2°C
Dveře vyšetřovny otevřel Jack. „Grace, pojď honem. Musíme... Olivie je na tom bledě."
Zvedla jsem se, v rozpacích, že mě nachází s uplakanými tvářemi. Obrátila jsem se a vyhodila použitou stříkačku do koše na nebezpečný odpad vedle pultu. „Někdo mi ho musí pomoct odnést."
Podmračeně si mě změřil. „Proto mě sem Isabel taky poslala."
Podívala jsem se dolů a srdce se mi zastavilo. Na zemi nikdo nebyl. Rychle jsem se otočila a strčila hlavu pod vyšetřovací stůl. „Same?"
Jack za sebou nezavřel dveře. Místnost byla prázdná.
„Pomoz mi ho najít!" křikla jsem na Jacka a protáhla se kolem něj do chodby. Po Samovi nebylo nikde ani stopy. Rozběhla jsem se po chodbě a na jejím konci uviděla doširoka otevřený obdélník dveří, kterým se dovnitř lila noc. První místo, kam by vlk zamířil, jakmile se vzpamatuje z otupění. Snaží se utéct ven. Do noci. Do chladu.
Rozhlédla jsem se po parkovišti, jestli snad v tenkém prstu Hraničního lesa, který se táhl za klinikou, nezahlédnu Samův obrys. Mezi stromy byla tma temnější než noc. Ani náznak světla. Ani hles. A rozhodně tam nebyl Sam.
„Same!"
Věděla jsem, že nepřijde, i kdyby mě slyšel. Sam byl silný, ale instinkty byly ještě silnější.
Nesnesla jsem představu, že je někde v divočině a v těle se mu do krve zvolna mísí půl stříkačky infikované krve.
„Same!" Znělo to jako sten, jako zavytí, výkřik ve tmě. Byl pryč.
Do očí mi zasvítily reflektory. Isabel projela se svým SUV těsně kolem mě a zabrzdila, až se auto zatřáslo. Naklonila se na sedadle, tvář ve světle palubní desky bledou jako duch, a otevřela mi dveře spolujezdce.
„Nasedej, Grace. Hoď sebou, sakra práce! Olivie se proměňuje a už beztak jsme tady až moc dlouho."
Nemohla jsem ho tu jen tak nechat.
„Grace!"
Jack si naskočil na zadní sedadlo. Celý se třásl a obracel ke mně žalostný pohled. Přesně tyhle oči jsem viděla tehdy v lese, když se proměnil poprvé. V době, kdy jsem ještě zdaleka nevěděla, jak se věci mají.
Nastoupila jsem a zabouchla dveře. Když jsem se podívala z okénka, zpozorovala jsem na okraji parkoviště bílou vlčici. Shelby. Byla živá, jak Sam předpokládal. Zírala jsem na ni ve zpětném zrcátku a ona na oplátku z parkoviště upřeně pozorovala nás. Připadalo mi, že než se otočila a zmizela ve tmě, zahlédla jsem v jejích očích vítězoslavný záblesk.
„Co je tohle za vlka?" chtěla vědět Isabel.
Ale já nedokázala odpovědět. Moje jediná myšlenka byla Sam, Sam, Sam.
2025 ©