Nesmrtelní (2) - Modrý měsíc

Roman kývne, upřeně se mi zadívá do očí a vezme mi protijed z ruky. „Budeme potřebovat něco ostrýho,“ řekne. číst dál

První, co uvidím, když rozrazím dveře, je Damen. Pořád ještě leží na futonu a je pohublý a bledý, jako když jsem ho opustila. číst dál

Zajedu k Avě na příjezdovou cestu, auto zaparkuju jen tak halabala – zadní kola na betonu, přední na trávě –, a tak rychle se ženu ke vchodu do domu, že schody ani nevezmu na vědomí. Jakmile ale stojím přede dveřmi, zase rychle o krok ustoupím – je tu něco zvláštního, nepatřičného, divného, nedokážu to dost dobře popsat. Je tu tak nějak příliš ticho, moc velký klid. Dům vypadá úplně stejně, jako když jsem ho opustila – ozdobné květináče po obou stranách dveří, rohožka s nápisem Vítejte na svém místě –, ale všechno je tak nehybné, až z toho jde strach. Zvednu ruku, abych zaklepala, a sotva lehce ťuknu, dveře se přede mnou otevřou. číst dál

V příštím okamžiku sedím na svojí posteli, s pusou dokořán v němém výkřiku, kterému nebylo dáno zaznít. Podruhé v jednom roce jsem ztratila rodinu, zůstala mi jen ozvěna Rileyiných slov: číst dál

„Ever, už jsi? Je potřeba brzy vyjet! Nechceme chytit provoz!“ číst dál

Na to zapomeň. Nemáš mi co rozkazovat, Ever!“ křičí Riley, ruce založené na prsou, obličej zakaboněný, odmítá se hnout. číst dál

„Boha jeho. Totálně jsem to pohnojila,“ zaúpí Rachel, přehodí si hnědé vlnité vlasy přes rameno a obrátí oči ke stropu. „Včera večer jsem se na to prostě moc nepodívala. A pak jsem byla dlouho vzhůru a posílala si textovky –“ podívá se na mě a potřese hlavou. „No nic. Stačí, když ti řeknu, že můj život, tak jak ho známe, skončil. Takže si mě dobře prohlídni, protože jakmile budou výsledky a rodiče se je dozvědí, nadosmrti už neuvidím klíčky od auta. Podle všeho jsme spolu naposled.“ číst dál

Zabočím do Romanovy ulice, zaparkuju na jeho příjezdové cestě, doběhnu ke dveřím a bez váhání je vyrazím. Dřevo zapraská, rozletí se na třísky, dveře se zhoupnou v pantech a otevřou se. Doufám, že ho překvapím nepřipraveného, abych mu mohla zaútočit na všechny čakry a jednou provždy se s ním vypořádat. číst dál

S těžkým srdcem a nohama jako z olova projdu chodbou do kuchyně, s každým krokem, kterým se vzdaluju od Damena, je to těžší. číst dál

Nedovedla jsem si představit, že bych někdy mohla být vděčná za svůj náhlý prudký růst a čerstvě napumpované bicepsy, ale díky nově nabyté velikosti a síle (nemluvě o Damenově vychrtlosti) mi stačí pár kroků, abych Damena prakticky přenesla od auta až k Aviným předním dveřím, ani pak ho však nepřestávám podpírat. Zaklepu na dveře a jsem připravená je případně i vyrazit. Naštěstí Ava otevře a mávne rukou, abychom šli dovnitř, za což jsem opravdu ráda. číst dál