44. kapitola

Zabočím do Romanovy ulice, zaparkuju na jeho příjezdové cestě, doběhnu ke dveřím a bez váhání je vyrazím. Dřevo zapraská, rozletí se na třísky, dveře se zhoupnou v pantech a otevřou se. Doufám, že ho překvapím nepřipraveného, abych mu mohla zaútočit na všechny čakry a jednou provždy se s ním vypořádat.
Vplížím se dovnitř, střílím očima na všechny strany, všímám si světležlutých zdí, keramických váz plných květin z hedvábí, obvyklých profláknutých reprodukcí ve velikosti plakátů – Van Goghovy Hvězdné noci, Polibku od Gustava Klimta a přehnaně velké kopie Botticelliho Zrození Venuše zasazené ve zlatém rámu a pověšené přímo nad krbem. Všechno to vypadá tak překvapivě normálně, že se neubráním pochybnostem, jestli jsem se nevloupala do nesprávného domu.
Čekala jsem drsné, temné doupě jako po apokalypse, s černými koženými sedačkami, chromovanými stolky, spoustou zrcadel a uměním, které člověku zamotá hlavu – něco modernějšího, odvázanějšího, všechno, jen ne tenhle palác plný nábytku potaženého vzorovaným kartounem, ve kterém bych si sotva představila někoho, jako je Roman.
Projdu celý dům, prohlídnu každou místnost, každou skříň, nakouknu dokonce pod postel. Když je jasné, že Roman není doma, zamířím rovnou do kuchyně, najdu jeho zásobu nápoje nesmrtelnosti a všechno vyleju do odpadu. Vím, že je to dětinské, zbytečné a patrně to k ničemu nebude, protože jakmile se posunu zpátky v čase, všechno se zase vrátí do původního stavu. Třeba mu to ale způsobí aspoň trochu nepříjemností a bude vědět, že za nimi stojím já. To mi stačí.
Pak mu prohrabuju zásuvky, dokud nenajdu kus papíru a tužku. Potřebuju si udělat seznam věcí, na které nesmím zapomenout.
Pár jednoduchých instrukcí, které nebudou příliš matoucí pro někoho, kdo si patrně nebude pamatovat, co znamenají, a přesto dost jasné a srozumitelné, aby mi zabránili udělat znovu stejné strašlivé chyby.
Napíšu si:
Nevracej se pro mikinu!
Nevěř Drině!
Za žádnou cenu se nevracej pro mikinu!
~~~
A pak, abych úplně nezapomněla, a v naději, že to ve mně třeba vyvolá nějakou vzpomínku, doplním:
Damen ♥
~~~
Několikrát (a pak ještě jednou) si seznam pročtu, abych se ujistila, že v něm je všechno a nic jsem nevynechala, načež ho složím do čtverečku a zastrčím si ho hluboko do kapsy. Pak dojdu k oknu a zadívám se na oblohu, která zatím potemněla do modra a trochu stranou na ní visí veliký úplněk. Zhluboka se nadechnu a zamířím k ošklivé kartounové pohovce, protože nastal čas.
Zavřu oči a vztáhnu ruce ke světlu, nemůžu se dočkat vibrující nádhery, která na mě čeká v Zemi léta. Naposledy ji zakusím, když dopadnu do hebkých stébel trávy na ohromné voňavé louce. Využiju toho, jak nadnášejí a pruží, a běhám, skáču a točím se po louce, dělám hvězdy, přemety a kotrmelce, konečky prstů hladím překrásné květiny s pulzujícími okvětními plátky a nádhernou sladkou vůní a proplétám se mezi roztetelenými stromy podél pestrobarevného potoka. Chci si to všechno vtisknout do paměti, zapamatovat si to do nejmenší podrobnosti, lituju, že není možné nějak ten úžasný pocit zachytit a udržet si ho navždycky.
A pak, protože mi zbývá pár chvilek a protože ho potřebuju ještě naposledy vidět, pobýt s ním tak, jak jsme spolu bývali, zavřu oči a zhmotním si Damena.
Vidím ho, jak se přede mnou poprvé objevil tehdy na parkovišti u školy. Začnu u jeho lesklých tmavých vlasů, které se mu kroutí kolem lícních kostí a spadají po ramena, a hlubokých černých oči ve tvaru mandlí, které mi už tehdy připadaly zvláštně povědomé. A potom rty! Jeho plné, svůdné rty ve tvaru dokonalého srdíčka, a po nich vysoké, štíhlé a svalnaté tělo. Moje vzpomínka je tak silná a hmatatelná, že nechybí žádný odstín, ani jediný pór.
Když otevřu oči, uklání se přede mnou a nabízí mi rámě k našemu poslednímu tanci. A tak mu položím dlaň na ruku, on mě vezme kolem pasu a v několika rozmáchlých obloucích mě provede přenádhernou loukou, naše těla se pohupují, vznášíme se nad zemí a točíme se podle melodie, kterou slyšíme jenom my dva. Pokaždé, když mi začne vyklouzávat z objetí, jen zavřu oči a znovu si ho stvořím, aniž bych udělala chybný krok. Jsme jako hrabě Fersen a Marie Antoinetta, Albert a Viktorie, Marcus Antonius a Cleopatra, jsme jako ti největší milenci světa, máme v sobě všechny páry, které jsme spolu kdy vytvořili. Schovám tvář v hebké prohlubni jeho krku a nechci, aby píseň skončila.
V Zemi léta sice čas neplyne, ale tam, kam mám namířeno, plyne. A tak Damenovi přejedu prsty po tváři, snažím se zapamatovat si hebkost jeho kůže, křivku čelisti a oblouček rtů, kterými mě líbá – přesvědčuju sama sebe, že je to on – že je skutečný!
Ještě dlouho poté, co se rozplynul a zmizel.
~~~
Jakmile se přiblížím k okraji louky, uvidím Romy a Rayne. Čekají na mě a z jejich výrazů je mi jasné, že se dívaly.
„Nezbývá ti moc času,“ řekne Rayne a upře na mě ty svoje oči jako talíře, které mě vždycky spolehlivě vytočí.
Jen zakroutím hlavou a přidám do kroku, naštvaná, že mě špehovaly, a otrávená z toho, jak se mi pořád do všeho pletou.
„Mám všechno pod kontrolou,“ sdělím jim přes rameno. „Takže si klidně můžete –“ zarazím se, protože netuším, co dělají, když mě zrovna neotravují. A tak to nechám být, protože ať mají za lubem cokoliv, mě už se to netýká.
Obě běží vedle mě, pokukují po sobě, domlouvají se svým tajným jazykem, načež se ozve: „Něco není v pořádku.“ Zírají na mě, snaží se mě přimět, abych poslouchala. „Něco se zdá být strašlivě v nepořádku,“ zopakují a jejich hlasy se prolínají v dokonalé souhře.
Nemám nejmenší chuť luštit jejich šifry, tak jenom pokrčím rameny, a když před sebou uvidím mramorové schody, vyběhnu po nich, přelétnu očima prvky nejúchvatnějších staveb světa a spěchám dovnitř. Hlasy dvojčat ztichnou, jakmile za mnou zapadnou dveře. Zastavím se ve velkolepé mramorové síni a s očima pevně zavřenýma doufám, že nebudu odmítnuta jako minule, doufám, že se budu moct vrátit v čase. Pomyslím si:
Jsem připravená. Jsem opravdu připravená, upřímně. A tak mi, prosím, dovol se vrátit. Zpátky do Eugene v Oregonu. Zpátky k mámě a tátovi a Riley a Sasance. Prosím, jenom mi dovol se vrátit… a dát všechno zase do pořádku…
Než se vzpamatuju, objeví se krátká chodba. Vede do jakési místnosti na jejím konci – do místnosti, která je až na stůl a židli prázdná. Není to ale ledajaký starý stůl, je to jeden z těch dlouhých kovových pultů, jaké jsme mívali v chemické laboratoři na mé bývalé škole. Posadím se na místo a přede mnou se objeví ohromná levitující křišťálová koule, bliká a mihotavě plane, až se ustálí na výjevu, v němž sedím u toho samého kovového stolu a zápolím s testem z přírodopisu. Sice je to ta poslední scéna, kterou bych si chtěla zopakovat, vím ale, že jinou příležitost k návratu nedostanu.