-9°C
Bez mého vlka to nebyly žádné Vánoce. V tuhle roční dobu býval vždycky se mnou, tichá, nenápadná silueta na okraji lesa. Kolikrát jsem postávala u kuchyňského okna, ruce mi voněly zázvorem, muškátovým oříškem, borovým jehličím a spoustou dalších vánočních vůní, a cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Zadívala jsem se pokaždé k lesu a uviděla tam Sama. Stál a vytrvale, bez mrknutí na mě upíral svoje zlaté oči. Letos ne.
Postávala jsem u kuchyňského okna a ruce mi nevoněly ničím. Nemělo smysl péct vánoční cukroví nebo zdobit stromek, když za čtyřiadvacet hodin s Rachel odjíždím na čtrnáct dní pryč. Měly jsme namířeno na bílé pláže Floridy, daleko od Mercy Falls. Daleko od Hraničního lesa a především daleko od prázdného dvora. Pomalu jsem umyla cestovní hrnek a po tisící tuhle zimu zvedla pohled k lesu.
Nebylo tam nic než šedé stromy, zřetelné obrysy zasněžených větví na zamračené obloze. Jediný záblesk barvy představoval sameček kardinála, který přeletoval ke krmítku. Zaklepal zobáčkem do prázdného dřevěného dna a vyrazil zase pryč, červená tečka na bílé obloze.
Nechtělo se mi vycházet do neprošlapaného sněhu na dvoře, na tu bílou plochu bez otisků tlap, ale nechtěla jsem, aby krmítko zůstalo prázdné, zatímco tady nebudu. Vylovila jsem zpod dřezu pytlík ptačího zobu, natáhla si kabát, čepici a rukavice, došla k zadním dveřím a otevřela je.
Vůně zimního lesa mě uhodila do nosu a palčivě mi připomněla všechny Vánoce, na kterých mi kdy záleželo.
Věděla jsem, že jsem sama, ale stejně mě zamrazilo.
2025 ©