10. kapitola

Napsal Jinny (») 15. 7. 2011 v kategorii Pravá krev - Mrtví pro svět, přečteno: 1520×

Policie prohledala jezero za Jasonovým domem hned nazítří ráno, ještě než jsem vstala. Asi v deset hodin dopoledne mi na dveře zabušil Alcee Beck, a protože to znělo tak kategoricky, jako kdyby se ke mně dobývalo ztělesnění zákona, natáhla jsem si džíny a tričko a šla jsem otevřít.

„V jezeře není,“ oznámil mi Beck bez okolků.

Malátně jsem se opřela o zárubeň. „Ach, díky Bohu!“ vydechla jsem a na okamžik zavřela oči, abych tu informaci vstřebala. „Pojďte dál, prosím!“ Alcee Beck překročil práh opatrně jako upír − mlčky se rozhlédl kolem dokola a z očí mu vyzařovala obezřetnost.

„Můžu vám nabídnout kávu?“ zeptala jsem se ho zdvořile, jakmile se posadil na starou pohovku. „Ne, děkuju,“ odmítl rychle. Bylo zřejmé, že se v mé společnosti necítí dobře, stejně jako já jsem se necítila ve své kůži s ním. Všimla jsem si, že na klice do mé ložnice visí Ericova košile, ale Beck ji ze svého místa zřejmě neviděl. Řekla jsem si ale, že nebudu paranoidní, protože mužské košile nosí spousta žen. Snažila jsem se nevnímat detektivovy myšlenky, ale přesto jsem z nich vyčetla, že si připadá nesvůj v domě, kde žije o samotě bílá žena, a že by byl ze všeho nejradši, kdyby se tu už co nejdřív objevil Andy Bellefleur.

„Omluvte mě na okamžik,“ řekla jsem a potlačila v sobě touhu zeptat se ho, proč by sem měl Andy chodit. Asi bych mu způsobila prudký duševní otřes. Zamířila jsem do ložnice, cestou sebrala z kliky košili, složila ji a strčila do zásuvky. Potom jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a vrátila se do obývacího pokoje. Mezitím dorazil Andy. Přivedl s sebou Jasonova šéfa Catfishe Hennesseyho. Cítila jsem, jak se mi odkrvuje mozek, a ztěžka jsem dosedla na lenošku, která stála vedle pohovky.

„Co?“ vypravila jsem ze sebe. Na žádné jiné slovo jsem se nezmohla.

„Ta krev na molu zřejmě patří nějaké kočce a kromě Jasonovy stopy je v ní ještě další otisk,“ řekl Andy Bellefleur. „Drželi jsme to v tajnosti, protože jsme nechtěli, aby se v lese začali ochomýtat nějací pitomci.“ Měla jsem pocit, jako kdyby se do mě opřel neviditelný vítr. Kdybych neměla telepatické schopnosti, asi bych se rozesmála. Když totiž mluvil o kočce, neměl na mysli žádnou kočku domácí, žádného roztomilého mourka. Mluvil o kočkovité šelmě − o pumě.

Pumám jsme říkali „horští lvi“. Žádné hory sice v okolí Bon Temps nenajdete, ale pumy žijí i v nížinách. Podle toho, co jsem o nich věděla, se vyskytují v divoké přírodě na Floridě a jejich počet se pohybuje na hranici vyhynutí. Ale nevěděla jsem o žádném spolehlivém důkazu, že by v posledních plus minus padesáti letech obývaly i Louisianu.

Jenže tu kolovaly všelijaké historky. A naše lesy a potoky překypovaly bezpočtem aligátorů, nutrií, vačic a mývalů, a občas se tu objevil i medvěd nebo divoká kočka. A také stepní vlci. Ale žádné fotografie ani žádné stopy nedokazovaly výskyt pum… až doteď.

Z očí Andyho Bellefleura sálala touha, ale ne po mně. Každý muž z masa a kostí, který se někdy vypravil na lov, nebo fotograf, který se specializuje na snímky z přírody, by dal všechno na světě, jen kdyby spatřil skutečnou pumu. Přestože se tito mohutní dravci usilovně vyhýbali jakémukoliv setkání s člověkem, lidé jim tuto laskavost nijak neopláceli.

„Co si o tom myslíte?“ zeptala jsem se, přestože jsem zatraceně dobře věděla, co se mu honí hlavou. Ale protože jsem chtěla, aby s neztenčenou měrou pokračovali v pátrání, musela jsem předstírat, že to nevím. Dodá jim to lepší pocit a možná jim něco neprozřetelně uklouzne. Catfish si však jen myslel, že Jason je už pravděpodobně mrtvý. Oba muži zákona mě probodávali pohledy, ale Catfish, který mě znal lépe, seděl na kraji babiččina starého křesla a svíral ruce tak usilovně, až mu zbělely kotníky prstů.

„Možná Jason na tu pumu narazil, když se večer vracel domů,“ řekl Andy opatrně. „Že se rozběhl, vytáhl zbraň a snažil se ji vystopovat.“

„Je to ohrožený druh,“ poznamenala jsem. „Myslíte, že to Jason neví?“ Samozřejmě Jasona považovali za vznětlivého hlupáka, kterému by to bylo úplně jedno.

„Víte určitě, že by na to bral nějaké ohledy?“ zeptal se Alcee Beck a snažil se, aby to znělo laskavě.

„Vy si tedy myslíte, že Jason tu pumu postřelil?“ vypravila jsem ze sebe s nesmírným sebezapřením.

„Je to možné.“

„A potom co?“ Přitiskla jsem si zkřížené ruce k hrudi.

Všichni tři muži si vyměnili významný pohled. „Je možné, že Jason tu pumu pronásledoval do lesa,“ řekl Andy. „Třeba to zvíře nebylo tak těžce zraněné a dostalo ho.“

„Myslíte si, že by můj bratr pronásledoval zraněnou nebezpečnou šelmu do lesa − v noci a sám?“ Samozřejmě, že ano. Četla jsem to v jejich mysli jasně a zřetelně. Byli přesvědčení, že to odpovídá Jasonově nátuře. Jedna věc jim však naprosto unikla − že můj bratr Jason Stackhouse má (navzdory své nespoutanosti) na celém světě nejradši jistého Jasona Stackhousea, a že by ho nikdy v životě vědomě nevystavil reálnému nebezpečí.

Andyho Bellefleura tahle historka tak docela neuspokojovala, ale Alcee Beck neměl nejmenší pochybnosti. Domníval se, že jsem Jasonovu noc popsala docela přesně. Oba muži zákona však nevěděli něco, co jsem jim nemohla říct − že kdyby Jason spatřil u svého domu pumu, nemusela to nutně být kočkovitá šelma, ale měňavec, který jen dočasně opustil lidskou podobu. Neříkala náhodou Claudine, že čarodějnice získaly na svou stranu některé větší měňavce? Pokud se připravují k násilnému uchopení moci, taková puma by byla velice cenným spojencem.

„Dnes ráno mi volal Jay Stans z Clarice,“ prohlásil Andy. Otočil ke mně svou kulatou tvář a probodl mě hnědýma očima. „Vyprávěl mi o tom děvčeti, co jsi v noci na dnešek našla u silnice.“

Bezmyšlenkovitě jsem přikývla, protože jsem netušila, kam míří, a navíc jsem měla plnou hlavu dohadů ohledně té pumy.

„Znalo se to děvče s Jasonem?“

„Cože?“ Zůstala jsem jako opařená. „O čem to mluvíte?“

„Našla jste to děvče, tu Mariu-Star Cooperovou, u silnice. Prohledávali to tam, ale žádné stopy po nehodě neobjevili.“

Pokrčila jsem rameny. „Vysvětlila jsem jim, že bych to místo nedokázala přesně ukázat, a když jsem se nabídla, že jim ho pomůžu najít, nijak na to nereagovali. Nijak mě nepřekvapuje, že nic neobjevili, když ani neví, kde přesně se to stalo. Snažila jsem se upamatovat, ale byla noc a já byla strašně vyděšená. Taky ji tam mohl někdo jenom pohodit.“ Zbytečně se nedívám na televizní stanici Discovery Channel.

„No, máme za to,“ zaburácel hlas Alceeho Becka, „že ta dívka byla jedna z Jasonových bývalých známostí a že ji třeba někde skrýval. A když Jason zmizel, pustila jste ji na svobodu.“

„Co?“ Připadalo mi, jako kdyby mluvili urdsky nebo nějak podobně. Vůbec nic jsem nechápala.

„Potom, co byl Jason zatčen pro podezření, že spáchal ty loňské vraždy, nás napadlo, jestli pod vším tím kouřem nedoutná nějaký oheň.“

„Dobře víte, kdo ty vraždy spáchal. Je ve vězení. Pokud se samozřejmě nestalo něco, o čem nevím. A navíc se přiznal.“ Catfish o mě zavadil rozpačitým pohledem. Tenhle směr výslechu Jasonova šéfa očividně znervózňoval. Je sice pravda, že v sexu byl Jason trochu výstřední, ale že by někde věznil sexuální otrokyni, se kterou jsem se musela po jeho zmizení nějak vypořádat? No to snad ne!

„Přiznal se a dosud je ve vězení,“ potvrdil Andy. Vzhledem k tomu, že se vrah doznal k činu právě Andymu, jsem mohla jeho slova považovat za bernou minci. „Jenomže co když byl Jason jeho komplicem?“

„Počkejte sakra chvilku!“ vybuchla jsem. Všechno ve mně začínalo vřít. „Nemůžete mít všechno najednou. Pokud můj bratr zahynul v lese při pronásledování záhadné zraněné pumy, jak by někde mohl násilím zadržovat tu − jak se jmenuje − Mariu-Star Cooperovou? Myslíte si, že jsem se na těch Jasonových nevolnických otrokářských kouscích podílela i já? Myslíte si, že jsem ji porazila svým autem? A potom ji naložila a odvezla na pohotovost do nemocnice?“

Všichni jsme se pak navzájem jenom mlčky probodávali očima. Ze všech tří mužů doslova sálalo napětí a zmatek.

Potom Catfish vystřelil z pohovky jako zátka ze šampaňského. „Ne!“ zařval. „Mládenci, poprosili jste mě, aby šel s vámi a pomohl vám sdělit tady Sookii tu špatnou zprávu o pumě. Nikdo se ani slovem nezmínil o nějaké dívce, kterou porazilo auto! Sookie je hodné děvče!“ Catfish na mě ukázal rukou. „A nikdo o ní nebude říkat nic špatného. Jason Stackhouse mohl mít kterékoliv děvče, na které ukázal prstem. Žádnou z nich nemusel nikde držet v zajetí a provádět s ní výstřednosti. A pokud tady chcete tvrdit, že když Jason nepřišel domů, Sookie to Cooperovic děvče vysvobodila a pak se ji pokusila přejet autem, nezbývá mi nic jiného než poslat vás ke všem čertům!“

Bůh žehnej Catfishovi Hennesseymu, pomyslela jsem si.

Zakrátko se Andy s Alceem odporoučeli a já s Catfishem jsme pak ještě chvíli vedli nesouvislý rozhovor, při kterém měl hlavní slovo Jasonův šéf. Nenechal na obou mužích zákona nit suchou. Když domluvil, zadíval se na hodinky.

„Pojďte, Sookie, musíme spolu zajít k Jasonovi.“

„Proč?“ Nic jsem proti tomu neměla, ale překvapilo mě to.

„Svolali jsme tam lidi, aby prohledali celé okolí, a vím, že byste u toho nechtěla chybět.“

Zírala jsem na Catfishe s otevřenou pusou, zatímco on dál hudroval kvůli Andyho a Alceeovým obviněním. Horečně jsem uvažovala, jak bych tu pátrací akci zrušila. Nedovedla jsem si představit, jak tam všichni ti muži a ženy, nabalení do teplého zimního oblečení, budou prolézat křovinami, teď v zimě úplně holými. Ale už jsem je nemohla zastavit, zvlášť když to mysleli dobře, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se k nim připojit.

Navíc skutečně existovala teoretická možnost, že Jason tam někde v lese skutečně je. Catfish mi vysvětlil, že sehnal tolik lidí, kolik bylo možné, a Kevin Prior souhlasil s tím, že bude všechno koordinovat, byť mimo službu. Maxine Forteberryová a její přítelkyně z kostela navařily kávu a v místním pekařství nakoupily koblihy. Rozplakala jsem se, protože mě úplně přemohlo dojetí, a Catfish ještě více zrudl. Plačící ženy totiž zaujímaly přední místo na předlouhém seznamu věcí, které ho uváděly do rozpaků.

Usnadnila jsem mu situaci prohlášením, že se musím připravit. Bleskově jsem ustlala postel, opláchla si z obličeje slzy a sepnula vlasy do ohonu. Vytáhla jsem plyšové klapky na uši, které jsem používala nanejvýš jednou v roce, oblékla si starou bundu, do kapes strčila rukavice a k nim přidala balíček papírových kapesníků pro případ, že se zase rozpláču.

Do pátrací akce v Bon Temps se ochotně zapojily davy lidí. Nejen protože chtěli pomoci, ale také kvůli tomu, že se v městečku okamžitě rozšířily zvěsti o záhadné stopě divoké šelmy. Podle mých informací se však ještě nepřetřásalo konkrétně slovo „puma“, protože v tom případě by se dostavil ještě větší houf. Většina mužů přišla se zbraněmi − no, popravdě řečeno, většina mužů chodila se zbraní neustále. Lov u nás prostě patří k životu, na většině aut uvidíte samolepky Svazu držitelů ručních zbraní a lovecká sezona se považuje za posvátné období. V určitém čase se zvěř loví pouze lukem a šípy, v jiných dnech zase jenom předovkou a v dalších ručnicí (pokud se nemýlím, dokonce i oštěpem).

Před Jasonovým domem se sešlo asi padesát lidí, což je úctyhodný počet, vezmeme-li v úvahu, že naše městečko je velice malé a že byl pracovní den. Nechyběl ani Sam. Byla jsem tak šťastná, že ho vidím, až jsem se zase málem rozplakala dojetím. Sam byl ten nejlepší šéf, jakého jsem zažila, a skutečný přítel, protože se objevoval pokaždé, když jsem se ocitla v maléru. Na zlatavě rudých vlasech měl naraženou jasnou oranžovou pletenou čepici a na rukou pak rukavice ze stejného materiálu. Jeho těžká hnědá bunda vypadala v porovnání s nimi smutně. A stejně jako všichni ostatní muži měl na nohou bytelné pracovní boty. Nikdo u nás nechodí do lesa, dokonce ani v zimě, s nechráněnými kotníky. Hadi teď v zimě bývali pomalejší a línější, ale byli tady, a pokud jste na ně šlápli, mohli se vám pořádně pomstít.

Přítomnost tolika lidí ve mně ještě umocnila hrůzu, která mě zachvátila po Jasonově zmizení. Pokud se tolik lidí domnívalo, že můj bratr může ležet někde v lese mrtvý nebo zraněný, něco na tom bylo. A přestože jsem v duchu vypočítávala všechny rozumné důvody, proč tomu tak není, zaplavoval mě stále větší strach. Neustále se mi honilo hlavou, co všechno se mu mohlo přihodit, až mě na okamžik přepadl pocit, jako kdybych ztrácela vědomí.

Když jsem se zase vzpamatovala, Sam stál vedle mě. Stáhl si rukavici, chytil mě za ruku a pevně ji stiskl. Měl pevnou a hřejivou dlaň a jeho blízkost mi dodávala jistotu. Přestože byl Sam měňavec, uměl své myšlenky nasměrovat tak, abych si je mohla přečíst, přestože on sám v těch mých listovat nemohl. Skutečně věříš, že tam někde je? zeptal se mě.

Zavrtěla jsem hlavou. Zavadili jsme o sebe pohledem a chvíli se na sebe dívali.

Myslíš si, že je ještě naživu?

Tohle bylo mnohem těžší. Nakonec jsem pokrčila rameny. Nechal si mou ruku ve své a já jsem tomu byla ráda.

Arlene vystoupila ze svého auta společně s Tackem a oba zamířili k nám. Arleniny vlasy svítily stejně rudě jako obvykle, ale byly poněkud pocuchanější, a náš minutkový kuchař měl na obličeji strniště, které volalo po oholení. Pochopila jsem z toho, že si k Arlene ještě nepřinesl holení.

„Viděla jsi Taru?“ zeptala se mě Arlene.

„Ne.“

„Tak se podívej!“ Nenápadně ukázala dopředu a já jsem spatřila Taru v džínách a gumovkách, které jí sahaly až ke kolenům. Vůbec neodpovídala mým představám o pečlivě upravené majitelce butiku, přestože měla na sobě rozkošnou hnědobílou čepici z umělé kožešiny a k ní krátké paleto a rukavice ze stejného materiálu. Při pohledu na tu nadýchanou čepici jste měli nutkání přistoupit k Taře a plácnout ji po hlavě. Ale od pasu dolů byla moje kamarádka připravená vyrazit do lesa. Jasonův přítel Dago na ni zíral s tak ohromeným výrazem, jako kdyby se do ní právě zamiloval. Holly a Danielle přišly také, a protože po Daniellině příteli nebylo ani stopy, pátrací akce mohla ještě získat netušený společenský rozměr.

Maxine Fortenberryová a dvě další dámy z kostela otevřely zadní dveře starého pikapu, který patřil Maxininu manželovi a v němž bylo uložených několik termosek s kávou, plastové kelímky, plastové lžičky a porcovaný cukr. V dlouhých krabicích leželo naskládaných šest tuctů ještě teplých koblih. Vedle nich stál připravený koš na odpadky, pečlivě vyložený černým plastovým pytlem. Tyhle dámy skutečně věděly, jak náležitě zabezpečit pátrací akci.

Nemohla jsem uvěřit, že tohle všechno se podařilo zorganizovat za pouhých několik hodin. Musela jsem uvolnit ruku ze Samova sevření, abych si vytáhla papírový kapesník a otřela si jím obličej. Arlene bych tu čekala, ale úplně mě ohromilo, že se tu objevila i Holly a také Danielle. A Tařina přítomnost mi připadala ještě neuvěřitelnější, protože moje kamarádka nebyla tím typem, který by se brodil lesem. Kevin Prior si na Jasona nijak zvlášť nepotrpěl, ale přesto tu nechyběl ani on, vybavený mapou a tužkou, a ujímal se organizace celé akce.

Zachytila jsem Hollyin pohled. Odpověděla mi smutným pousmáním. Byl to přesně ten typ úsměvu, k němuž se člověk uchyluje na pohřbech.

Potom Kevin zabouchal plastovým víkem odpadkového koše na zadní dveře pikapu, a když si tak získal pozornost všech přítomných, začal udílet pokyny ohledně nadcházejícího pátrání. Netušila jsem, že si Kevin dokáže získat takovou autoritu, protože ho neustále zastiňovala jeho nesamostatná matka Jeneen nebo jeho mohutná parťačka Kenya. Napadlo mě, že Kenyu by člověk určitě nenašel v lese, jak pátrá po Jasonovi. Jenomže sotva jsem na to pomyslela, spatřila jsem i ji a musela svůj názor přehodnotit. Opírala se ve svém praktickém oblečení o pikap manželů Forteberryových a v obličeji měla naprosto neproniknutelný výraz. Její postoj naznačoval, že je tady jako Kevinova posila − a že pokud se ho někdo jakkoliv dotkne, bude mít co dělat s ní. Kenya věděla, jak má vypadat tichá hrozba, to jsem musela uznat. Kdyby na Jasonovi vzplanul oheň, bez váhání by na něj vychrstla kbelík vody, přestože k němu nechovala příliš přátelské city. Přišla sem, protože tu dobrovolně sloužil její parťák. Když pak Kevin začal rozděloval lidi do skupin, její tmavé oči se od něj odlepily pouze tehdy, když si prohlížela tváře jednotlivých pátračů, včetně té mojí. Zlehka mi kývla na pozdrav a já jsem také pokývala hlavou.

„V každé pětičlenné skupině musí být jeden člověk s puškou,“ zvolal Kevin. „Nemůže to být jen tak někdo, ale lovec, který už strávil nějaký čas v lese.“ Po tomto pokynu dosáhlo všeobecné vzrušení vrcholu. Já jsem byla po včerejšku ještě unavená, protože jsem měla za sebou skutečně dlouhý a mimořádně rušný den a noc. A kromě toho ve mně neustále hlodal sžíravý strach o bratra. Probudila jsem se brzy ráno po dlouhé noci a teď jsem stála v chladu před domem, kde jsem strávila celé dětství a čekala na zahájení dojemného marného pátrání − alespoň jsem doufala, že bude marné. Připadala jsem si jako omráčená a nebyla jsem schopná postoupit ve svých úvahách dál. Po mýtině, na níž stál dům, se začal prohánět ledový vítr, v němž mě slzy na tvářích nesnesitelně mrazily.

Sam mi ovinul paži kolem ramen, přestože to bylo vzhledem k našim teplým bundám dosti složité. Zdálo se mi, jako kdybych i přes silnou látku cítila teplo, které z něj vyzařovalo.

„Víš, že ho tady nenajdeme,“ pošeptal mi do ucha.

„Vím to naprosto určitě,“ odpověděla jsem a snažila se, aby z mého hlasu nezazněl ani stín pochybností.

„Jsem si tím naprosto jistá,“ odpověděla jsem bez sebemenšího náznaku pochybnosti.

„Pokud tam někde je, ucítím ho,“ prohlásil Sam.

Bylo to nesmírně praktické.

Zvedla jsem k němu hlavu. Nemusela jsem ji však zvedat příliš vysoko, protože Sam není žádný obr. Tvářil se nesmírně vážně. Sam si svou dvojí podstatu vychutnával s větším smyslem pro humor než většina ostatních měňavců, ale teď jsem cítila, že se upřímně snaží zaplašit můj strach. Jakmile na sebe vzal psí podobu, nesmírně se mu zostřil čich. Ale i ve své lidské podobě měl tento smysl mnohem lépe vyvinutý než obyčejní smrtelníci. Sam by proto čerstvou mrtvolu rozhodně ucítil.

„Půjdeš do toho lesa také?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě. Udělám všechno, co bude v mých silách. Pokud tam Jason je, myslím, že to poznám.“

Kevin mi řekl, že se šerif pokusil vypůjčit si pátrací psy, které pro podobné účely vycvičil jeden policista ze Shreveportu, ale dozvěděl se, že už jsou na dnešek zadaní. Uvažovala jsem, jestli je to pravda, nebo jestli ten člověk jenom nechtěl riskovat, že by se jeho zvířata v lese střetla s obávanou šelmou. Popravdě řečeno, nemohla jsem mu to mít za zlé. Navíc jsem teď dostala mnohem lepší nabídku.

„Same…,“ hlesla jsem s očima zalitýma slzami. Chtěla jsem mu poděkovat, ale slova mi uvízla v hrdle. S přítelem, jako byl Sam, jsem se mohla považovat za šťastnou, a dobře jsem si to uvědomovala.

„No tak, Sookie!“ snažil se mě uklidnit. „Neplač. Zjistíme, co se stalo s Jasonem, a najdeme způsob, jak Ericovi vrátit paměť.“ Palcem mi setřel slzy z tváře.

Nikdo vedle nás sice nestál, ale přesto jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se ujistila, že nás nikdo neslyšel.

„Potom,“ pokračoval chmurně, „ho odvezeme z tvého domu do Shreveportu, kam patří.“

Usoudila jsem, že nejlepší odpovědí bude žádná odpověď.

„Jaké cizí slovo máš v kalendáři pro dnešní den?“ zeptal se a podstoupil o kousek stranou.

Vyslala jsem k němu uslzený úsměv. Sam se mě pokaždé vyptával, jaké slovo mi pro ten který den nabízí můj kalendář. „Dneska jsem se ještě nedívala. Včera to byl chaos,“ odpověděla jsem.

Sam jen zvedl obočí.

„Ano. Zmatek, změť, pozdvižení,“ dodala jsem.

„Sookie, najdeme z toho východisko.“

Když se dobrovolníci rozdělili do skupin, zjistila jsem, že Sam není jediný pátrač dvojí podstaty, který se objevil u Jasonova domu. Překvapilo mě, že sem dorazila i skupinka z Hotshotu. Poněkud stranou totiž stáli Calvin Norris, jeho neteř Crystal a ještě další muž, který mi připadal povědomý. Po krátkém zapátrání v paměti jsem si uvědomila, že je to tentýž muž, který se vynořil z kůlny za nedalekým domem, když jsem byla na návštěvě u Crystal. Vybavila jsem si ho díky jeho hustým světlým vlasům, a potom mě v tom utvrdily jeho elegantní pohyby. Kevin k této trojici přiřadil jako ozbrojeného střelce důstojného otce Jimmyho Fullenwildera. Spojení kněze a tří vlkodlaků by mě za jiných okolností rozesmálo.

A protože jim do počtu chyběl pátý člověk, přidala jsem se k nim já.

Vlkodlaci z Hotshotu mě pozdravili rozvážným pokývnutím hlavy a Calvin se na mě zamyšleně zadíval svýma zlatozelenýma očima. „Tohle je Felton Norris,“ představil mi elegantního muže.

Pokývala jsem na Feltona hlavou a potřásla si pravicí s bělovlasým šedesátníkem Jimmym Fullenwilderem. „Slečnu Sookie samozřejmě znám, ale vás ostatní příliš ne,“ řekl nám všem Jimmy. „Jmenuji se Jimmy Fullenwilder a jsem baptistickým pastorem,“ řekl a upřímně se zazubil. Calvin tu informaci přijal se zdvořilým úsměvem, Crystal posměšně stáhla rty a Felton Norris (cožpak v Hotshotu neznali jiné příjmení?) se zatvářil ještě chladněji než předtím. Felton mi připadal zvláštní, dokonce i na rodově zatíženého vlkodlaka. Oči měl mimořádně tmavé, posazené přímo pod hustým hnědým obočím, které tvořilo ostrý kontrast s jeho světlými vlasy. Měl široké lícní kosti, pod nimiž se mu obličej prudce zužoval k ústům s úzkými rty. Přestože to byl velice statný muž, pohyboval se lehce a tiše, a když jsme se ponořili do lesa, všimla jsem si, že to je společný rys všech obyvatel Hotshotu. V porovnání s Norrisovými jsme já a Jimmy Fullenwilder našlapovali jako sloni.

Ještě že kněz držel svou pušku ráže .30-30 s jistotou, která naznačovala, že ji dovede používat.

Postupovali jsme podle instrukcí − v řadě a v takové vzdálenosti od sebe, abychom se při upažení vzájemně dotkli konečky prstů. Po pravici jsem měla Crystal, po levici Calvina. Ostatní skupiny si počínaly stejně. Pátrání jsme zahájili po obloukovité trase kolem jezera.

„Zapamatujte si, do jaké skupiny patříte,“ nabádal nás Kevin. „Nechceme, aby se nám někdo zatoulal. A teď kupředu!“

Pomalým tempem jsme začali pozorně prohledávat každou píď, která se rozprostírala před námi. Jimmy Fullenwilder se držel několik kroků před námi, protože měl zbraň. Už na první pohled bylo zřejmé, že obyvatele Hotshotu, ctihodného otce Fullenwildera a mne dělí značné rozdíly. Crystal působila dojmem, jako kdyby se v podrostu vznášela, aniž by si musela obtížně klestit cestu mezi větvemi. Přesto jsem slyšela, jak postupuje kupředu. Nadšený lovec Jimmy Fullenwilder trávil v přírodě spoustu času a v lese byl jako doma. Řekla bych, že uměl ze zdejšího prostředí vyčíst mnohem víc informací než já, ale nedokázal se pohybovat tak zlehka a nenápadně jako Calvin s Feltonem. Ti proplouvali lesem neslyšně a nenápadně jako duchové.

Když jsem se jednou ocitla před zvlášť hustými trnitými křovinami, cítila jsem, jak mě v pase uchopily dvě pevné ruce, a než jsem se vzpamatovala, přenesly mě před nenadálou překážku. Calvin Norris mě pak zase nesmírně opatrně postavil na zem a vrátil se na své místo. Mám dojem, že si toho nikdo nevšiml. Jediný člověk, kterému by to asi vyrazilo dech, byl Jimmy Fullenwilder, ale ten šel několik kroků před námi.

Naše skupinka nic neobjevila − ani nitku z nějaké látky, ani kousek masa, ani jedinou kapku krve, žádnou čichovou stopu. Jedna z další skupinek volala, že našla ohlodanou mrtvolu vačice, ze které se však nedalo poznat, jak zvíře přišlo o život.

Dál už se nám postupovalo obtížněji. Jason se do tohoto lesa vydával na lov, někdy i se svými kamarády, ale nikdo jiný do zdejší přírody, která se rozprostírala na zhruba na dvaceti akrech kolem domu, nikdy nezasahoval. To znamená, že nikdo neodklízel popadané větve a nevytrhával malé semenáče, které se nám pletly pod nohama.

Právě mojí skupině se poštěstilo objevit Jasonův posed, který si můj bratr vybudoval s Hoytovou pomocí asi před pěti lety.

Přestože se z něj otevíral výhled na paseku, která se táhla zhruba od severu k jihu, les, který ji obklopoval, byl tak hustý, že jsme se na chvíli ocitli mimo dohled dalších skupin, což jsem v zimě považovala za téměř nemožné, protože všechny větve byly úplně holé. Občas k nám dolehl nějaký vzdálený zvýšený lidský hlas, který volal na ostatní pátrače a razil si cestu mezi borovicemi, kravinami a větvemi dubů a eukalyptů, ale můj pocit osamocenosti nijak nezaplašil.

Felton Norris vyšplhal po žebříku na posed takovým nelidským způsobem, že jsem se pokusila odpoutat pozornost otce Fullenwildera otázkou, jestli by se nemohl v kostele pomodlit za Jasonův návrat. Ujistil mě, že se samozřejmě pomodlí, a že už to stejně udělal. Dodal, že by mě v neděli rád viděl na mši a že bych jeho modlitbu mohla podpořit i svým hlasem. Přestože jsem kvůli práci mnoho bohoslužeb vynechávala, a navíc jsem chodila do metodistického kostela (což otec Fullenwilder moc dobře věděl), nezbylo mi nic jiného, než mu to slíbit. Hned nato na nás Felton zavolal, že posed je prázdný. „Slez dolů opatrně, ten žebřík je dost vratký,“ zavolal na něj Calvin a já jsem si uvědomila, že tím Feltona upozorňuje, aby si dával lepší pozor a sestupoval z posedu víc jako člověk. Felton ho vyslyšel, protože se pohyboval pomalu a nemotorně. Když došlápl na zem, zachytila jsem Calvinův pobavený pohled.

Crystal už zřejmě čekání u posedu nudilo, takže vyrazila kupředu a předběhla dokonce i našeho ozbrojeného vůdce otce Fullenwildera, což byl přestupek proti stanoveným pravidlům, před nímž nás Kevin důrazně varoval. Právě v okamžiku, kdy jsem si v duchu říkala: Nevidím ji, jsem uslyšela výkřik.

Calvin s Feltonem se vydali za Crystaliným hlasem a pouhými několika skoky v mžiku překonali vzdálenost z jednoho konce mýtiny na druhý. Mě s Jimmym Fullenwilderem nechali supět daleko za sebou. Nezbylo mi nic jiného než tiše doufat, že dramatičnost celého výjevu vyvede otce Jimmyho z míry natolik, že si nevšimne, jak nepřirozeně a nelidsky se oba muži pohybují. Před sebou jsme slyšeli nepopsatelnou směsici zvuků − děsivý jekot a horečný šramot vycházející z podrostu. Potom k nám dolehl ochraptělý výkřik a další ostré zakvílení, poněkud ztlumené hustým zimním lesním porostem.

Ze všech stran jsme pak uslyšeli volání ostatních skupin, které okamžitě vyděšeně zamířily přímo k nám.

Noha se mi zachytila ve spleti plazivých šlahounů divokého vína a já se rozplácla na zemi jak široká, tak dlouhá. Přestože jsem se okamžitě zvedla a znovu se rozběhla kupředu, Jimmy Fullenwilder mě předhonil, a když jsem proletěla hloučkem několika borovic, nízkých jako trpaslíci, uslyšela jsem výstřel z pušky.

Och, proboha! pomyslela jsem si. Och, proboha…

Nevelká mýtina byla plná krve a panovala tam děsivá vřava. V suchém listí se svíjelo obrovské zvíře, z nějž prudce stříkala rudá krev. Puma to však nebyla. Podruhé v životě jsem spatřila divokého kance − brutální bestii, která dorůstá do obrovské velikosti.

Než jsem si uvědomila, co vlastně vidím, zvíře se definitivně zhroutilo a vydechlo naposledy. Páchlo prasečinou a krví. V podrostu se však ozvalo praskání a jekot, které naznačovaly, že divoké prase tu nebylo samo, když na ně Crystal narazila.

Všechna krev nepatřila jen mrtvému zvířeti.

Crystal Norrisová seděla na zemi, zády se opírala o starý dub, oběma rukama si zakrývala zraněné stehno a klela jako dlaždič. Džíny měla mokré od krve, která jí crčela z rány, a její strýc a − no, vlastně jsem nevěděla, jaké pouto ji pojí s druhým mužem z Hotshotu, ale byla jsem přesvědčená, že nějaké existuje − Felton se skláněli nad ní. Jimmy Fullenwilder stál opodál, pušku stále namířenou na obrovské zvíře, a tvářil se tak ohromeně, jako kdyby vedle něj vybuchla bomba.

„Jak je jí?“ zeptala jsem se obou mužů, ale pouze Calvin zvedl hlavu. Jeho oči teď vypadaly nesmírně zvláštně. Všimla jsem si, že mají zlatavější barvu a jsou kulatější než dřív. Zaletěl nezaměnitelným pohledem k obrovské mrtvole. Byl to pohled, z něhož sálala sžíravá touha. Kolem úst měl krev. Na vnitřní straně jeho ruky jsem si všimla skvrnky porostlé žlutohnědou srstí. Ve své vlčí podobě musel vypadat dost zvláštně. Mlčky jsem ukázala rukou na důkaz jeho dvojí podstaty a on se zachvěl po celém těle a chápavě pokýval hlavou. Vytáhla jsem z kapsy bundy kapesník, plivla jsem na něj a otřela mu obličej, než se Jimmy probere z vytržení, do něhož upadl po zabití toho mohutného zvířete, a zadívá se na své dva podivné parťáky. Jakmile jsem se ujistila, že Calvin už nemá na obličeji žádné krvavé skvrny, ovázala jsem mu ruku kapesníkem a skvrnu porostlou srstí jsem jím zakryla.

Felton mi připadal naprosto normální, dokud jsem se mu nepodívala na ruce. Žádné jsem však nespatřila… Ale nebyly to ani vlčí tlapy. Bylo to cosi nesmírně zvláštního, velkého a plochého, a mělo to drápy.

Nedokázala jsem přečíst myšlenky obou mužů, ale vnímala jsem jejich pocity. A většina z těchto pocitů souvisela se syrovým rudým kančím masem, se spoustou tohoto masa. Feltonem dokonce zmítala taková nezvladatelná touha, že sebou několikrát trhl dopředu a dozadu. Jejich vnitřní boj musel připadat i nezainteresovanému pozorovateli, jakým jsem byla já, bolestný. Neušla mi změna, která se s oběma muži odehrála, když se silou vůle snažili přinutit svůj mozek, aby začal fungovat podle lidského modelu uvažování. Po několika vteřinách se jako první zmohl na slovo Calvin.

„Ztrácí spoustu krve, ale pokud ji rychle dostaneme do nemocnice, bude v pořádku.“ Mluvil ztěžka, hlas mu zněl dutě. Felton dosud klopil oči a začal si neohrabaně trhat flanelovou košili. Se svýma podivuhodně změněnýma rukama jen stěží zápolil s látkou, takže jsem se toho ujala já. Jakmile jsme Crystal co nejpevněji ovázali ránu, oba muži zvedli popelavě bílou a teď už mlčící dívku a chvatně s ní zamířili ven z lesa. Felton přitom držel ruce tak, že mu díkybohu nebyly vidět.

Všechno se odehrálo tak rychle, že další pátrači, kteří se začali objevovat na mýtině, neměli vůbec čas si uvědomit, co se stalo, a nezmohli se na žádnou reakci.

„Zastřelil jsem kance,“ opakoval Jimmy Fullenwilder a nevěřícně kroutil hlavou, právě když se Kevin s Kenyou vynořili z lesa na východní straně mýtiny. „Nemůžu tomu uvěřit. Ten divočák ji povalil a ostatní prasata se i s mladými rozutekla. Pak se na něj vrhli ti dva muži. Najednou mi ale ustoupili z cesty a já ho střelil do krku.“ Jimmy nevěděl, jestli si má připadat jako hrdina, nebo zda se nebude muset zodpovídat Úřadu na ochranu přírody. Přitom měl větší důvod ke strachu, než si vůbec uvědomoval. Strach o Crystal a přirozené lovecké instinkty přemohly Calvina s Feltonem natolik, že se málem úplně proměnili ve vlkodlaky. Skutečnou sílu své osobnosti však dokázali ve chvíli, kdy se odtrhli od své kořisti a ustoupili Jimmymu z cesty. Ale sám fakt, že té přeměně nedokázali včas zabránit, by mohl vypovídat spíš o opaku. Hranice mezi dvojí podstatou některých obyvatel Hotshotu zřejmě začínala být dost nejasná.

Ve skutečnosti byly na těle mrtvého kance vidět stopy po zubech. Rozčilení mě přemohlo natolik, že jsem nad sebou ztrácela kontrolu. V hlavě mi bzučely vyděšené myšlenky členů všech pátracích týmů a mísily se s mými vlastními pocity. Musela jsem přemáhat děs a hnus, který mě zaplavoval při pohledu na krev, soužilo mě vědomí, že jedna dívka byla nebezpečně zraněná, a těžce jsem nesla závist, s níž ostatní lovci pohlíželi na neohrožený čin Jimmyho Fullenwildera. Bylo toho na mě moc a ze všeho nejvíc jsem toužila utéci odtud.

„Pojďme domů,“ navrhl Sam, který se mi objevil po boku. „Tohle je konec našeho pátrání, přinejmenším pro dnešek.“ Potom jsme spolu nesmírně pomalu vyšli z lesa. Vysvětlila jsem Maxine, co se stalo, poděkovala jí za všechnu péči a úžasné občerstvení, převzala od ní krabici koblih a odjela domů. Sam mě doprovodil.

Cestou jsem se trochu vzpamatovala.

Když jsem pak otevírala zadní dveře, zaplavil mě zvláštní dojem − přímo jsem cítila, že tady nejsem sama, že na mě někde doma někdo čeká. Vnímal snad Eric podvědomě ve své skrýši pod podlahou moje kroky, nebo byl stejně mrtvý jako kterýkoliv jiný nebožtík? Ale nijak dlouho jsem nad tím nehloubala, protože jsem byla příliš unavená.

Sam se pustil do přípravy kávy. V kuchyni si počínal jako doma, protože za mnou občas zašel, když babička ještě žila, a potom mě několikrát navštívil při nejrůznějších dalších příležitostech.

„Byla to katastrofa,“ řekla jsem, když jsem věšela bundu.

Sam nijak neprotestoval.

„Nejenže jsme Jasona nenašli, což jsem ani nečekala, ale ti mládenci z Hotshotu se málem prozradili a Crystal utrpěla zranění. Upřímně řečeno, nevím, jak je vůbec napadlo, že by tam mohli být nějak užiteční.“ Vím, že to ode mě bylo dost nezdvořilé, ale Sam znal i mé nejhorší stránky a nedělal si o mně žádné iluze.

„Mluvil jsem s nimi, než jsi tam přijela. Calvin ti chtěl dát najevo, že se o tebe míní ucházet − takovým způsobem, jak je v Hotshotu zvykem,“ řekl tiše, klidným tónem. „Felton je jejich nejlepší stopař, takže ho Calvin přesvědčil, aby se k němu přidal, a Crystal prostě chtěla najít Jasona.“

Najednou jsem se za sebe zastyděla. „Promiň,“ hlesla jsem, svezla se na židli a zabořila hlavu do dlaní. „Mrzí mě to.“

Sam si klekl přede mě a položil mi dlaně na kolena. „Máš právo být rozladěná,“ řekl.

Sklonila jsem se k němu a políbila ho na temeno hlavy. „Nevím, co bych si bez tebe počala,“ vyhrkla jsem úplně podvědomě.

Zvedl hlavu a já měla najednou pocit, že se světlo v místnosti zachvělo a roztančilo. „Zavolala bys Arlene,“ řekl s úsměvem. „Přivedla by s sebou děti, uvařila by ti kávu, cvrnkla by do ní něco pro zahřátí a začala by ti líčit Tackovo nádobíčko. Rozesmála by tě, takže by ses hned cítila líp.“

Byla jsem mu vděčná, že mi pomohl z úzkých. „Víš, jenom nechápu, jak jsi přišel na to Tackovo nádobíčko. Měla jsem dojem, že tyhle informace spadají do kategorie ‚důvěrné‘.“

„To jsem si původně myslel taky, dokud jsem ji neslyšel, jak o tom vypráví Charlie Totenové.“

Nalila jsem kávu do dvou hrnků a postavila Samovi na dosah poloprázdnou cukřenku s lžičkou. Zaletěla jsem pohledem na desku kuchyňské linky, abych se podívala, kolik cukru mi ještě zbývá v dóze, a všimla jsem si, že na záznamníku bliká červené světlo. Musela jsem jenom vstát, udělat jeden krok a stisknout tlačítko. Zpráva se nahrála minutu po páté hodině ráno. Vypnula jsem zvonění, když jsem si šla − celá vyčerpaná − lehnout. Moje telefonáty bývaly velice přízemní: Arlene se mě ptávala, jestli jsem slyšela ten či onen drb, Tara mi volala, pokud potřebovala nějak vyplnit čas, kdy neměla v butiku žádné zákazníky, ale tenhle vzkaz tvořil výjimku.

V záznamníku se ozvala Pam a jasným hlasem mi oznámila: „Dnes zaútočíme na tu čarodějnici a celý její spolek. Vlkodlaci už přesvědčili místní wiccany, aby se k nám připojili. Potřebujeme, abyste přivedla Erica. Sice si nepamatuje kdo je, ale bojovat může. Pokud se nám nepodaří zlomit to kouzlo, stejně nám nebude k ničemu.“ Typická Pam, praktická za všech okolností. Chtěla Erica použít jako kanonenfutr, protože se nám ho možná nepodaří vrátit do původního stavu. Po krátké odmlce pokračovala. „Vlkodlaci ze Shreveportu jdou do té bitvy společně s upíry. Budete svědkem události, která se zapíše do dějin, moje malá telepatická přítelkyně.“

Potom se ozvalo cvaknutí, jak Pam položila sluchátko do vidlice. Další signál ohlásil zprávu, která se nahrála o dvě minuty později.

„Když o tom mluvíme,“ řekla Pam, jako kdyby hovor vůbec nepřerušila, „padl tady návrh, že by nám v tom boji mohly pomoct vaše mimořádné schopnosti. Rádi bychom si to ověřili. Je to správný výraz? Ověřili? Takže sem přijeďte co nejdříve, hned jak se začne stmívat.“ Znovu zavěsila.

Klik. „Adresa je Parchmanova třída číslo 714,“ dodala Pam. A opět zavěsila.

„Jak to mám udělat, když je Jason stále ještě nezvěstný?“ zeptala jsem se, když už bylo jasné, že mi Pam žádnou další zprávu nenechala.

„Teď se vyspi,“ řekl Sam. „Běž.“ Pomohl mi vstát a odvedl mě do ložnice. „Teď se zuj, svlékni si džíny, zalez si do postele a pořádně se prospi. Až se vzbudíš, budeš se cítit mnohem líp. Dej mi číslo na Pam, abych tam mohl zavolat. Na policii řekni, aby zatelefonovali do baru, pokud o Jasonovi zjistí něco nového. A jestliže se mi ozve Bud Dearborn, brnknu ti.“

„Takže si myslíš, že bych do toho měla jít?“ zeptala jsem se ohromeně.

„Ne. Dal bych všechno na světě, kdybys tam nešla. Ale myslím, že to uděláš. Můj boj to není, mě nikdo nepozval.“ Sam mě políbil na čelo a vrátil se do baru.

Po zkušenostech s upíry (Billem i Ericem), kteří mě utvrzovali v přesvědčení, že jsem jejich majetek a že mě musejí chránit, mi Samův přístup připadal zajímavý. Asi na půl minuty mě ovládl triumfální pocit, ale hned vzápětí jsem si vybavila svoje novoroční předsevzetí: nenechat se zmlátit. Pokud se s Ericem vydám do Shreveportu, určitě uvidím věci, které bych nejradši neviděla, dozvím se informace, které bych radši neznala, a kromě toho určitě dostanu nakládačku.

Jenomže můj bratr Jason uzavřel s upíry dohodu a já ji musím dodržet. Občas mám pocit, že celý život trávím mezi mlýnskými kameny. Ale spousta lidí vede podobně složitý život.

Vzpomněla jsem si na Erica, mocného upíra, kterému vymazali z paměti veškeré vzpomínky na vlastní identitu. Vybavila jsem si také krvavý masakr, jehož pozůstatky jsme objevili ve svatebním salonu, bílé krajky a brokát se zaschlými krvavými stříkanci a zbytky tkání. V duchu jsem viděla ubohou Mariu-Star ve shreveportské nemocnici. Ty čarodějnice jsou monstra a někdo je musí zastavit. Zlo je třeba potrestat. To je americká zásada.

Připadalo mi zvláštní, že stojím na straně upírů a vlkodlaků, a že je to strana, která představuje dobro. Při tom pomyšlení jsem se neubránila pousmání. Ach ano, jsme správná parta a dobro zvítězí.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a čtyři