Období: únor 2011

Ten sen začal se šelestem ptačích křídel. Až teď si uvědomuji, že mi měly být divné všechny ty zvuky, které vydávali krkavci okolo, ale ve snu to bylo spíš jako bzučení větráku nebo televize. V mém snu jsem stála uprostřed krásné louky. Byla sice noc, ale po nebi plul obrovský měsíc v úplňku, který byl těsně nad stromy, jenž lemovaly louku. Zářil stříbro modrým světlem, které bylo dostatečně silné, aby házelo stíny a díky němu vypadalo vše jako by pod vodou. Tento pocit byl zesílen jemným vánkem, který vířil trávu kolem mých bosých nohou do vlnek, které silně připomínaly narážení mořských vln o pevninu. Ten samý vítr zvedal moje husté tmavé vlasy z mých nahých ramen. Připomínaly mi hedvábí přejíždějící po mé kůži. číst dál


Země pod mýma nohama, nasáklá krví Stevie Rae, se začala chvět a vlnit, jako kdyby se hlína proměnila ve vodu. Vypukla panika, ale přes všechen hluk a vřavu jsem znovu zaslechla Afroditin hlas. Křičela na Damiena a dvojčata, ale znělo to klidně, jako by jen komentovala jejich mizerný vkus při výběru oblečení.
„Pojďte sem k nám, ale neporušte kruh!“
„Zoey,“ vypravila ze sebe ztěžka Stevie Rae a upřela na mě pohled plný bolesti. „Dělejte, co Afrodita říká. Neporušte kruh, za žádnou cenu!“
„Ale ty…“
„Ne! Neumírám, fakticky ne. Vzal mi jen krev, ne život. Neporušte kruh.“
Přikývla jsem a stou... číst dál

Samozřejmě vypukl neuvěřitelný kravál. Erebovi synové se s řevem rozběhli k našemu kruhu. Dospělí šokovaně vykřikli a nějaká holka začala ječet jako siréna. číst dál

 číst dál


Nechtělo se mi čekat na Daria, když bych za tu dobu, než dojde k autu, nastartuje ho a dojede k nemocnici, v pohodě došla do školy pěšky, jenže nějak jsem neměla chuť být venku sama. Noc už nebyla můj přítel, ale děsivý, neuchopitelný protivník. Než Darius dorazil, zkusila jsem zavolat Stevie Rae.
Nezvedla to. Telefon ani nezazvonil, spadla jsem přímo do hlasové schránky. Znovu jsem se zamyslela nad tím, jak bych asi tak mohla vzkaz formulovat. Čau, Stevie Rae, potřebuju s tebou mluvit o jednom proroctví a pradávném zlu, než se do toho večer zapleteš taky, ale to nic, zkusím ti ještě brnk... číst dál


Nevím, kolik hodin uplynulo. Poslala jsem Daria s Afroditou zpátky do školy. Chvíli sice protestovali, ale Afrodita nakonec uznala, že někdo musí zkontrolovat, jestli je tam všechno v pořádku, a já se tím teď zatěžovat nemůžu, protože se od babičky nesmím hnout. Slíbila jsem Dariovi, že z nemocnice neudělám ani krok, a jakmile budu potřebovat odvézt, zavolám ho, i když ke škole to odsud bylo jen něco přes kilometr a klidně bych to zvládla pěšky.
Na jipce plynul čas jinak. Nebyla tam žádná okna, a když nepočítám futuristické hučení, klepání a cvakání nemocničních přístrojů, v temných pokoj... číst dál


Babička pyšně přihlížela, jak volám zpátky vítr a žádám ho, aby provál celým areálem školy, hlavně kolem kolejí. Zaposlouchaly jsme se, jestli neuslyšíme křik démonů, ale ozýval se jen uklidňující svist větru. Já jsem se pak unaveně převlékla do pyžama a konečně si vlezla do postele. Babička zapálila ochrannou úplňkovou svíci a já se stočila s Nalou do klubíčka. Poslouchala jsem, jak si babička češe dlouhé stříbrné vlasy a provádí další důvěrně známé večerní rituály. Uklidňovalo mě to.
Už jsem usínala, když mě znovu probral její tichý hlas. „U-we-tsi-a-ge-ya, musíš mi něco slíbit.“
„Dobře... číst dál

 číst dál

 číst dál

 číst dál