S těžkým srdcem a nohama jako z olova projdu chodbou do kuchyně, s každým krokem, kterým se vzdaluju od Damena, je to těžší.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Ava, která zrovna připravuje u sporáku čaj. Jako by nedávno uplynulé hodiny vůbec nebyly.
Zavrtím hlavou a opřu se o zeď. Nevím, co mám odpovědět, nejsem schopná mluvit. Cítím se všelijak, ale v pohodě ani náhodou. Spíš prázdná, dutá, o něco oloupená, deprimovaná. Ale v pohodě? To sotva.
Jsem zločinec, tím to je. Zrádkyně. Ten nejposlednější člověk, jakého byste si přáli potkat. Spoustakrát jsem si zkoušela tu scénu přehrát v hlavě, snažila jsem se představit si, jak bude moje poslední chvíle s Damenem vypadat, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.
V životě bych neřekla, že se ocitnu na lavici obžalovaných. I když si to samozřejmě zasloužím.
„Nemáš moc času,“ mrkne Ava na hodiny na zdi. „Nedáš si trochu čaje, než půjdeš?“
Zavrtím hlavou. Musím jí říct ještě pár věcí a zastavit se na pár místech, než navždycky zmizím.
„Víte tedy, co máte dělat?“ zeptám se. Ava přikývne a pozvedne šálek ke rtům. „Protože já vám věřím, Avo. Jestli to nevyjde, jak si myslím, a vrátím se zpátky jenom já, tak jste moje jediná naděje.“ Upřu na ni zrak, potřebuju, aby přesně pochopila, o jak vážnou věc se jedná. „Musíte se o Damena postarat, on – on si tohle všechno vůbec nezaslouží a –“ hlas se mi zlomí, zatnu zuby a odvrátím zrak. Potřebuju říct ještě spoustu věcí, ale chvíli mi trvá, než jsem toho schopná. „A pozor na Romana. Je hezkej a dovede lidi okouzlit, ale všechno je to jenom fasáda. Uvnitř je zlej, pokusil se Damena zabít. To on může za Damenův současnej stav.“
„Neboj,“ přistoupí ke mně. „Nedělej si s ničím starosti. Z auta jsem všechno vyndala, protijed je v kredenci, nápoj kvasí a třetí den k němu přidám tu bylinu, jak jsi mi řekla. Ale jsem přesvědčená, že to ani nebudeme potřebovat, všechno určitě půjde přesně podle plánu.“
Při pohledu na Avin upřímný výraz se mi uleví, že aspoň můžu všechno svěřit do jejích schopných rukou.
„Ty se dostaň do Země léta, já se postarám o všechno ostatní,“ řekne, obejme mě a pevně si mě přivine k hrudi. „A kdo ví? Třeba se jednoho dne ocitneš v Laguna Beach a znovu se spolu setkáme.“
Ava se svým slovům zasměje a já bych se ráda smála s ní, ale nejde mi to. Loučení je divné v tom, že vám ho nic neusnadní.
Odtáhnu se od ní a místo slov jen pokývám hlavou, vím, že říct ještě něco, totálně se sesypu. „Dík,“ vymáčknu ze sebe až u dveří.
„Nemáš mi za co děkovat,“ ujistí mě Ava a vyprovodí mě ven. „Ale určitě se nechceš ještě naposledy mrknout na Damena, Ever?“
S rukou na klice se k ní otočím a zaváhám, pak ale naberu vzduch do plic a zavrtím hlavou. Vím, že nemá smysl prodlužovat nevyhnutelné, a příliš se bojím, že bych na jeho tváři viděla obviňující výraz.
„Už jsme se rozloučili,“ řeknu, vyjdu na verandu a zamířím k autu. „Kromě toho nemám moc času. Ještě se musím někde zastavit.“
2024 ©