Plamen v mých dlaních zaprskal a zhasl, protože jsem se na něj úplně přestala soustředit. „Stevie Rae!“ Vykročila jsem k ní, ale pak jsem se na ni pořádně podívala a ztuhla jako solný sloup. Byla to hrůza – ani v mojí snové vizi nevypadala takhle děsivě. Nešlo ani tak o to, že byla bledá a hubená, ani o ten strašlivě nemístný pach, který kolem ní visel jako clona. Nejhorší byl její výraz. Když Stevie Rae ještě žila, byla to nejlaskavější osoba, jakou jsem kdy poznala. Ať se s ní stalo cokoli, ať už byla mrtvá, nemrtvá nebo nějak záhadně vzkříšená, působila úplně jinak. Oči měla kruté a vyhaslé. Ve tváři se jí nezračily vůbec žádné emoce. Vlastně až na jednu. Nenávist.
číst dál