Darren Shan - Madame Okta 1

Když jsem se vrátil, pan Hroozley už uhlazoval mohylku hlíny. Rýč byl veliký a těžký, ale on s ním zacházel, jako by byl z papíru. Napadlo mě, jak moc je asi silný a jak silný budu jednou já. číst dál

„Jestli se pohneš jenom o kousíček,“ varoval mě útočník, „bez mrknutí oka to do tebe vrazím!“ číst dál

Všechny zvuky se začaly vytrácet, jakmile mě spustili do temné a vlhké jámy. Když rakev narazila na dno, drnclo to, pak se ozvaly zvuky podobné dešti – to začaly na víko dopadat první hrsti hlíny. číst dál

Lékařům to netrvalo dlouho, než vynesli svůj verdikt. Nenacházeli žádný dech, ani srdeční tep, ani sebemenší pohyb. Co se jich týkalo, případ byl zcela jasný. číst dál

Celý poslední víkend jsem se tiše se vším loučil. Navštívil jsem všechna svoje oblíbená místa: knihovnu, bazén, kino, parky, fotbalový stadion. Někam jsem si zašel s maminkou a tátou, někam zase s Alanem Morrisem nebo s Tommym Jonesem. Rád bych strávil nějaký čas i se Stevem, ale neodvažoval jsem se mu jít na oči. Čas od času jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, a to mi vždycky vstaly chlupy na zátylku. Jenže kdykoli jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Nakonec jsem to připsal nervům a nevšímal jsem si toho. číst dál

To odpoledne jsem se Stevovi vyhýbal a upaloval jsem rovnou domů. Byl jsem zmatený. Proč jsem se na Alana vrhl? Nechci přece nikomu pít krev. Nehledám si oběti. Proč jsem ale po něm skočil jak divoké zvíře? A co když se to stane znovu? Co když příště nebude nablízku nikdo, kdo by mě zastavil, a já budu sát dál, dokud… číst dál

Když maminka v pondělí ráno položila telefon a pověděla mi, že Steve se uzdravil, dělal jsem překvapeného. Byla celá nadšením bez sebe a chvilku jsme všichni tři s Annií v kuchyni tancovali. „To se probral sám od sebe?“ zajímal se táta. „Ano. Lékaři to nechápou, ale nikdo si nenaříká.“ číst dál

Pan Hroozley šel po schodech přede mnou a pak vyšel z budovy ven. Suverénně si vykračoval tmou. Měl jsem dojem, že vidím trochu líp, než když jsem přicházel, jenže to nemuselo být upíří krví v mých žilách, ale prostě jen tím, že jsem tmě přivykl. číst dál

„Vy jste se zbláznil!“ ječel jsem a potácel jsem se dozadu. „Já vaším pomocníkem rozhodně nebudu! Muselo vám přeskočit, že vás to jenom napadlo!“ číst dál

Musel jsem čekat skoro do jedenácti. Odešel bych býval dřív, když byla maminka v nemocnici, ale přišlo k nám pár tátových známých s dětmi a já musel dělat hostitele. číst dál