Období: duben 2012

Ve spánku se mi zdají děsivé sny. Tvář zrzavé dívky se prolíná s krvavými výjevy z dřívějších Hladových her, s mou matkou, uzavřenou do sebe a nedosažitelnou, i s vyzáblou a vystrašenou Prim. Probouzím se s křikem – volám na svého otce, aby utíkal, zatímco v dole dochází k explozi, která září milionem smrtících jiskřiček světla. číst dál

Výcvikové centrum má věž určenou výhradně pro splátce a jejich týmy. Tohle bude náš domov až do vlastního začátku her. Každý kraj zabírá celé jedno patro. Člověk prostě vkročí do výtahu a stiskne číslo kraje. Jednoduché. číst dál

Skříííp. Skřípu zuby, zatímco Venia, žena se světle zelenomodrými vlasy a zlatým tetováním nad obočím, trhá za další pruh látky na mé noze a vytrhuje s ním i chloupky. „Pardon!“ pípne svým hloupým kapitolským přízvukem. „Jenže jsi strašně chlupatá!“ číst dál

Několik okamžiků s Peetou vstřebáváme výjev, na němž se náš instruktor snaží zvednout z kluzké, odporné hmoty, která vyšla z jeho žaludku. Z pachu zvratků a alkoholu se mi málem dělá nevolno. Díváme se s Peetou na sebe. Haymitch zjevně nestojí za moc, ale Cetkie má pravdu v jedné věci: jakmile se ocitneme v aréně, nikoho jiného mít nebudeme. Aniž bychom se museli domlouvat, bereme s Peetou Haymitche každý za jednu paži a pomáháme mu na nohy. číst dál

Jakmile končí hymna, zadrží nás. Ne že by nám nasadili pouta nebo něco takového, ale hlouček mírotvorců nás odvádí předním vchodem do soudní budovy. Možná už se v minulosti někteří splátci pokusili utéct. Já jsem ovšem nikdy o ničem podobném neslyšela. číst dál

Když jsem se jednou ukrývala na stromě a nehybně čekala, až kolem půjde nějaká zvěř, usnula jsem a zřítila se tři metry na zem. Dopadla jsem na záda a měla jsem pocit, že ten náraz mi z plic vyrazil všechen vzduch. Ležela jsem a pokoušela jsem se nadechnout nebo vydechnout, cokoliv. číst dál

Když se probouzím, druhá strana postele je chladná. Natahuji prsty směrem k Priminu teplu, ale nahmatám pouze hrubý plátěný povlak matrace. Určitě měla zlé sny a vlezla si k matce. Není divu. Dnes je Den sklizně. číst dál

Roman kývne, upřeně se mi zadívá do očí a vezme mi protijed z ruky. „Budeme potřebovat něco ostrýho,“ řekne. číst dál

První, co uvidím, když rozrazím dveře, je Damen. Pořád ještě leží na futonu a je pohublý a bledý, jako když jsem ho opustila. číst dál

Zajedu k Avě na příjezdovou cestu, auto zaparkuju jen tak halabala – zadní kola na betonu, přední na trávě –, a tak rychle se ženu ke vchodu do domu, že schody ani nevezmu na vědomí. Jakmile ale stojím přede dveřmi, zase rychle o krok ustoupím – je tu něco zvláštního, nepatřičného, divného, nedokážu to dost dobře popsat. Je tu tak nějak příliš ticho, moc velký klid. Dům vypadá úplně stejně, jako když jsem ho opustila – ozdobné květináče po obou stranách dveří, rohožka s nápisem Vítejte na svém místě –, ale všechno je tak nehybné, až z toho jde strach. Zvednu ruku, abych zaklepala, a sotva lehce ťuknu, dveře se přede mnou otevřou. číst dál