Nesmrtelní (1) - Napořád

Musela jsem ztratit vědomí, ale jenom na okamžik, protože když otevřu oči, ještě pořád na mně sedí, obličej a ruce potřísněné mojí krví, polohlasem si prozpěvuje a šeptem mě přemlouvá a přesvědčuje, abych to vzdala, abych sama sobě dovolila odejít, jednou provždy, abych prostě zmizela a měla to všechno za sebou. číst dál

V tu chvíli, kdy je Riley pryč, se složím a rozbrečím se, vím, že jsem udělala správnou věc, přesto nechápu, proč to musí tak strašně bolet. Zůstanu nějakou dobu tak, schoulená na gauči, tělo poskládané do těsného klubíčka, vzpomínám na všechno, co řekla o té nehodě, jak říkala, že to nebyla ve skutečnosti moje vina. Ráda bych tomu věřila, ale vím, že to není pravda. Toho dne zhasly čtyři životy a je to všechno kvůli mně. číst dál

Prolétnu dveřmi, nemůžu se dočkat, až budu nahoře, abych mohla Riley ukázat svoje valentýnské lízátko, to, díky kterému začalo slunce svítit a ptáci zpívat a které mi dočista obrátilo den naruby, ale přitom odmítám mít cokoliv společného s tím, kdo ho poslal. číst dál

Už zase pojízdná a zbavená veškeré jasnovidné přítěže trávím příštích pár dní s Milesem a Haven, chodíme spolu na kafe, nakupovat, do kina, poflakujeme se po městě, chodíme na Milesovy zkoušky, a já jsem nadšená, že se můj život vrátil zpátky k normálu. Na Štědrý den ráno se objeví Riley, a mně se uleví, že ji pořád ještě vidím. číst dál

Než vůbec stačím přeřadit na parkování, už je u domovních dveří a čeká. číst dál

„Tak co se teda přihodilo? Hledali jsme tě všude, ale nenašli. Myslel jsem, že jsi na cestě.“ číst dál

Nejdřív jenom zírá, zelené oči široce rozevřené a nevěřícné, potom pozvedne bradu a vycení zuby. Ale než může zaútočit, vrhnu se na ni. Jsem odhodlaná dostat se k ní jako první, srazit ji k zemi, dokud můžu. Ale zrovna když skočím dopředu, uvidím mihotavý závoj hebkého zlatého světla, svítící kruh jenom kousek stranou, zářící a lákavý, jako ten v mém snu. A i když mi ty sny zasela do hlavy Drina, i když je to patrně past, nemůžu si pomoct a nechám se k němu přitáhnout. číst dál

Vím, že bych měla utéct, křičet, něco udělat. Ale místo toho jenom ztuhnu, gumové pantofle se mi přilepí k zemi, jako by zakořenily. Zírám na Drinu, zajímalo by mě, jak jsem se tu vůbec vzala, ale taky, co může mít ona za lubem. číst dál

Ráno jednadvacátého prosince sejdu dolů do kuchyně. A navzdory tomu, že se mi motá hlava, oči mám zakalené a lomcuje mnou kocovina, předvedu celkem slušnou ukázku zalití kávy a přípravy snídaně, protože chci, aby Sabine odjela do práce přesvědčená, že je všechno v pořádku, a já se mohla vrátit do svého pokoje a zase si trochu vygumovat hlavu. číst dál

Po festivalu se naskládáme do Havenina auta, na skok se zastavíme u ní doma, abychom doplnili její placatici, a pak zamíříme do města, kde zaparkujeme na ulici, nacpeme parkovací automat čtvrtdolary a pochodujeme po chodníku, všichni tři vedle sebe, roztažení po celé šířce, zavěšení jeden do druhého, takže se nám ostatní chodci musí vyhýbat, a při tom z plných plic a totálně falešně zpíváme „(Nikdy mi ne) volej, až budeš střízlivej“. Potácíme se v záchvatech smíchu, kdykoliv se někdo zachechtá a zakroutí nad námi hlavou. číst dál