Období: červenec 2011

Že se můj bratr Jason zakrátko promění v kočkovitou číst dál

Jason ze sebe vykřesal tolik sil, aby se mohl vestoje osprchovat. Podle něj to byla ta nejlepší očista, jakou kdy zažil. Když byl zase bez poskvrnky a voněl stejně jako všechny osvěžující drobnosti v koupelně, cudně se zabalil do velké osušky a já mu ošetřila rány po kousnutích neosporinem. Spotřebovala jsem k tomu celou tubu. Rány se mu naštěstí odjakživa dobře hojily. Zotavování jsem se mu snažila zpříjemnit všelijakými maličkostmi. Dal si horkou čokoládu a trochu ovesné kaše (připadalo mi to divné, ale Felton ho prý celou dobu krmil skoro syrovým masem) a potom si oblékl kalhoty od pyžama, které mi doma zůstalo po Ericovi (byly mu sice trochu velké, ale nešlo o nic, co by se nedalo napravit stažením gumy v pase), a volné tričko, ve kterém jsem se před dvěma lety zúčastnila charitativního Běhu pro život. Neustále ho osahával, jako kdyby se všeho toho obyčejného oblečení nemohl nabažit. číst dál

Řekla bych, že se Pam věnovala Hallow až do chvíle, kdy na obzoru vykouklo slunce. Tou dobou jsem tvrdě spala a dopřávala si psychický i fyzický odpočinek, který jsem zoufale potřebovala. Vzbudila jsem se až ve čtyři hodiny odpoledne. Venku panovalo sklíčené zimní počasí, při němž člověk obvykle zapíná rádio, aby se přesvědčil, jestli se náhodou neblíží sněžná bouře. Vstala jsem, abych zkontrolovala, kolik mi zbývá dřeva, a přesvědčila se, že mi vystačí ještě na tři nebo čtyři dny. číst dál

Po bitvě zůstal ve vzduchu viset smutek a hrozivá nálada. Myslím, že se posledním událostem skutečně dá říkat bitva, ale nešlo spíš o střet nadpřirozených sil? Museli jsme se postarat o zraněné, smýt všechnu krev a pohřbít těla obětí. Nebo se jich prostě zbavit. Pam usoudila, že musíme celé skladiště spálit a těla členů Hallowina klanu nechat uvnitř. číst dál

„Kdo jste?“ zeptal se tenký ženský hlas. číst dál

Kupodivu jsem skutečně usnula. Když jsem se probudila, Eric seděl vedle mě na posteli a čichal ke mně. číst dál

Policie prohledala jezero za Jasonovým domem hned nazítří ráno, ještě než jsem vstala. Asi v deset hodin dopoledne mi na dveře zabušil Alcee Beck, a protože to znělo tak kategoricky, jako kdyby se ke mně dobývalo ztělesnění zákona, natáhla jsem si džíny a tričko a šla jsem otevřít. číst dál

Všechny nadpřirozené bytosti, se kterými jsem se v životě setkala, jsem teď spatřila v baru U Merlotta. Nebo mi to možná tak připadalo, protože jsem byla na smrt unavená a toužila jsem po samotě. Byla tam celá smečka vlkodlaků, ale všichni dorazili ve své lidské podobě a byli k mé nesmírné úlevě více či méně oblečení. číst dál

„No tak, milenko moje, pojď, podíváme se,“ řekl Eric a chvatně mě políbil. Seskočil se mnou − přestože jsem kolem něj byla stále ovinutá jako obrovský vilejš − z verandy a tiše přistál na zemi, což mě úplně ohromilo. Hluk jsem obstarala já, zprudka jsem dýchala a několikrát překvapeně vyjekla. Eric si mě obratně − jako kdyby v tom měl letitou praxi − posunul na záda. Tohle jsem naposledy zažila jako dítě, když si se mnou otec hrál na koníčka, takže mi to trochu vyrazilo dech. číst dál

Když jsem se ráno probudila, venku svítilo slunce. Ležela jsem v posteli s pocitem spokojené prázdnoty. Všechno mě bolelo, ale tak nějak příjemně. Utržila jsem pár modřin, ale nebyly na viditelných místech. A stopy po špičácích, které by mě prozradily (ha ha ha), jsem už neměla na krku jako kdysi. Žádný zběžný pozorovatel by mi nemohl vyčíst, že jsem si užívala s upírem, a ke gynekologovi − jedinému člověku, který by měl důvod prozkoumat postiženou oblast − jsem objednaná nebyla. číst dál