Percy Jackson - Zloděj blesku

B
yli jsme první hrdinové, kteří se po Lukovi vrátili živí na Vrch polokrevných, takže s námi všichni samozřejmě nakládali, jako bychom vyhráli nějakou soutěž v telce. Podle táborové tradice jsme si nasadili vavřínové věnce na velkou slavnost, připravenou na naši počest, a pak šli v čele procesí k ohni. Tam jsme měli spálit pohřební rubáše, které nám naše sruby vyrobily, zatímco jsme byli pryč.
Annabetino roucho bylo moc krásné - ze šedého hedvábí s vyšívanými sovami - tak jsem jí pověděl, že je škoda ji v něm nepochovat. Šťouchla do mě a řekla mi, abych držel hubu.
Coby Poseidónův syn jsem... číst dál

J
e zábavné, jak si lidi dokážou přizpůsobit rozum okolnostem a napasovat je do své verze skutečnosti. To mi kdysi dávno řekl Cheirón. Jako obyčejně jsem jeho moudrost ocenil až mnohem později.
Podle zpráv z L. A. výbuch na pláži v Santa Monice způsobil šílený únosce, který vypálil z brokovnice na policejní auto. Náhodou při tom zasáhl plynové potrubí, poškozené při zemětřesení.
Ten šílený únosce (tedy Arés) byl ten samý chlap, který mě a další dva mladistvé unesl v New Yorku a při desetidenní hrůzné cestě nás vláčel přes celou zem.
Ubohý malý Percy Jackson tedy nakonec nebyl mezinárodní kr... číst dál

Vyzvedl nás člun pobřežní hlídky, ale záchranáři měli moc práce, aby se nám nějak extra věnovali nebo se zajímali, jak se tři děti dostaly doprostřed zálivu. Museli zvládnout katastrofu. Vysílačky měly zavařené neustálými nouzovými hlášeními. číst dál

Představ si největší dav, jaký jsi kdy viděl, fotbalové hřiště nacpané miliony fanoušků čekajících na svou oblíbenou kapelu. číst dál

S
táli jsme v šeru bulváru Valencia a vzhlíželi na zlatá písmena vyrytá do černého mramoru: NAHRÁVACÍ STUDIA DOA.
Pod tím bylo na skleněných dveřích namalováno: PRÁVNÍKŮM VSTUP ZAKÁZÁN. POTULOVÁNÍ ZAKÁZÁNO. ŽIVOT ZAKÁZÁN.
Blížila se půlnoc, ale hala byla jasně osvětlená a plná lidí. Za bezpečnostním pultem seděl hlídač v tmavých brýlích s přísným kukučem a se sluchátkem v uchu.
Obrátil jsem se ke kamarádům. "Fajn. Pamatujte na náš plán."
"Plán," nadechl se Grover. "Jo. Ten plán se mi líbí."
Annabeth se zeptala: "Co se stane, když ten plán nevyjde?"
"Neuvažuj tak pesimisticky."
"Správně," so... číst dál

B
yl to Annabetin nápad.
Naložila nás na zadní sedadla jednoho vegaského taxíku, jako bychom měli prachy, a nařídila řidiči: "Do Los Angeles, prosím."
Taxikář sežvýkl doutník a změřil si nás. "To je tři sta mil. Za to mi musíte zaplatit předem."
"Přijímáte debetní karty z kasina?" zeptala se Annabeth.
Pokrčil rameny. "Některý. To je stejný jako s kreditkama. Nejdřív si je musím projet čtečkou."
Annabeth mu podala zelenou kartu LotosCash.
Pochybovačně si ji změřil.
"Prověřte si ji," pobídla ho Annabeth.
Udělal to.
Počitadlo zadrnčelo. Světla zazářila. Nakonec se vedle značky dolaru objevil s... číst dál

B
ůh války na nás čekal na parkovišti u restaurace.
"Koukněme se," konstatoval místo pozdravu, "vy jste se nenechali zabít."
"Vy jste věděl, že je to past," poznamenal jsem.
Arés se zlomyslně zašklebil. "Vsadím se, že ten mrzáckej kovář mrkal na drát, když chytil do sítě pár hloupejch děcek. V telce vám to slušelo."
Vrazil jsem mu štít do ruky. "Jste kretén."
Annabeth a Grover zalapali po dechu.
Arés popadl štít a roztočil ho ve vzduchu jako těsto na pizzu. Štít změnil tvar, stala se z něj neprůstřelná vesta. Hodil si ji na záda.
"Vidíte tamhleten náklaďák?" Ukázal na tahač s návěsem na dru... číst dál

Druhý den odpoledne, čtrnáctého června, sedm dní před slunovratem, náš vlak dosupěl do Denveru. Nejedli jsme od předcházejícího večera v jídelním voze někde v Kansasu. Sprchovali jsme se naposled v táboře. Byl jsem přesvědčen, že je to poznat. číst dál

Moc rád bych řekl, že jsem během té cesty dolů dospěl k nějakému hlubokému odhalení, že jsem se vyrovnal s vlastní smrtelností, tváří v tvář smrti se smál a tak dále, a tak dále. číst dál

V
e vlaku jsme strávili dva dny, mířili jsme na západ mezi kopci, přes řeky, kolem jantarových vln obilí.
Ani jednou na nás nic nezaútočilo, ale stejně jsem se neuklidnil. Připadalo mi, že cestujeme jako ve výkladní skříni, sledováni seshora a možná i zdola, že něco čeká na správnou příležitost.
Snažil jsem se na sebe neupozorňovat, protože mé jméno a fotky strašily na předních stránkách všech možných novin východního pobřeží. List Trenton Register-News uveřejnil fotku pořízenou nějakým turistou, jak vystupuju z autobusu. Tvářil jsem se vyděšeně. Meč v mých rukách vypadal jako rozmazaná kov... číst dál