-9 °C
Sledoval jsem ji.
Ještě si mě nevšimla. Pečlivě oklepávala led z krmítka. Pomalu, krok za krokem ho vyčistila, otevřela, naplnila, zavřela a zadívala se na hotovou práci, jako by to bylo to nejdůležitější na světě.
Sledoval jsem ji. Čekal jsem, až se otočí a zahlédne v lese můj tmavý obrys. Stáhla si čepici přes uši, vydechla ze rtů bílý obláček a dívala se, jak se rozplývá ve vzduchu. Smetla si sníh z rukavic a obrátila se k odchodu.
Už jsem se nemohl skrývat. Dlouze jsem vydechl, tak jako předtím ona. Byl to skoro neslyšný zvuk, ale otočila se po něm. Našla pohledem obláček mého dechu a pak i mě, právě když jsem jím procházel, pomalu a opatrně, protože jsem nevěděl, jak bude reagovat.
Strnula na místě, bez hnutí jako srna. Blížil jsem se k ní, otiskoval do sněhu jednu váhavou stopu za druhou, až jsem byl venku z lesa a stál jsem přímo před ní.
Nevydala ani hlásek, stejně jako já, a pořád se nepohnula. Dolní ret se jí třásl. Když zamrkala, po tváři se jí svezly tři křišťálové slzy a nechaly po sobě blyštivou stopu.
Mohla si prohlížet všechny ty drobné zázraky, které měla před sebou: moje nohy, ruce, prsty, křivku ramen pod bundou, moje lidské tělo, ale dívala se jen a jen na moje oči.
Mezi stromy se znovu zvedl ostrý poryv větru, ale neměl nade mnou žádnou moc. Pod nehty mi zalézal mráz, ale pořád to byly prsty.
„Grace," řekl jsem tiše. „Řekni něco."
„Same," hlesla a já ji strhl do náruče.
2025 ©