Kapitola 62 – Grace

4°C

„Podle mě na tom Jack není moc dobře," řekla Olivie. Seděla na se­dadle spolujezdce v mém novém autě, maličké mazdě, která byla cí­tit čistidlem na koberce a osamělostí. I když na sobě měla dva svetry a pletenou čepici, třásla se zimou a ruce držela ovinuté těsně kolem těla. „Kdyby byl v pořádku, Isabel by zavolala."

„Možná," zapochybovala jsem. „Isabel si na telefonování moc nepo­trpí." I tak jsem ale musela uznat, že Olivie má nejspíš pravdu. Tohle byl třetí den a poslední zprávy jsme od ní měly před osmi hodinami.

První den: Jacka strašlivě bolela hlava a stěžoval si na ztuhlý krk.

Druhý den: Bolest hlavy se zhoršila. Zvýšená teplota.

Třetí den: Isabelina hlasová schránka.

Zastavila jsem mazdu na příjezdové cestě k Beckovu domu za Isabeliným ohromným SUV. „Připravená?"

Olivie moc připravená nevypadala, ale vyskočila z auta a rozběhla se ke dveřím. Pustila jsem se za ní, a sotva jsme vpadly dovnitř, za­bouchla jsem dveře. „Isabel?"

„Tady."

Šly jsme po hlase do jedné se sklepních ložnic. Byla to veselá, žlutě vymalovaná místnost, ve které působil pach rozkládajících se zvratků obzvlášť nemístně.

Isabel seděla se zkříženýma nohama na židli u postele. Pod očima se jí jako fialové otisky prstů rýsovaly temné kruhy.

Podala jsem jí kávu, kterou jsme koupily cestou. „Proč jsi neza­volala?"

Isabel se na mě podívala. „Odumírají mu prsty."

Až dosud jsem se vyhýbala pohledu na postel, ale nakonec jsem to dokázala. Ležel tam schoulený jako umírající motýl a konečky prstů měl zbarvené do ohavného odstínu modré. Obličej se mu leskl po­tem a oči měl zavřené. V krku se mi udělal knedlík.

„Našla jsem si to na webu," pokračovala Isabel a zvedla mobil, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Bolí ho hlava, protože má zanícené mozkové pleny. Prsty mu modrají proto, že mozek nedává tělu sig­nály, aby do nich posílalo krev. Změřila jsem mu teplotu. Měl čtyři­cet a půl."

„Musím zvracet," ozvala se Olivie.

Odešla a já zůstala v pokoji sama s Isabel a Jackem.

Nevěděla jsem, co říct. Kdyby tu byl Sam, určitě by měl po ruce příhodná slova. „Je mi to líto."

Isabel pokrčila rameny. Oči měla bez výrazu. „Fungovalo to přesně tak, jak jsme čekali. První den se málem proměnil, když v noci klesla teplota, ale to bylo naposledy, přestože včera vypadl proud. Podle mě to zabralo. Co má teplotu, ještě se neproměnil." Malátně mávla rukou k posteli. „Omluvila jsi mě ve škole?"

„Ano."

„Senzace."

Naznačila jsem jí, ať jde za mnou. Ztěžka se zvedla, jako by jí nohy nesloužily, a vlekla se za mnou do chodby.

Přivřela jsem dveře ložnice, aby mě Jack neslyšel, kdyby snad byl při vědomí. „Musíme ho vzít do nemocnice, Isabel," řekla jsem tiše.

Isabel se zasmála, prapodivně a strašidelně. „A co jim řekneme? Správně by měl být mrtvý. Myslíš, že mě to nenapadlo? I když ho zapíšeme pod falešným jménem, jeho fotka byla v novinách skoro dva měsíce."

„Prostě to riskneme. Něco si vymyslíme. Musíme to přece aspoň zkusit!"

Dlouze se na mě zadívala zarudlýma očima. Když konečně pro­mluvila, zněl její hlas dutě a netečně. „Copak myslíš, že chci, aby umřel? Myslíš, že bych ho nechtěla zachránit? Už je pozdě, Grace. Tenhle druh meningitidy málokdo přežije, i když se léčba nasadí hned v začátku. Ale co teď, po třech dnech? Nemám ani sedativa, abych mu mohla ulevit, natožpak něco, čím ho léčit. Doufala jsem, že ho ta vlčí část zachrání, jako se to stalo tobě. Ale tohle je konec. Nedá se nic dělat."

Vzala jsem jí z rukou kelímek s kávou. „Nemůžem se přece jen tak dívat, jak umírá. Vezmeme ho do nemocnice někam, kde ho hned nepoznají. Zavezeme ho do Duluthu, když to nepůjde jinak. Tam ho nepoznají, nebo aspoň ne hned, a mezitím přijdeme na nějakou uvěřitelnou historku. Jdi si opláchnout obličej a sbal mu, co by mohl po­třebovat. Tak dělej, Isabel. Hoď sebou."

Isabel na to nic neřekla, ale vyrazila ke schodům. Jakmile byla pryč, zašla jsem do koupelny a otevřela skříňku, jestli tu třeba nenajdu něco užitečného. Spousta lidí si schovává nejrůznější léky. Byla tu lahvička acylpyrinu a nějaké prášky proti bolesti předepsané před třemi lety. Všechno jsem to vzala a odnesla do Jackova pokoje.

Klekla jsem si mu k hlavě a zašeptala: „Jacku, jsi vzhůru?" Z dechu mu páchly zvratky a já si teprve teď představila, jaké peklo tady s Isa­bel poslední tři dny prožívali. Sevřel se mi žaludek. Pokoušela jsem se přesvědčit samu sebe, že si to zasluhuje, protože jsem kvůli němu ztratila Sama, ale nepomáhalo to.

Trvalo celou věčnost, než odpověděl. „Ne."

„Můžu pro tebe něco udělat? Aby ses cítil trochu lip?" Stěží ho bylo slyšet.

„Rozskočí se mi hlava."

„Mám nějaké prášky proti bolesti. Myslíš, že je v sobě udržíš?" Vydal ze sebe neurčitý souhlasný zvuk a já se natáhla pro skle­nici vody a pomohla mu spolknout pár pilulek. Zamumlal něco jako „děkuju". Za patnáct minut prášky zabraly a Jack se maličko uvolnil.

To samé někde prožívá Sam. Představovala jsem si ho, jak někde leží, v hlavě mu buší strašlivá bolest, stravuje ho horečka a umírá. Měla jsem pocit, že kdyby se Samovi něco stalo, musela bych to vědět, něco jako bodnutí bolesti ve chvíli, kdy by umřel. Jack na posteli tiše zanaříkal, bezděčný zvuk utrpení v neklidném spánku. Musela jsem pořád myslet na to, že jsme Sama nakazily stejnou krví. V duchu jsem viděla, jak mu Isabel vstřikuje do žíly tentýž smrtonosný koktejl.

„Hned jsem zpátky," řekla jsem Jackovi, i když nejspíš spal. Vešla jsem do kuchyně. Olivie tu u kuchyňského pultu skládala list papíru.

„Jak je na tom?" zeptala se.

Potřásla jsem hlavou. „Musíme ho vzít do nemocnice. Pojedeš s námi?"

Olivie na mě vrhla pohled, který jsem nedokázala vyluštit. „Už jsem nejspíš připravená." Přisunula papírek ke mně. „Potřebuju jen, abys tohle nějak nenápadně předala mým rodičům."

Chtěla jsem papír rozložit, ale zavrtěla hlavou. Zvedla jsem obočí. „Co je to?"

„Vzkaz, že jsem utekla z domova a nemají mě hledat. Samozřejmě že mě budou hledat, ale aspoň se nebudou bát, že mě někdo unesl, nebo tak něco."

„Chceš se proměnit." Nebyla to otázka.

Olivie přikývla a znovu se tak divně zatvářila. „Je to už hrozná dřina vydržet jako člověk. A nevím, možná je to jen proto, jak nepříjemné je pořád tomu vzdorovat, ale já to vlastně chci udělat. Těším se na to. Já vím, že to musí znít uhozeně."

Vůbec mi to neznělo uhozeně. Dala bych cokoli, abych mohla být na jejím místě, být mezi svými vlky a se Samem. Ale nechtěla jsem jí to říkat, a tak jsem se jen zeptala na to, co se nabízelo nejvíc. „Pro­měníš se tady?"

Olivie mě gestem vybídla, ať jdu s ní, a dovedla mě k oknu na zadní dvůr. „Chci ti něco ukázat. Dívej se. Musíš chvíli počkat, ale dívej se."

Stály jsme u okna a vyhlížely do mrtvého zimního světa, do spicli podrostu na kraji lesa. Dlouho jsem neviděla nic, jen malé šedivé ptáčky, kteří poletovali z jedné holé větve na druhou. Pak jsem za­chytila další pohyb, níž u země. V lese se potuloval velký tmavý vlk a upíral své světlé, skoro bezbarvé oči na dům.

„Nechápu, jak to můžou vědět," řekla Olivie, „ale připadá mi, že na mě čekají." Najednou jsem si uvědomila, že ten výraz, který má na tváři, je nadšení. Připadala jsem si v tu chvíli dvojnásob sama.

„Už chceš jít, viď?"

Olivie přikývla. „Už to čekání nemůžu vydržet. Nemůžu se dočkat, až se tomu poddám."

S povzdechem jsem se jí podívala do očí, rozzářených a jasně zele­ných. Musím si je vrýt do paměti, abych je později poznala. Napadlo mě, že bych jí měla něco říct, ale nic mě nenapadalo. „Předám ten do­pis rodičům, neboj. Dávej na sebe pozor, Olivie. Budeš mi chybět."

Otevřela jsem skleněné dveře a dovnitř zavanul ledový vzduch.

Vítr ji rozechvěl od hlavy k patě, ale ona se tomu jen zasmála. Na­jednou z ní byla zvláštní, lehká bytost, jakou jsem nepoznávala. „Uvi­díme se na jaře, Grace."

Rozeběhla se na dvůr, odhazovala ze sebe svetry, a než dorazila k okraji lesa, byla z ní lehká, světlá vlčice, radostná a skotačící. Ani náznak bolesti, která doprovázela přeměnu u Jacka nebo Sama, jako by Olivie byla pro tenhle život stvořená. Když jsem se za ní dívala, u srdce se mi něco pohnulo. Smutek, nebo závist, nebo štěstí.

Teď už jsme zbyli jen tři, trojice, která se nepromění.

Nastartovala jsem auto, abych ho ohřála, ale nakonec na tom nezá­leželo. O čtvrt hodiny později Jack umřel. A zbyly jsme jen dvě.