Období: duben 2012

Připadala jsem si sice jako hňup, když Ava zhmotnila ten notebook (prostě nechápu, že mě to nenapadlo), odpověď jsme ale našly docela rychle. číst dál

„Takže?“ s lokty opřenými o stůl se nakloním k Avě a snažím se ji přimět, aby se soustředila na mě, a ne na tvary a zvuky kostela Saint-Germain. číst dál

Se školou jsem skončila. Už se nehodlám denně vystavovat tomu nesnesitelnému mučení. Vždyť proč tam chodit, když s Damenem se nikam nedostanu, Roman mě věčně pokouší a od učitelů a bývalých kamarádů, kteří to se mnou jako myslí dobře, dostávám kázání? Kromě toho, když to půjde tak, jak doufám, brzy budu ve své staré škole v Oregonu a budu si žít svůj život, jako by tenhle nikdy neexistoval. Takže vážně nemá smysl to všechno znovu snášet. číst dál

„Co se teď stane, když už nemá to pití? Udělá se mu líp, nebo hůř?“ číst dál

Ztuhnu. Dvě láhve s netknutým nápojem visí na půl cesty mezi mnou a lednicí. Byla jsem tak zabraná do úvah o Damenovi, že jsem se zapomněla na něj vyladit, abych zjistila, jestli není někde nablízku. číst dál

Letím po schodech dolů a do kuchyně. „Popadněte tu tašku u dveří a hoďte mi ji sem!“ zahulákám. číst dál

„Tak jsme tady. Dělejte jakoby nic,“ řeknu skrčená pod zadním sedadlem, zatímco Ava přijíždí k bráně. „Jenom kývněte, usmějte se, a udejte jméno, které jsem vám řekla.“ číst dál

Když jsem hnědovlásce zaťukala na rameno a zjistila, že to není Ava, pocítila jsem obrovské zklamání a vzápětí mi došlo, jak moc s Avou potřebuju mluvit. A tak opustím Zemi léta a přistanu zpátky ve svém autě, žuchnu na místo řidiče přímo před potravinami Trader Joe’s na parkovišti promenády u Křišťálové zátoky. Jednu nic netušící nakupující vyděsím tak, že upustí obě tašky a pod zaparkovaná auta se jí rozkutálí spousta plechovek s kávou a polévkou. Dám si tudíž předsevzetí, že příště musí být mé odchody a návraty diskrétnější. číst dál

Vyrazím ze sálu a ženu se dolů po schodech. Srdce mi splašeně buší a zrak mám tak zamžený, že si vůbec nevšimnu Romy a Rayne, dokud Rayne neleží na zemi pode mnou, a to už je pozdě. číst dál

Tentokrát při příchodu do Země léta nepřistanu jako obvykle na rozlehlé voňavé louce, ale rovnou uprostřed ulice, které teď s oblibou říkám hlavní tah. Vstanu a opráším se, žasnu nad tím, že všichni kolem pokračují ve svých běžných činnostech, jako by bylo normálním, každodenním jevem, že někdo spadne z nebe rovnou na ulici. I když tady to asi normální je. číst dál