Pravá krev - Mrtví do soumraku

Seběhla jsem do mělkého údolíčka uprostřed hřbitova a zamířila na protější svažitou stranu. Když už se mi zdálo, že mezi mnou a Renem stojí dostatečné množství vysokých náhrobků a soch, schovala jsem se za velký žulový sloup s křížem na vrcholu. Zůstala jsem stát a přitiskla se co nejvíc k chladnému kameni, z něhož byl sloup vytesán. Zakryla jsem si rukou ústa, aby nebylo slyšet, jak lapám po dechu. Po chvilce jsem se uklidnila natolik, abych se mohla znovu pokusit o vstup do Reneho myšlenek. Byly však nezřetelné a neurčité a nedalo se z nich nic vyčíst. Stále jsem však cítila jeho hněv. Jedna věc se mi ale odhalila sama od sebe. číst dál

Hned jak jsem dorazila k baru, úplně automaticky jsem zajela na parkoviště pro zaměstnance. U popelnice pobíhal pes a dorážel na ni tlapkami. Než jsem vešla dovnitř, pohladila jsem ho po hlavě. Zhruba jednou týdně jsme museli volat do útulku, aby si odvezli nějakého zatoulaného nebo odloženého psa. Spousta z nich byly fenky, které měly každou chvíli vrhnout štěňata. Dělalo se mi z toho zle. číst dál

Asi v jedenáct hodin za mnou s tou zprávou přišel Sam. „Jakmile se Jason probere, což se stane brzy, uvalí na něj vazbu, Sookie.“ Neřekl mi, jak se to dozvěděl, a já se ho na to neptala. číst dál

ásledující den jsem měla nervy napnuté k prasknutí. Když jsem přišla do práce a pověděla Arlene, se stalo, pevně mě objala řekla: „Toho parchanta, co to Tině udělal, bych zabila!“ Kupodivu mi to pomohlo. Charlsie se mnou také soucítila, ale mnohem víc než bolestivá smrt mojí kočky ji trápilo, jak těžce to nesu. Sam se jenom tvářil smutně. Poradil mi, abych zavolala šerifovi nebo Andymu Bellefleurovi a všechno jim vylíčila. Nakonec jsem zatelefonovala Budu Dearbornovi. číst dál

Když jsem se nazítří vypravovala do práce, uvědomila jsem si, že si musím dát od upírů na chvíli pauzu. Včetně Billa. číst dál

Nazítří se západem slunce jsem se začala připravovat. Bill mi řekl, že než odjedeme, půjde se někam nakrmit. A přestože se mi to nelíbilo, musela jsem připustit, že je to rozumné. Měl pravdu i v tom, jak se budu cítit po té mé malé neortodoxní dávce vitaminů. Bylo mi úžasně. Připadala jsem si silná, pozorná, bystrá, a dokonce i krásná. číst dál

Opět jsme byli spolu a moje pochybnosti aspoň zčásti ustoupily strachu, který mě přepadl pokaždé, když jsem si pomyslela, že bych ho mohla ztratit. Nakonec jsme si s Billem vytvořili jistý rozpačitý řád. číst dál

Když Bill s Harlenem odešli, v baru se rozproudil ještě intenzivnější hovor na téma, které jsem už vyčetla z Reneho a Spenserových myšlenek. Připadalo mi, že někdo do toho ohně nenávisti vydatně přikládal, aby hněv nevychladl. Ale za nic na světě jsem nedokázala zjistit, kdo to je, přestože jsem se tu a tam zaposlouchala jak do hovoru přítomných hostů, tak do jejich myšlenek. Potom se v baru objevil Jason. Pozdravili jsme se, ale nic víc. Stále mi nemohl odpustit, jak jsem zareagovala na strýcovu smrt. číst dál

Nazítří večer jsem s Billem vedla velmi nepříjemný rozhovor. Leželi jsme v jeho obrovské posteli s vyřezávaným čelem a zbrusu novou matrací značky Restonic. Povlečení bylo vyvedené ve stejném květinovém vzoru jako tapety. Vzpomínám si, že mě při tom napadlo, jestli se mu květinový potisk nelíbí kvůli tomu, že mu není dopřáno vidět ty skutečné, krásně rozvinuté – takové, jaké mají být – na denním světle. číst dál

Po pohřbu jsem zůstala tři dny doma. Bylo to až moc dlouho, potřebovala jsem se vrátit do práce. Přemýšlela jsem ale o všech věcech, které teď musím udělat, nebo jsem si to alespoň namlouvala. Uklidila jsem babiččin pokoj. Když se u mě zastavila Arlene, poprosila jsem ji, jestli by mi s tím nepomohla. Nedokázala jsem být sama se všemi jejími věcmi, které jsem tak důvěrně znala a z nichž jsem stále cítila vůni dětského pudru Johnson’s a antiseptického krému Campo-Phenique. číst dál