38. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Nesmrtelní (1) - Napořád, přečteno: 1383×

Musela jsem ztratit vědomí, ale jenom na okamžik, protože když otevřu oči, ještě pořád na mně sedí, obličej a ruce potřísněné mojí krví, polohlasem si prozpěvuje a šeptem mě přemlouvá a přesvědčuje, abych to vzdala, abych sama sobě dovolila odejít, jednou provždy, abych prostě zmizela a měla to všechno za sebou.

Dřív by to mohlo být pokušení, teď už ale není. Tahle mrcha mi zabila rodinu, a teď za to zaplatí.

Zavřu oči, odhodlaná vrátit se zpátky na to místo – jak jsme tam všichni v autě, rozesmátí, šťastní, plní lásky, vidím to teď zřetelněji než kdy jindy, když už to není zastřené pocitem provinění, když už nenesu vinu.

Vtom cítím, jak se ve mně vzmáhá síla, zvednu Drinu ze sebe a mrštím jí na druhý konec místnosti, dívám se, jak letí rovnou proti zdi, ruka jí trčí v nepřirozeném úhlu, když se skácí na podlahu.

Podívá se na mě, oči vytřeštěné překvapením, brzy je ale na nohou a se smíchem si opráší šaty. Znovu se na mě vrhne a já ji znovu odhodím, sleduju, jak se vznáší kuchyní a letí do obýváku, kde prorazí zavřené francouzské okno, až se po místnosti rozprsknou střepy.

„To je jak z nějaký detektivky, co tady předvádíš,“ řekne a vytahuje si skleněné střepiny z rukou, nohou a tváře, rány se jí okamžitě zacelují. „Děsně působivý. Už se nemůžu dočkat, až si o tom zítra přečtu v novinách.“ Usměje se a v tu ránu je zase na mně, úplně zotavená, odhodlaná zvítězit. „Jsi v tom až po uši,“ zašeptá. „A upřímně řečeno, tvoje ubohý ukázky síly začínaj bejt už trochu ohraný. Vážně Ever, jsi mizerná hostitelka. Není divu, že nemáš žádný kamarády; chováš se takhle ke všem svejm hostům?“

Odstrčím ji, připravená prohodit ji tisícem oken, když to bude třeba. Ale ještě jsem ani nedokončila myšlenku, když mě smete stranou strašlivá, ostrá, svíravá bolest. Dívám se, jak ke mně Drina přistupuje, tvář staženou v úšklebku, a znehybní mě tak, že ji ani nemůžu zastavit.

„Tohle bude chtít ten starej trik, co se jmenuje hlava ve svěráku se zoubkovanými čelistmi.“ Zasměje se. „To zabere vždycky. I když, zcela upřímně, snažila jsem se tě varovat. Jenže tys nechtěla poslechnout. Ale vážně, Ever, je to na tobě. Dokážu bolest stupňovat –“ Přimhouří oči, moje tělo se ohne v agónii a zhroutí se k zemi, žaludek se mi svíjí nevolností. „Nebo si můžeš – prostě – dopřát – odchod. Hezky a snadno. Je to na tobě.“

Snažím se na ni zaostřit, dívám se, jak se ke mně blíží, ale zrak mám rozmlžený a končetiny tak gumové a slabé, že mi připadá jako rychle se pohybující čmouha, o které vím, že ji neporazím.

A tak zavřu oči a pomyslím si: Nemůžu ji nechat vyhrát. Nemůžu ji nechat vyhrát. Tentokrát ne. Po tom, co udělala mojí rodině.

Máchnu po ní pěstí, tělo celé ochablé, nemotorné a poražené, a jsem překvapená, když pěst dopadne přímo na její hruď a sklouzne po ní, načež mi zase klesne. A já se odpotácím o pár kroků nazpátek, nedostává se mi dechu, vím, že rána nebyla dost silná, že nebyla k ničemu.

Zavřu oči a přikrčím se, čekám, až nastane konec, a teď, když už je nevyhnutelný, doufám, že přijde brzy. Ale když se mi pročistí hlava a žaludek se mi zklidní, zase oči otevřu a uvidím, jak se Drina pozpátku potácí ke zdi, svírá si hruď a vyčítavě na mě zírá.

„Damene!“ zaúpíš pohledem upřeným někam za mě. „Nedovol jí, aby mi tohle udělala, aby nám to udělala –“

Ohlédnu se a spatřím ho stát vedle sebe, upřeně se dívá na Drinu a vrtí hlavou. „Je pozdě,“ řekne, vezme mě za ruku a proplete si se mnou prsty. „Je čas, abys šla, Poverino.“

„Neříkej mi tak!“ zakvílí, její svého času úchvatné oči jsou podbarvené krví. „Víš, jak to nesnáším!“

„Vím,“ přikývne Damen a sevře mi prsty, zatímco ona se scvrkává a stárne a potom se nám rozplyne před očima, černé hedvábné šaty a značkové boty jsou jediným důkazem, že kdy existovala.

„Jak –“ otočím se tázavě k Damenovi.

Ale on se jenom zasměje a řekne: „Je to pryč. Absolutně, úplně, na věky pryč.“ Vezme mě do náruče, zasype mi obličej nádhernými vřelými polibky a slíbí mi: „Už tě nikdy nebude trápit.“

„To jsem ji – zabila?“ zeptám se a nejsem si úplně jistá, jak bych se měla cítit, i přes to, co udělala mojí rodině, a všechny ty smrti, které, jak tvrdila, mi způsobila.

Damen přikývne.

„Ale – jak? Vždyť když je nesmrtelná, neměla jsem jí uříznout hlavu?“

Zavrtí hlavou a zasměje se: „Co to čteš za knížky?“ Pak však zvážní a prohlásí: „Takhle to nefunguje. Žádný stínání hlav, žádný dřevěný kolíky, žádný stříbrný kulky, všechno to vychází z prostý skutečnosti, že pomsta oslabuje a láska posiluje. Nějak se ti podařilo zasáhnout Drinu na jejím nejzranitelnějším místě.“

Přimhouřím oči, tak docela tomu nerozumím. „Vždyť jsem se jí sotva dotkla,“ řeknu a vzpomenu si, jak mi pěst dopadla na její hruď, ale jenom slabě.

„Trefila ses do čtvrtý čakry. A to byla trefa do černýho.“

Eh?

„Tělo má sedm čaker. Čtvrtá čakra, neboli čakra srdce, jak se jí někdy říká, je sídlem bezpodmínečný lásky, soucitu, vyššího já, všeho toho, čeho se Drině nedostávalo. A díky tomu byla bezbranná, oslabená. Ever, to neschopnost milovat ji zabila.“

„Ale když byla tak zranitelná, proč si to místo nekryla, nechránila si ho?“

„Neuvědomovala si to, klamala sama sebe, řídila se jen svým egem. Drina si nikdy neuvědomila, jak začala být zlá, jedovatá, záštiplná, majetnická –“

„A když jsi tohle všechno věděl, proč jsi mi to neřek už dřív?“

Pokrčí rameny. „Byla to jenom taková teorie, kterou jsem si vytvořil. Ještě nikdy jsem nezabil nesmrtelného, takže jsem si nebyl jistej, že to bude fungovat. Až doteď.“

„Cože? Oni jsou tu ještě další? Drina není jediná?“

Otevře pusu, jako by chtěl něco říct, pak ji ale zase pevně zavře. A když se mu podívám do očí, zahlédnu v nich záblesk – lítosti, výčitky? Ale stejně rychle je zase pryč.

„Povídala něco o tobě a tvojí minulosti –“

„Ever,“ řekne. „Ever, podívej se na mě.“ Zvedne mi bradu, až se na něj konečně podívám. „Jsem tu už dlouho –“

„To bych řekla, šest set let!“

Přikrčí se. „Plus mínus. Jde o to, že jsem pár věcí zažil, pár nepravostí se dopustil a můj život nebyl vždycky úplně dobrej nebo čistej. Vlastně většina z něj byla právej opak.“ Začnu se od něj odtahovat, nejsem si jistá, jestli jsem připravená tohle slyšet, on si mě ale přivine zpátky k sobě a pokračuje: „Věř mi, tohle můžeš slyšet, protože nejsem vrah a nejsem zlej. Jenom –“ odmlčí se. „Jenom jsem si rád vychutnával příjemnosti života. A přece, pokaždý, když jsem tě potkal, byl jsem ochoten to všechno zahodit, jenom abych ti moh bejt nablízku.“

Vytrhnu se mu, tentokrát úspěšně. Ježkovy zraky! pomyslím si. Tohle ne! Klasickej příklad kluka, se kterým se rozejde holka, jenomže tentokrát je to pořád dokola, po celý staletí, pokaždý to skončí, než do toho stáčej prásknout. Není divu, že ho zajímám, jsem ta, která mu pořád uniká! Jsem jako živoucí, dýchající zakázaný ovoce! Znamená to snad, že mám celou věčnost zůstat panna? Každejch pár let zmizet, abych si udržela jeho zájem? Vždyť teď, když jsme spolu spoutaný na věky, ve chvíli, kdy to uděláme, už je jenom otázkou času, než jeho vlak dorazí do města Nuda, a on bude koukat, aby si zase užil „příjemností života“.

„Spoutaná se mnou? Takhle to vnímáš? Jako že jsi se mnou spoutaná na celou věčnost?“ A z toho, jak se na mě dívá, nepoznám, jestli ho to pobavilo, nebo urazilo.

Tváře mi hoří, na chvíli jsem zapomněla, že pokud jde o něj, nejsou moje myšlenky moje soukromá záležitost. „Ne, já – já se bála, abys ty neměl takovej pocit ze mě. Vždyť je to klasická zápletka milostnejch románů – ta, která nepodlehla – znovu a znovu a znovu! Není divu, že tě neopustilo nadšení! Se mnou samotnou to nemělo co dělat! Strávil jsi šest set let snahou dostat se mi pod kalhotky!“

„Pod spodničky, pantalóny, věř mi, kalhotky přišly do módy až mnohem, mnohem pozdějc.“ Ale když se nesměju, přivine si mě k sobě. „Ever, má to s tebou do činění úplně všechno. A dovol, abych ti řek, že podle mojí zkušenosti je nejlepší způsob, jak se vyrovnat s věčností, prožívat ji den po dni.“

Políbí mě, ale jenom letmo, načež se zavrtí a začne se ode mě odtahovat, ale já ho popadnu za ruku a přitáhnu si ho zpátky k sobě. „Nechoď pryč,“ naléhám a upřu na něj zrak. „Prosím tě, už mě nikdy neopouštěj.“

„Ani abych ti přines trochu vody?“ usměje se.

„Ani abys mi přines vodu,“ řeknu mu, rukama mu zkoumám obličej, jeho neskutečně krásný obličej. „Já –“ Slova se mi zadrhnou v hrdle.

„Ano?“

„Chyběls mi,“ vypravím ze sebe nakonec.

„Ty mně taky.“ Skloní se a přitiskne mi rty na čelo, pak se rychle odtáhne.

„Co je?“ zeptám se, když vidím, jak se na mě dívá a tvář mu jihne úsměvem od ucha k uchu. Potom si zajedu prsty pod ofinu a zalapám po dechu, když si uvědomím, že moje jizva je pryč.

„Odpuštění uzdravuje. Zvlášť když člověk odpustí sám sobě.“

Upřeně se na něho koukám, dívám se mu do očí, vím, že zbývá vyslovit ještě něco, ale nejsem si jistá, že to zvládnu. A tak místo toho zavřu oči, protože když mi dokáže číst myšlenky, pak ta slova nemusím říkat.

Ale on se jenom zasměje. „Je to vždycky hezčí, když se to vysloví nahlas.“

„Ale já už jsem to vyslovila, proto ses vrátil, ne? Myslela jsem, že přijdeš dřív. Víš, bylo by příjemný, kdyby mi někdo trochu pomoh.“

„Já tě slyšel. A byl bych přišel dřív, ale potřeboval jsem mít jistotu, že jsi opravdu připravená, a ne že se cítíš jenom osamělá, potom co ses rozloučila s Riley.“

„Ty o tom víš?“

Kývne. „Udělalas správně.“

„Takže tys mě tady málem nechal umřít, protože jsi chtěl mít jistotu?“

Zavrtí hlavou. „Rozhodně bych tě nenechal umřít. Tentokrát už ne.“

„A Drina?“

„Podcenil jsem ji, vůbec jsem o ní nevěděl.“

„Vy si vzájemně nedokážete číst myšlenky?“

Zadívá se na mě a pohladí mě palcem po tváři. „Už dávno jsme se naučili, jak je před sebou skrývat.“

„Naučíš mě, jak mám skrývat ty svoje?“

Usměje se. „Časem tě naučím všechno, slibuju. Ale, Ever, musíš vědět, co tohle všechno doopravdy obnáší. Už nikdy se neshledáš se svojí rodinou. Nikdy nepřekročíš tamten most. Musíš vědět, do čeho se pouštíš.“ Drží mě za bradu a dívá se mi do očí.

„Ale vždycky můžu, tak nějak, prostě – toho nechat – ne? Vzdát se toho, víš? Jak jsi říkal.“

Zavrtí hlavou. „Jakmile v tom zakořeníš, začne to být mnohem těžší.“

Dívám se na něho, vím, že to je hodně, čeho se mám vzdát, ale říkám si, že se to musí dát nějak obejít. Riley mi slíbila znamení a z toho budu vycházet. Ale zatím, pokud věčnost začíná dneska, pak ji budu žít takhle. Pro tento den a jenom pro něj. A vím, že Damen mi bude vždycky po boku. Tím myslím vždycky, jasný?

Podívá se na mě, čeká.

„Miluju tě,“ zašeptám.

„A já miluju tebe.“ Usměje se a jeho rty se přiblíží k mým. „Vždycky jsem tě miloval. A vždycky budu.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
mawix z IP 88.102.47.*** | 23.1.2012 21:15
ještě třetísmilesmile kdyžtqk napiště jestli sem v blízké době budete tu 3. dávatsmile
martina z IP 217.115.249.*** | 10.3.2012 15:16
prosím, dali byste tady další díl nesmrtelných?smilemoc prosím
ALEE z IP 78.45.129.*** | 11.3.2012 20:12
Už se nemůžu dočkat až sem dáte druhý díl. Je to tu fakt dobrý. Jo a šel by ten druhý díl co nejdřív, protože to fakt moc dlouho nevydržím.smilesmilesmile

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a devět