Kapitola 57 – Grace

2°C

Když jsem poprvé od nehody zvedla telefon, zrovna sněžilo. Lehounké, křehké vločky se snášely kolem černého obdélníku okna jako okvětní lístky. Normálně bych nechala vyzvánění bez odpovědi, ale tohle byl jediný člověk, se kterým jsem se od toho osudného dne pokoušela spojit. „Olivie?"

„G-g-race?" Málem bych její hlas nepoznala. Vzlykala.

„Olivie, co se stalo?" To byla hloupá otázka. Věděla jsem přece, co se jí stalo.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vím o těch vlcích?" Mezi jednot­livými slovy lapala po dechu. „Neřekla jsem ti, jak jsem byla v ne­mocnici. Jack..."

„Tě kousnul," dořekla jsem za ni.

„Ano," zavzlykla Olivie. „Myslela jsem, že se nic nestane, protože dny ubíhaly a já necítila nic nezvyklého."

Ruce i nohy mi naráz zeslábly. „Ty ses proměnila?"

„Já... já nemůžu... já..."

Zavřela jsem oči a představila si to. Proboha. „Kde jsi teď?"

„Na zastávce autobusu," popotáhla. „Je z-zima."

„Olivie, přijeď sem, prosím tě. Můžeš tu zůstat a něco vymyslíme. Vyzvedla bych tě, ale ještě nemám spravené auto." Olivie se zase rozvzlykala.

Vstala jsem a zavřela dveře ložnice, i když se nedalo předpokládat, že by mě máma slyšela. Byla koneckonců nahoře. „Olivie, nic se ne­děje. Já nezpanikařím. Viděla jsem, jak se proměnil Sam, a taky jsem to zvládla. Vím, jaké to je. Uklidni se prosím tě. Nemůžu pro tebe za­jet. Nemám auto. Budeš sem muset dojet sama."

Ještě pár minut jsem ji tišila a nakonec jsem slíbila, že nechám vcho­dové dveře odemčené, aby mohla rovnou vejít, až přijede. Poprvé od nehody jsem si připadala aspoň trochu sama sebou.

Když Olivie dorazila, neupravená a s červenýma očima, poslala jsem ji rovnou do koupelny pod horkou sprchu a nachystala jí ná­hradní oblečení. Zatímco se sprchovala, posadila jsem se na zavře­nou záchodovou mísu.

„Povím ti o sobě, když mi řekneš, jak to bylo s tebou," navrhla jsem. „Potřebuju vědět, kdy tě Jack pokousal."

„Víš přece, jak jsem na něj narazila při focení vlků a jak jsem ho krmila. Jsem vážně pitomá, že jsem ti to neřekla. Nejdřív jsem měla výčitky, že jsme se tak hloupě pohádaly, a nedokázala jsem ti to proto přiznat, a pak jsem začala chodit za školu, abych mu mohla pomá­hat, a to už mi přišlo, že ti to nemůžu říct, aniž bych... Já ani nevím, co jsem si myslela. Promiň mi to."

„Na tom už stejně nezáleží," mávla jsem rukou. „Jaký byl? Nutil tě, abys mu pomáhala?"

„Ne, vlastně byl docela milý, pokud bylo po jeho. Když se promě­nil, býval hodně vzteklý, ale vypadal taky, že při tom hodně trpí. Vy­ptával se pořád na vlky, chtěl vidět fotky a tak, prostě jsme si povídali, a když se pak dozvěděl, že tě taky pokousali..."

„Dozvěděl?" opakovala jsem.

„No dobře, já mu to řekla. Nevěděla jsem, co to s ním udělá. Mlel pak pořád dokola o nějakém léku, chtěl, abych mu pověděla, jak se uzdravit. A pak... pak..." otřela si oči. „Pak mě kousnul."

„Počkej. On tě kousnul, když byl člověk?"

„Ano."

„To je hrůza," otřásla jsem se. „Cvok jeden nechutná. A ty s tím od té doby žiješ a jsi na to docela sama?"

„Komu jsem to mohla říct?" zeptala se Olivie. „Myslela jsem, že Sam k nim patří taky, podle těch očí, víš, pamatovala jsem si je z těch vlčích fotek, ale když jsme se potkali, řekl mi, že nosí kontaktní čočky. Takže jsem dospěla k názoru, že jsem se buď spletla, nebo od něj žád­nou pomoc stejně nemůžu čekat."

„Mělas to povědět mně. O těch vlkodlacích jsem beztak začala jako první."

„Já vím. Dělala jsem si jen... výčitky. Prostě jsem byla pitomá." Vy­pnula vodu. „Já nevím. Co jsem asi tak měla dělat? Čím to, že Sam byl pořád člověkem? Viděla jsem ho. Pořád na tebe čekal před školou v džípu a nikdy se neproměnil."

Podala jsem jí přes závěs ručník. „Pojď ke mně do pokoje, já ti to povím."

Olivie u mě zůstala přes noc. Třásla se a kopala tak divoce, že se nakonec uhnízdila v mém spacáku a dekách na zemi u postele, abychom se obě vyspaly. Daly jsme si pozdní snídani a pak vyra­zily opatřit Olivii zubní pastu a další hygienické potřeby. Mámu dneska svezl do práce táta a já si mohla půjčit její auto. Cestou z obchodu mi zazvonil mobil. Olivie vzala telefon a přečetla mi z displeje číslo.

Beck. Opravdu jsem to měla zapotřebí? S povzdechem jsem natáhla ruku po telefonu. „Haló?"

„Grace?"

„Ano."

„Promiň, že ti volám," omlouval se Beck. Mluvil tichým, bezvýrazným hlasem. „Umím si představit, jak se těch pár dnů cítíš."

Čekal, že na to něco odpovím? Doufala jsem, že ne, protože mě nic nenapadalo. Mozek jsem měla jako v mlze.

„Grace?"

„Jsem tady."

„Volám kvůli Jackovi. Je na tom už lip, je o něco stabilnější, a ne­bude dlouho trvat a promění se na zimu nadobro. Ale pár týdnů mezi člověkem a vlkem ho podle mě ještě čeká."

I ve své otupělosti jsem dokázala ocenit, jak dalece mi Beck důvěřuje. Cítila jsem se docela poctěná. „Takže už není zamčený v koupelně?"

Beck se zasmál. Neznělo to vesele, přesto bylo příjemné slyšet jeho smích. „Ne, už postoupil z koupelny do sklepa. Ale bojím se, že brzy se proměním já. Dneska ráno už to málem přišlo. A v tom případě by na tom Jack nebyl v příštích týdnech zrovna nejlíp. Hrozně nerad tě o to žádám, protože hrozí, že by tě mohl kousnout, ale nemohla bys na něj dohlédnout, než se promění?"

Na chvíli jsem se odmlčela. „Becku, já už byla pokousaná."

„Probůh!"

„Ne, počkej," dodala jsem rychle. „Ne v poslední době. Před spous­tou let."

„Ty jsi ta holčička, co ji Sam zachránil, je to tak?" zeptal se Beck přiškrceně.

„Ano."

„A nikdy ses neproměnila."

„Ne."

„Jak dlouho Sama znáš?"

„Osobně jsme se potkali až letos. Ale sledovala jsem ho od chvíle, kdy mě zachránil." Zajela jsem na příjezdovou cestu, motor jsem však nechala běžet. Olivie se předklonila, nastavila topení na vyšší výkon a se zavřenýma očima se opřela do sedadla. „Ráda bych se za tebou stavila, než se proměníš. Chtěla bych si s tebou popovídat, jestli to nevadí."

„Naopak, budu moc rád. Ale měla by sis pospíšit. Dostávám se právě do bodu, kdy už se nebudu moct vrátit zpátky."

Kruci. Telefon hlásil další příchozí hovor. „Dneska odpoledne?" navrhla jsem, a když souhlasil, omluvila jsem se. „Už musím končit, promiň. Někdo mi volá."

Rozloučili jsme se a já přepnula na nový hovor.

„Do háje, Grace, kolikrát mě necháš vyzvánět, než se uráčíš to zved­nout? Osmnáctkrát? Dvacetkrát? Stokrát?" To byla Isabel. Nemluvily jsme spolu ode dne, kdy jsem měla nehodu, ale stihla jsem jí tenkrát vysvětlit, kde je Jack.

„Co ty víš, třeba jsem byla ve škole a chtěli mi utrhnout hlavu za to, že mi zvoní telefon," odpověděla jsem.

„Co já vím, v žádné škole nejsi. Ale o to nejde. Potřebuju pomoc. U mámy na klinice zrovna nastoupil další případ meningitidy, prý té úplně nejhorší. Stavila jsem se tam a odebrala tomu člověku krev. Tři ampulky."

Musela jsem párkrát zamrkat, než mi došlo, co mi to vykládá. „Cože jsi udělala? Proč prosím tě?"

„Grace, já myslela, že patříš k nejlepším ve třídě. V tom případě to s naším vzdělávacím systémem nevypadá moc růžově. Soustřeď se přece. Máma si odskočila zavolat a já se tvářila, že jsem sestřička, a vzala jsem mu krev. Tu jeho hnusnou, infikovanou krev."

„Ty umíš brát krev?"

„Jo, umím brát krev. Na tom přece nic není. Tobě vážně ještě ne­došlo, o čem mluvím? Tři ampulky, jednu pro Jacka, jednu pro Sama a jednu pro Olivii. Ale musíš mi pomoct dopravit Jacka na kliniku. Nechala jsem tam tu krev v ledničce a bojím se ji vyndat, aby ty bak­terie náhodou nepochcípaly, nebo co se to s nima může stát. Já kaž­dopádně nevím, kde bydlí ten chlápek, co má Jacka u sebe."

„Ty je chceš nakazit. Naočkovat jim meningitidu."

„Ne, malárii. Správně, slečno chytrá, chci jim naočkovat meningitidu. Hlavní příznak je - tramtadá - vysoká horečka. A abych pravdu řekla, je mi srdečně jedno, jestli do toho půjdeš se Samem a Olivií. Na Sama to asi stejně nebude účinkovat, jestli je z něj vlk. Ale říkala jsem si, že bude lepší opatřit dost krve pro všechny, abys byla ochotná mi pomoct."

„Isabel, já bych ti pomohla i bez toho," povzdechla jsem si. „Po­slouchej, dám ti adresu. Sejdeme se tam za hodinu."