál

Trvalo skoro půl hodiny, než našli Trianin stan, který očividně sloužil jako neoficiální ústředí Du Vrangr Gata. Měli potíže ho najít, protože o něm vědělo jen málo lidí a ještě míň jim dokázalo říct, kde leží, protože byl zastrčený za výběžkem skály, která ho skrývala před pohledem nepřátelských kouzelníků v Galbatorixově vojsku. číst dál

Eragon zakašlal, když Zafira sestupovala vrstvami kouře a stočila se k řece Jiet, kterou kouřový závoj zakrýval. Zamrkal a otřel si slzy. Ze štiplavých výparů ho pálily oči. Níže nad zemí se vzduch vyčistil a poskytl Eragonovi otevřený výhled na jejich cíl. Clona černého a rudého kouře propouštěla paprsky slunce takovým způsobem, že všechno pod ním bylo zalito zářivě oranžovou barvou. Občasnými trhlinami na pošmourném nebi dopadaly na zem bledé pruhy světla a držely se zde jako sloupy průsvitného skla, dokud je nezastínily pohybující se mraky. číst dál

Pod Zafirou se rozprostíral neschůdný les daleko do všech stran k bílému obzoru, přecházel od nejtmavší zelené k mlhavé, bledě fialové. Jiřičky, havrani i další lesní ptáci poletovali nad pokroucenými borovicemi a vyplašeně křičeli, když spatřili dračici. Letěla nízko nad lesní klenbou, aby ochránila své dva cestující od mrazivého ovzduší vysoko na obloze. číst dál