34. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Nesmrtelní (1) - Napořád, přečteno: 1129×

Už zase pojízdná a zbavená veškeré jasnovidné přítěže trávím příštích pár dní s Milesem a Haven, chodíme spolu na kafe, nakupovat, do kina, poflakujeme se po městě, chodíme na Milesovy zkoušky, a já jsem nadšená, že se můj život vrátil zpátky k normálu. Na Štědrý den ráno se objeví Riley, a mně se uleví, že ji pořád ještě vidím.

„Hele, počkej!“ zarazí mě a zastoupí mi dveře, zrovna když se chystám sejít po schodech dolů. „Nemysli si, že si rozbalíš dárky beze mě!“ A když se usměje, celá září a je tak zřetelná, že vypadá skoro pevně, není na ní nic křehkého, tenkého či průsvitného. „Já vím, co dostaneš!“ zubí se. „Chceš nápovědu?“

Zavrtím hlavou a zasměju se. „Ani náhodou! Je nádhera, že to pro změnu nevím,“ řeknu a usměju se, když přejde doprostřed mého pokoje a několikrát za sebou předvede dokonalou hvězdu.

„Když už je řeč o překvapeních,“ zachichotá se, „Jeff koupil Sabine prsten! Věřila bys tomu? Odstěhoval se z domu svojí mámy, sehnal si vlastní bydlení a teď škemrá, aby se vrátila a začali spolu znovu!“

„Vážně?“ podivím se a prohlížím si její seprané džínsy a vrstvené tričko a jsem ráda, že přestala s těmi kostýmy a už mě nenapodobuje.

Přikývne. „Ale Sabine mu prsten pošle obratem zpátky. Teda aspoň podle toho, co můžu říct. Ještě ten prsten vyloženě nedostala, takže nejspíš počkáme a uvidíme. Ale lidi tě málokdy překvapěj, víš?“

„Ještě pořád špehuješ celebrity?“ zeptám se a zajímá mě, jestli nemá nějaký špek.

Udělá obličej a protočí panenky. „Bože, ne. Byla jsem vážně nechutná. Kromě toho je to pořád ta stejná písnička, nakupovací orgie, přežírací orgie, drogový orgie, potom následuje léčba. Vyprat, vymáchat a znova – nuda.“

Zasměju se, je mi líto, že ji nemůžu obejmout. Tolik jsem se bála, že jsem ji ztratila.

„Na co se to koukáš?“ zeptá se a probodne mě očima.

„Na tebe.“

„A?“

„A jsem hrozně ráda, že jsi tady. A že tě pořád ještě můžu vidět. Bála jsem se, že jsem tu schopnost ztratila, když mi Ava ukázala, jak si vytvořit ten štít.“

„Abych byla upřímná, tys ji ztratila,“ zazubí se Riley. „Musela jsem vážně napřít všechnu svoji energii, abys mě viděla. Vlastně využívám i trochu tvojí. Cejtíš se unavená?“

Pokrčím rameny. „Trochu, ale taky jsem zrovna vstala.“

Zavrtí hlavou. „Na tom nesejde. Stejně v tom mám prsty já.“

„Hele, Riley.“ Podívám se na ni. „Ještě pořád… navštěvuješ Avu?“ zeptám se a se zadrženým dechem čekám na odpověď.

Znovu zavrtí hlavou. „Nee. To už mám taky za sebou. A teď pojď, nemůžu se dočkat, jak se budeš tvářit, až rozbalíš svůj novej iPhone! Jejda!“ Zasměje se, chytne se za pusu a pozpátku projde zavřenými dveřmi pokoje.

„Vážně zůstaneš?“ zašeptám, když vycházím z pokoje tradičním způsobem. „Nemusíš odejít nebo bejt někde jinde?“

Vyleze si na zábradlí a sklouzne se dolů, pak se za mnou ohlédne a s úsměvem řekne: „Ne, už ne.“

~~~

Sabine vrátila prsten, já dostala nový iPhone, Riley mě zase chodila navštěvovat každý den, někdy mě dokonce doprovodila do školy, Miles začal chodit s jedním ze sborových tanečníků z představení Hairspray, Haven si obarvila vlasy na tmavohnědo, zavrhla všechno, co souvisí s gotikou, pustila se do bolestivého procesu odstraňování svého tetování laserem, spálila všechny drinovské šaty a nahradila je emo stylem. Přešel Nový rok, oslavený malou sešlostí u mě doma, která zahrnovala perlivý mošt pro mě (byla jsem oficiálně za abstinenta), propašované šampaňské pro moje kamarády a půlnoční smočení ve vířivce, což bylo dost krotké s ohledem na to, jak obvykle probíhají novoroční večírky, ale ani trochu nudné. Stacia a Honor na mě pořád vrhaly zlé pohledy, v podstatě stejně jako dřív, dokonce to bylo ještě horší ve dnech, kdy jsem si na sebe vzala něco slušivého, pan Robins si uspořádal osobní život (bez dcery a bez manželky), paní Machadová se pořád otřásala při pohledu na moje výtvory a mezi tím vším byl Damen.

Jako spára kolem dlaždice, jako vazba knihy, vyplňoval veškeré moje nezaplněné prázdné prostory a držel všechno pohromadě, udržoval to na svém místě. Při každém zábavném kvízu, mytí hlavy, jídle, filmu, písničce nebo koupeli ve vířivce jsem na něj myslela, a bylo mi útěchou už jenom vědomí, že někde je – tam někde –, i když jsem se rozhodla v jeho neprospěch.

~~~

Přišel Svatý Valentýn a Miles s Haven jsou zamilovaní – i když ne jeden do druhého. Sice spolu dál sedáme u oběda, ale zrovna tak bych tam mohla být sama. Jsou tak zaměstnaní svými Sidekicky, že ani nevnímají moji existenci, zatímco já mám svůj iPhone položený vedle sebe, tichý a nepoužívaný.

„Boha, tohle je k popukání! To je neuvěřitelný, jak mu to pálí!“ zařičí Miles, už pokvadrilionté, zvedne nepřítomný zrak od svojí textovky, obličej celý zčervenalý od smíchu, a snaží se přijít na nejlepší možnou odpověď.

„Boha, Josh mi zrovna věnoval tunu písniček! To si vůbec nezasloužím,“ zamumlá Haven a vyťukává palci text.

A třebaže z nich mám radost a jsem šťastná, že jsou šťastní a tak vůbec, myslím na výtvarku, která je šestou hodinu, a uvažuju, jestli bych ji neměla vypustit, protože tady, na střední škole Bay View, je dneska nejenom Valentýn, ale taky Den srdíčkových tajemství. To znamená, že všechna velká, červená lízátka ve tvaru srdcí, ta s růžovými milostnými přáníčky, která nám strkali celý týden, jsou konečně rozdaná. A zatímco Miles i Haven s jistotou čekají, že dostanou ta svoje, ačkoliv jejich kluci k nám nechodí, já jenom doufám, že se mi podaří přežít den, pokud možno při smyslech a bez větší úhony.

Připouštím, že zrušení kombinace iPod/kapuce/tmavé brýle rozhodně výrazným způsobem přispělo k obnovení zájmu ze strany mužského pohlaví, já ale o nikoho nestojím. Na téhle škole (nebo na téhle planetě!) totiž neexistuje jediný kluk, který by se mohl rovnat Damenovi. Žádný. Ani náhodou. Prostě bez šance. A já rozhodně nehodlám nijak rychle snižovat svoje standardy.

Pak začne zvonit na šestou hodinu a mně je jasné, že za školu nemůžu. Doba mého záškoláctví, stejně jako doba mého pití, je pryč. A tak to skousnu a zamířím do třídy, pohroužená do svého nejčerstvějšího nešťastného zadání – napodobit jeden z ismů. A stalo se, že jsem si vybrala kubismus – mylně jsem se domnívala, že to bude snadné. Ale není. Vlastně ani náhodou.

Najednou vycítím, že za mnou někdo stojí, otočím se a vyhrknu: „Co je?“ Zadívám se na lízátko, které ten kluk drží v ruce, pak se obrátím zpátky ke své práci v domnění, že si mě s někým spletl. Znovu do mě ťukne, tentokrát už se neobtěžuju ohlédnout, jenom zavrtím hlavou a řeknu: „Lituju, já nejsem ta pravá.“

Něco si pro sebe zamumlá, pak si odkašle a zeptá se: „Ale jsi ta holka, co se jmenuje Ever, ne?“

Kývnu.

„Tak už si to vem.“ Zavrtí hlavou. „Musím se zbavit celý týhle krabice, než zazvoní.“

Hodí mi lízátko a zamíří ke dveřím, já odložím uhel, rozevřu přeloženou kartičku a čtu:

Myslím na tebe,

pořád.

Damen

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a osm