Probudím se brzy. Nejspíš si chci poslední den svého života, nebo aspoň poslední den života, který jsem si vybudovala tady, užít, co to jde. Určitě mě jako obvykle přivítá sbor zplna hrdla pokřikující Mešuge! Magore! a taky novější Čarodějnice!, ale když vím, že tomu budu vystavená naposledy, je to něco úplně jiného.
Na Hillcrestu (což je střední škola, na kterou se vracím) mám hory kamarádů a díky nim je mnohem příjemnější, ba přímo zábavnější tam od pondělí do pátku trávit čas. Nepamatuju si, že bych tam jedinkrát byla v pokušení jít za školu (zato tady se mě drží permanentně), a rozhodně jsem neměla problém zapadnout mezi tamní studenty.
Abych byla upřímná, nejspíš právě proto se tolik chci vrátit. Samozřejmě se hrozně těším, až zase budu se svou rodinou, ale představa, že mám partu kamarádů, kteří mě mají rádi a berou mě a s kterými můžu být sama sebou, mi moje rozhodnutí usnadňuje.
Rozhodnutí, nad kterým bych vůbec neváhala, nebýt Damena.
Ačkoliv se nedokážu srovnat se skutečností, že už ho nikdy neuvidím – nikdy nepoznám dotek jeho kůže, žár jeho pohledu a chuť jeho polibků –, přesto jsem ochotná se toho všeho vzdát.
Jestli tím získám zpátky své staré já a vrátím se k rodině, pak není co řešit.
Drina mě zabila, aby mohla mít Damena jenom pro sebe. A Damen mě zase přivedl k životu, aby mohl mít pro sebe on mě. Já ho sice upřímně miluju a srdce mě bolí při pomyšlení, že už ho nikdy neuvidím, taky ale vím, že ve chvíli, kdy mě vrátil do života, narušil přirozený běh věcí. Udělal ze mě něco, co se ze mě nikdy nemělo stát.
A mým úkolem teď je dát všechno do pořádku.
Stoupnu si ke skříni a sáhnu po nejnovějších džínsech, černém svetru s výstřihem do véčka a zánovních balerínkách – přesně po tom, co jsem měla na sobě ve svojí vizi. Potom si prohrábnu vlasy, máznu si na rty trochu lesku a do uší si nasadím maličké diamantové pecičky, které mi rodiče koupili k šestnáctým narozeninám (protože by si určitě všimli, že je nemám), a na ruku si navlíknu náramek z podkoviček, ten od Damena. V životě, do kterého se vracím, nemá místo, ale za žádnou cenu se ho nevzdám.
Pak popadnu bágl, naposledy se rozhlédnu po svém absurdně velkém pokoji a zamířím ke dveřím. Chci ještě naposled nakouknout do života, ze kterého jsem nebyla vždycky nadšená a na který si s největší pravděpodobností nebudu pamatovat, ale potřebuju se rozloučit s několika lidmi a dát pár věcí do pořádku, než nadobro zmizím.
Jakmile zajedu na školní parkoviště, začnu se rozhlížet po Damenovi. Hledám ho, nebo jeho auto, cokoliv, jakoukoliv stopu, které bych se mohla chytit. Chci se na něj dostatečně vynadívat, dokud to jde. A jsem zklamaná, když ho nenajdu.
Zaparkuju auto a vydám se do třídy, držím se, abych nezačala šílet, nedělala unáhlené závěry a nepanikařila jenom proto, že tu ještě není. Damen je sice působením jedu, který zvolna nahlodává staletý proces, čím dál tím normálnější, ale podle toho, jak vypadal včera – pořád ještě úchvatný, sexy a beze známek stárnutí –, soudím, že od úplného dna ho dělí ještě řada dní.
Kromě toho vím, že se nakonec ukáže. Proč by taky ne? Nepopiratelně je hvězdou téhle školy. Je nejhezčí, nejbohatší a pořádá nejúžasnější mejdany – tedy aspoň podle toho, co jsem slyšela. Všichni mu prakticky tleskají vstoje, jen co se objeví. A řekněte, kdo by tomu odolal?
Procházím mezi studenty, zírám na lidi, kteří se mnou, kromě pokřikování nějakých jedovatostí, neztratili slovo. Vím jistě, že jim nebudu chybět, ale napadá mě, jestli si vůbec všimnou, že jsem pryč. Nebo jestli se všechno přetočí zpátky tak, jak si to představuju – že se vrátím já a vrátí se i oni, a z času stráveného tady nezbude víc než bliknutí na obrazovce.
Naberu dech do plic a zamířím na angličtinu, snažím se obrnit proti tomu, až uvidím Damena se Stacií, ale najdu ji sedět samotnou.
Tedy, jako obvykle drbe s Honor a Craigem, ale Damena není nikde vidět. Procházím kolem ní ke svému místu, připravená uhnout před vším, co by mi asi tak mohla hodit do cesty, ale narazím jen na ticho a netečné přehlížení mojí existence. Stacia se mi dokonce ani nepokusí podrazit nohy, a to mě naplňuje hrůzou a nepříjemnými pocity.
A tak se posadím na svoje místo a následujících padesát minut těkám očima od hodin ke dveřím a zase zpátky, přičemž ve mně s každým uplynulým okamžikem narůstá úzkost. Představuju si nejrůznější strašlivé scénáře, až konečně zazvoní a já vystřelím na chodbu. Pak nastane čtvrtá hodina a Damen pořád nikde, a já propadnu totální panice, sotva vejdu do učebny dějepisu a ukáže se, že chybí i Roman.
Zírám na Romanovu prázdnou židli a hrůzou se mi svírá žaludek.
„Ever,“ osloví mě pan Munoz, „máš hodně co dohánět.“
Podívám se na něj, vím, že chce probírat moji docházku, neodevzdané úkoly a další bezvýznamné záležitosti, které nepotřebuju poslouchat. A tak vystartuju ze dveří, přeběhnu přes dvůr a kolem jídelních stolů a zastavím se až venku na chodníku, kde si vydechnu úlevou, když ho uvidím. Tedy ne přímo Damena, ale jeho auto. Elegantní černé BMW, na kterém si tolik zakládal, je pokryté tlustou vrstvou bláta a špíny a parkuje tak trochu našišato na zákazu parkování.
Navzdory jeho nevábnému stavu však na něj zírám, jako by to byla nejkrásnější věc na světě. Protože když je tu jeho auto, musí tu být i Damen. A musí být v pořádku.
Napadne mě, že bych mohla zkusit auto posunout, aby mu ho neodtáhli, když vtom si za mnou někdo odkašle a hluboký hlas pronese: „Odpusť, ale nemáš být ve třídě?“
Otočím se a střetnu se pohledem s ředitelem Buckleym. „Ehm, jo, ale nejdřív musím –“ ukážu na Damenova mizerně zaparkovaného bavoráka, jako bych dělala službu nejen svému kamarádovi, ale zároveň celé škole.
Buckleyho ale ani tak nezajímá špatné parkování, jako spíš chroničtí záškoláci mého typu. Ještě pořád má na paměti naše poslední nešťastné setkání. Tehdy mě Sabine před ním obhájila a vydobyla mi podmínečné vyloučení místo definitivního. Ředitel si mě teď měří přimhouřenýma očima: „Máš dvě možnosti. Buď zavolám tvojí tetě a požádám ji, aby nechala práce a přijela sem, nebo –“ udělá dramatickou pauzu, jak se mě snaží pořádně napnout. Člověk ale nemusí být zrovna jasnovidec, aby poznal, kam směřuje. „Nebo tě můžu dovést zpátky do třídy. Co bys radši?“
Na okamžik jsem v pokušení vybrat si první možnost – jenom abych viděla, co bude dělat. Nakonec ho ale následuju zpátky do třídy. Podpatky mu klapou o beton dvora a pak ještě v chodbě, kde mě strčí do učebny pana Munoze. První, co za dveřmi uvidím, je Roman, který sedí na svém místě. Když si sedám na svou židli, kroutí hlavou a může se ztrhat smíchy.
Pan Munoz už je sice zvyklý na moje nevyzpytatelné chování, stejně mě ale příkladně vyvolá. Klade mi nejrůznější otázky ohledně historických událostí, mezi ty probrané míchá některé, o něž jsme zatím ani nezavadili. A já jsem tak zabraná do úvah o Romanovi a Damenovi a svých nadcházejících plánech, že odpovídám jako robot, protože vidím odpovědi, které má v hlavě, a v podstatě doslova je opakuju.
Nakonec se zeptá: „Tedy mi pověz, Ever, co jsem měl včera k večeři?“
A já ze sebe automaticky vysypu: „Dva kousky zbylé pizzy a skleničku a půl chianty.“ Jsem v duchu tak zabraná do svých soukromých dramat, že mi chvíli trvá, než si všimnu, jak na mě zírá s otevřenou pusou. Vlastně zírají úplně všichni.
Tedy všichni kromě Romana, který kroutí hlavou a směje se, až se za břicho popadá.
Sotva zazvoní, vrhnu se ke dveřím, pan Munoz mi ale zastoupí cestu: „Jak to děláš?“
Zatnu zuby a pokrčím rameny, jako bych netušila, o čem mluví. Jenže on se nedá jen tak odbýt, vrtá mu to hlavou už týdny.
„Jak to – můžeš vědět?“ podívá se na mě pátravě. „Jak můžeš znát nahodilé historické události, kterými jsme se vůbec nezabývali? Jak víš – co jsem já kdy dělal?“
Sklopím zrak. Uvažuju, že nemůže škodit, když mu poodhalím roušku tajemství. Vždyť dneska v noci budu pryč a je velká pravděpodobnost, že si to stejně nebude pamatovat, tak proč mu neříct pravdu?
„Nevím,“ pokrčím rameny. „Já nic nedělám. Zkrátka mi v hlavě naskakujou výjevy a informace.“
Munoz si mě prohlíží, neví, jestli mi má věřit, nebo ne. Nemám čas ani chuť ho přesvědčovat, ale chci mu na rozloučenou dát něco hezkého, a tak řeknu: „Například vím, že byste neměl vzdávat svoji knihu, protože jednoho dne vám ji vydají.“
Zírá na mě s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán, jeho výraz kolísá mezi radostnou nadějí a naprostou nedůvěrou.
Sice mi to nejde přes jazyk a už jen z představy celé té záležitosti je mi na zvracení, vím ale, že je třeba říct ještě něco a že je to správné. Vždyť komu to ublíží? Já stejně odcházím a Sabine si zaslouží někam vypadnout a trochu se pobavit. A Munoz se zdá být – až na zálibu v boxerkách s vyplazeným jazykem Rolling Stones a v písničkách Bruce Springsteena a posedlost renesancí – celkem neškodný. Nemluvě o tom, že se stejně daleko nedostanou, protože jsem jednoznačně viděla, jak se Sabine dává dohromady s chlapíkem od nich z práce…
„Jmenuje se Sabine,“ vypadne ze mě, než si to stačím rozmyslet. Munoz se zatváří nechápavě, a tak dodám: „Vždyť víte, ta drobná blondýnka ze Starbucks. Ta, co vám polila košili svým latté. Ta, na kterou nemůžete přestat myslet.“
Dějepisář na mě třeští oči, zjevně ztratil řeč. To mi vyhovuje, proto si sbalím věci a zamířím ke dveřím. Pak se ještě ohlédnu přes rameno a uzavřu: „Neměl byste se bát s ní promluvit. Vážně. Vzmužte se a konečně ji oslovte. Uvidíte, že je moc milá.“
2024 ©