30. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Nesmrtelní (1) - Napořád, přečteno: 1175×

Vím, že bych měla utéct, křičet, něco udělat. Ale místo toho jenom ztuhnu, gumové pantofle se mi přilepí k zemi, jako by zakořenily. Zírám na Drinu, zajímalo by mě, jak jsem se tu vůbec vzala, ale taky, co může mít ona za lubem.

„Láska je děvka, viď?“ Dívá se na mě s úsměvem, hlavu nakloněnou ke straně. „Zrovna když potkáš muže svejch snů, kluka, co se zdá bejt moc dobrej na to, aby to mohla bejt pravda, šup, zjistíš, že vážně je moc dobrej na to, aby to byla pravda. Aspoň moc dobrej pro tebe. A než se vzpamatuješ, je ti mizerně a jsi sama, a řekněme si na rovinu, že po většinu času jsi ožralá. I když musím říct, že mě bavilo sledovat, jak se propadáš do pubertální závislosti. Tak předvídatelně, tak – učebnicově. Víš, jak to myslím? To lhaní, plížení se, zlodějny, veškerá energie vynaložená na to, aby sis zajistila svoji dávku. Což mi jedině ulehčilo situaci. Protože každej lok, kterej sis dala, jenom oslabil tvoji obranyschopnost. Otupil všechny podněty, to jo, ale způsobil, že tvoje mysl byla zranitelnější, otevřená, a pro mě bylo snazší s ní manipulovat.“ Popadne mě za ruku, její ostré nehty se mi zaryjí do zápěstí a přitáhne si mě těsně k sobě. A i když se jí snažím vytrhnout, nemá to smysl. Má šílenou sílu.

„Vy smrtelníci,“ sešpulí rty. „Vás je tak zábavný škádlit, jste hrozně snadný cíle. To si myslíš, že jsem nastrojila celou tuhle propracovanou lest jenom proto, abych to tak brzy skončila? Jasně, existujou jednodušší způsoby, jak to provést. Sakra, kdybych chtěla, mohla jsem se s tebou vypořádat v tvojí ložnici, když jsem připravovala scénu. Bylo by to mnohem rychlejší a mnohem míň náročný na čas, i když je jasný, že by to ani zdaleka nebyla taková zábava. Ani pro jednu z nás, nemám pravdu?“

Zírám na ni s otevřenou pusou, prohlížím si její obličej bez jediného kazu, načesané vlasy, dokonale ušité černé hedvábné šaty, které přiléhají a splývají na všech těch správných místech, všechno to jen zdůrazňuje její dech beroucí krásu, a když si prohrábne rukou svoje zářivé vlasy s nádechem mědi, uvidím jejího vytetovaného ourobora. Ale jakmile zamrkám, je zase pryč.

„Aha, takže ty sis myslela, že tě sem vede Damen a přivolává tě proti tvojí vůli. Promiň, že tě zklamu, Ever, ale byla jsem to já, tu celou propracovanou lest jsem vytvořila já. Prostě miluju jednadvacátej prosinec, ty ne? Zimní slunovrat neboli nejdelší noc, všechny ty směšný gotický mejdánky ve feťáckejch kaňonech.“ Pokrčí elegantními rameny, která se jí povysunou vzhůru a zase klesnou, tetování na jejím zápěstí se objeví a zase zmizí. „Omluv moji zálibu v dramatičnosti. Ale díky ní nepřestává bejt život zajímavej, nemyslíš?“

Pokusím se jí vytrhnout, ale sevře mě o to víc, její nehty se mi zabodávají do masa a působí mi palčivou bolest.

„Řekněme, že bych tě pustila. Co bys udělala? Utíkala bys? Jsem rychlejší. Hledala bys svoji kamarádku? Ouha, to jsem tomu dala. Haven tu ani není. Zdá se, že jsem ji poslala na nesprávnej mejdan, do nesprávnýho kaňonu. Obchází tam, zatímco my se tu bavíme, strká se a prodírá stovkama směšnejch rádoby upírů a hledá mě.“ Zasměje se. „Myslela jsem, že my si užijeme menší, intimnější společnost.“ S úsměvem po mně přejede očima. „A zdá se, že náš čestnej host už dorazil.“

„Co chceš?“ řeknu se zaťatými zuby, protože Drina pořád zesiluje stisk, až mi kosti v zápěstí povolují a v nesnesitelné bolesti narážejí jedna na druhou.

„Nespěchej na mě.“ Podívá se na mě, úchvatné zelené oči přimhouřené. „Všechno má svůj čas. Takže, kde jsem to byla, než jsi mi tak nezdvořile skočila do řeči? Ach, ano, mluvily jsme o tobě, o tom, jak jsi tu skončila, a že se to ani trochu nevyvíjí podle tvejch očekávání. Jenomže v tvým životě nic není tak, jak jsi čekala, viď? A abych pravdu řekla, není to tak, nikdy to tak nebylo, a mám podezření, že ani nebude. Víš, Damen a já máme dlouhou společnou minulost. Tím myslím hodně, hodně, hodně, hodně, hodně dlouhou – no, dovedeš si to představit. A přece, navzdory všem těm společnejm rokům, navzdory naší dlouhověkosti, se tady pořád objevuješ ty a pleteš se nám do cesty.“

Upírám zrak do země a nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá, tak naivní. Nic z toho, co se dělo, se nedělo kvůli Haven. Bylo to kvůli mně.

„Eh, nebuď na sebe tak přísná. Není to poprvé, cos udělala stejnou chybu. Měla jsem na svědomí tvůj skon už… teď honem nevím, v kolika životech.“ Pokrčí rameny. „No, asi jsem ztratila přehled.“

A najednou si vzpomenu, co Damen řekl na parkovišti o tom, že mě nedokázal znovu ztratit. Ale když se na ni podívám a vidím, jak se jí výraz proměnil a ztvrdl, zaplaším takové myšlenky, protože vím, že mi je dokáže číst.

Obchází kolem mě, máchá mi rukou, nutí mě, abych se před ní točila kolem dokola, a do toho pomlaskává jazykem. „No, pokud mi paměť slouží, a ta mi slouží vždycky, tak při posledních několika příležitostech jsme hrály takovou hru, který se říká Špás, nebo mls. A myslím, že je jenom fér upozornit tě předem, že se to pro tebe nevyvíjelo zrovna dobře. Přesto se zdá, že tě to nikdy neomrzí, takže jsem si říkala, že by sis to třeba chtěla zkusit zas?“

Zírám na ni, hlava se mi motá od toho otáčení, pozůstatku alkoholu, který se mi drží v žilách, a její průhledně zaobalené hrozby.

„Dívala ses někdy, jak kočka zabíjí myš?“ Usměje se, oči jí svítí, jazykem si jako had přejíždí rty. „Jak si hraje se svojí ubohou, politováníhodnou obětí, tak dlouho, až ji to nakonec přestane bavit a skončí to?“

Zavřu oči a nechci už nic slyšet. Říkám si, že jestli jí tolik jde o to, aby mě zabila, tak proč si nepospíší a už to neudělá?

„No, tak to by byl ten mls, aspoň pro mě,“ zasměje se. „A špás? Nezajímá tě, co je to ten špás?“ A když neodpovím, povzdechne si. „No, ty jsi trochu natvrdlá, viď? Já ti to ale asi stejně povím. Víš, špás je v tom – že já tě jako pustím, pak zůstanu stát a pozoruju tě, jak obíháš dokola v kruzích a snažíš se mi uniknout, dokud se konečně neunavíš, načež já přistoupím k mlsu. A co že to bude? Pomalá smrt? Zoufale pomalá smrt? No tak, dělej, čas běží!“

„Proč mě chceš zabít?“ Podívám se na ni. „Proč mě nemůžeš nechat na pokoji? Vždyť s Damenem už spolu ani nechodíme, neviděla jsem ho celý týdny!“

Ale ona se jenom zasměje. „Neber si to osobně, Ever. Ale Damen a já spolu vždycky vycházíme mnohem líp, jakmile jsi – odstraněná.“

Až doteď jsem myslela, že chci rychlý konec, ale rozmyslela jsem si to. Odmítám se vzdát bez boje. Třebaže to bude boj, který je mi souzeno prohrát.

Zavrtí hlavou a podívá se na mě, tvář pokřivenou zklamáním. „Tak tedy, vybrala sis špás, co?“ Zavrtí hlavou. „No dobře, utíkej!“

Pustí mi ruku a já prchám kaňonem, vím, že mě patrně nic nemůže zachránit, ale taky vím, že to musím zkusit.

Odhrnu si vlasy z očí a naslepo se ženu kaňonem, doufám, že narazím na pěšinu a vrátím se tam, odkud jsem vyšla. Hrozí, že mi plíce vybuchnou v hrudi, pantofle praskly a spadly mi z nohou, ale já běžím dál. Běžím a ostré studené kameny se mi zařezávají do chodidel. Běžím a žhavě palčivá bolest mi propaluje díru do žeber. Běžím podél stromů, jejichž špičaté, holé větve se zachytí o můj kabát a servou ho ze mě. Běžím o život – i když si nejsem jistá, že stojí za to ho žít.

A jak tak běžím, vzpomenu si, jak jsem takhle běžela jindy.

Ale stejně jako ve svém snu, netuším, jak to skončí.

Právě jsem doběhla na okraj mýtiny, která vede zpátky k cestě, když z mlhy vykročí Drina a stoupne si přímo přede mě.

Uskočím a pokusím se proklouznout kolem ní, ale jen mi líně nastaví nohu, takže upadnu na obličej.

Ležím na zemi, mrkám očima v kaluži vlastní krve a poslouchám její výsměšný smích, který je určený výhradně mně. A když se zkusmo dotknu obličeje, nos mi uhne ke straně a je mi jasné, že ho mám zlomený.

Vyškrábu se na nohy, plivu kamínky a otřesu se hrůzou, když se s nimi vyřine i proud krve a zuby. A dívám se, jak Drina vrtí hlavou a říká: „Panejo, ty vypadáš příšerně, Ever.“ Udělá znechucený obličej. „Vážně příšerně. Člověk se až diví, co na tobě Damen kdy viděl.“

Mám tělo zmučené bolestí, dýchám mělce, přerývaně, na jazyku cítím kovově hořkou chuť krve.

„No, předpokládám, že tě zajímají podrobnosti, i když si je nebudeš pamatovat, až se tu příště zase objevíš. Stejně je to pokaždý zábava vidět, jak se tváříš zděšeně, když ti to objasním.“ Směje se. „Nevím proč, ale z nějakýho důvodu mě tahle konkrétní epizodka nikdy nepřestane bavit, bez ohledu na to, kolikrát si ji zopáknem. Plus, abych byla naprosto upřímná, musím přiznat, že mi přináší rozkošně prodlouženou slast. Je to něco jako milostná předehra, jenže o něčem takovém nemáš ty ani páru. Tolik životů, a vždycky se to tak nějak sběhne, že umřeš jako panna. Což by bylo děsně smutný, kdyby to nebyla taková sranda.“ Výsměšně se ušklíbne. „Takže, kde začít, kde začít?“ Dívá se na mě, rty semknuté, rudě nalakovanými nehty si bubnuje o boky. „No dobře, jak víš, to já jsem vyměnila obraz, cos měla v kufru auta. Prostě, ty jako žena se žlutými vlasy? Rozhodně. Bych. Neřekla. A mezi náma dvěma, Picasso by zuřil. Ale i tak, stejně ho vážně miluju. Damena, abys rozuměla. Ne toho starýho mrtvýho malíře.“ Směje se. „No nic, tak co dál? To já ti podstrčila to péro.“ Obrátí oči v sloup. „Damen dokáže bejt tak děsně – sentimentální. Ach, a dokonce jsem ti nasadila do hlavy ten sen. Proč to, takový záhadný předzvěsti po celý měsíce? Ale ne, nebudu ti vykládat všechny jak a proč, protože by to trvalo moc dlouho, a ruku na srdce, tam, kam jdeš, to sotva má nějaký význam. Je blbý, žes neumřela při tý nehodě, protože bys nám tím oběma ušetřila spoustu nepříjemností. Tušíš ty vůbec, jaký škody jsi napáchala? To kvůli tobě je Evangeline mrtvá, a Haven – no, jen si vezmi, jak k tomu měla blízko. Zkrátka, vážně, Ever, to je od tebe děsný sobectví.“

Dívá se na mě, odmítám ale na to cokoliv říct. A zajímalo by mě, jestli to od ní není něco jako přiznání viny.

Zasměje se. „No, jsi jednou nohou z tohohle světa, takže jo, nemůže uškodit, když se doznám.“ Pozvedne pravou ruku, jako by upřímně přísahala. „Já, Drina Magdalena Augusteová“ – když vysloví poslední část jména, povytáhne významně obočí – „jsem účinně odstranila Evangeline neboli June Porterovou, která, mimochodem, nebyla žádným přínosem a jenom zabírala místo, takže to není ani zdaleka tak smutný, jak si myslíš. Potřebovala jsem ji odstranit z cesty, abych měla volnej přístup k Haven.“ Usměje se a popase se na mně očima. „Jo, přesně jak jsi tušila, záměrně jsem ti ukradla tvoji kamarádku Haven. To se dá se ztracenejma a nemilovanejma dušema, který tak zoufale toužej po pozornosti, že by daly skoro všechno někomu, kdo jim věnuje trochu času, provést velice snadno. A jo, přesvědčila jsem ji, aby si nechala udělat tetování, který ji málem zabilo, ale jenom proto, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli ji mám zabít – jako že zabít, nebo ji zabít, abych ji mohla přivést zpátky a udělat z ní nesmrtelnou. Už hrozně dlouho jsem neměla nohsleda a musím říct, že mě to vážně bavilo. Jenomže nerozhodnost byla vždycky moje slabost. Když máš před sebou tolik možností a věčnost na to, abys je vyčerpala, no, je těžký nepropadnout hamižnosti a nechtít si je vybrat všechny!“ Usměje se, jako dítě, které jenom trochu zazlobilo, ale nic víc. „No prostě, čekala jsem moc dlouho a pak se do toho vložil Damen – takovej on už zkrátka je, dobromyslnej naivní lidumil – a ostatní už znáš. Jo, a Milesovi jsem dohodila tu roli v Hairsprayi. I když, upřímně řečeno, on by ji bejval patrně shrábnul i sám, protože ten kluk má obrovskej talent. Jenomže jsem nemohla nic riskovat, tak jsem vlezla režisérovi do hlavy a zvrátila rozhodnutí v jeho prospěch. Oh, a Sabine a Jeff? Mám v tom prsty. Ale stejně, vyšlo to krásně, nemyslíš? Jen si to představ, tvoje inteligentní, úspěšná, světem protřelá tetička ulítne na takovým ubožákovi.“ Zasměje se. „Politováníhodný, a přece docela sranda, nemyslíš?“

Ale proč? Co tě k tomu všemu vedlo? myslím si, už nejsem schopná mluvit, protože mi chybí většina zubů a zalykám se vlastní krví, ale vím, že to není třeba, vím, že slyší myšlenky v mojí hlavě. Jaký má smysl zatahovat do toho všechny ostatní, a nejít rovnou po mně?

„Chtěla jsem ti ukázat, jak osamělá můžeš v životě bejt. Chtěla jsem ti názorně předvést, jak snadno tě lidi opustěj kvůli něčemu lepšímu, něčemu zábavnějšímu. Jsi úplně sama, Ever. Opuštěná, nemilovaná, sama. Tvůj život je zoufalej a sotva stojí za to ho žít. Takže já ti, jak vidíš, vlastně dělám laskavost.“ Usměje se. „I když mi určitě za to nebudeš děkovat.“

Zírám na ni a žasnu, jak někdo tak úchvatně krásný může být tak šeredný uvnitř. Pak se jí zadívám do očí a ustoupím o drobný krůček zpátky, doufám přitom, že si toho nevšimne.

Vždyť už ani s Damenem nejsem. Už je to dlouho, co jsme se rozešli. Tak proč si ho nejdeš najít, můžeme si jít každá svou cestou a zapomenout, že se tohle vůbec kdy stalo! myslím si a doufám, že tím odvedu její pozornost.

Se smíchem zakoulí očima. „Věř mi, ty jsi jediná, kdo zapomene, že se tohle kdy stalo. Kromě toho to není ve skutečnosti tak jednoduchý. Ty nemáš tušení, jak to funguje, že ne?“

Tady mě dostala.

„Víš, Damen je můj. A vždycky byl můj. Ale naneštěstí se tu pořád objevuješ ty, v tom tvým pitomým, nudným, věčně se opakujícím koloběhu duše. A protože si to nedokážeš odpustit, dala jsem si za úkol pokaždý tě vystopovat a zabít.“ Udělá krok vpřed, přičemž já o krok ustoupím, zkrvaveným chodidlem nohy došlápnu na špičatý ostrý kámen, zavřu oči a obličej se mi stáhne nesnesitelnou bolestí.

„Tobě připadá, že tohle bolí?“ uchechtne se. „Jen počkej.“

Rozhlédnu se kaňonem, vrhám kolem sebe zoufalé pohledy, hledám únikovou cestu, nějaký způsob, jak utéct. Potom ustoupím ještě o krok a znovu se zapotácím. Rukou přejedu po zemi a prsty se mi sevřou kolem ostrého kamene, mrsknu jí ho do obličeje, zasáhnu ji rovnou do čelisti a vytrhnu jí kus masa z tváře.

Zasměje se, dírou ve tváři jí prýští krev a je vidět, že jí chybí dva zuby. Potom s hrůzou sleduju, jak se zase zaceluje, jak se navrací do své ryzí neporušené krásy.

„Zase tohle,“ povzdychne si. „No tak, zkus něco novýho, zamysli se, jestli mě pro změnu nedokážeš trochu pobavit.“

Stojí přede mnou, ruce v bok, obočí povytažené, ale já nehodlám utíkat. Odmítám udělat příští tah. Odmítám dopřát jí potěšení z další idiotské honičky. Navíc, všechno, co řekla, je pravda. Můj život je vážně jeden osamělý, strašlivý propadák. A každého, koho se jen dotknu, strhnu s sebou.

Dívám se, jak se ke mně blíží, nedočkavě se usmívá, vím, že můj konec je blízko. A tak zavřu oči a vzpomenu si na chvíli těsně před autonehodou. Když jsem ještě byla zdravá a šťastná a obklopená svojí rodinou. Představuju si to tak živě, že přímo cítím teplé kožené sedadlo pod holýma nohama, cítím, jak mi Sasanka buší ocasem do stehna, slyším, jak Riley z plna hrdla zpívá, hlas nemelodický, strašlivě falešně. Vidím mámin úsměv, když se otočí na sedadle a natáhne ruku, aby pleskla Riley přes koleno. Vidím tátovy oči, jak se oba díváme do zpětného zrcátka, úsměv na jeho tváři je vědoucí, laskavý a pobavený –

Upnu se na tu chvíli, hýčkám si ji v hlavě, prožívám ten pocit, vůně, zvuky, emoce, jako bych tam přímo byla. Chci, aby to byl ten poslední okamžik, který uvidím, než odejdu, znovu si prožívám poslední chvíli, kdy jsem byla opravdu šťastná.

A zrovna když mám pocit, jako bych tam opravdu byla, zaslechnu, jak Drina lapá po dechu: „Co to je, k čertu?“

Otevřu oči a vidím, jak se tváři zděšeně a celou si mě prohlíží, pusu dokořán. Pak sklopím zrak k noční košili, kterou už nemám potrhanou, k nohám, které už nemám zkrvavené, ke kolenům, která už nemám poškrábaná, a když si přejedu jazykem kompletní chrup a sáhnu si na nos, vím, že mám zahojený i obličej. A třebaže netuším, co to má znamenat, je mi jasné, že musím jednat rychle, než bude pozdě.

A jakmile Drina ustoupí, vyjevené oči plné otázek, vykročím k ní, přičemž nevím jistě, co přinese další krok nebo ten po něm. Vím jenom to, že můj čas brzy vyprší, a tak si pospíším a řeknu: „Hej, Drino, špás, nebo mls?“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a čtyři