Mrazení - Maggie Stiefvater

-9 °C číst dál

-9 °C číst dál

-9°C číst dál

-5°C číst dál

4°C
 
„Podle mě na tom Jack není moc dobře," řekla Olivie. Seděla na se­dadle spolujezdce v mém novém autě, maličké mazdě, která byla cí­tit čistidlem na koberce a osamělostí. I když na sobě měla dva svetry a pletenou čepici, třásla se zimou a ruce držela ovinuté těsně kolem těla. „Kdyby byl v pořádku, Isabel by zavolala."
„Možná," zapochybovala jsem. „Isabel si na telefonování moc nepo­trpí." I tak jsem ale musela uznat, že Olivie má nejspíš pravdu. Tohle byl třetí den a poslední zprávy jsme od ní měly před osmi hodinami.
První den: Jacka strašlivě bolela hlava a stěžoval si na ztuhlý krk.... číst dál

2°C
 
Dveře vyšetřovny otevřel Jack. „Grace, pojď honem. Musíme... Olivie je na tom bledě."
Zvedla jsem se, v rozpacích, že mě nachází s uplakanými tvářemi. Obrátila jsem se a vyhodila použitou stříkačku do koše na nebezpečný odpad vedle pultu. „Někdo mi ho musí pomoct odnést."
Podmračeně si mě změřil. „Proto mě sem Isabel taky poslala."
Podívala jsem se dolů a srdce se mi zastavilo. Na zemi nikdo nebyl. Rychle jsem se otočila a strčila hlavu pod vyšetřovací stůl. „Same?"
Jack za sebou nezavřel dveře. Místnost byla prázdná.
„Pomoz mi ho najít!" křikla jsem na Jacka a protáhla se kolem něj d... číst dál

2°C
 
Odpoledne bylo ocelově šedé a nebe se změnilo v nekonečnou pláň zmrzlých mraků čekajících na sníh a noc. Na okénka SUV dorá­žel mokrý sníh a jeho pneumatiky křupaly po nasolených silni­cích. Isabel za volantem si nepřestávala stěžovat na „smrad mok­rého psa", ale pro mě to byla vůně hlíny a borovic, deště a pižma. A hned pod ní ostrý, nakažlivý pach strachu. Jack na sedadle spo­lujezdce tiše naříkal, na půl cesty mezi zvířetem a člověkem. Olivie seděla na zadním sedadle vedle mě a tiskla mi dlaň tak silně, až to bolelo.
Sam byl za námi. Když jsme ho nakládali do kufru, měl tělo ztěžkl... číst dál

3°C
 
Na zemi ležel slabý sněhový poprašek. Beck vyšel na dvůr, temný obrys hranatých ramen ve svetru. Stály jsme s Isabel a Olivií uvnitř a sledovaly ho přes skleněné dveře, připravené vyběhnout mu na po­moc, ale připadala jsem si, jako bych tu byla sama, jako bych byla jediná, kdo vidí, jak Beck zvolna vychází do svého posledního dne v lidské podobě. V jedné ruce držel kus rudého syrového masa pro­špikovaného benadrylem a druhá se mu nezadržitelně chvěla.
Asi deset metrů od domu se Beck zastavil, upustil maso na zem a udělal ještě několik kroků k lesu. Chvíli tak stál s hlavou nakloně­nou... číst dál

6°C
 
V Beckově sklepním bytě mě radost i smutek přepadly největší si­lou ode dne, kdy se Sam proměnil ve vlka. Setkat se s Beckem právě tady, v jeho vlastním světě, bylo jako znovu uvidět Sama. Začalo to ve chvíli, kdy jsme s Isabel nechaly Olivii zvracet v koupelně a sešly ke schodům do sklepa, kde jsme se měly s Beckem setkat. Na to, aby nám přišel naproti ke dveřím, byla moc zima. Hned na první pohled jsem si uvědomila, jak dalece Sam přejal jeho způsoby a pohyby. Už jen ta drobná gesta: dotek dlaně na vypínači, náklon hlavy, kterým nás vyzýval, abychom ho následovaly, neohrabané přikrč... číst dál

2°C
 
Když jsem poprvé od nehody zvedla telefon, zrovna sněžilo. Lehounké, křehké vločky se snášely kolem černého obdélníku okna jako okvětní lístky. Normálně bych nechala vyzvánění bez odpovědi, ale tohle byl jediný člověk, se kterým jsem se od toho osudného dne pokoušela spojit. „Olivie?"
„G-g-race?" Málem bych její hlas nepoznala. Vzlykala.
„Olivie, co se stalo?" To byla hloupá otázka. Věděla jsem přece, co se jí stalo.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vím o těch vlcích?" Mezi jednot­livými slovy lapala po dechu. „Neřekla jsem ti, jak jsem byla v ne­mocnici. Jack..."
„Tě kousnul," doře... číst dál