„No tak, milenko moje, pojď, podíváme se,“ řekl Eric a chvatně mě políbil. Seskočil se mnou − přestože jsem kolem něj byla stále ovinutá jako obrovský vilejš − z verandy a tiše přistál na zemi, což mě úplně ohromilo. Hluk jsem obstarala já, zprudka jsem dýchala a několikrát překvapeně vyjekla. Eric si mě obratně − jako kdyby v tom měl letitou praxi − posunul na záda. Tohle jsem naposledy zažila jako dítě, když si se mnou otec hrál na koníčka, takže mi to trochu vyrazilo dech.
Och, při tom ukrývání Erica jsem odváděla skutečně skvělou práci. Rázovali jsme teď přes hřbitov, přímo ke Zlé čarodějnici ze Západu − jako Dorotka z knížky Čaroděj ze země Oz − místo abychom se schovali do temné díry, kde by nás nikdo nenašel. Bylo to tak nesmírně mazané!
Zároveň však musím uznat, že mě to docela bavilo, přestože jsem měla co dělat, abych se v nerovném terénu udržela na Ericových zádech. Hřbitov se rozkládal na svahu, vedoucího od mého domu dolů. Rodinné sídlo Comptonových, kde bydlel Bill, stálo na vyvýšenině, která se zase vypínala vzhůru za tímto místem posledního odpočinku, nazvaným Sladký domov. Cesta dolů po tomto velice mírném svahu mě naplňovala radostí. Pak jsem ale na konci asfaltové cesty, která se vinula mezi hroby, zahlédla dvě nebo tři auta. To mě vyděsilo. Ticho hřbitova občas vyhledávali mladí lidé, kteří toužili po soukromí, ale nikdy se tu nerojili ve skupinách. Než jsem se však stačila vzpamatovat, rychle a tiše jsme proběhli kolem nich. Druhou část cesty, která vedla od hřbitova vzhůru, zvládl Eric pomaleji, ale bez viditelných známek vyčerpání.
U jednoho stromu Eric zastavil. Byl to mohutný rozložitý dub, a když jsem se ho dotkla, víceméně jsem se zorientovala. Tenhle obrovský strom stál asi dvacet metrů na sever od Billova domu.
Eric mi uvolnil ruce, takže jsem se mu svezla po zádech, a potom mě postavil mezi sebe a kmen stromu. Nevěděla jsem, jestli mě chce lapit do pasti nebo chránit. Uchopila jsem ho za obě zápěstí v marném pokusu udržet ho těsně vedle sebe. Náhle jsem uslyšela hlas přicházející od Billova domu a zůstala jsem stát jako přimrazená.
„S tímhle autem se už dost dlouho nejezdilo,“ poznamenal ženský hlas. Hallow. Přicházel od Billova přístřešku pro auto, který přiléhal k obytné stavbě na téže straně, kde jsme v tu chvíli stáli i my. Byla velice blízko. Cítila jsem, jak se celé Ericovo tělo napružilo a ztuhlo. Vyvolal v něm snad její hlas ozvěnu nějakých vzpomínek?
„Dům je důkladně zabedněný,“ ozval se Mark Stonebrook z poněkud větší vzdálenosti.
„No, o to se můžeme postarat.“ Podle hlasu, z něhož zaznívalo pobavení, jsem poznala, že Hallow míří k hlavnímu vchodu.
Chtějí se k Billovi vloupat! V tom bych jim samozřejmě měla zabránit! Zřejmě jsem se musela nějak pohnout, protože Eric mě celým tělem přitiskl ke kmeni. Bunda se mi vyhrnula nad pas a do hýždí mě skrz tenkou černou látku kalhot tlačila drsná stromová kůra.
Slyšela jsem Hallow. Hlubokým hlasem mumlala něco, co znělo jako zlověstné zaříkávání. Určitě si přivolávala na pomoc nějaké kouzlo. Měla bych pociťovat vzrušenou zvědavost − vždyť jsem byla svědkem nějakého kouzelnického rituálu skutečné čarodějnice. Jenomže místo toho jsem byla vyděšená a nejradši bych odtud okamžitě zmizela. Zdálo se mi, že černá tma ještě víc houstne.
„Někoho cítím,“ ozval se hlas Marka Stonebrooka.
Och, ach, uf!
„Cože? Tady a teď?“ Hallow přestala mumlat. Její hlas teď zněl poněkud udýchaně.
Roztřásla jsem se.
„Jo,“ vyrazil ze sebe hlubokým hlasem. Znělo to spíš jako zavrčení.
„Změna!“ zavelela zčistajasna Hallow. K uším mi dolehl zvuk, který jsem slyšela už dříve, ale nemohla jsem se upamatovat, kdy a za jakých okolností. Ale byl odporný. Slizký. Jako kdyby někdo míchal těžkou vařečkou jakousi hustou tekutinu, ve které plavou nějaké tvrdé předměty, například buráky nebo karamely. Nebo kousky kostí.
Potom jsem uslyšela příšerné zavytí. Nebyl to žádný lidský zvuk. Mark se proměnil, přestože nebyl úplněk. Znamenalo to, že vládne skutečně obrovskou silou. Černá tma náhle ožila. Ozval se zvuk, který připomínal popotahování nosem, a mísil se s tichým poštěkáváním. A zaznamenala jsem také jakési nenápadné pohyby.
Byla jsem Ericovou úžasnou ochranitelkou, že ano? Dovolila jsem mu, aby mě sem odnesl. Za chvíli nás tady objeví čarodějnice z rodu vlkodlaků, která pije upíří krev a vyzná se ve všem možném na světě, a já u sebe nemám ani Jasonovu zbraň. Pověsila jsem se Ericovi na krk a omluvně ho objala.
„Promiň,“ zašeptala jsem tak tiše, jak by nedokázala zašeptat ani včelka. A hned nato jsem ucítila, jak se o nás něco otřelo − cosi velkého a porostlého srstí. Hned nato jsem na opačné straně stromu, jen pár kroků od sebe, uslyšela Markovo vlčí funění. Kousla jsem se do rtu, abych nevyjekla.
Nastražila jsem uši a zjistila, že se tu nepohybují pouhá dvě zvířata, ale že je jich víc. Dala bych v tu chvíli všechno na světě za jedinou baterku. Ze vzdálenosti zhruba deseti metrů ode mě se ozvalo krátké ostré zaštěkání. Další vlk? Nebo pes, který se omylem zatoulal ve špatném čase na špatné místo?
Náhle se mi Eric ztratil. Ještě před chvilkou tu stál a tiskl mě ke kmeni stromu, ale teď mne od hlavy až po paty ovanul mrazivý vzduch (přestože jsem mu předtím svírala zápěstí). Rozhodila jsem rukama ve snaze zjistit, kde je, ale obklopoval mě jenom vzduch. Poodstoupil Eric stranou, aby prozkoumal, co se děje? Rozhodl se snad něco podniknout?
Přestože jsem rukama nenarazila na žádného upíra, k nohám se mi přitisklo cosi velkého a teplého. Rozhodla jsem se prozkoumat, co to je. Svěsila jsem paže a zajela prsty obou rukou do husté srsti. Nahmatala jsem pár vztyčených uší, dlouhý čumák, vlhký teplý jazyk. Pokusila jsem se pohnout, poodstoupit od dubu, ale ten pes (nebo snad vlk?) mi to nedovolil. Přestože byl menší a lehčí než já, opřel se mi o nohy a tlačil na mě takovou silou, že jsem se nemohla ani hnout. Zaposlouchala jsem se, abych zjistila, co se děje ve tmě kolem mě. Uslyšela jsem hlasité vrčení a funění, které mě kupodivu potěšilo. Poklekla jsem na zem a rukou objala psí záda. Zvíře mi olízlo tvář.
Náhle se v nočním vzduchu ozval hlasitý sborový štěkot, při němž se mi všechny vlasy zježily hrůzou. Zabořila jsem obličej do husté srsti svého společníka a začala se modlit. Najednou však veškeré zvuky překrylo bolestné zavytí a několikeré zaštěkání.
Slyšela jsem, jak startuje motor auta, a viděla, že se do noční tmy zařezávají světla reflektorů. Strom, u kterého jsem stála, se nacházel mimo jejich dosah, ale přesto jsem zjistila, že se ke mně netulí vlk, ale pes. Potom se světla pohnula, auto se otočilo a z Billovy příjezdové cesty vzlétl do vzduchu gejzír štěrkopísku. Na kratičký okamžik pak řidič zastavil, zřejmě před vjezdem na silnici, pak zaskřípěly pneumatiky a nakonec jsem slyšela jen vrčení motoru auta, které se šílenou rychlostí řítilo z kopce k odbočce na Hummingbird Road. Pak jsem uslyšela děsivé žuchnutí a srdceryvný jekot, který mi rozbušil srdce ještě rychleji. Bylo to kvílení, jaké obvykle vydává pes sražený autem.
„Ach, Kristepane!“ vydechla jsem zmučeně a sevřela v dlani srst svého psího přítele. Teď, když čarodějnice a její bratr zřejmě odjeli, jsem mohla tomu ubožákovi pomoci.
Vstala jsem a rozběhla se k Billovu domu, dřív než mi v tom mohl můj pes zabránit. Cestou jsem vytáhla z kapsy klíče. Držela jsem je v ruce, když mě Eric schvátil do náruče u zadních dveří, takže jsem je v tu chvíli jenom rychle strčila do kapsy ke kapesníku, díky němuž mi tam potom ani jednou nezachrastily a nezacinkaly. Prsty jsem nahmatala zámek, potom jsem odpočítala klíče na kroužku, abych se dostala ke třetímu v pořadí, který mi dal Bill, a odemkla jsem dveře. Natáhla jsem paži a stiskla vypínač, kterým se rozsvěcelo venkovní světlo. Prostor před domem okamžitě zaplavila bílá záře.
Byl plný vlků.
Nikdy mě nenapadlo, že se dokážu takhle vyděsit. Strašně vyděsit. Domnívala jsem se, že oba čarodějničtí vlkodlaci odjeli autem, jenomže co když jeden z nich zůstal tady, mezi ostatními vlkodlaky? A kde je můj upír?
Odpověď na tuto otázku jsem dostala takřka okamžitě. Ozvalo se něco jako bouchnutí a Eric přistál na zemi.
„Sledoval jsem je až k silnici, ale tam šlápli na plyn, a to už na mě bylo příliš rychlé,“ řekl a zakřenil se na mě, jako kdybychom spolu hráli nějakou hru.
Můj pes − kolie − přistoupil až k Ericovi, zvedl k němu hlavu a zavyl.
„Pššš,“ snažil se ho uchlácholit Eric a panovačně mávl rukou.
Můj šéf přeběhl zase zpátky ke mně a znovu se mi posadil k nohám. I ve tmě jsem totiž nabyla přesvědčení, že mým psím strážným andělem je Sam. Když jsem ho poprvé spatřila v jeho psí podobě, považovala jsem ho za zatoulané zvíře a dala mu jméno Dean, po jednom známém muži, který měl stejnou barvu očí. Nyní jsem si zvykla nazývat ho Deanem pokaždé, když se proměnil ve čtyřnožce. Seděla jsem na Billových schůdkách před hlavním vchodem a kolie se ke mně tulila. „Jsi úžasný pes,“ řekla jsem mu. Zavrtěl ocasem. Vlci očichávali Erica, který stál jako solný sloup.
Náhle ke mně přiběhl obrovský vlk, největší, jakého jsem kdy viděla. Vlkodlaci se zřejmě proměňují ve velké vlky, ale nevím to určitě, protože jsem jich tolik neviděla. Celý život jsem prožila v Louisianě a žádného normálního vlka jsem tu nespatřila. Tenhle vlkodlak byl skoro černý, což je podle mě neobvyklé. Ostatní měli stříbřitou srst, až na jednoho menšího, poněkud nazrzlého.
Vlk zachytil do svých dlouhých bílých zubů lem mého rukávu a zatahal za něj. Okamžitě jsem vstala a zamířila k místu, kde se srotila většina ostatních vlků. Stáli těsně za hranicí, k níž se rozlévalo venkovní světlo před domem, takže jsem si jich hned nevšimla. Na zemi jsem spatřila krev a uprostřed zvětšující se rudé louže jsem uviděla mladou tmavovlasou ženu. Byla úplně nahá.
Na první pohled jsem poznala, že je těžce zraněná.
Obě nohy, a možná i jednu paži, měla zlomené.
„Dojdi pro moje auto,“ zavolala jsem na Erica nekompromisním tónem, jenž nepřipouštěl žádné námitky.
Hodila jsem mu klíčky a on se zase vznesl do vzduchu. Ve skrytu duše jsem úpěnlivě doufala, že nezapomněl řídit. Všimla jsem si totiž, že i když si ze svého dosavadního života nepamatoval zhola nic, jeho schopnost zvládat nástrahy moderního světa zůstala nedotčená.
Snažila jsem se nemyslet na to ubohé děvče, které leželo přede mnou. Vlci kolem ní procházeli v kruhu a kňučeli. Potom ten velký tmavý vlk zvedl hlavu k temnému nebi a znovu táhle zavyl. Byl to signál ostatním, aby také zavyli. Ohlédla jsem se za sebe, abych se ujistila, že se Dean drží stranou, protože mezi zdejší sešlost nepatřil. Nevěděla jsem, kolik lidských vlastností si po své přeměně uchovávají všechny tyto bytosti dvojí podstaty, a nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Seděl opodál, na malé verandě, a nespouštěl ze mě oči.
Došlo mi, že teď jsem tu jedinou bytostí s chápavými palci a že z toho pro mě plyne obrovská zodpovědnost.
Co zkontrolovat nejdřív? Dech. Ano, dívka dýchala. Nahmatala jsem jí pulz. Nebyla jsem žádná zdravotnice, ale připadalo mi, že jí srdce bije normálně, ale to se dalo poznat docela snadno. Pokožku měla rozpálenou, což byl možná důsledek její zpětné přeměny v člověka. Nezaznamenala jsem, že by se louže čerstvé krve kolem ní dále zvětšovala, takže jsem doufala, že nemá poraněnou žádnou hlavní tepnu.
Podepřela jsem dívce hlavu dlaní, nesmírně opatrně, a dotkla se jejích zaprášených tmavých vlasů ve snaze zjistit, jestli nemá nějakou ránu na hlavě. Neměla.
Někdy během svého ohledávání ubohé dívky jsem se roztřásla po celém těle. Její zranění vypadala skutečně děsivě. Celé její tělo, kam jsem dohlédla, vypadalo jako zmlácené, potlučené, polámané. Otevřela oči a celá se zachvěla. Nějaké deky − potřebuje se zahřát a zůstat v teple! Rozhlédla jsem se kolem dokola. Všichni vlci zůstávali nadále pouhými vlky.
„Bylo by skvělé, kdyby se některý z vás mohl proměnit do své původní podoby,“ řekla jsem jim. „Musím ji odvézt autem do nemocnice a potřebuju přinést z domu nějaké přikrývky.“
Jeden z vlků, stříbřitě šedé zvíře, se překulil na bok a já jsem znovu uslyšela ten zvláštní odporný zvuk. Svíjející se zvířecí tělo zahalil hnědavý opar, a když se rozplynul, místo vlka jsem spatřila plukovníka Flooda. Byl přirozeně také nahý, ale povznesla jsem se nad svůj přirozený stud. Několik minut zůstal ležet na zemi. Zřejmě mu působilo problémy zase se vztyčit. Doplazil se ke zraněnému děvčeti. „Maria-Star,“ vydechl ochraptělým hlasem. Sklonil se k ní, přičichl k ní, což mi teď, když už zase získal lidskou podobu, připadalo dost divné. Zoufale zakvílel.
Otočil hlavu a zadíval se na mě. „Kde?“ zeptal se. Pochopila jsem, že chce vědět, kde najde přikrývky.
„Jděte dovnitř a pak nahoru po schodech. Hned za schodištěm najdete ložnici. U nohou postele stojí skříň a v ní jsou složené přikrývky. Přineste dvě.“
Zlehka zavrávoral, jak byl zřejmě z tak náhlé přeměny ještě trochu dezorientovaný, a pak rázným krokem zamířil k domu.
Dívka − Maria-Star − ho provázela pohledem.
„Můžete mluvit?“ zeptala jsem se jí.
„Ano,“ přitakala sotva slyšitelně.
„Kde vás to nejvíc bolí?“
„Myslím, že mám zlomené kyčle a nohy,“ odpověděla. „Porazilo mě auto.“
„Vyhodilo vás do vzduchu?“
„Ano.“
„Kola přes vás nepřejela?“
Zachvěla se. „Ne, zranil mě ten náraz.“
„Jak se jmenujete? Maria-Star, a jak dál?“ Potřebovala jsem to nahlásit v nemocnici. Co kdyby upadla do bezvědomí?
„Cooperová,“ zašeptala.
Krátce nato jsem na Billově příjezdové cestě uslyšela auto.
Plukovník, který se už pohyboval daleko svižněji, chvatně vyběhl z domu s přikrývkami a všichni vlci a jeden člověk se okamžitě srotili kolem mě a zraněné členky své smečky. Zvuk auta je samozřejmě vystrašil, dokud nezjistili, kdo přijíždí a proč. Obdivovala jsem plukovníka. Předstoupit před potenciálního nepřítele bez jediného kousku oblečení na těle vyžadovalo celého muže.
Novým přírůstkem naší sešlosti byl totiž Eric, který přijel v mém autě. Elegantně dojel až k ležící Marii-Star a těsně u nás sešlápl brzdy, až zaskřípěly. Vlci se neklidně seběhli do houfu, žlutavé oči upřené ke dveřím na řidičově straně. Oči Calvina Norrise vypadaly úplně jinak − roztěkaně. Zajímalo by mě proč.
„To je moje auto, všechno je v pořádku,“ snažila jsem se všechny uklidnit, když jeden vlk začal výt. Několik párů očí se na mě zadumaně zadívalo. Vypadala jsem snad podezřele? Anebo jako lákavé sousto?
Balila jsem Marii-Star do přikrývek a uvažovala, který z vlků je asi Alcide. Měla jsem za to, že je to ten velký tmavý, který se ke mně otočil a zahleděl se mi do očí. Ano. Určitě. Rozhodně to byl tentýž vlk, kterého jsem před několika týdny spatřila v Klubu mrtvých, když jsem tam přišla právě s Alcidem. Doprovázel mě tam oné noci, která skončila tak katastrofálně − pro mě i mnoho dalších lidí.
Pokusila jsem se na něj usmát, ale tvář jsem měla ztuhlou chladem a prožitým šokem.
Eric vyskočil ze sedadla pro řidiče a motor nechal běžet. Otevřel zadní dveře. „Uložím ji dovnitř,“ zavolal na mě a vlci se rozštěkali. Nechtěli, aby se členky jejich smečky dotýkal upír, a nepřáli si, aby se Eric k Marii-Star vůbec přibližoval.
„Já ji tam odnesu,“ prohlásil plukovník Flood. Eric se zadíval na jeho slabou tělesnou konstrukci a pochybovačně zvedl obočí, ale měl tolik rozumu, že poodstoupil stranou. Ovinula jsem děvče tak pečlivě, jak jsem jen uměla, aniž bych jí ještě víc ublížila, ale plukovník věděl, že teď se Maria-Star bolesti nevyhne. V poslední chvíli zaváhal.
„Možná bychom měli zavolat sanitku,“ zamumlal.
„A jak bychom to vysvětlili?“ zeptala jsem se. „Smečka vlků, nahý muž a zraněná dívka u soukromého domu, jehož majitel tu není? Myslím, že tohle bychom neobjasnili.“
„Ovšem.“ Pokýval hlavou na znamení, že se smiřuje s nezpochybnitelnou nutností. Aniž by se mu třeba jen nepatrně zrychlil dech, vzal dívku do náruče a přistoupil k autu. Eric přeběhl na druhou stranu, otevřel dveře a napřáhl paži, aby plukovníkovi pomohl uložit zraněné děvče. Ten mu to dovolil. Maria-Star jednou slabě vykřikla a já jsem skočila dovnitř a bleskově jsem uchopila volant. Eric se posadil na sedadlo pro spolujezdce, ale já jsem ho zarazila. „Ty jet nemůžeš.“
„Proč ne?“ znělo to ohromeně a zároveň dotčeně.
„Jestliže tam přijedu s upírem, budu muset vysvětlovat mnohem víc!“ Většina lidí by sice na první pohled v Ericovi nepoznala upíra, ale po chvíli by se dovtípili. Eric však tvrdošíjně trval na svém. „A všichni znají tvůj obličej z těch zatracených plakátů,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo slušně, ale zároveň naléhavě. „Žiju mezi nesmírně hodnými lidmi, ale v tomhle okrese se nenajde ani jediný člověk, kterému by se tolik peněz nehodilo.“
Rozladěně vystoupil a já jsem zavolala: „Zhasněte světla a zamkněte dům, ano?“
Plukovník Flood mi odpověděl: „Až si promluvíte s Marií-Star, přijeďte za námi do baru! Musíme odvézt svoje auta a oblečení ze hřbitova.“ Fajn. Tím se vysvětlovala ta auta, která jsem zahlédla cestou sem.
Jela jsem zvolna po cestě a vlci mě provázeli pohledem. Alcide stál stranou, svou černou tvář natočenou k mému odjíždějícímu vozu. Uvažovala jsem, jaké vlčí myšlenky se mu honí hlavou.
V našem městečku žádnou nemocnici nemáme; na to je příliš malé (jsme vděční alespoň za vlastní Wal-Mart). Ta nejbližší se nacházela v nedalekém městě Clarice, kde sídlí i všechny okresní úřady. Naštěstí stojí na předměstí, které leží na cestě z Bon Temps do centra. Přesto se mi zdálo, že jízda do Renard Parish Hospital trvá celou věčnost. Ve skutečnosti jsem tam dorazila za dvacet minut. Prvních deset minut moje pasažérka sténala, ale potom zlověstně ztichla. Mluvila jsem na ni, prosila ji, aby se mi ozvala, vyptávala jsem se jí, kolik jí je let a pustila jsem rádio ve snaze vyprovokovat Marii-Star k nějaké reakci.
Nechtěla jsem ztrácet čas zastavováním a laickým zjišťováním, jak na tom je, protože bych stejně nevěděla, co si s ní počít, a tak jsem se řítila po silnici, jako kdyby mi hořelo v patách. Když jsem zastavila před vchodem na pohotovost a zavolala na dvě ošetřovatelky, které tam postávaly a kouřily, byla jsem přesvědčená, že ta ubohá dívka je mrtvá.
Ale nebyla, soudě podle horečné péče, která ji obklopila během následujících minut. Naše okresní nemocnice je malá a nemá takové vybavení, jaké může nabídnout velké městské zdravotnické zařízení. Považujeme se však za šťastné, že máme vůbec něco. Tehdy v noci tady však zachránili život dívce dvojí podstaty.
Lékařka, drobná žena s prokvetlými, nakrátko ostříhanými vlasy a brýlemi s černými obroučkami, mi položila několik otázek na tělo, na které jsem nedokázala odpovědět, přestože jsem během celé cesty do nemocnice dávala dohromady věrohodnou historku, která by vysvětlila okolnosti dívčina zranění. Když doktorka zjistila, že jsem naprosto bezradná, dala mi jasně najevo, že se mám co nejrychleji klidit z cesty a nechat ji a její kolegy pracovat. Posadila jsem se tedy na chodbě na židli, čekala a v duchu dál horečně pracovala na své verzi celé události.
V nemocnici jsem už nebyla k ničemu a v prostředí nepříjemných a nepřátelských jasných světel a naleštěného linolea jsem se necítila ve své kůži. Pokusila jsem se začíst do časopisu, ale po několika minutách jsem ho odhodila na stolek. Už pošesté nebo posedmé jsem potlačila nutkání utéct odsud. Ale žena, která měla noční službu u recepčního pultu, ze mě nespouštěla oči. Po několika dalších minutách jsem se rozhodla, že si zajdu na toaletu a opláchnu si z rukou krev. Vlhkým papírovým ubrouskem jsem si trochu otřela bundu, ale moje snaha vyšla úplně naprázdno.
Když jsem se vynořila z toalet, na chodbě už na mě čekala dvojice policistů. Byli to mohutní muži, oba dva. Syntetické prošívané bundy jim šustily a kůže na jejich opascích jim skřípala pod tíhou jejich policejní výbavy. Nedovedla jsem si představit, jak se za někým nenápadně plíží.
Vyšší z obou policistů byl zároveň starší. Ocelově šedé vlasy měl zastřižené těsně u hlavy. Tvář mu brázdily hluboké vrásky a břicho mu viselo přes těsný opasek. Jeho parťák byl mladší, zhruba třicátník, se světlehnědými vlasy a s medově hnědou pokožkou − pozoruhodně jednobarevný chlapík. Podrobila jsem oba muže zákona bleskové analýze, do které jsem zapojila všechny smysly.
Podle mého názoru byli připravení odhalit, že tu dívku, kterou jsem přivezla do nemocnice, porazilo přímo moje auto, nebo že přinejmenším vím mnohem víc, než přiznávám.
Samozřejmě měli částečně pravdu.
„Slečna Stackhouseová? Přivezla jste sem tu dívku, o kterou se teď stará doktorka Skinnerová?“ zeptal se mě mladší policista laskavě.
„Marii-Star,“ řekla jsem. „Cooperovou.“
„Povězte nám, proč jste ji přivezla právě vy!“ řekl starší policista.
Byl to každopádně rozkaz, přestože zněl mírně. Ani jeden z policistů mě neznal, ani jeden o mně nic nevěděl.
Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do hlubokých vod prolhanosti. „Jela jsem autem domů z práce,“ kousla jsem do kyselého jablka. „Jsem servírkou v baru U Merlotta − víte, kde to je?“
Oba pokývali hlavou. Policisté samozřejmě musí znát všechny podniky v okrese.
„Na štěrku u silnice jsem spatřila tělo,“ řekla jsem opatrně. Snažila jsem se dávat si dobrý pozor, abych neprozradila něco, co bych potom nemohla vzít zpět. „Takže jsem zastavila. Nikdo jiný nebyl v dohledu. Když jsem zjistila, že dívka je naživu, bylo mi jasné, že jí musím pomoct. Dost dlouho mi trvalo, než jsem ji sama naložila do auta.“ Snažila jsem se nějak vysvětlit poměrně dlouhou dobu, která uplynula od chvíle, kdy jsem odjela z baru, a také štěrk z Billovy příjezdové cesty, který se určitě najde v dívčině pokožce. Neměla jsem tušení, do jakých podrobností budu muset ve svém líčení události zabíhat, ale usoudila jsem, že čím větší péči budu věnovat každému detailu, tím lépe.
„Všimla jste si na silnici nějakých stop po pneumatikách?“ Medově hnědý policista očividně nedokázal odolat nutkání položit mi další otázku.
„Ne, nic jsem neviděla. Možná, že tam nějaké byly. Byla jsem prostě… když jsem ji uviděla, měla jsem na mysli jenom ji.“
„Takže?“ vyhrkl starší muž.
„Připadalo mi, že je skutečně těžce zraněná, takže jsem ji co nejrychleji odvezla sem.“ Pokrčila jsem rameny. Konec vyprávění.
„Nenapadlo vás zavolat záchranku?“
„Nemám mobilní telefon.“
„Ženy, které jezdí tak pozdě z práce samy, by mobil mít měly, madam.“
Už jsem se nadechovala, abych mu řekla, že si ho klidně pořídím, pokud bude ochotný zaplatit mi účet, ale zarazila jsem se. Ano, mobilní telefon by byl praktický, ale už takhle jsem měla problémy s placením normální telefonní linky. Mým jediným výstřelkem byla kabelová televize, kterou jsem omlouvala tím, že jiné výdaje za zábavu nemám. „To si uvědomuju,“ odpověděla jsem.
„A vaše celé jméno je?“ Otázku mi položil mladší z obou policistů. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.
„Sookie Stackhouseová,“ odpověděla jsem. V jeho hlavě jsem si přečetla, že mě považuje za trochu plaché a sladké děvče.
„Jste sestra toho pohřešovaného muže?“ Šedovlasý policista se naklonil a zadíval se mi do obličeje.
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem a znovu sklopila oči ke špičkám bot.
„Vás skutečně pronásleduje smůla, slečno Stackhouseová.“
„Já vím,“ přitakala jsem rozechvěle, protože mě přitom zaplavila vlna emocí.
„Viděla jste tu ženu už někdy předtím? Tu kterou jste sem přivezla?“ Starší policista si něco zapsal do notýsku, který vytáhl z kapsy.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Myslíte, že ji mohl znát váš bratr?“
Ohromeně jsem zvedla hlavu. Znovu jsem se setkala s pohledem mladšího policisty. Jmenoval se Stans. „Jak bych to proboha mohla vědět?“ zeptala jsem se. Hned nato jsem si uvědomila, že mě prostě chtěli přinutit, abych se na ně podívala. Nevěděli, co si se mnou mají počít. Jednobarevný Stans si o mně myslel, že jsem hezká a že jsem taková malá samaritánka. Jenomže moje zaměstnání nepatří k profesím, které si volí příjemné vzdělané dívky, a můj bratr byl známý výtržník, i když ho mnozí pochůzkáři měli rádi.
„Jak se jí daří?“ zeptala jsem se.
Oba zaletěli pohledem ke dveřím, za nimiž dívka bojovala o život.
„Ještě žije,“ řekl Stans.
„Chudinka,“ vydechla jsem. Po tvářích se mi koulely slzy, takže jsem rozechvěle sáhla do kapsy pro papírový kapesník.
„Řekla vám něco, slečno Stackhouseová?“
Nad tím jsem se musela zamyslet. „Ano,“ odpověděla jsem. „Řekla.“ Tím jsem učinila pravdě zadost.
Oba při té zprávě zbystřili pozornost.
„Řekla mi, jak se jmenuje. Když jsem se jí zeptala, odpověděla mi, že ji ze všeho nejvíc bolí nohy. A řekla mi, že ji porazilo auto, ale nepřejelo ji.“
Oba muži se na sebe zadívali.
„Popsala vám to auto?“ zeptal se Stans.
Pocítila jsem neodolatelné nutkání popsat jim auto sourozenecké Čarodějnické dvojice, ale nedůvěřovala jsem škodolibé radosti, která mě při tom nápadu zaplavila. A byla jsem tomu ráda, protože mi okamžitě došlo, že pokud by z toho auta získali nějaké stopy, byly by to vlčí chlupy. Prozíravá úvaha, Sookie!
„Ne, nepopsala,“ řekla jsem a snažila se přitom vypadat, jako kdybych usilovně pátrala v paměti. „Vlastně toho pak už moc nenamluvila, jenom sténala. Bylo to příšerné.“ A čalounění na zadním sedadle bylo pravděpodobně také zničené. Ale okamžitě jsem se v duchu vypeskovala za tak sobeckou myšlenku.
„A vy sama jste cestou domů z baru neviděla žádná jiná vozidla − osobní nebo nákladní auta? Ani třeba potom, když jste jela do města?“
To byla poněkud jiná otázka. „Na silnici ne,“ odpověděla jsem váhavě. „Ale mám dojem, že jsem zahlédla několik aut, když jsem přijížděla k Bon Temps a potom ve městě. A víc jsem jich pak viděla cestou z Bon Temps do Clarice. Ale žádné z nich si nějak zřetelně nevybavuju.“
„Můžete nás zavést na místo, kde jste ji našla? Přesně tam?“
„Pochybuju. Nebyl tam žádný výrazný orientační bod.“ Moje schopnost uvažovat v širších souvislostech utrpěla vážnou ránu. „Žádný velký strom, postranní cesta nebo milník. Možná zítra, za denního světla?“
Stans mě pohladil po rameni. „Vím, že jste utrpěla šok, slečno,“ řekl chlácholivě. „Udělala jste pro tu dívku všechno, co bylo ve vašich silách. Teď to musíme nechat na lékařích a Pánubohu.“
Upřímně jsem pokývala hlavou, protože jsem s ním samozřejmě souhlasila. Policista Curlew se na mě dosud díval poněkud skepticky, ale pro formu mi poděkoval a oba pak vyšli z nemocnice do černé noci. Ustoupila jsem od okna, ale parkoviště jsem nespustila z očí. Za okamžik došli k mému autu a mohutnými baterkami si posvítili do oken. Neustále udržuju vnitřek vozu v dokonalé čistotě, takže neviděli nic jiného než krvavé skvrny na zadním sedadle. Všimla jsem si, že si prohlížejí také přední mřížku, ale ani v nejmenším jsem jim to neměla za zlé.
Zkontrolovali mé auto skrz naskrz a nakonec zůstali stát pod jednou z vysokých lamp a něco si zapisovali do notesu.
Zakrátko se objevila lékařka, aby mi podala zprávu. Stáhla si z obličeje roušku a dlouhou štíhlou rukou se podrbala v zátylku. „Slečně Cooperové se daří lépe. Stabilizovali jsme ji,“ řekla.
Přikývla jsem, na okamžik zavřela oči a s úlevou vydechla. „Děkuju vám,“ vypravila jsem ze sebe ochraptěle.
„Přepravíme ji vrtulníkem do Schumpertovy nemocnice ve Shreveportu. Helikoptéra tady bude každou chvíli.“
Zamrkala jsem a uvažovala, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. Maria-Star se musela dostat do nejbližší a nejlepší nemocnice bez ohledu na to, co si o tom myslím. Až bude schopná mluvit, něco jim řekne. Jak dokážu zajistit, aby se její verze shodovala s mým líčením celé události?
„Je při vědomí?“ zeptala jsem se.
„Je utlumená,“ odpověděla doktorka téměř nazlobeně, jako kdyby se jí dívčino zranění osobně dotýkalo. „Můžete si s ní krátce promluvit, ale nemůžu vám zaručit, že vám bude rozumět a že si to pak bude pamatovat. Musím si jít promluvit s policií.“ Ze svého místa u okna jsem si pak všimla, že se oba muži vracejí do nemocnice.
„Děkuju,“ řekla jsem a vykročila doleva, jak mi lékařka naznačila gestem ruky. Pootevřela jsem dveře do pochmurně osvětleného pokoje, kde personál ošetřoval zraněnou dívku.
Uvnitř panoval zmatek. Pohybovalo se tam ještě několik sester, které spolu debatovaly o všem možném a přitom poklízely nepoužité zbytky obvazů a nejrůznější hadičky. V rohu už čekal muž s mopem a kbelíkem. Jakmile Mariu-Star odvezou na pojízdných nosítkách do vrtulníku, pustí se tady do úklidu. Přistoupila jsem ze strany k úzkému lůžku a uchopila jsem dívku za ruku.
Sklonila jsem se až k ní.
„Mario-Star, poznáváte mě po hlase?“ zeptala jsem se tiše. Tvář měla po dopadu na tvrdou zemi oteklou a plnou velkých šrámů i drobných ranek. Tahle její zranění patřila k těm nejlehčím, ale pohled na ně mi působil nesmírnou bolest.
„Ano,“ vydechla.
„Jsem ta, která vás našla ležet u silnice,“ řekla jsem. „Cestou ke svému domu, v jižní části Bon Temps. Ležela jste vedle okresní silnice.“
„Rozumím,“ zamumlala.
„Domnívám se,“ pokračovala jsem, „že vás někdo přinutil vystoupit z auta a potom do vás tím autem narazil. Ale víte, co se stává po takovém otřesu. Někdy si lidé nepamatují vůbec nic.“ Jedna ze sester se ke mně otočila a zadívala se na mě s vážným výrazem. Zaslechla konec mé věty. „Takže si nedělejte starosti, kdybyste si na nic nevzpomínala.“
„Pokusím se,“ odpověděla dvojsmyslně, stále tím tichým, jakoby vzdáleným hlasem.
Teď už jsem tady nebyla nic platná. Spíš bych mohla ještě něco pokazit. A tak jsem zašeptala: „Na viděnou,“ sestrám jsem poděkovala za jejich obětavost a vydala se ke svému autu. Díky přikrývkám (které zřejmě budu muset Billovi nahradit) nevypadalo zadní sedadlo tak zle, jak jsem se obávala.
Byla jsem ráda, že mám aspoň malý důvod k radosti.
Uvažovala jsem, co se stalo s těmi přikrývkami. Má je policie? Zavolá mi kvůli nim nemocnice? Nebo je vyhodili do odpadků? Pokrčila jsem rameny. Nemělo smysl dělat si těžkou hlavu kvůli dvěma obdélníkovým kusům látky, když se na seznamu mých starostí kupilo tolik jiných položek. Především se mi nelíbilo to shromáždění vlkodlaků U Merlotta. Zatahovali tak Sama do svých záležitostí. Sam byl měňavec a měňavce spojovalo s ostatními nadpřirozenými bytostmi jen volné pouto. Měňavci žili spíš sami pro sebe, zatímco vlkodlaci byli přísně organizováni. Teď už několik hodin využívají Samův bar jako své shromaždiště. A pak tu byl ještě Eric. Ach, Bože můj, Eric na mě čeká u domu!
Náhle jsem se přistihla při tom, že uvažuju, kolik hodin je teď asi v Peru. Bill se určitě baví líp než já. Zdálo se mi, jako kdybych se ještě neprobrala z únavy po novoroční službě. Snad nikdy v životě jsem se necítila tak vyčerpaná.
Ocitla jsem se na křižovatce, kde jsem odbočila doleva − na silnici, která vedla k baru U Merlotta. Reflektory osvětlovaly stromy a keře, které jsem cestou míjela. Ještě že se kolem mě nepohybují žádní upíři…
„Vzbuďte se!“ ozvalo se ze sedadla pro spolujezdce vedle mě.
„Cože?“ Namáhavě jsem od sebe odlepila víčka. Auto se divoce stočilo a pokračovalo kupředu.
„Usínala jste,“ řekl mi naléhavý ženský hlas.
V té chvíli by mě nepřekvapilo, ani kdybych na silnici před sebou spatřila napříč ležet velrybu.
„A vy jste kdo?“ zeptala jsem se, jakmile jsem cítila, že zase dokážu udržet svůj hlas pod kontrolou.
„Claudine.“
V chabém světle, které ozařovalo palubní desku, jsem jen stěží rozeznávala její rysy, ale měla jsem pocit, že je to ta krásná žena, kterou jsem viděla na novoročním večírku v baru U Merlotta a pak včera dopoledne s Tarou. „Jak jste se dostala ke mně do auta? Proč jste tady?“
„Protože se zhruba poslední týden děje v téhle oblasti spousta nadpřirozených věcí. Já jsem takový prostředník.“
„Prostředník mezi kým?“
„Mezi oběma světy. Vlastně, přesněji řečeno, mezi třemi světy.“
Občas na vás život nakládá víc, než dokážete unést. Pokud se to stane, nezbývá vám nic jiného než se s tím smířit.
„Takže jste něco jako anděl? Proto jste mě vzbudila, když jsem usínala za volantem?“
„Ne, tak daleko jsem to ještě nedotáhla. Jste příliš unavená, abyste to pochopila. Musíte ignorovat mytologii a přijmout mě takovou, jaká jsem.“
Pocítila jsem zvláštní tlak v hrudi.
„Podívejte se,“ řekla Claudine a ukázala rukou dopředu. „Ten muž na vás mává.“
Na Merlottově parkovišti stál upír a mával rukama, jako kdyby řídil dopravu. Byl to Chow.
„Och, to je skvělé!“ prohlásila jsem tím nejnevrlejším tónem, na jaký jsem se zmohla. „Doufám, že vám nebude vadit, když tady zastavíme, Claudine. Potřebuju zajít dovnitř.“
„Jistě, u toho nemůžu chybět.“
Chow mě svým máváním navedl k zadnímu vchodu do baru. Úplně mi vyrazilo dech, když jsem zjistila, že celé parkoviště pro zaměstnance je zaplněné automobily, které jsem při pohledu ze silnice neviděla.
„Páni!“ vydechla Claudine. „Večírek!“ Vystoupila z auta s výrazem, z něhož vyzařovalo potlačované veselí, a já jsem si vychutnala pohled na Chowa, který si jako omráčený přeměřoval pohledem celou její více než sto osmdesát centimetrů vysokou postavu. Upíra jen tak něco nevyvede z míry.
„Tak pojďme dovnitř,“ zašveholila Claudine a uchopila mě za ruku.
2024 ©