31. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Nesmrtelní (1) - Napořád, přečteno: 1120×

Nejdřív jenom zírá, zelené oči široce rozevřené a nevěřícné, potom pozvedne bradu a vycení zuby. Ale než může zaútočit, vrhnu se na ni. Jsem odhodlaná dostat se k ní jako první, srazit ji k zemi, dokud můžu. Ale zrovna když skočím dopředu, uvidím mihotavý závoj hebkého zlatého světla, svítící kruh jenom kousek stranou, zářící a lákavý, jako ten v mém snu. A i když mi ty sny zasela do hlavy Drina, i když je to patrně past, nemůžu si pomoct a nechám se k němu přitáhnout.

Padám zářícím oparem, přeprškou světla tak něžnou, tak hřejivou a působivou, že mi uklidní nervy a utiší všechen můj strach. A sotva dopadnu na louku plnou tetelící se zelené trávy, její stébla mě zachytí, podepřou a změkčí můj pád.

Zírám na palouk kolem sebe, kvetou na něm kytky, které mají okvětní plátky jakoby osvětlené zevnitř, okolo stromy, které sahají daleko do oblohy, jejich větve se prohýbají pod tíhou zralého, šťavnatého ovoce. A jak tam tak tiše ležím a všechno si to prohlížím, nemůžu se zbavit pocitu, že už jsem tu někdy byla.

„Ever.“

Vyskočím na nohy, napružená a připravená k boji. A když vidím, že je to Damen, ustoupím o krok zpátky, protože netuším, na čí straně vlastně stojí.

„Ever, klid. Všechno je dobrý.“ Kývne, usměje se a vztáhne ke mně ruku.

Já ho za ni ale odmítám vzít, odmítám mu skočit na lep. A tak ustoupím ještě o krok a očima hledám Drinu.

„Ta tu není.“ Pokývá hlavou a nespouští ze mě pohled. „Jsi v bezpečí, jsem tu jenom já.“

Váhám, zvažuju, jestli mu mám věřit, nebo ne, pochybuju, že bych ho kdy mohla považovat za neškodného. Zírám na něj, zvažuju svoje možnosti (kterých je zjevně málo), až se nakonec zeptám: „Kde to jsme?“ Vyslovím to namísto otázky, kterou mám opravdu na mysli, totiž: Jsem mrtvá?

„Ujišťuju tě, že nejsi mrtvá.“ Zasměje se, protože mi přečetl myšlenky. „Jsi v Zemi léta.“

Koukám na něho, aniž bych zbla rozuměla.

„Je to taková jako – krajina mezi krajinami. Něco jako čekárna. Nebo zastávka na odpočinek. Dimenze mezi dimenzemi, jestli chceš.“

„Dimenze?“ Přimhouřím oči, to slovo mi zní cize, neznámě, aspoň v té souvislosti, v jaké ho použil. A když sáhne po mojí ruce, rychle ucuknu, protože vím, že kdykoliv se mě dotkne, nejsem schopná vidět nic jasně.

Zadívá se na mě, pak pokrčí rameny a pokyne mi, abych ho následovala loukou, kde se každá kytka, každý strom, každičké stéblo trávy prohýbá a pohupuje a vykrucuje a otáčí jako partneři při nekonečném tanci.

„Zavři oči,“ zašeptá Damen. A když je nezavřu, dodá: „Prosím?“ Zavřu je. Napůl.

„Věř mi,“ povzdechne si. „Aspoň pro jednou.“

A tak mu uvěřím. „A teď co?“

„Teď si něco představ.“

„Jak to myslíš?“ zeptám se a rázem se mi vybaví obrovský slon.

„Představ si něco jinýho,“ řekne, „rychle.“

Otevřu oči a leknu se, když vidím obrovitánského slona, jak dusá rovnou k nám, pak zalapám po dechu, když ho přeměním na motýla – překrásného babočku admirála, který mi přistane přímo na špičce prstu. „Jak –?“ Koukám z Damena na motýla, který na mě kývá černými tykadly.

Damen se zasměje. „Chceš to ještě zkusit?“

Semknu rty a podívám se na něho, snažím se myslet na něco dobrého, něco lepšího, než je slon nebo motýl.

„Jen do toho,“ pobízí mě. „Je to děsná zábava. Nikdy se to neomrzí.“

Zavřu oči a představím si, jak se motýl mění v ptáka, a když je zase otevřu, na prstu mi trůní barevný papoušek ara. Vzápětí mi po ruce sklouzne hrudka ptačího trusu a zůstane po ní nevábná cestička. Damen mi podá ubrousek a navrhne: „Co takhle něco, po čem se nemusí tolik – uklízet?“

Setřesu ptáka a dívám se, jak odlétá, potom zavřu oči a usilovně se soustředím na přání, a když je zas otevřu, stojí přede mnou Orlando Bloom.

Damen zaúpí a zavrtí hlavou.

„Je opravdovej?“ zašeptám. Orlando Bloom se usměje a mrkne na mě, a já úžasem zůstanu s pusou dokořán.

Damen znovu kroutí hlavou. „Opravdový lidi si zhmotnit nemůžeš, jenom jejich podobizny. Naštěstí nebude dlouho trvat a rozplyne se.“

A když se tak stane, nemůžu si pomoct, ale je mi to trochu líto.

„Co se to tu děje?“ zeptám se a podívám se na Damena. „Kde to jsme? A jak je tohle vůbec možný?“

Damen se usměje a způsobí, že se objeví překrásný bílý hřebec. Když mi pomůže nasednout a usadit se na něm, vytvoří si černého pro sebe. „Pojďme se projet,“ navrhne a vede mě po cestě.

Jedeme vedle sebe, po krásné, pečlivě upravené stezce, která směřuje rovnou přes údolí plné kytek a stromů a s bublajícím potůčkem v barvách duhy. A když uvidím svého papouška usazeného vedle kočky, vybočím z cesty, abych ho odehnala, ale Damen mi chytne otěže a zarazí mě: „Neboj se. Tady nejsou nepřátelé. Všichni jsou spolu v míru.“

Jedeme mlčky, nevěřícně zírám na krásu kolem a usilovně se snažím všechno to nějak vstřebat, brzy mi ale hlavou začnou vířit nejrůznější otázky, jenomže nemám ponětí, kde začít.

„Ten závoj, kterej jsi uviděla? Ten, co tě tak vábil?“ Podívá se na mě. „Ten jsem tam dal já.“

„Tam v kaňonu?“

Kývne. „I v tvým snu.“

„Ale Drina říká, že ten sen vytvořila ona.“ Sleduju ho, s jakou jede samozřejmostí, jak si je v sedle jistý. Ale pak si vzpomenu na obraz u něj doma na zdi, ten, na kterém sedí na bílém hřebci, po boku meč, a pomyslím si, že už se tomu přece jen věnuje nějaký ten čásek.

„Drina ti ukázala to místo, já ti ukázal, jak odejít.“

„Odejít?“ vyhrknu a srdce se mi zase rozbuší.

Damen zavrtí hlavou a usměje se. „Ne tak, jak si myslíš. Už jsem ti říkal, že nejsi mrtvá. Vlastně jsi víc naživu než kdy jindy. Jsi schopná manipulovat s hmotou a zhmotnit si, cokoliv chceš. To je ta nejvyšší možná forma okamžitýho uspokojení.“ Zasměje se. „Ale nechoď sem moc často, protože tě upozorňuju, že je to návykový.“

„Takže to vy oba jste mi vytvářeli sny?“ zeptám se a snažím se najít ve všech těch bizarních událostech něco, čeho bych se mohla chytit.

„To jako – to jste jako spolupracovali?“

Damen přikývne.

„Takže to už nemám vliv ani na svoje sny?“ zvýším hlas, protože se mi nelíbí nic z toho, co slyším.

„Ne na tamten konkrétní sen, na ten ne.“

Zamračím se na něho a zavrtím hlavou. „No, teda promiň, ale nemáš pocit, že je to tak trochu vpád do mýho soukromí? Vždyť si to vem, ježkovy zraky! A proč ses nepokusil tomu zabránit, když jsi věděl, co se chystá?“

Podívá se na mě, v očích má únavu a smutek. „Nevěděl jsem, že za tím je Drina. Jenom jsem sledoval tvoje sny, z něčeho jsi byla vyděšená, tak jsem ti ukázal cestu sem. Tady se dostaneš vždycky do bezpečí.“

„Tak proč nešla Drina za mnou?“ podivím se a znovu se rozhlédnu, jestli ji někde neuvidím.

Vezme mě za ruku a stiskne mi prsty. „Protože Drina to nevidí, jenom tys to mohla vidět.“

Přeměřím si ho přimhouřenýma očima. Všechno je to tak podivné, tak zvláštní, a nic z toho nedává smysl.

„Neboj, všechno pochopíš. Ale co abysme si to zatím zkusili trochu užít?“

„Proč mi to tu připadá tak známý?“ zeptám se, cítím záchvěv poznání, ale nedokážu ho zařadit.

„Protože tady jsem tě našel.“

Podívám se na něj.

„Tvoje tělo jsem našel u auta, to jo. Ale tvoje duše už se posunula dál a otálela tady.“ Zastaví oba naše koně a pomůže mi sesednout, pak mě vede k vyhřátému kousku trávy. Hrozně se to tam v tom teplém zlatém světle, které jako by nevycházelo z žádného určitého místa, třpytí a jiskří, a Damen vzápětí zhmotní obrovskou naducanou pohovku a podnožku, která s ní ladí, abychom si měli o co opřít nohy.

„Nemáš chuť něco přidat?“ usměje se.

Zavřu oči a představím si odkládací stolek, nějaké lampy, pár drobností a hezký perský koberec, a když oči zase otevřu, jsme v kompletně zařízeném obýváku pod širým nebem.

„Co když bude pršet?“ zeptám se.

„Ne –“

Ale je pozdě, už jsme promočení.

„Myslet znamená tvořit,“ řekne a udělá obří deštník, déšť vytrvale stéká po jeho okrajích a vsakuje se do koberce. „Na zemi je to stejný, jenom to trvá mnohem dýl. Ale tady v Zemi léta je to okamžitě.“

„To mi připomíná, co říkávala moje máma – ‚Dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit!‘“ Zasměju se.

Damen přikývne. „Tak teď víš, odkud to pochází. Nechtěla bys ten déšť zarazit, abysme se mohli usušit?“ Cákne na mě vodu ze svých mokrých vlasů.

„Jak –“

„Prostě mysli na nějaký místo, kde je teplo a sucho,“ usměje se.

A než se vzpamatuju, ležíme na překrásné pláži s růžovým pískem.

„Co to nechat takhle? Berem?“ zasměje se, zatímco já pro nás vytvořím huňatý modrý ručník a k němu do barvy tyrkysový oceán.

Lehnu si na záda, zavřu víčka a nastavím je teplu, a vtom mi Damen potvrdí to, co už mně samotné začalo docházet, jen jsem to ještě neslyšela vyslovené v jedné souvislé větě. Větě, která začíná:

„Já jsem nesmrtelný.“

A končí:

„A ty taky.“

Něco takového člověk neslyší každý den.

„Takže jsme oba nesmrtelný?“ řeknu, otevřu jedno oko a zamžourám na něj, nechápu, jak můžu vést tak bizarní rozhovor tak normálním tónem. Jenomže jsme prostě v Zemi léta, a bizarnější už to být nemůže.

Kývne.

„A tys mě znesmrtelnil, když jsem umřela při tý bouračce?“

Znovu kývne.

„Ale jak? Má to co dělat s tím podivným červeným pitím?“

Zhluboka se nadechne, než odpoví: „Ano.“

„Ale jak to, že ho nemusím celou tu dobu pít, tak jako ty?“

Damen odvrátí zrak a zahledí se k moři. „Nakonec budeš muset.“

Posadím se, popotahuju za uvolněnou nitku na svém ručníku, pořád nejsem schopná to všechno obsáhnout. Vzpomínám na dobu v nepříliš daleké minulosti, kdy mi připadalo už jenom být jasnovidka jako prokletí, a teď tohle.

„Není to tak špatný, jak si myslíš,“ namítne a položí mi dlaň na ruku. „Rozhlídni se kolem sebe, lepší už to bejt nemůže.“

„Ale proč? To tě nikdy nenapadlo, že třeba nechci bejt nesmrtelná? Žes mě prostě měl nechat jít?“

Sleduju, jak se přikrčil, odvrací zrak, rozhlíží se, dívá se na všechno možné, jenom ne na mě. Potom se ke mně obrátí. „Především musím říct, že máš pravdu. Byl jsem sobeckej. Protože je pravda, že jsem si tě zachránil spíš pro sebe než pro tebe samotnou. Už jsem nedokázal snést, že bych tě měl znovu ztratit, ne po tom, co…“ Zmlkne a zavrtí hlavou. „Ale stejně, neměl jsem jistotu, že to zafungovalo. Jasně, věděl jsem, že jsem tě přived zpátky, ale nevěděl jsem jistě, na jak dlouho. Neměl jsem jistotu, že jsem tě opravdu znesmrtelnil, dokud jsem tě právě teď neviděl v tom kaňonu –“

„Ty ses na mě díval tam v tom kaňonu?“ nevěřícně na něj zírám.

Přikývne.

„To jako chceš říct, žes tam byl?“

„Ne, sledoval jsem tě zpovzdálí.“ Promne si čelist. „Je toho hodně k vysvětlování.“

„Tak počkej, ať si to ujasním. Ty jsi mě pozoroval, sice zpovzdálí, ale stejně, viděl jsi, co všechno se děje, a přesto ses nepokusil mě zachránit?“ A když to vyslovím nahlas, dostanu takový vztek, že skoro nemůžu dýchat.

Zavrtí hlavou. „Ne, dokud jsi ty sama nezačala chtít bejt zachráněná. Pak jsem zařídil, aby se tam objevil ten závoj, a přiměl jsem tě, aby ses k němu vydala.“

„Tos mě jako hodlal nechat umřít?“ Rychle si od něho odsednu, nechci být v jeho blízkosti.

Podívá se na mě a s naprosto vážnou tváří řekne: „Pokud bys to ty sama chtěla, tak ano.“ Zavrtí hlavou. „Ever, když jsme spolu mluvili naposledy, tam na tom parkovišti, řeklas mi, že mě nenávidíš za to, co jsem udělal, že jsem sobec, že jsem tě odtrhnul od rodiny, že jsem tě přived zpátky. A i když mě tvoje slova opravdu bolela, věděl jsem, že máš pravdu. Neměl jsem se do toho co plést. Ale pak, tam v kaňonu, když tě naplnila taková láska… no, tak to ta láska tě zachránila, zahojila, a tehdy jsem měl jasno.“

Ale co ta nemocnice? Proč jsem se nemohla sama vyhojit už tehdy? Proč jsem si musela vytrpět všechny ty sádry a řezy a pohmožděniny? Proč jsem se zkrátka – nezregenerovala, jako se mi to stalo tam v kaňonu? pomyslím si s rukama založenýma na prsou, moc mu to nebaštím.

„Jenom láska vyhojuje. Zloba, pocit viny a strach tě ničí a brání ti využít tvoje schopnosti.“ Pokývá hlavou a přitom se na mně pase očima.

„A tohle je další věc.“ Probodnu ho pohledem. „Tvoje schopnost číst mi myšlenky, když já ty tvoje číst nedokážu. To není spravedlivý.“

Zasměje se. „A vážně mi chceš číst myšlenky? Měl jsem za to, že nádech tajemství, kterej se mnou souvisí, je jednou z věcí, která se ti na mně líbí?“

Upírám zrak na svoje kolena a tváře mi hoří, když pomyslím na všechny svoje trapné myšlenky, do kterých je zasvěcený.

„Víš, existujou způsoby, jak se chránit. Možná bys měla zajít za Avou.“

„Ty znáš Avu?“ Zírám na něj s otevřenou pusou, v tu chvíli mi připadá, že se proti mně všichni spikli.

Zavrtí hlavou. „Moje jediný spojení na Avu je skrz tebe, prostřednictvím tvejch myšlenek o ní.“

Odvrátím oči a pozoruju, jak kolem hopká rodinka králíků, pak se podívám zpátky na něj. „Takže tam na dostizích?“

„Předtucha, tys to udělala taky.“

„A co ten dostih, kdy jsi prohrál?“

Zasměje se. „Pár jich prohrát musím, jinak by lidi začali mít podezření. A rozhodně jsem si to vynahradil, nemyslíš?“

„A ty tulipány?“

Usměje se. „Zhmotňování. Stejnej způsob, jakým jsi udělala toho slona a tuhle pláž. Prostě kvantová fyzika. Vědomí dává vzniknout hmotě tam, kde předtím byla pouhá energie. Není to zdaleka tak složitý, jak si lidi myslí.“

Přimhouřím oči, protože to tak docela nechápu. Třebaže jemu to připadá tak snadné.

„Vytváříme si vlastní skutečnost. A jo, můžeš to tak dělat i u sebe doma,“ řekne, čímž předběhne moji další otázku, tu, která se mi právě vynořila v hlavě. „Vlastně už to tak děláš, jenom si to neuvědomuješ, protože to trvá mnohem dýl.“

„Tobě to dýl netrvá.“

Zasměje se. „Už tu jsem nějakej ten pátek, měl jsem spoustu času naučit se pár triků.“

„Jak dlouho?“ zeptám se a upřu na něj oči, vzpomenu si na pokoj v jeho domě a ráda bych věděla, s čím můžu počítat.

Povzdechne si a odvrátí zrak. „Hodně dlouho.“

„A já teď taky budu žít věčně?“

„To záleží na tobě.“ Pokrčí rameny. „Nic tady z toho nemusíš dělat. Prostě můžeš celou tu věc pustit z hlavy a žít si dál svůj život. Rozhodnout se, že to necháš plavat, až nastane ten správnej čas. Já ti poskytnul jenom možnost, rozhodnutí je pořád ještě na tobě.“

Dívám se do dálky na oceán, jiskřící voda nádherně září, je tak překrásná, až skoro nevěřím, že existuje díky mně. A i když je to zábava pohrávat si s tak mocnými kouzly, moje myšlenky se brzy stočí k temnějším věcem. „Potřebuju vědět, co se to stalo s Haven. Ten den, jak jsem tě přistihla…“ Obličej se mi při té vzpomínce zkřiví. „A co Drina? Je taky nesmrtelná, viď? Je to tvoje práce? A jak k tomu vůbec došlo? Jak ses stal nesmrtelným? Jak se něco takovýho vůbec může stát? Věděls, že zabila Evangeline a Haven málem taky? A co má znamenat ten tvůj strašidelnej pokoj?“

„Můžeš zopakovat otázku?“ směje se.

„Ach, a ještě jednu věc, co tím sakra Drina myslela, když říkala, že mě zabíjí pořád dokola?“

„To že Drina řekla?“ Vytřeští oči a z tváře mu zmizí barva.

„Jo.“ Přikývnu a vzpomenu si, jak samolibě a povýšeně se tvářila, když mi tu novinku sdělovala. „To bylo pořád: ‚Tak jsme zase u toho, ty pitomá smrtelnice, ty na tuhle hru vždycky skočíš, kecy, kecy, kecy.‘ Myslela jsem, že ses díval, myslela jsem, žes to celý viděl?“

Zavrtí hlavou a zamumlá: „Neviděl jsem to celý, vyladil jsem se na vás pozdě. Ach bože, Ever, je to celý moje chyba, úplně všechno. Měl jsem to vědět, nikdy jsem tě do toho neměl zatahovat, měl jsem tě nechat na pokoji –“

„Taky říkala, že se s tebou viděla v New Yorku. Nebo to aspoň řekla Haven.“

„To lhala,“ zamumlá. „Já nejel do New Yorku.“ A když se na mě podívá, má v očích vepsanou takovou bolest, že se k němu natáhnu a vezmu ho za ruku. Jsem otřesená tím, jak smutně a zranitelně vypadá, a ze všeho nejvíc to chci smazat. Přitisknu mu rty k jeho hřejivým ústům plným očekávání a doufám, že se mi podaří dát mu najevo, že ať už je to cokoliv, je dost velká naděje, že mu odpustím.

„S každou další inkarnací jsou tvoje polibky sladší a sladší.“ Povzdechne si, odtáhne se ode mě a odhrne mi vlasy z obličeje. „I když se zdá, že dál se nikdy nedostaneme. A já teď vím proč.“ Přitiskne se čelem k mému čelu, až mě prostoupí obrovská radost a ohromná všestravující láska, pak se s hlubokým povzdechem ode mě odsune. „No ano, tvoje otázky,“ řekne, protože mi čte myšlenky. „Kde začít?“

Kývne, zahledí se do dálky, až tam někam na začátek, já si dám nohy křížem a pohodlně se usadím. „Můj otec byl snílek, umělec, fušoval do vědy a alchymie, což byl v tý době rozšířenej způsob myšlení –“

„V jaký době?“ zeptám se, lačná míst, dat, věcí, na které se dá ukázat prstem a prozkoumat je, nestojím o nějakou filozofickou litanii sestávající z abstraktních představ.

„V dávný době,“ zasměje se. „Vážně jsem o chlup starší než ty.“

„No ano, ale jak přesně starej jsi? Prostě s jakým věkovým rozdílem tady mám co do činění?“ zeptám se a nevěřícně sleduju, jak vrtí hlavou.

„Stačí, když budeš vědět, že můj otec, spolu s dalšími kolegy alchymisty, věřil, že všechno lze zredukovat na jeden jedinej prvek, a že kdyby se ti ten prvek podařilo izolovat, mohla bys z něj vytvořit cokoliv. Pracoval na tý teorii léta, některý vzorce tvořil, od jinejch upouštěl a pak, když on i moje matka… umřeli, pokračoval jsem ve zkoumání, dokud jsem ho nakonec nepřived k dokonalosti.“

„A kolik ti bylo?“ zkusím to znovu.

„Byl jsem mladej.“ Pokrčí rameny. „Hodně mladej.“

„Takže můžeš ještě zestárnout?“

Zasměje se. „Jo, dostal jsem se do určitýho bodu, a pak jsem prostě stárnout přestal. Vím, že se ti víc zamlouvá upíří teorie o zamrznutí v čase, ale tohle je skutečnej život, Ever, ne výplod fantazie.“

„No dobře, takže…“ Pobízím ho, nemůžu se dočkat, až uslyším víc.

„Takže, mí rodiče umřeli, byl jsem sirotek. Víš, v Itálii, odkud pocházím, příjmení často vyjadřovalo něčí původ nebo profesi. Esposito znamená sirotek, nebo vydaný všanc. To jméno mi dali, ale před jedním nebo dvěma stoletími jsem ho přestal používat, protože už se nehodilo.“

„A proč jsi prostě nepoužíval svoje opravdový příjmení?“

„To je složitý. Můj otec byl… pronásledovanej. Tak mi připadalo lepší se od něj distancovat.“

„A Drina?“ zeptám se a hrdlo se mi při pouhé zmínce jejího jména stáhne.

Damen kývne. „Poverina – neboli chudičká. Byli jsme schovanci místního kostela; tam jsme se taky seznámili. A když onemocněla, nedokázal jsem unést, že bych ji ztratil, tak jsem ji přiměl, aby se taky napila.“

„Říkala, že jste manželé.“ Semknu rty, krk mám jako sežehnutý a seškrcený, vím, že to vyloženě neřekla, ale bylo to jasné, když vyslovila svoje jméno, svoje úplné jméno.

Damen přimhouří oči a odvrátí zrak, přitom vrtí hlavou a něco si pro sebe mumlá.

„Je to pravda?“ zeptám se a na žaludku mám uzel, srdce mi ztěžka buší do žeber.

Přikývne. „Ale nedá se říct, že je to tak, jak si myslíš. Stalo se to tak dávno, že na tom už sotva záleží.“

„Tak proč jste se nerozvedli? Teda když na tom už sotva záleží,“ řeknu a tváře mi žhnou a oči mě pálí.

„To mi jako navrhuješ, abych šel k soudu s oddacím listem starým několik století a žádal o rozvod?“

Stisknu rty a dívám se stranou, vím, že má pravdu, ale stejně.

„Ever, prosím tě. Musíš ke mně bejt trochu shovívavá. Nejsem jako ty. Ty jsi tady, teda aspoň v tomhle životě, teprve sedmnáct roků, zatímco já už žiju stovky let! To je víc než dost času na to, aby člověk udělal pár chyb. A i když je určitě spousta věcí, za který mě můžeš soudit, nemyslím si, že zrovna můj vztah s Drinou mezi ně patří. Tenkrát bylo všechno jiný. Já byl jinej. Byl jsem marnivej, povrchní a děsně materialistickej. Dopřával jsem si, bral jsem, co jen šlo. Ale ve chvíli, kdy jsem tě potkal, se všechno změnilo, a když jsem tě ztratil, nikdy jsem nepoznal tak palčivou bolest. Ale potom pozdějc, když ses objevila znovu –“ Odmlčí se, v očích má nepřítomný výraz. „No, sotva jsem tě našel, ztratil jsem tě znovu. A tak to šlo dál, pořád dokola. Nekonečnej cyklus lásky a ztráty – až doteď.“

„Takže my teda… procházíme reinkarnací?“ řeknu a ta slova zní z mojí pusy divně.

„Ty jí procházíš – já ne.“ Pokrčí rameny. „Já jsem pořád tady, pořád stejnej.“

„A kdo jsem teda byla já?“ zeptám se, nejsem si sice jistá, jestli tomu mám vážně věřit, nicméně ta představa mě fascinuje. „A proč si to nepamatuju?“

Usměje se, rád, že může změnit téma. „Cesta zpátky v sobě zahrnuje pouť po Řece zapomnění. Ty si nemáš nic pamatovat, jsi tady, aby ses učila, vyvíjela, splácela svoje karmický dluhy. Pokaždý začínáš nanovo, nucená najít si vlastní cestu. Protože, Ever, život není myšlenej jako test s nápovědou.“

„Nepodvádíš teda trochu, když tu zůstáváš?“ zeptám se pana Chytrého, který mi tu vysvětluje, jak to na světě chodí, a zaculím se na něj.

Damen se schoulí do sebe. „I tak by se to dalo říct.“

„A jak můžeš tohle všechno vědět, když jsi tím nikdy sám neprošel?“

„Měl jsem spoustu času na studium největších záhad života a potkal jsem při tom pár úžasnejch učitelů. Ty nepotřebuješ o svejch jinejch já vědět nic víc, než že jsi vždycky byla žena.“ Usměje se a shrne mi vlasy za ucho. „Vždycky moc krásná. A pro mě vždycky důležitá.“

Upřeně se dívám na moře, zhmotním si pár vln, jen tak pro tu psinu, potom to všechno nechám odplynout. Všechno to kolem. Vrátím nás do našeho obýváku pod širým nebem.

„Změna scenerie?“ usměje se.

„Jo, ale jenom scenerie, ne tématu.“

Povzdychne si. „Takže po letech hledání jsem tě zase našel – a zbytek znáš.“

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na lampu, zhasínám a rozsvěcím, rozsvěcím a zhasínám ji myšlenkami, snažím se to celé nějak pochopit.

„Rozešel jsem se s Drinou už dávno, ale má příšernej zvyk se znovuobjevovat. A ten večer v hotelu St. Regis? Když jsi nás viděla spolu? Snažil jsem se ji přesvědčit, aby se posunula dál, jednou provždycky. Jenomže to zjevně příliš nezabralo. A ano, vím, že zabila Evangeline. Víš, jak ses tehdy na pláži probudila a já byl pryč?“

Přimhouřím oči a pomyslím si: Já to věděla! Já věděla, že nebyl surfovat!

„Zkrátka jsem našel její tělo, ale bylo moc pozdě, abych ji zachránil. A ano, vím taky o Haven, i když tu jsem naštěstí zachránit moh.“

„Takže tam jsi byl tu noc – jak jsi říkal, že ses šel napít vody…“ Přikývne.

„Tak v čem ještě jsi mi lhal?“ zeptám se s rukama založenýma na prsou. „A kam jsi šel o Halloweenu, poté cos odešel z mýho večírku?“

„Jel jsem domů,“ řekne a pátravě si mě prohlíží. „Když jsem viděl, jak se na tebe Drina kouká, no, řek jsem si, že bude lepší, když se budu držet zpátky. Jenomže jsem to nedokázal. Snažil jsem se. Celou tu dobu se snažím. Jenomže jsem to zkrátka nedokázal. Nemůžu ti nebejt nablízku.“ Zavrtí hlavou. „A teď víš všechno. Je ale celkem jasný, řek bych, proč jsem tehdy nemoh bejt moc sdílnej.“

Pokrčím rameny a podívám se stranou, nechci se tak snadno vzdát, i když má pravdu.

„Jo, a ten můj ‚strašidelnej pokoj‘, jak ho nazýváš? No, to je náhodou zase moje místo radosti. Není to nepodobný vzpomínce, kterou si uchováváš na poslední blažený chvíle v tom autě se svojí rodinou.“ A když se na mě podívá, odvrátím zrak, stydím se, že jsem to vyslovila. „Musím ale přiznat, že jsem se hodně nasmál, když mi došlo, že mě považuješ za upíra.“

„No tak promiň. Ale vzhledem k tomu, že se nám tu hemžej nesmrtelní, nebylo by divu, kdybysme začali probírat víly, černokněžníky, vlkodlaky a –“ Potřesu hlavou. „Ježkovy zraky, vždyť ty o tom všem mluvíš, jako by to bylo normální!“

Zavře oči a povzdechne si. A když je zase otevře, řekne: „Pro mě je to normální. Je to můj život. A teď je to i tvůj život, pokud se pro něj rozhodneš. Není to tak špatný, jak si myslíš, Ever, vážně.“ Dlouze se na mě zadívá, část mého já by ho pořád ještě chtěla nenávidět za to, co ze mě udělal, ale prostě to nedokážu. A když ucítím závratně hřejivý, rozechvívající stisk, sklouznu pohledem dolů na ruku, za kterou mě drží, a řeknu: „Nech toho.“

„Čeho mám nechat?“ Podívá se na mě, oči má unavené, kůži kolem nich napjatou a bledou.

„Přestaň mi dělat to hřejivý, rozechvívající, víš co. Prostě toho nech!“ naléhám, v duchu rozpolcená mezi láskou a nenávistí.

„To já nedělám, Ever,“ dívá se mi do očí.

„Ale to víš, že děláš! Způsobuješ to tím svým… a vůbec.“ Protočím panenky a založím si ruce na prsou, napadá mě, jak se přes tohle přeneseme.

„To já nezpůsobuju. Přísahám. Nikdy nepoužívám žádný triky k tomu, abych tě sváděl.“

„Jo, jasně, a co ty tulipány?“

Usměje se. „Ty nemáš tušení, co znamenaj, viď?“

Semknu rty a dívám se stranou.

„Kytky maj významy. Není na tom vůbec nic náhodnýho.“

Zhluboka se nadechnu a pomocí myšlenek přeskupím věci na stole, radši bych ale přeskupila svoje myšlenky.

„Je toho hrozně moc, co je třeba tě naučit,“ dodá. „Není to ale jenom zábava a hrátky. Musíš se mít na pozoru, postupovat opatrně.“ Odmlčí se a podívá se na mě, jestli ho poslouchám. „Musíš se chránit zneužití moci; toho je dobrým příkladem Drina. A musíš bejt diskrétní – to znamená, že tohle nesmíš nikomu říct, a tím vážně myslím nikomu na světě, rozumíš?“

Jenom pokrčím rameny a myslím si: No jo. Pak poznám, že mi přečetl myšlenky, když zavrtí hlavou a nakloní se ke mně.

„Ever, já to myslím vážně, nemůžeš to říct živý duši. Slib mi to.“

Podívám se na něj.

Zvedne obočí a stiskne mi ruku.

„Čestný skautský,“ zamumlám a uhnu očima.

Pustí mi ruku, opře se o polštáře a uvolní se. „Ale v zájmu úplnýho odhalení musíš vědět, že pořád existuje cesta ven. Pořád ještě můžeš přejít na druhou stranu. Vlastně tys tam přímo v tom kaňonu mohla umřít, ale místo toho ses rozhodla zůstat.“

„Ale já byla připravená umřít, chtěla jsem umřít.“

„Dodala sis sílu pomocí svých vzpomínek. Posílila ses láskou. Je to tak, jak jsem říkal předtím – myslet znamená tvořit. A v tvým případě vznikla hojivá síla. Kdybys opravdu chtěla umřít, prostě bys to jednoduše vzdala. Na nějaký hlubší rovině jsi tohle musela vědět.“

Zrovna se ho chci zeptat, proč se mi plížil po pokoji, když jsem spala, ale on řekne: „Není to tak, jak si myslíš.“

„Tak co to tedy bylo?“ zeptám se a nevím, jestli to chci opravdu vědět.

„Byl jsem tam na… pozorování. Překvapilo mě, že mě vidíš, byl jsem, abych tak řek, transmutovanej.“

Obejmu si kolena a přitáhnu si je k bradě. Všechno, co zatím řekl, mi pořádně zamotalo hlavu, ale natolik jsem pochopila jádro věci, abych byla patřičně vyjukaná.

Pokrčí rameny. „Ever, cítím za tebe zodpovědnost a –“

„A chtěl sis zkontrolovat zboží?“ podívám se na něho s povytaženým obočím.

Ale on se jenom zasměje. „Smím ti připomenout tvoji zálibu ve flanelovejch pyžamech?“

Protočím panenky. „Takže ty za mě cejtíš odpovědnost jako – jako táta?“ zeptám se a uchechtnu se, když sebou cukne.

„Ne, ne jako táta. Ale Ever, já byl v tvým pokoji jenom jedinkrát, tu noc, co jsme se viděli v St. Regis. Jestli jsi někdy měla pocit –“

„Drina.“ Otřesu se, když si představím, jak se mi plíží po pokoji a špehuje mě. „Víš jistě, že sem nemůže přijít?“ rozhlédnu se kolem sebe.

Vezme mě za ruku, stiskne mi ji a snaží se mě uklidnit: „Ta dokonce ani neví, že to tady existuje. Neví, jak se sem dostat. Pro ni ses zkrátka rozplynula ve vzduchu.“

„Ale jak se sem dostáváš ty? Cožpak jsi už někdy umřel, tak jako já?“

Zavrtí hlavou. „Jsou dva druhy alchymie – fyzická, ke které jsem se dostal díky otci, a duchovní, ke které jsem se dostal, když jsem vytušil, že je něco víc, něco většího, něco, co mě přesahuje. Studoval jsem a cvičil a tvrdě dřel, abych se sem dostal, dokonce jsem se naučil TM.“ Zarazí se a podívá se na mě. „Transcendentální meditaci od Maharišiho Maheše Jogiho.“ Usměje se.

„Ehm, jestli se na mě snažíš udělat dojem, tak úplně to nefunguje. Ani u jedné z těch věcí netuším, co to znamená.“

Pokrčí rameny. „Řekněme zkrátka, že mi trvalo stovky let, než jsem to převedl z duševní roviny na fyzickou. Ale ty – od chvíle, kdy ses zatoulala na tu louku, jsi získala něco jako přístup do zákulisí, a vedlejším produktem toho jsou tvoje vidiny a telepatie.“

„Bože, není divu, že se ti protiví střední škola,“ snažím se odvést řeč na něco konkrétnějšího, něco, čemu opravdu rozumím. „Vždyť tu jsi musel dodělat před děsnou hromadou let, ne?“ A když sebou trhne, uvědomím si, že věk je opravdu jeho slabé místo, což je docela zvláštní, když se uváží, že se sám rozhodl žít věčně. „Já jenom, proč ses tím obtěžoval? Proč ses vůbec zapsal?“

„Tady vstupuješ na scénu ty.“

„Oh, tak ty vidíš nějakou holku v plandavejch džínsech a mikině s kapucou a tolik po ní toužíš, že se rozhodneš zopakovat si střední školu, jenom aby ses k ní dostal?“

„Tak nějak to bylo,“ zasměje se.

„To sis nemoh najít nějakej jinej způsob, jak se mi vetřít do života? Tohle prostě nedává smysl.“ Zavrtím hlavou a protočím panenky, už zase celá pryč, dokud mě nepohladí prsty po tváři a nezadívá se mi do očí.

„To láska nikdy nedává.“

Ztěžka polknu, naráz cítím stud, euforii i nejistotu. Potom si odkašlu. „Myslela jsem, žes říkal, že v lásce pokulháváš.“ Přimhouřím oči, žaludek mám jako studený, drsný mramor, nechápu, proč prostě nemůžu být šťastná, když mi nejúžasnější chlap na planetě vyznává lásku. Proč lpím na negativním přístupu ke všemu?

„Doufal jsem, že to tentokrát bude jinak,“ zašeptá.

Odvrátím se a celá se zajíkám: „Nevím, jestli jsem na tohle všechno připravená. Nevím, co mám dělat.“

Přivine si mě pevně k sobě a sevře mě v náručí. „Nemusíš s rozhodnutím nijak spěchat.“ A když se otočím, má v očích zvláštní nepřítomný pohled.

„Co se děje?“ zeptám se. „Proč se na mě tak díváš?“

„Protože pokulhávám v loučení,“ řekne a pokusí se o úsměv, který ale zůstane jen na jeho rtech. „Vidíš, tak to už jsou dvě věci, ve kterejch pokulhávám – láska a loučení.“

„Třeba spolu souvisej.“ Zatnu zuby a zapřísahám se, abych nebrečela. „A kam jdeš?“ Ze všech sil se snažím, aby můj hlas zněl klidně a neutrálně, i když mi srdce odmítá tlouct, nedostává se mi dechu a mám pocit, jako bych uvnitř umírala.

Pokrčí rameny a uhne pohledem.

„Vrátíš se?“

„To záleží na tobě.“ Pak na mě pohlédne. „Ever, ještě pořád mě nenávidíš?“

Zavrtím hlavou, ale vydržím jeho pohled.

„Miluješ mě?“

Otočím hlavu a podívám se stranou. Vím, že ho miluju, vím, že ho miluju do posledního pramínku vlasů, do poslední buňky kůže, do poslední kapky krve, že přímo praskám láskou, překypuju, ale nedokážu se zkrátka přimět, abych to vyslovila. Jenomže zase, jestli mi dokáže opravdu číst myšlenky, pak by nemuselo být nutné, abych to říkala. Měl by to zkrátka vědět.

„Je to vždycky hezčí, když se to vysloví nahlas,“ řekne, shrne mi vlasy za ucho a dá mi pusu na tvář. „Až se rozhodneš, ohledně mě, ohledně nesmrtelnosti, stačí slovo, a budu u tebe. Mám před sebou celou věčnost; přijdeš na to, že mám i docela trpělivost.“ Usměje se, pak sáhne do kapsy a vyndá stříbrný, kamínky vykládaný náramek, který mi koupil na dostizích. Ten, který jsem mu vrátila, když jsem ho po něm hodila na parkovišti. „Můžu?“ Ukáže rukou.

Přikývnu, hrdlo mám tak stažené, že nemůžu mluvit, Damen sepne uzávěr a pak mi vezme obličej do dlaní. Odhrne mi ofinu ke straně a políbí mě na moji jizvu, přičemž do mě vlije veškerou lásku a odpuštění, o kterých vím, že si je nezasloužím. Ale když se pokusím od něho odtáhnout, sevře mě o to víc. „Musíš si odpustit, Ever. Vůbec za nic z toho nemůžeš.“

„Co ty víš?“ Kousnu se do rtu.

„Vím, že se obviňuješ z něčeho, co není tvoje chyba. Vím, že z celého srdce miluješ svoji mladší sestru a každej den se ptáš sama sebe, jestli děláš dobře, když ji podporuješ v jejích návštěvách. Já tě znám, Ever. Vím o tobě všechno.“

Odvrátím hlavu, protože mám obličej zmáčený slzami a nechci, aby to viděl. „Nic z toho není pravda. Máš to všechno špatně. Jsem ujeťačka a každýmu, ke komu se přiblížím, se dějou zlý věci, i když jsem to já, kdo si je zaslouží.“ Zavrtím hlavou, vím, že si nezasloužím být šťastná, nezasloužím si takovou lásku.

Přivine si mě k sobě, jeho dotek mi přináší klid a útěchu, ale nedokáže vymazat pravdu. „Musím jít,“ zašeptá nakonec. „Ale, Ever, jestli mě chceš milovat, jestli opravdu chceš bejt se mnou, pak musíš přijmout to, čím jsme. Pochopím, když nebudeš moct.“

A já ho pak políbím, přitisknu se k němu, potřebuju cítit jeho rty na svých, vyhřívám se v té nádherné, teplé záři jeho lásky, ta chvíle narůstá a bobtná a roztahuje se, až vyplní každičké místo, každý koutek, každou skulinku.

A když otevřu oči a odtáhnu se od něho, jsem zpátky ve svém pokoji, úplně sama.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedna