1. kapitola

Napsal Jinny (») 15. 7. 2011 v kategorii Pravá krev - Dočista mrtví, přečteno: 1853×

Že se můj bratr Jason zakrátko promění v kočkovitou

šelmu, jsem zjistila ještě dřív než on sám. Celou cestu do

zapadlého městečka Hotshot pouze mlčky hleděl z okénka a

sledoval zapadající slunce. Na sobě měl staré oblečení a

v ruce igelitku z Wal-Martu s osobními věcmi, které možná

bude potřebovat − například kartáček na zuby a čisté spodní

prádlo. S pohledem upřeným před sebe se choulil do pevné

maskáčové bundy. Jeho napjatý obličej prozrazoval, s jakým

úsilím se snaží nedávat najevo strach a rozrušení.

„Vzal sis mobil?“ zeptala jsem se, ale rázem mi došlo, že

jsem se ho na to už jednou ptala. Jason na mě ale nevyletěl,

jen přikývl. Blížil se konec ledna, a přestože bylo odpoledne,

rychle se stmívalo.

Dnes nastane první letošní úplněk.

Jakmile jsem zastavila, Jason se ke mně otočil a já si

v šeru, které už zaplavilo celý vnitřek vozu, náhle všimla, že

se mu úplně změnily oči. Jeho modré duhovky, úplně stejné

jako ty moje, byly ty tam. Teď měly žlutý nádech, a dokonce i

jiný tvar.

„Nějak mě svědí obličej,“ prohlásil Jason. Ještě mu

všechno pořádně nedocházelo.

Maličké městečko Hotshot, osvětlené jen posledními

skomírajícími zbytky denního světla, tonulo v tichu a vládl

v něm klid. Chladný vítr se proháněl po holých polích a dovětví borovic a dubů se opíral ledový vítr. Venku byl
všehovšudy jeden člověk. Stál před jedním ze zdejších
nevelkých domků, který nedávno dostal nový nátěr. Oči měl
zavřené a tvář s plnovousem upíral ke zšeřelé obloze. Calvin
Norris počkal, dokud Jason nevystoupil z mého starého vozu
značky Nova, a teprve potom se vydal ke dveřím vedle místa
pro řidiče. Stáhla jsem okénko.
Calvinovy zlatozelené oči mě jako obvykle vylekaly. Na
jeho podsadité robustní postavě a prošedivělých vlasech jsem
však už nic zvláštního neshledala. Nebýt těch očí, vypadal by
úplně stejně jako bezpočet dalších mužů, které jsem vídala
v baru U Merlotta.
„Dám na něj pozor,“ ujistil mě Calvin. Jason stál za ním,
zády ke mně. Celý prostor, který obklopoval mého bratra,
jako kdyby náhle prošel razantní změnou − připadalo mi, že
jím prostupují jemné vibrace.
Calvin Norris se ničím neprovinil. Jasona totiž pokousal −
a tím pádem mu od základu změnil celý následující život −
někdo úplně jiný. Calvin se jako měňavec narodil, byla to
jeho přirozenost. „Díky,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka.
„Ráno ho odvezu zpátky.“
„Ke mně domů, prosím. Má tam auto.“
„Tak fajn. Dobrou noc.“ Potom znovu zvedl tvář k obloze
a já vycítila, že všichni obyvatelé městečka jsou schovaní za
dveřmi a okny svých domů a netrpělivě čekají, až vyklidím
pole.A tak jsem ho vyklidila.
*
Jason u mě zaklepal v sedm hodin ráno. V ruce stále držel
igelitku s věcmi, které vůbec nepoužil. Tvář měl plnou
modřin a ruce pokryté škrábanci. Zpočátku jsem z něj
nedostala ani slovo. Když jsem se ho zeptala, jak se cítí,
mlčky kolem mě prošel do obývacího pokoje a odtud zamířil
na chodbu. Potom zmizel v koupelně a s rozhodným
cvaknutím zámku za sebou zavřel dveře. Po chvíli jsem

zaslechla téct vodu a ztrápeně si povzdechla. Protože jsem

přišla úplně vyčerpaná z práce až ve dvě hodiny ráno, moc

jsem toho nenaspala.

Než se bratr objevil, usmažila jsem mu k snídani vajíčka se

slaninou. Jason si se spokojeným výrazem v obličeji sedl ke

starému kuchyňskému stolu a chvíli se díval na talíř. V tu

chvíli mi připadalo, že mu ta tradiční snídaně jako symbol

starých dobrých časů udělala radost. Jenomže potom

zničehonic vyskočil, rozběhl se zpátky do koupelny a

zabouchl za sebou dveře. Pak už jsem slyšela jen opakované

dávivé zvuky.

Bezmocně jsem stála přede dveřmi, protože mi bylo jasné,

že by se Jasonovi nelíbilo, kdybych vešla dovnitř. Nakonec

jsem se vrátila do kuchyně a vyhodila celou snídani do koše.

Takové plýtvání se mi sice příčilo, ale ani já jsem se

nedokázala přinutit k jídlu.

Když se Jason vrátil, vyhrkl jen: „Kafe!“ Pokožka kolem

jeho stažených rtů měla zelenkavý nádech a působil dojmem,

jako kdyby mu každý krok působil bolest.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, ale bála jsem se, že mi

vůbec neodpoví. Připravila jsem mu šálek a nalila do něj

kávu.

„Jo,“ řekl po chvíli, jako by se nad tím nejdřív musel

důkladně zamyslet. „Tohle byla ta nejpodivnější věc, jaká se

mi v životě stala.“

V první chvíli jsem měla dojem, že mluví o té žaludeční

nevolnosti v koupelně, ale potom jsem si uvědomila, že

zvracení pro něj není žádná novinka, protože v pubertě si

často a rád přihnul. Teprve později mu došlo, že na strkání

hlavy do záchodové mísy a obracení vnitřností naruby není

nic úžasného ani přitažlivého.

„Ta proměna,“ dodala jsem váhavě. Můj bratr se totiž

v noci proměnil v „horského lva“ nebo také „stříbrného lva“,

jak tady přezdíváme pumě americké.

Jason přikývl, vzal šálek s kávou do obou dlaní a sklonil

tvář k černé kouřící tekutině. Potom se mi zadíval do očí.

Viděla jsem, že jeho zornice už zase mají svou typickou

modrou barvu. „Máš dojem, jako by se s tebou zatočil úplně

celej svět,“ prohlásil. „Ale protože jsem se tak nenarodil a za

všechno může to pokousáni, nikdy nebudu jako ostatní divoký

kočky.“

V jeho hlasu jsem zaslechla závistivý podtón.

„I tak mi to připadá ohromný. Jako by tě v tu chvíli

stravovalo kouzlo a měnilo ti všechny kosti, svaly a oči.

Potom se svezeš k zemi a začneš úplně jinak chodit a běhat.

Krucinál! Můžeš doopravdy běhat! Honit se za…“

Zbytek věty už Jason nedopověděl.

Stejně bych to za chvíli zapomněla.

„Takže to není nepříjemné?“ zeptala jsem se s rukama

sepjatýma na stole. Kromě sestřenice, která se před několika

roky dala na drogy, mi už z celé rodiny zůstal jen Jason.

„Je to docela fajn,“ přitakal Jason. „Když jsi zvíře,

připadáš si bezvadně. Všechno jde snadno. Jenomže jakmile

se zase změníš v člověka, dolehnou na tebe i všechny

starosti.“

Uvědomila jsem si, že ho noční zážitek zřejmě nepřiměl

přemýšlet o sebevraždě. A že dokonce ani nemluvil sklíčeně.

Teprve když jsem vydechla, uvědomila jsem si, že jsem celou

dobu zadržovala dech. Jason tuhle nedobrovolnou roli sehraje

a všechno zvládne.

V té chvíli se mi ulevilo, jako kdybych si ze zubu

vydolovala nějaký nepříjemný zbytek jídla nebo si vyklepala

z boty ostrý kamínek. Celé dny a týdny jsem si kvůli Jasonovi

dělala starosti, ale ty teď opadly. To však z mého úhlu

pohledu ještě neznamenalo, že život mého bratra coby bytosti

měnící podobu bude procházkou růžovým sadem. Pokud se

Jason ožení s normální smrtelnicí, na jejich dětech se tahle

jeho schopnost neprojeví. Ale jestliže si najde partnerku

v Hotshotu, moje neteře nebo synovci se jednou za měsíc

budou měnit ve zvířata. Jenže to nastane až po pubertě a oni i

jejich teta Sookie se na to budou moct připravit.

Jason měl naštěstí u silničářů dost volna, ale já musela na

večerní směnu do práce. Takže jakmile bratr odjel ve svém

nablýskaném pikapu, zalezla jsem si oblečená do postele a

během pěti minut usnula. Pocit úlevy na mě působil jako

uklidňující lék.

9

Když jsem se vzbudila, byly už tři hodiny a čekaly mě

přípravy na směnu U Merlotta. Na bezmračné obloze jasně

svítilo slunce a podle mého domácího teploměru bylo venku

jedenáct stupňů. Takové lednové počasí není na jihu

Louisiany nijak neobvyklé. Až zajde slunce, teplota klesne a

Jason se znovu promění. Tělo mu pokryjí chlupy − ne celý

kožich, protože se promění jen z poloviny a z druhé poloviny

zůstane člověkem − a přidá se k ostatním. Společně se potom

vydají na lov. V lese kolem Hotshotu, který ležel zastrčený

v koutě renardského okresu, půjde dnes v noci opět o krk.

Při jídle, ve sprše a během skládání prádla jsem dumala o

spoustě věcí, na něž bych ráda znala odpověď. Jestliže panteři

v lese narazí na nějakého člověka, zabijí ho? Kolik z jejich

lidského vědomí jim ve zvířecí podobě zůstane? Kdyby se

spářili jako zvířata, narodila by se jim koťata, nebo lidské

dítě? Co se stane s těhotnou ženou z jejich komunity, když

nastane úplněk? Napadlo mě, jestli už Jason na všechny tyhle

otázky zná odpověď a zda mu o tom Calvin něco řekl.

Ještě že jsem se dnes ráno, kdy pro něj všechno bylo úplně

nové, Jasona na nic neptala. Ještě se mi k tomu naskytne

spousta dalších příležitostí.

Poprvé od Nového roku jsem přemýšlela o budoucnosti.

Obrázek úplňku v kalendáři už pro mě neznamenal pouhý

konec jakési etapy, ale stala se z něj další forma měření času.

Když jsem se pak oblékala do práce (jako servírka nosím

černé kalhoty, bílé tričko s širokým výstřihem a černé tenisky

od Reeboku) zaplavil mě dokonce pocit podivné euforie.

Vlasy jsem si nestáhla do ohonu ale nechala je rozpuštěné,

nasadila si červené náušnice a ústa si potřela rtěnkou ve

stejném odstínu. Nakonec jsem si nanesla střídmé oční stíny a

trochu červeně na tváře. Mohla jsem vyrazit.

Auto stálo u zadního vchodu do domu, kde jsem je večer

zaparkovala. Teď jsem ještě před zamčením dveří pohledem

zkontrolovala verandu, jestli tam na mě čirou náhodou nečíhá

nějaký upír. Už dříve jsem tu totiž narazila na pár překvapení,

ale žádné z nich se mi nezamlouvalo. A přestože slunce

zapadlo teprve před chvílí, nemohla jsem vyloučit, že se po

okolí nepohybují nějaké noční bytosti. Když Japonci vyvinuli

syntetickou krev, určitě neočekávali, že jejich vynález přiměje

upíry vystoupit ze světa stínů a zapojit se do běžného života

po boku obyčejných smrtelníků. Původně chtěli Japonci svoji

krevní náhražku dodávat do sanitek a na nemocniční

pohotovostní službu, a doufali, že si přijdou na slušné peníze.

Místo toho se díky nim navždy změnil způsob našeho nazírání

na okolní svět a bytosti, které ho obývají.

Když už jsem se zmínila o upírech (a to jen sama pro

sebe), napadlo mě, jestli je Bill Compton doma. S upírem

Billem, který bydlel nedaleko mého domu, z opačné strany

hřbitova, jsem prožila svou první lásku. Naše domy stály

vedle okresní silnice za městečkem Bon Temps, jižně od baru,

kde jsem pracovala. Bill poslední dobou hodně cestoval. Jestli

je nebo není doma, jsem se dozvídala z jeho návštěv U

Merlotta. Občas se přišel pobavit s místními starousedlíky a

napít se ohřívané krve skupiny 0, Rh pozitivní. Ze všeho

nejraději měl Bill tu nejdražší japonskou náhražku − Pravou

krev. Říkal, že téměř dokonale uspokojuje jeho touhu po

čerstvé lidské krvi. Jednou jsem jeho záchvat žízně zakusila, a

tak jsem byla za Pravou krev ze srdce vděčná. Občas mi Bill

vážně chyběl.

V duchu jsem se napomenula. Dnes jsem přece překonala

krizi. Už žádné starosti! Už žádné obavy! Je mi šestadvacet a

jsem svobodná. Čeká mě práce. Musím platit náklady na dům

a střežit své peníze v bance. Všechny tyhle příjemné věci mě

naplňovaly radostí.

Při příjezdu do práce jsem si všimla, že parkoviště před

barem je úplně zaplněné. Bylo mi jasné, že dnes nebudu

vědět, kam dřív skočit. Zastavila jsem před vchodem pro

zaměstnance. Nedaleko bydlel ve dvojitém pojízdném domku

můj šéf a majitel baru Sam Merlotte. Upravené prostranství

před mobilním domkem obklopoval živý plot, Samova

náhražka okrasného půtku z bílých latěk. Zamkla jsem auto a

prošla dveřmi pro zaměstnance na chodbu, ze které se

vcházelo na pánské a dámské toalety, do velkého skladu a do

Samovy kanceláře. Odložila jsem si kabelku a bundu do

hluboké zásuvky, povytáhla si červené ponožky, zatřepala

hlavou, abych si načechrala vlasy a vešla dveřmi (které

většinou zůstávaly otevřené) do baru, spojeného s restaurací.

V kuchyni se připravovala jen nejjednodušší jídla:

hamburgery, kuřecí křidélka, hranolky, obalovaná smažená

cibule, saláty v létě a čili v zimě.

Sam pracoval jako barman, vyhazovač a občas i kuchař,

ale poslední dobou nám v práci nikdo nechyběl. Sama skolila

alergie, která se s vařením moc dobře neslučovala. Zrovna

před týdnem nastoupila na Samův inzerát nová kuchařka.

V tomhle baru kuchaři obvykle moc dlouho nezůstávali, ale

tentokrát jsem doufala, že Sweetie Des Artsová u nás nějakou

dobu vydrží. Chodila včas, pracovala svědomitě a nikomu ze

zaměstnanců nedělala problémy. Nic víc jsme si přát nemohli.

Náš poslední kuchař vyvolal v mé kamarádce Arlene dojem,

že je pan Pravý − v jejím případě už asi čtvrtý nebo pátý − a

potom se vypařil i s její jídelní soupravou a CD přehrávačem.

Arleniny děti to zničilo; ne že by se jim tolik stýskalo po tom

člověku, ale chyběl jim jejich přehrávač.

Ponořila jsem se do cigaretového dýmu naplněného

hlukem s pocitem, že vstupuju do jiného světa. Kuřáci seděli

na západní straně baru, ale kouř zjevně netušil, že má zůstat u

nich. Usmála jsem se, stoupla si za barový pult a poplácala

Sama po paži. Můj šéf zkušeně načepoval do jedné sklenice

pivo, poslal ho štamgastovi u baru, přisunul pod pípu další

sklenici a totéž zopakoval ještě jednou.

„Jak se vede?“ zeptal se mě Sam nejistě. Byl se mnou ten

večer, kdy jsem našla Jasona uvězněného v kůlně v Hotshotu,

takže věděl o jeho problémech úplně všechno. Museli jsme si

ale dávat pozor; upíři sice vystoupili na veřejnost, ale

měňavci včetně vlkodlaků zůstávali zahalení pláštíkem

tajemství. Tajuplný svět nadpřirozených bytostí vyčkával, jak

se svým začleněním do lidské společnosti dopadnou upíři, a

teprve potom se jeho příslušníci chtěli rozhodnout, jestli

udělají totéž.

„Líp, než jsem čekala,“ odpověděla jsem s úsměvem a

zvedla k Samovi hlavu. Moc práce mi to nedalo, protože Sam

neoplýval žádnou velkou výškou. Je štíhlý, ale nesmírně

silný, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Už oslavil

třicítku − alespoň si to myslím − a obličej mu rámují zlatavě

zrzavé vlasy. Je to skvělý člověk i šéf a zároveň měňavec,

který se dokáže proměnit v jakékoliv zvíře. Většinou však na

sebe bere podobu roztomilé kolie s krásným kožichem. Občas

za mnou v této podobě přijde domů a já ho nechám přespat na

koberci v obývacím pokoji. „Zvládne to.“

„To jsem rád,“ ujistil mě Sam. Myšlenky měňavců pro mě

nejsou tak snadno čitelné jako ty lidské, ale dokážu poznat,

jestli říkají pravdu nebo lžou. Sama můj pocit úlevy skutečně

těšil.

„Kdy se chystáš odejít?“ zeptala jsem se. Sam měl v očích

onen známý nepřítomný pohled, z něhož jsem poznala, že

v duchu už běží lesem a loví vačice.

„Jakmile přijede Terry,“ odpověděl Sam a znovu se usmál.

Tentokrát mi však jeho úsměv připadal trochu nucený. Mého

šéfa stravovala nervozita.

Dveře do kuchyně se nacházely na západní straně baru

hned za barovým pultem. Nakoukla jsem do nich, abych

pozdravila Sweetii. Kuchařka, která už překročila čtyřicítku,

byla štíhlá hnědovláska. Na ženu, která trávila většinu

pracovní doby mimo dohled ostatních lidí, byla dost nalíčená.

Zároveň mi připadala chytřejší a možná i vzdělanější než

kterýkoliv z našich předchozích kuchařů.

„Máš se, Sookie?“ zavolala na mě Sweetie a jen tak mezi

řečí obrátila hamburger. Neustále byla v jednom kole a

nechtěla, aby se jí někdo pletl pod nohama. Pomáhal jí jeden

mladík, který zároveň obsluhoval hosty u stolů. Sweetie mu

naháněla strach, a když se naše kuchařka vydala od plotny

k fritovacímu hrnci, raději se jí klidil z cesty. Mladík naložil

jídlo na podnos, udělal salát a odběhl k okénku za barem, aby

servírkám řekl, která objednávka na ně čeká. Holly Clearyová

a její nejlepší kamarádka Danielle se mezitím mohly

přetrhnout v baru. Když mě zahlédly, jak vcházím do baru,

zřetelně se jim ulevilo. Během večerů, kdy jsme měly směnu

všechny tři, obsluhovala Danielle kuřáckou část na západní

straně, Holly zase stoly uprostřed baru a já ty ve východní

části podniku.

„Asi bych se do toho měla pustit,“ prohodila jsem ke

Sweetii.

Kuchařka se usmála a otočila se zpět k plotně. Ustrašený

mladík, kterého se budu muset zeptat, jak se vlastně jmenuje,

na mě se sklopenou hlavou kývl a znovu se soustředil na

ukládání nádobí do myčky.

Litovala jsem, že mi Sam předem nezavolal a neřekl mi, že

se tu vyrojila taková nečekaná spousta zákazníků. Klidně

bych přišla o něco dřív. Jenomže Sam dnes večer nebyl ve své

kůži. Pustila jsem se do obcházení stolů ve své části baru,

přinášela jsem hostům plné sklenice, odklízela košíky,

vypisovala účtenky a vracela drobné.

„Hej, vy tam! Přineste mi červenou!“ Ten hlas jsem

nepoznávala, stejně jako jeho neobvyklou objednávku.

Červená byla ta nejlevnější varianta krevní náhražky a

požádat o ni by se odvážili leda tak nejmladší upíři. Vytáhla

jsem z proskleného chladicího boxu jednu láhev a strčila ji do

mikrovlnky. Než se ohřála, přeletěla jsem pohledem

zákazníky, abych našla upíra, který si krev objednal. Seděl u

stolu s mou kamarádkou Tarou Thorntonovou. Trochu mě

vyvedlo z míry, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Tara předtím

chodila se starším upírem (skutečně starším: Franklin Motte

byl totiž už v době své smrti daleko starší než Tara a jako upír

pak prožil tři stovky let), který ji zahrnoval luxusními dárky

jako byl třeba nový chevrolet Camaro. Co tu dělala s tímhle

zelenáčem? Franklin se aspoň uměl chovat.

Postavila jsem ohřátou láhev na podnos a donesla ji ke

stolu, kde oba seděli. Večerní osvětlení v baru není nijak

pronikavé, což se pravidelným hostům zamlouvá. Tařina

společníka jsem si tedy mohla pořádně prohlédnout, až když

jsem se ocitla téměř u nich. Byl hubený a měl úzká ramena,

ulízané vlasy a ostře řezanou tvář. Štíhlé prsty měl zakončené

pozoruhodně dlouhými nehty. Dalo by se říct, že působil

přitažlivě − pokud si při sexu rádi přihnete z poháru plného

nebezpečí.

Postavila jsem před něj láhev a nejistě zaletěla pohledem

k Taře. Jako obvykle vypadala skvěle. Tara je štíhlá vysoká

černovláska a má šatník napěchovaný úžasnými svršky. Přes

nezáviděníhodné dětství se prokousala až k vlastnímu

podniku a posléze k členství v obchodní komoře. Nakonec se

dala dohromady s tím bohatým upírem Franklinem Mottem a

přestala se mi svěřovat.

„Sookie,“ začala Tara, „moc ráda bych ti představila

Mickeyho. Je to Franklinův známý.“ Ve skutečnosti se mi

zdálo, že jí to žádnou velkou radost nedělá. Jako by ani

nechtěla, abych se s ním někdy potkala. Měla před sebou

skoro prázdnou sklenici, ale když jsem se jí zeptala, jestli si

dá další, odbyla mě stručným „ne“.

Upír a já jsme na sebe jenom kývli hlavami, protože jeho

druh si většinou nepotřásá rukama. Potom se Mickey napil

z láhve a zároveň mě probodl chladným nepřátelským

pohledem, při němž jsem si vybavila hada. Jestli jsou tenhle

nevraživý Mickey a naopak nesmírně zdvořilý Franklin

přátelé, pak já jsem kabelka z čínského hedvábí. Tenhle

mladíček mi připadal spíš jako Franklinův poskok. Možná

tělesný strážce. Proč by ale Franklin přiděloval Taře

bodygarda?

Tara před tím slizounem zřejmě nemínila mluvit otevřeně,

takže jsem jen prohodila: „Ještě se uvidíme!“, vzala si od

Mickeyho peníze a odnesla je k pokladně.

Celý večer jsem byla v jednom kole, ale během několika

málo volných chvil jsem myslela na Jasona. Už druhou noc se

proháněl s ostatními zvířaty ve světle úplňku. Sam mezitím

odjel z baru. Zmizel hned poté, co se v podniku objevil Terry

Bellefleur. V kanceláři po něm zůstal odpadkový koš plný

posmrkaných kapesníků. Při odchodu měl Sam obličej

stažený nedočkavostí.

Právě za podobných nocí jsem dumala, proč lidé úplně

přehlížejí onen druhý svět, který žije vlastním životem hned

vedle toho našeho. Jejich nezájem o dění, které se odehrává

v okolní tmě, se dal přičítat pouze všeobecnému nedostatku

představivosti.

Potom jsem si ale uvědomila, že ještě nedávno jsem si

libovala ve stejné blažené nevědomosti jako ostatní zákazníci

v baru. Dokonce i ve chvíli, kdy upíři nesmírně opatrně

odhalili svou existenci, jen velice málo lidí si položilo otázku:

Pokud tedy upíři nejsou výmysl, jaké další bytosti se skrývají

před světlem našeho světa?

15

Jen tak ze zvědavosti jsem teď nahlédla do mysli barových

hostů, abych zjistila, jestli se nebojí. Většina lidí v baru

přemýšlela o Mickeym. Ženy a dokonce i několik mužů

uvažovali, jaké by to bylo strávit s ním noc. I jinak

staromilská právnička Portia Bellefleurová pokradmu zalétala

pohledem za svého usedlého přítele, aby si Mickeyho

důkladně prohlédla. Žádná z myšlenek, které jsem vyčetla

z hlav barových hostů, mi nedávala smysl. Mě osobně Mickey

už od pohledu děsil, takže jsem jeho případnou sexuální

přitažlivost vůbec nevnímala. Ostatním lidem však − soudě

podle jejich očividného zájmu − připadal úplně jiný než mně.

Myšlenky lidí jsem dokázala číst už odmala. Jenomže

moje výjimečná schopnost pro mě nepředstavovala žádné

požehnání. Většina lidských myslí totiž za bližší zkoumání

vůbec nestojí. Jsou nudné, odpudivé, zahořklé a jen málokdy

zábavné. Bill mě naštěstí naučil, jak se části těchto myšlenek

bránit za pomoci vnitřní ochranné hradby. Předtím jsem si

neustále připadala, jako bych poslouchala stovku

rozhlasových stanic najednou. Některé z nich jsem slyšela

jasně, jiné jen tiše, a další, například myšlenky měňavců, ke

mně doléhaly pouze jako nejasný šum. A všechny dohromady

tvořily nepřehlednou změť zvuků. Ani jsem se nedivila, že mě

spousta lidí považuje za blázna.

Mozky upírů však byly tiché. Právě tohle se mi na nich

nesmírně líbilo. Jejich myšlenky byly stejně mrtvé jako oni.

Z jejich hlav se ke mně donesl nějaký signál jednou za

uherský rok.

Když jsem přinesla Shirleymu Hunterovi ke stolu sklenici

piva, zeptal se mě, kde je Jason. Shirley byl Jasonův šéf u

silničářů a všichni mu říkali Catfish.

„O tom vím zhruba totéž co vy,“ odpověděla jsem

vyhýbavě. Shirley na mě mrkl. Samozřejmě ho okamžitě

napadlo, že Jason zase prohání nějakou sukni. Případně, že je

těch sukní víc. U Shirleyho stolu, obleženého muži

v pracovním oblečení, zazněl bouřlivý smích. Moje odpověď

mi sice moc směšná nepřipadala, ale všichni už měli dost

upito, takže jim k veselí stačila jakákoli poznámka.

Rychle jsem vykročila k baru, kde mi Terry Bellefleur,

Portiin bratranec, přichystal tři bourbony s kolou. Přestože

dnes pracoval ve značném stresu, držel se Terry − veterán

z Vietnamu, jehož válka poznamenala na těle i na duši −

docela dobře. Ze všeho nejradši měl jednoduché pracovní

úkony vyžadující soustředění. Teď skláněl hlavu

s prošedivělými vlasy, sepnutými gumičkou, nad barový pult

a pečlivě naléval nápoje do sklenic. Když jsem si je pak

srovnala na podnos, zazubil se na mě. Nedělal to příliš často,

takže mi jeho úsměv rázem zvedl náladu.

Sotva jsem se s podnosem v pravé ruce otočila od

barového pultu, objevily se potíže. Jeden student Louisianské

technické univerzity v Rustonu se chytil s Jeffem LaBeffem,

místním buranem, který měl spoustu dětí a „živil se“ řízením

popelářského vozu. Možná se jen tihle dva paličatí pánové na

něčem nepohodli a nešlo o klasický konflikt mezi studenty a

zbytkem města (ve skutečnosti je Ruston docela daleko), ale

ať už za jejich rozmíškou stálo cokoliv, okamžitě mi bylo

jasné, že nezůstane jen u křiku.

Zakrátko se do jejich sporu vložil i Terry. Skočil mezi

Jeffa a studenta a oběma pevně sevřel zápěstí. Na okamžik se

zdálo, že je tím uklidní, jenomže Terry už nebyl tak mladý a

silný jako dřív, takže se hned vzápětí strhla obrovská mela.

„Vy byste je uměl zastavit!“ vyhrkla jsem na Mickeyho,

když jsem procházela kolem jeho a Tařina stolu a mířila

k ohnisku sváru ve snaze oba problémové hosty zarazit.

Mickey se zapřel o židli a upil z láhve. „To nemám

v popisu práce,“ odpověděl lhostejně.

To mi bylo jasné. Moji přízeň si tím ale nezískal, zvlášť

když se student otočil o sto osmdesát stupňů a prudce se po

mně ohnal. Ale naštěstí mě minul a já ho hned nato praštila

tácem po hlavě. Mladík zavrávoral. Možná jsem mu způsobila

tržnou ránu. Terry mezitím uklidnil Jeffa LaBeffa, a ten se

teď snažil z celé potyčky vycouvat.

Podobné rozmíšky se tu odehrávaly čím dál častěji, zvláště

ve dnech, kdy Sam odjel z baru. Došlo mi, že si musíme

najmout nějakého vyhazovače, přinejmenším na víkendy… a

také na večery, kdy byl měsíc v úplňku

Studentík vyhrožoval, že nás zažaluje.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Mark Duffy,“ odpověděl mladík, ruku přitisknutou

k hlavě.

„Odkud jsi, Marku?“

„Z Mindenu.“

Chvatně jsem prozkoumala studentovo vzezření, oblečení i

obsah jeho hlavy. „Už se těším, až zavolám tvojí matce a

povím jí, že jsi chtěl uhodit ženu,“ prohodila jsem. Mark

rázem zbledl. Od svého plánu zažalovat nás očividně upustil a

po chvíli odešel i s několika svými přáteli. Vždycky je dobré

vědět, jaká hrozba na koho zapůsobí.

Po chvíli jsme k odchodu přesvědčili i Jeffa.

Terry se vrátil za bar a znovu se pustil do nalévání nápojů,

ale celou dobu lehce pokulhával a měl stažený obličej. Dělalo

mi to starosti, protože Terry měl už dost psychických

problémů kvůli svým zážitkům z války a dnes večer k nim

přibyly další.

Navíc večer ještě neskončil.

Asi hodinu po rvačce vešla do baru žena. Nebyla nalíčená

a měla na sobě obyčejné staré džíny a maskáčovou bundu. Její

boty kdysi určitě vypadaly skvěle, jenomže tu dobu už odvál

čas. Byla bez kabelky a ruce měla zastrčené v kapsách.

Moje myšlenkové anténky se v tu chvíli uvedly do

pohotovosti, a to hned z několika důvodů. Za prvé − ta žena

sem vůbec nezapadala. Obyvatelky městečka se takhle

oblékaly, jen když si vyrazily do lesa na lov nebo na pole.

V baru by se však neupravené nikdy neobjevily. Většina

z nich se na podobné večery snažila hodit do gala. Usoudila

jsem, že nová příchozí sem dorazila kvůli nějakému kšeftu,

ale že to rozhodně není prostitutka.

Znamenalo to tedy, že jde o drogy.

Abych během Samovy nepřítomnosti ochránila bar,

naladila jsem se na vlnovou délku jejích myšlenek. Lidé

samozřejmě nepřemýšlejí v celých větách, ty jsem si teprve

musela poskládat, ale pochody v ženině hlavě vyzněly zhruba

následovně: Zůstaly mi tři ampule krve, ale stárne a ztrácí

sílu. Musím je prodat a odjet do Baton Rouge pro další. Je tu

upír! Jestli mě chytí s jejich krví, je se mnou ámen. Tohle je

vážně zapadlá díra. Hned jak to půjde, vypadnu do města.

Byla to pijavice a živila se vysáváním upíří krve. Možná ji

ale jen prodávala. Tato krev byla tou nejsilnější drogou, jaká

se dala sehnat na černém trhu, ale její vlastníci se jí

nevzdávali dobrovolně. Vysávání upíří krve patřilo mezi

velmi nebezpečné činnosti, a ceny maličkých ampulek

s rudou tekutinou proto šplhaly do závratných výšin.

A co po vydatném průvanu ve své peněžence získal

zákazník? Měl postaráno o mimořádný zážitek, jehož

intenzita závisela na stáří krve − tedy na době, která uplynula

od jejího vysátí −, na upírově věku a na chemických

procesech, které probíhaly v jeho vlastním těle. Po požití upíří

krve má totiž člověk dojem, že na celém světě není nic, co by

nedokázal. Cítí mohutný příval síly a má zbystřené všechny

smysly. Nejvíc však na Američany zabírá lákadlo větší

sexuální přitažlivosti a výkonnosti.

Upíří krev z černého trhu by ale užíval jen hlupák. Její

účinky se totiž vůbec nedají předvídat. Liší se nejen co do

intenzity, ale také co do délky trvání − od dvou týdnů až po

dva měsíce. Někteří lidé mohli i po nepatrném doušku zešílet

− a vraždit. Doslechla jsem se také o prodejcích, kteří svým

důvěřivým zákazníkům dodávali obyčejnou prasečí, nebo

dokonce infikovanou lidskou krev. Ale nejpádnějším

argumentem proti nákupu upíří krve na černém trhu byla

možná pomsta upírů. Ti totiž nenáviděli jak pijavice, které

z nich vysávaly krev a potom s ní obchodovaly, tak jejich

zákazníky, kterým se říkalo násosky. A nikdo by rozhodně

nechtěl na vlastní kůži pocítit upíří hněv.

Ten večer do baru U Merlotta bohužel nezašel po službě

žádný policista a Sam se kdesi proháněl po všech čtyřech.

Terryho jsem na podivnou ženu nechtěla upozorňovat,

protože jsem neměla tušení, jak zareaguje. Musela jsem si s ní

tedy poradit sama.

Nikdy se nesnažím zasahovat do věcí, o nichž jsem se

dozvěděla pouze pomocí svých telepatických schopností.

Kdybych se totiž vložila do každého problému, který

ovlivňoval životy lidí z mého okolí (jako třeba že okresní

úředník defraudoval peníze a jeden policista bral úplatky),

život v Bon Temps by přesahoval moje síly. Přitom jsem tu

byla doma. Téhle vychrtlici jsem však za žádnou cenu

nemínila dovolit, aby v našem baru prodávala svůj jed.

Žena se posadila na prázdnou barovou stoličku a objednala

si u Terryho sklenici piva. Terry se na ni dlouze zadíval. I on

si uvědomil, že se ženou něco není v pořádku.

Vykročila jsem k baru, abych si vyzvedla další

objednávku, a postavila jsem se vedle neznámé ženy. Směsice

pachů, která se z ní linula, naznačovala, že by se neznámá

zákaznice potřebovala vykoupat a že před příchodem do baru

pobývala někde, kde se topilo dřevem. Natáhla jsem k ní

ruku, abych se jí dotkla, protože tělesný kontakt pokaždé

pročistil moje dojmy. Kde má schovanou upíří krev? V kapse

bundy. Výborně!

Bez okolků jsem na ni vylila sklenici s vínem.

„Krucinál!“ vyjekla žena, seskočila ze stoličky a začala si

rukou otírat hrudník. „Vy jste snad dočista levá, ženská!“

„Promiňte,“ odpověděla jsem chvatně, položila podnos na

barový pult a krátce se zadívala Terrymu do očí. „Hodím na

to trochu sody.“ Ihned jsem jí stáhla bundu z ramen, aniž jsem

ji požádala o dovolení. Než si žena stačila uvědomit, o co se

snažím, a pokusila se mi v tom zabránit, držela jsem její

bundu pevně v rukou. Hned nato jsem ji bleskově hodila přes

pult Terrymu. „Posypal bys ji sodou, prosím?“ řekla jsem mu.

„Ale ať se jí nerozmočí věci v kapsách.“ Něco podobného

jsem už jednou udělala. Dnes jsem měla štěstí, že je venku

taková zima, protože jinak by měla všechny poklady

v kapsách džínsů. A na to by už moje vynalézavost nestačila.

Pod bundou měla žena staré tričko s logem fotbalového

týmu Dallas Cowboys. V tu chvíli se roztřásla jako osika,

takže mě okamžitě napadlo, jestli neužívá i nějaké obyčejnější

drogy. Terry mezitím rozmáchle nasypal na skvrnu od vína

sodu. Na moji radu také prohledal kapsy. Znechuceně sklopil

oči k dlani a s hlasitým prásknutím hodil ampulky do

odpadkového koše za barem. Zbytek věcí nastrkal zpátky do

kapes.

Žena otevřela ústa a už už se chystala vykřiknout, ale vtom

jí došlo, že se nesmí prozradit. Terry ji probodával pohledem

ve snaze naznačit jí, aby mlčela. Lidé kolem nás celý výjev se

zájmem pozorovali. Tušili, že se cosi děje, ale nic bližšího

nevěděli. Všechno se odehrálo velice rychle. Když si byl

Terry jistý, že cizinka zůstane zticha, podal mi její bundu.

Podržela jsem ji ženě tak, aby mohla zasunout ruce do

rukávů, a Terry jí adresoval vážné varování: „Opovažte se

sem ještě někdy přijít!“

Jestli budeme hosty i nadále takhle vyhazovat, moc jich

nám tu nezůstane.

„Ty křupanskej hajzle!“ vyjela na něj žena zostra. Lidé

kolem nás jako na povel zalapali po dechu. (Terry byl totiž

skoro stejně nepředvídatelný jako tahle násoska.)

„Nadávejte mi, jak je libo,“ odpověděl. „Od vás mě

nemůže nic urazit. Radši se odsud držte dál.“ Po jeho slovech

jsem úlevou vydechla.

Žena se začala prodírat davem hostů ke dveřím. Všichni ji

provázeli pohledem, dokonce i Mickey. Ten si během

dramatické scénky pohrával s jakýmsi přístrojem, který držel

v ruce. Vypadalo to jako mobilní telefon s fotoaparátem.

Uvažovala jsem, komu asi posílá její fotku, a napadlo mě,

jestli se ta žena vůbec dostane domů živá.

Terry se záměrně nevyptával, jak se mi podařilo zjistit, že

cizinka má v kapsách něco nedovoleného. To mi na

obyvatelích Bon Temps připadalo také zvláštní. Po celém

městečku o mně odjakživa kolovaly klepy, a to už od chvíle,

kdy se mě rodiče snažili přivést k rozumu. Přestože místní

starousedlíci měli přímo pod nosem všechny možné důkazy

mých neobvyklých schopností, raději na mě pohlíželi jako na

potrhlou hlupačku a odmítali si přiznat, že umím něco navíc.

A já si samozřejmě dávala pozor, abych je svými

telepatickými schopnostmi neobtěžovala. Neodvažovala jsem

se o nich ani ceknout.

Terry se ale musel vyrovnávat s vlastními démony.

Přežíval z jakéhosi důchodu, který dostával od vlády, a každé

ráno uklízel bar U Merlotta a několik dalších podniků. Třikrát

nebo čtyřikrát do měsíce tu zaskakoval za Sama. Zbytek času

trávil po svém a nikdo netušil, co tou dobou dělá. Jednání

s lidmi Terryho vyčerpávalo a šichty jako ta dnešní mu na

zdraví nepřidávaly.

Ještě že měl nazítří večer volno, protože tehdy se U

Merlotta strhla příšerná mela.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvě