36. - 37. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Nesmrtelní (1) - Napořád, přečteno: 1117×

V tu chvíli, kdy je Riley pryč, se složím a rozbrečím se, vím, že jsem udělala správnou věc, přesto nechápu, proč to musí tak strašně bolet. Zůstanu nějakou dobu tak, schoulená na gauči, tělo poskládané do těsného klubíčka, vzpomínám na všechno, co řekla o té nehodě, jak říkala, že to nebyla ve skutečnosti moje vina. Ráda bych tomu věřila, ale vím, že to není pravda. Toho dne zhasly čtyři životy a je to všechno kvůli mně.

Všechno kvůli jedné pitomé šmolkově modré mikině z tábora roztleskávaček.

„Pořídím ti jinou,“ řekl táta a zadíval se do zpětného zrcátka, setkali jsme se pohledem, dvěma páry k sobě padnoucích, úplně stejně modrých očí. „Když to teď otočím, chytneme provoz.“

„Ale ta je moje oblíbená,“ kňourala jsem. „Je to ta z tábora pro roztleskávačky. Takovou v krámě nekoupíš.“ Špulila jsem pusu, bylo mi jasné, že potrvá jen pár vteřin, než dosáhnu svého.

„To o ni vážně tolik stojíš?“

Přikývla jsem a usmála jsem se, když zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a otočil auto do protisměru, ještě jsme se setkali očima ve zpětném zrcátku, přesně ve chvíli, kdy na silnici vběhl ten jelen.

Chtěla jsem věřit Riley a přesměrovat si mozek na tenhle nový způsob uvažování. Ale protože jsem znala pravdu, bylo dost zaručené, že se mi to nikdy nepodaří.

A sotva si utřu slzy, vzpomenu si, co říkala Ava. Myslím na to, že jestli Riley byla ta pravá, s kým jsem se měla rozloučit, pak Damen musí být ten nesprávný.

Natáhnu se pro lízátko, které jsem předtím položila na stůl, a zalapám po dechu, když vidím, že se změnilo v tulipán.

Velký, obrovský, lesklý červený tulipán.

Pak letím do svého pokoje, přetáhnu si notebook na postel, zadám do vyhledávače řeč květin, pak projíždím stránku, dokud nenarazím na text:

V devatenáctém století lidé často sdělovali své záměry prostřednictvím květin, které si navzájem posílali, protože určité květiny měly určitý význam. Zde uvádíme některé z těch tradičnějších:

Projíždím abecední seznam, očima hledám tulipány a zadržím dech, když čtu:

Červené tulipány – nehynoucí láska.

Potom, jen tak pro legraci, si najdu bílá poupata růží a hlasitě se rozesměju:

Bílá poupata růží – srdce, které neumí milovat; srdce neznalé lásky.

A je mi jasné, že mě jenom škádlil. Po celou tu dobu. Uchovával to obrovské tajemství, které mi mohlo úplně změnit život, a netušil, jak mi to má říct, nevěděl, jestli to přijmu, odmítnu, nebo ho pošlu pryč. Flirtoval se Stacií, jenom aby ode mě získal nějakou reakci, aby pak mohl tajně vyslechnout moje myšlenky a vidět, jestli mi na něm záleží. Ale já jsem se natolik vypracovala ve lhaní sama sobě, popírání svých pocitů prakticky ohledně čehokoliv, že jsem nás nakonec zmátla oba.

A i když rozhodně neomlouvám, co dělal, musím uznat, že to fungovalo. A jestli ho teď chci vidět, stačí vyslovit to nahlas, a on se zhmotní přímo přede mnou. Protože pravda je, že ho miluju. Nikdy jsem ho milovat nepřestala. Miluju ho od prvního dne. Milovala jsem ho dokonce i tehdy, když jsem přísahala, že ho nemiluju. Nemůžu si pomoct, je to zkrátka tak. A třebaže si nejsem jistá celou tou záležitostí s nesmrtelností, v Zemi léta to rozhodně bylo bezva. Kromě toho, jestli má Riley pravdu, jestli je něco takového jako předurčení a osud, třeba se to vztahuje i na tohle?

Zavřu oči a představuju si, jaké to je cítit Damenovo hřejivé tělo obtočené kolem mého, šepot jeho hebkých rtů těsně u mého ucha, na mém krku, na mé tváři, jaký je to pocit, když se jeho pootevřená ústa spojí s mými – neopouštím tu představu, pocit naší úžasné lásky, našich úžasných polibků, a přitom šeptám slova, která jsem celou dobu zadržovala, která jsem se bála vyslovit, slova, která mi ho přivedou zpátky.

Říkám je znovu a znovu, můj hlas nabírá na síle a slova plní pokoj.

Ale když otevřu oči, jsem sama.

A vím, že jsem otálela příliš dlouho.

Třicet sedm

Sejdu dolů, abych se podívala po něčem na zub, protože vím, že náplast v podobě zmrzliny Häagen-Dazs patrně moje zlomené srdce nezahojí, ale mohla by ho trochu utěšit. Vytáhnu z lednice litrový kelímek, sevřu ho v náručí a sáhnu po lžíci, ale vzápětí se to všechno zřítí k zemi, když uslyším hlas:

„To je tak dojemný, Ever. Tak převelice dojemný.“

Sehnu se a chytím se za palce, které mi přibila k zemi kilovka vanilkové s mandlemi, přitom zírám na dokonale nastrojenou Drinu – má nohu přes nohu, ruce založené, upjatá a spořádaná dáma, usazená přímo u pultu, kde snídám.

„To bylo vážně roztomilý, jak jsi volala Damena, poté co sis v hlavě vykouzlila tu cudnou milostnou scénku.“ Zasměje se, popásá se na mně očima. „Eh, jo, ještě pořád ti vidím do hlavy. Ten tvůj ubohej jasnovideckej štít? Ten je propustnější než Turínský plátno, obávám se. No, a pokud jde o tebe, Damena a vaše šťastné soužití na věky věků?“ Zavrtí hlavou. „Vždyť dobře víš, že to nemůžu dopustit. Jak se ukazuje, mým životním úkolem je ničit tě, a nemysli si, ještě pořád to je možný.“

Zírám na ni, soustředím se na svůj dech, snažím se dýchat pomalu a pravidelně a zároveň se pokouším vyčistit si mysl od všech inkriminujících myšlenek, protože vím, že je jenom použije proti mně. Ale pokoušet se vyčistit si mysl je asi tak účinné, jako když někomu řeknete, aby nemyslel na slony – od té chvíle nebude myslet na nic jiného.

„Sloni? Vážně?“ zaúpí, je to tichý zlověstný zvuk, který rozvibruje vzduch v místnosti. „Můj bože, co jenom na tobě vidí?“ Přejede mě pohledem, oči plné pohrdání. „Určitě to nebude tvůj intelekt nebo důvtip, protože o jejich existenci zatím nemáme důkazy. A tvoje představa milostný scény? Ta byla tak disneyovská, jak z filmu pro celou rodinu, zoufale nudná. Vážně, Ever, můžu ti připomenout, že Damen už tu je stovky let, včetně období volný lásky v šedesátejch?“ Zavrtí nade mnou hlavou.

„Jestli hledáš Damena, není tady,“ řeknu nakonec, hlas mě škrábe v krku, ochraptělý, jako bych ho celé dny nepoužila.

Pozvedne obočí. „Věř mi, já vím, kde Damen je. Já vždycky vím, kde je Damen. Tak to je.“

„Takže ty ho chorobně pronásleduješ.“ Semknu rty, vím, že bych ji neměla proti sobě popouzet, ale aťsi, nemám co ztratit. Ať tak nebo tak, přišla mě zabít.

Zkřiví rty, natáhne ruku a zkontroluje si svoje dokonale upravené nehty. „To sotva,“ zamumlá.

„No, ale jestli ses tímhle způsobem rozhodla trávit posledních tři sta let, pak by se dalo říct –“

„Víc jak šest set let, ty příšerná cuchtičko, šest set let.“ Přejede po mně pohledem a zamračí se.

Šest set let, to myslí vážně?

Obrátí oči v sloup a vstane. „Vy smrtelníci! Tupý, pitomý, předvídatelný, obyčejný. A přece, navzdory všem vašim zjevnejm nedostatkům se zdá, že vždycky ponouknete Damena k tomu, aby sytil hladovějící, sloužil lidstvu, bojoval proti chudobě, zachraňoval velryby, bránil znečišťování, recykloval, meditoval za mír, bojoval proti drogám, alkoholu, utrácení a v podstatě všemu ostatnímu, co za něco stojí – jeden příšerně nudnej altruistickej cíl za druhým. A k čemu? Cožpak se někdy poučíte? Bác! A máme globální oteplování! Zjevně jste nepoučitelný. A přece, a přece to s Damenem, zdá se, vždycky nějak překonáme, i když to může trvat pěkně dlouho zase ho přeprogramovat, udělat z něj zase toho smyslnýho, požitkářskýho, nenasytnýho a poživačnýho Damena, jakýho znám a jakýho miluju. Nicméně věř mi, že tohle je jenom taková malá odbočka, a než se naděješ, budeme zase na vrcholu blaha.“

Blíží se ke mně, její úsměv se rozšiřuje s každým krokem, který udělá, plíží se kolem žulového pultu jako siamská kočka. „Naprosto upřímně, Ever, nedovedu si představit, co na něm vidíš. A tím nemyslím to, co na něm vidí každá jiná ženská, a řekněme si to na rovinu, většina chlapů. Ne, vážně, vždyť kvůli Damenovi, zdá se, vždycky trpíš. Kvůli Damenovi taky teď procházíš tímhle vším. Jaká škoda, žes přežila tu zatracenou bouračku.“ Zavrtí hlavou. „Zrovna když už jsem si myslela, že je to v suchu, když jsem si byla jistá, že jsi mrtvá, tu se dozvím, že se Damen přestěhoval do Kalifornie, protože, světe, div se, tě přived nazpátek!“ Znovu zavrtí hlavou. „Řekla bys, že po těch stovkách let budu mít trochu víc trpělivosti. Jenomže ty už mě vážně otravuješ a zjevně to není moje chyba.“

Podívá se na mě, já ale odmítám reagovat, ještě pořád se snažím vyluštit její slova – nezpůsobila tu nehodu Drina?

Podívá se na mě a protočí panenky. „Jo, způsobila jsem tu nehodu. Proč se ti musí všechno vysvětlovat tak polopaticky?“ Zavrtí hlavou. „To já jsem vyplašila toho jelena, kterej vám vběhnul pod auto. To já věděla, že tvůj táta je změkčilej, měkkosrdcatej trouba, kterej dá rád v sázku životy svojí rodiny, aby zachránil jelena. Smrtelníci jsou vždycky děsně předvídatelný. Obzvlášť ti příkladní, co se vždycky snažej páchat dobro,“ zasměje se. „I když nakonec to bylo skoro až moc snadný na to, aby to byla trochu zábava. Ale aby ses nepletla, Ever, tentokrát tu Damen není, aby tě zachránil, a já se postarám, aby se to vyřídilo.“

Rozhlížím se po místnosti, hledám něco, čím bych se ochránila, pokukuju po stojánku na nože na druhém konci místnosti, ale vím, že se tam nikdy nedostanu včas. Nejsem tak rychlá jako Damen a Drina. Aspoň myslím, že nejsem. A nemám čas to zjišťovat.

Drina si povzdychne. „Pro mě za mě, klidně si vem nůž, to je mi fuk.“ Zavrtí hlavou a mrkne na hodinky vykládané diamanty. „Nicméně bych už ráda začala, jestli ti to nevadí. Normálně si dám ráda na čas, trochu se pobavím, ale dneska je Valentýn a vůbec, zkrátka mám v plánu jít na večeři se svým drahouškem, jen co tě odstraním.“ Oči má temné a pusu zkřivenou a na zlomek okamžiku vyskočí všechno zlo, co má uvnitř, na povrch. Ale pak zas stejně rychle zmizí a nahradí ho krása tak úchvatná, že je těžké na ni nezírat.

„Víš, než jsi přišla ty, v jednom ze svejch… dřívějších vtělení, byla jsem jeho jediná opravdová láska. Ale pak ses objevila ty a pokusila ses mi ho odloudit, a od tý doby je to pořád stejný, pořád dokola.“ Plíží se vpřed, jeden tichý, rychlý krok za druhým, až stojí přímo přede mnou a já nemám ani čas zareagovat. „Ale teď si ho beru zpátky. On se vždycky vrátí, Ever, aby bylo jasno.“

Sáhnu po bambusovém krájecím prkýnku, napadlo mě, že bych ji s ním mohla praštit přes hlavu, ale ona se po mně vrhne s takovou rychlostí, že ztratím rovnováhu, a práskne mnou o lednici, až mi vyrazí dech, a já zalapám po vzduchu, zhroutím se a spadnu na podlahu. Slyším tonk, jak mi praskla hlava, když křísla o zem, a z lebky do pusy mi protéká pramínek teplé krve.

A než se stačím pohnout nebo udělat cokoliv na svou obranu, skočí na mě a drásá mi oblečení, vlasy, obličej, přitom mi šeptá do ucha: „Tak to vzdej, Ever. Uvolni se a nech to plavat. Běž za svojí šťastnou rodinkou, už se nemůžou dočkat, až tě uviděj. Ty nejsi stavěná na tenhle život. Nemáš pro co žít. A teď máš šanci to zabalit.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a deset