15. kapitola

Napsal Jinny (») 15. 7. 2011 v kategorii Pravá krev - Mrtví pro svět, přečteno: 1586×

Jason ze sebe vykřesal tolik sil, aby se mohl vestoje osprchovat. Podle něj to byla ta nejlepší očista, jakou kdy zažil. Když byl zase bez poskvrnky a voněl stejně jako všechny osvěžující drobnosti v koupelně, cudně se zabalil do velké osušky a já mu ošetřila rány po kousnutích neosporinem. Spotřebovala jsem k tomu celou tubu. Rány se mu naštěstí odjakživa dobře hojily. Zotavování jsem se mu snažila zpříjemnit všelijakými maličkostmi. Dal si horkou čokoládu a trochu ovesné kaše (připadalo mi to divné, ale Felton ho prý celou dobu krmil skoro syrovým masem) a potom si oblékl kalhoty od pyžama, které mi doma zůstalo po Ericovi (byly mu sice trochu velké, ale nešlo o nic, co by se nedalo napravit stažením gumy v pase), a volné tričko, ve kterém jsem se před dvěma lety zúčastnila charitativního Běhu pro život. Neustále ho osahával, jako kdyby se všeho toho obyčejného oblečení nemohl nabažit.

Zdálo se, že se chce ze všeho nejvíc zahřát a také vyspat. Uložila jsem ho do svého bývalého pokoje. Na okamžik jsem se zastavila u přístěnku, který se Eric neobtěžoval zavřít, věnovala Jasonovi zkroušený pohled a popřála mu dobrou noc. Jason mě poprosil, jestli bych nemohla na chodbě rozsvítit a nechat pootevřené dveře. Stálo ho to spoustu sebezapření, a tak jsem ho bez okolků poslechla.

Sam mezitím seděl v kuchyni a upíjel z hrnku horký čaj. Chvíli sledoval páru, která z něj stoupala, a potom ke mně s úsměvem zvedl oči. „Jak mu je?“

Svezla jsem se na svoje místo za stolem. „Líp, než bych čekala,“ odpověděla jsem. „Když si pomyslím, že byl celou tu dobu zavřený v kůlně bez topení a Felton ho každý den chodil pokousat…“

„Zajímalo by mě, jak dlouho si ho tam chtěl nechat.“

„Asi až do úplňku. Tehdy by zjistil, jestli jeho snažení přineslo kýžený výsledek.“ Trochu se mi z toho zvedal žaludek.

„Podíval jsem se do kalendáře. Ještě mu zbývají dva týdny.“

„Fajn. Musíme mu dopřát dost času, aby nabral dost sil, než ho postavíme před další problém.“ Podepřela jsem si dlaň rukou. „Musím zavolat na policii.“

„Abys jim oznámila, že můžou přestat hledat?“

„Jo.“

„Už víš, co jim řekneš? Jasona žádné možné vysvětlení nenapadlo?“

„Co třeba něco v tom smyslu, že ho uneslo několik mužů z rodiny nějaké dívky?“ Vlastně to nebylo příliš daleko od pravdy.

„Určitě budou chtít vědět, kde ho drželi. Pokud bude tvrdit, že se mu podařilo uprchnout vlastními silami, bude je zajímat jak. A rozhodně usoudí, že před nimi ještě spoustu věcí tají.“

Napadlo mě, jestli mi vůbec ještě zbývají nějaké síly na přemýšlení. Se skelným výrazem v očích jsem se zadívala na desku stolu. Stál na ní důvěrně známý držák na ubrousky, který babička koupila na řemeslnickém trhu, slánka a pepřenka ve tvaru kohouta a slepice. Náhle jsem si všimla, že pod slánkou je zasunutý nějaký lístek.

Byl to šek na padesát tisíc dolarů s podpisem Erica Northmana. Nejenže mi zaplatil, ale zároveň mi dal to největší spropitné za celou mou kariéru servírky.

„Och!“ vydechla jsem tiše. „Och, páni!“ Chvíli jsem na šek jen mlčky ohromeně zírala, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak. Potom jsem ho podala Samovi.

„No tohle! Odměna za to, že sis Erica vzala k sobě?“ zeptal se Sam, zvedl ke mně oči a já přikývla. „Co s tím podnikneš?“

„Hned zítra si ho nechám v bance proplatit.“

Sam se usmál. „Měl jsem na mysli dlouhodobější plány.“

„Uleví se mi. Už jenom proto, že ty peníze mám. Nebudu si…“ Do očí mi vhrkly slzy a zároveň mě zaplavily rozpaky. Už zase. K čertu! „Nebudu si muset pořád kvůli něčemu dělat starosti.“

„Vím, že poslední dobou toho na tebe bylo dost.“ Přikývla jsem a Sam stiskl rty. „Mohla bys…,“ začal, ale zbytek věty nechal viset ve vzduchu.

„Díky, ale to bych nemohla udělat,“ odpověděla jsem rozhodně. „Podle babičky je to ta nejsnazší cesta, jak ztratit přátele.“

„Mohla bys prodat pozemek, koupit si dům ve městě, navázat vztah se sousedy,“ vyhrkl Sam, jako by to měl na jazyku už několik posledních měsíců.

„Odejít z domu?“ Už sto padesát let v něm nepřetržitě žije alespoň jeden příslušník mojí rodiny. To samozřejmě ještě neznamená, že jde o nějaké posvátné místo. Navíc už prošel několika přestavbami a rekonstrukcemi. Představila jsem si život v malém moderním domku s rovnými podlahami, pohodlnými koupelnami a praktickou kuchyní se spoustou zásuvek. Žádný ohřívač na vodu trčící do místnosti. Kvalitní izolace v podkroví. Krytá garáž!

Z té představy se mi zatočila hlava. Musela jsem polknout. „Zvážím to,“ řekla jsem. Připadalo mi nepatřičné jen na to pomyslet. „Ale teď mám v hlavě úplně prázdno. Budu mít dost práce s tím, abych přežila zítřek.“

Na mysli mi vytanuly ty dlouhé hodiny, které policisté strávili pátráním po Jasonovi, a přepadla mě taková únava, že jsem ani neměla chuť začít vymýšlet nějaké věrohodné vysvětlení, které bych jim mohla předložit.

„Musíš se jít vyspat,“ rozhodl Sam moudře.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. „Díky, Same. Mockrát ti děkuju.“ Potom jsme vstali od stolu a já ho objala. Zůstala jsem v jeho náručí o trochu déle, než jsem původně zamýšlela, protože mi v něm bylo nečekaně příjemně. „Dobrou noc,“ dodala jsem. „A zpátky jeď prosím opatrně.“ Na okamžik jsem se zamyslela, jestli bych mu neměla nabídnout, aby přespal nahoře. Jenže v horním patře jsem nezapínala topení, takže tam teď bude hrozná zima. Navíc bych mu musela připravit postel. Krátká cesta domů autem pro něj bude pohodlnější, dokonce i ve vánici.

„Pojedu,“ odpověděl a propustil mě ze svého sevření. „Ráno mi zavolej.“

„Ještě jednou díky.“

„Díků jsem už slyšel dost,“ prohodil Sam. Eric předtím přibil přední dveře několika hřebíky, aby se neotevíraly, a já si zatím mohla sehnat nový zámek. Zamkla jsem za Samem zadní dveře a napnula všechny síly, abych si vyčistila zuby a převlékla se do noční košile. Potom jsem si vlezla do postele.

Nazítří ráno jsem ze všeho nejdřív zkontrolovala Jasona. Dosud tvrdě spal. Teprve denní světlo mi odhalilo plný rozsah zranění, která v zajetí utržil. Na tvářích mu rašilo strniště a vypadal, jako kdyby náhle zestárnul. Na několika místech měl modřiny, a to jsem mu zatím viděla jen tvář a ruce. Posadila jsem se k němu a zadívala se na něj. V tu chvíli se Jason probudil. Bez hnutí zakoulel očima a rozhlédl se po pokoji. Nakonec se jeho pohled zastavil na mně.

„Takže se mi to nezdálo,“ řekl ochraptěle. „Ty a Sam jste pro mě přijeli a zachránili mě. Vysvobodili jste mě. Ten netvor mě pustil.“

„Ano.“

„Co všechno se tady seběhlo za tu dobu, co jsem byl pryč?“ zeptal se po chvíli. „Počkej, ještě než začneš, můžu si skočit na záchod a udělat si kafe?“

Líbilo se mi, že mě prosí a nic mi nerozkazuje (rozkazování k Jasonovi prostě patřilo). Ochotně jsem mu to dovolila, a dokonce se nabídla, že kávu udělám sama. Jasonovi zřejmě stačilo, že si během našeho rozhovoru mohl lehnout zpátky do postele i s hrnkem a cukřenkou a pohodlně se opřít o polštář.

Vylíčila jsem mu svůj hovor s Catfishem, pátrání v okolí jeho domu, při kterém asistovala policie a kdy jsme mu obrátili naruby celý dvůr. Také jsem se zmínila, že jsem si půjčila jeho brokovnici od Benelliho. Jason ji chtěl okamžitě vidět.

„Ty jsi z ní střílela!“ vyjel na mě, když si ji prohlédl.

Vrhla jsem na něj nevěřícný pohled.

Jason zaváhal jako první. „Zjevně fungovala, jak má,“ začal nejistě. „Sedíš tu a vypadáš v pohodě.“

„Díky, ale už se mě na to nevyptávej!“ Rozhodla jsem se mlčet.

Jason jen přikývl.

„Teď si musíme vymyslet nějakou historku, kterou předložíme policii.“

„Pravdu jim asi říct nemůžeme.“

„Jasně, Jasone. Prozradíme jim, že v Hotshotu žijí měňavci, kteří se proměňují v pumy. A protože ty jsi s jednou z nich spal, její přítel tě chtěl vtáhnout mezi ně, aby tě už neměla ráda. Proto se každý den měnil v pumu a kousal tě. Dovedeš si to představit?“

V ložnici zavládlo ticho.

„Už vidím, jak by se na to Andy Bellefleur tvářil,“ řekl po chvíli Jason zaraženě. „Pořád ještě nevěří, že nemám prsty v těch loňských vraždách holek. Nejradši by mě prohlásil za cvoka. Catfish by mě musel vyhodit. Pochybuju, že by se mi v blázinci líbilo.“

„Rozhodně bys už neměl tolik příležitostí k randění.“

„Crystal − proboha, je to její vina! Varovala jsi mě před ní, ale já se do ní úplně zbláznil. A najednou zjistím, že je… vždyť víš.“

„U všech všudy, jenom umí měnit podobu, Jasone! Chováš se, jako kdyby to byla nějaká hororová postava z Černé laguny, nebo snad sám Fredy Krueger.“

„Ty toho víš mnohem víc než my, co, Sookie? Už to začínám chápat.“

„Ano, asi ano.“

„Kromě toho, že existují upíři.“

„Přesně tak.“

„Je tu i spousta jiných věcí.“

„Snažila jsem se ti to vysvětlit.“

„Věřil jsem ti, ale nešlo mi to na rozum. Pár lidí, co znám − kromě Crystal −, nejsou tak úplně lidi, že jo?“

„To je pravda.“

„Kolik jich je?“

Dala jsem se do počítání bytostí dvojí podstaty, na které jsem v baru narazila: Sam, Alcide, ta dívka, která před několika týdny objednávala Jasonovi a Hoytovi pití a uměla se proměnit v lišku… „Přinejmenším tři,“ řekla jsem po chvíli.

„Jak jsi tohle všechno zjistila?“

Odpověděla jsem Jasonovi sžíravým pohledem.

„Fajn,“ povzdechl si po dlouhé odmlce. „Radši to nechci vědět.“

„A teď mezi ně patříš i ty,“ dodala jsem vlídně.

„Víš to určitě?“

„Ne. Zjistíme to až za dva týdny,“ odpověděla jsem. „Ale jestli to bude zapotřebí, Calvin ti s tím pomůže.“

„Od nich žádnou pomoc nechci!“ vyjekl Jason. Oči mu plály hněvem a tváře mu vztekem zrudly. To bylo dobré znamení.

„Jinou možnost nemáš,“ namítla jsem a snažila se, aby to nevyznělo příliš autoritativně. „Calvin neměl ani tušení, že tam jsi. Je to milý člověk. Ale je zbytečné o tom teď mluvit. Nejdřív musíme vymyslet, co řekneme policii.“

Alespoň hodinu jsme potom probírali všechny své zážitky a pokoušeli se v nich najít nějaké zrnko pravdy, na které bychom mohli nabalit důvěryhodné vysvětlení.

Nakonec jsem zavolala na policejní stanici. Dispečerku, která měla denní směnu, už zřejmě nebavilo neustále mě poslouchat, ale přesto se ke mně snažila být zdvořilá. „Sookie, zlato, už včera jsem vám řekla, že jakmile o Jasonovi něco zjistíme, zavoláme vám,“ řekla. Mluvila sice chlácholivě, ale z jejího hlasu přesto čišelo potlačované zoufalství.

„Našla jsem ho,“ uťala jsem ji.

„Vy − COŽE?“ Ze sluchátka se ozval tak hlasitý výkřik, že i Jason sebou trhl.

„Našla jsem ho.“

„Hned za vámi někoho pošleme.“

„Dobře,“ odpověděla jsem srdnatě, přestože se ve mně všechno svíralo.

Před příjezdem policie jsem z hlavních dveří prozíravě vytáhla všechny hřebíky, které do nich zatloukl Eric. Nechtěla jsem, aby se mě začali vyptávat, jak se tam ocitly. Jason se na mě sice nechápavě podíval, když mě viděl s kleštěmi v ruce, ale jinak ani nedutal.

„Kde máte auto?“ zeptal se hned po příjezdu Andy Bellefleur.

„U Merlotta.“

„Proč?“

„Nemohla bych to vám i Alceemu vysvětlit zároveň?“ Alcee Beck totiž právě stoupal po schodech k domu. Společně vešli dovnitř, a když na pohovce spatřili Jasona, nehybného a celého ovázaného, úplně zkoprněli. Vůbec nedoufali, že ho ještě někdy uvidí živého, ale to jsem si uvědomila teprve teď.

„Jsem rád, žes to zvládl,“ pronesl Andy a potřásl si s Jasonem rukou. Alcee Beck pak udělal totéž. Potom se posadili − Andy se uvelebil v babiččině rozkládacím křesle a Alcee ve druhém, kde jsem obvykle sedávala já. Na mě zůstalo místo na kraji pohovky u Jasonových nohou. „Ulevilo se nám, že jsi zase mezi živými, Jasone, ale potřebujeme vědět, kde jsi byl a co se ti vůbec stalo.“

„Nemám tušení,“ prohlásil Jason.

Stejné zdůvodnění opakoval i několik následujících hodin.

Žádná historka by nedokázala vysvětlit všechno, co se mu přihodilo: jeho zmizení, chatrný stav, rány po kousnutí ani nečekané objevení. Mohl jim říct jen to, že naposledy si pamatuje ten večer, kdy byl u sebe doma s Crystal. Pak venku zaslechl nějaký divný zvuk, a když se šel podívat, co se děje, něco ho uhodilo do hlavy. Potom se mu zatmělo před očima a k vědomí přišel až ve chvíli, kdy ho kdosi včera večer vyhodil z auta na dvůr před mým domem. Sam mě odvezl z práce domů a já tam Jasona našla ležet. Nechala jsem se odvézt, protože jsem se bála jet autem v takové chumelenici.

Než jsme jim podali tohle vysvětlení, samozřejmě jsme se domluvili se Samem. Ten nakonec zdráhavě souhlasil, že s ničím lepším se vytasit nemůžeme. Věděla jsem, že Sam stejně jako já nerad lže, ale tohohle kostlivce jsme ve skříni zkrátka museli udržet.

Na našem vysvětlení byla nejkrásnější jeho jednoduchost. Pokud Jason odolá pokušení pustit si někdy pusu na špacír, všechno dopadne dobře. Určitě to pro něj bude těžké, protože Jason je mluvka a rád se vychloubá. Dokud jsem seděla vedle něj a připomínala mu svou přítomností, co všechno se může semlít, držel se docela na uzdě. Potom jsem ale musela vstát, abych mu donesla další hrnek kávy − policisté už další nechtěli − a když jsem se vracela, zaslechla jsem ho, jak říká, že si vybavuje nějakou studenou tmavou místnost. V té chvíli jsem ho probodla pohledem a Jason dodal: „Ale mám to v hlavě tak pomíchané, že jsem si to třeba jenom představoval.“

Andy přeletěl pohledem z Jasona na mě a zase nazpět. Bylo mi jasné, že v něm všechno vře vzteky. „Já vás dva prostě nechápu,“ zavrčel. „Vím, že jste o něj měla strach, Sookie. To je pravda, že?“

„Ano, jsem moc ráda, že je zpátky,“ odpověděla jsem a poplácala Jasona po noze schované pod dekou.

„Ať už jsi byl kdekoliv, Jasone, určitě se ti tam nelíbilo, co? Zmeškal jsi práci, vysál z našeho rozpočtu tisíce dolarů, které jsme vynaložili na pátrání po tobě, a navíc jsi spoustě lidí obrátil život naruby. A teď nám tu lžeš!“ Ta poslední slova Andy téměř zařval. „A ten samý večer, kdy ses tu objevil, zavolal policii ve Shreveportu ten ztracený upír, který visí na všech plakátech. Prý se taky vzpamatovává ze ztráty paměti! Ve Shreveportu navíc vypukl nějaký požár a našli jsme spoustu těl! A ty mi tady tvrdíš, že mezi tím není žádná souvislost!“

Jason se na mě podíval s otevřenou pusou a já jeho pohled mlčky opětovala. Mezi Ericem a Jasonem skutečně nebyla žádná souvislost. Vůbec mě nenapadlo, jaký to na celou situaci vrhne dojem.

„Co je to za upíra?“ zeptal se Jason tak přesvědčivě, že jsem mu to i já sama téměř uvěřila.

„Jdeme, Alcee!“ oznámil Andy a zaklapl notes. Potom si se stejnou rázností zasunul do kapsy propisovací tužku. Docela mě překvapilo, že si do ní nepropíchl díru. „Tenhle mizera nám pravdu nevyklopí.“

„Proč myslíte, že bych vám ji neřekl, kdybych ji znal?“ ohradil se Jason. „Myslíte, že bych si nechtěl podat toho blázna, který mi tohle způsobil?“ Jeho slova vyzněla naprosto důvěryhodně, protože mluvil pravdu. Oba detektivy, zvlášť Alceeho Becka, tím naprosto vyvedl z míry. Ale když odcházeli, bylo na nich vidět, že je naše vysvětlení neuspokojilo. Bylo mi jich líto, ale jinak to prostě nešlo.

Krátce po jejich odchodu se u mě zastavila Arlene a zavezla mě k baru, abych si mohla odvézt auto. Byla ráda, že Jasona zase vidí, a vřele ho objala. „Pěkně jsi svoji sestru vyděsil, ty neřáde!“ obořila se na něj žertem. „Jen se opovaž ještě někdy jí takhle nahnat strach.“

„Budu se snažit,“ odpověděl Jason a nasadil přitom svůj někdejší rošťácký úsměv. „Je to moje hodná sestřička.“

„Jen kdyby pánbůh dal,“ poznamenala jsem trochu nevrle. „Až si vyzvednu auto, můžu tě odvézt domů, brácho.“

Do Jasonových očí se vloudil strach. Samota se mu odjakživa zajídala a po spoustě hodin, které musel strávit ve studené kůlně, se s ní bude vyrovnávat ještě hůř.

„Jakmile se všechny holky v Bon Temps dozvěděly, že ses vrátil, určitě se pustily do vaření. Dveře se u tebe určitě netrhnou, uvidíš,“ prohodila Arlene a Jasonův obličej se při té poznámce zřetelně rozjasnil. „Zvlášť když jsem jim řekla, že ani nemůžeš vstát z postele.“

„Díky, Arlene,“ odpověděl Jason, jako by to byl opět můj starý dobrý bratr.

Cestou do města jsem Arlene poděkovala i já. „Jsem ti moc vděčná, že jsi Jasona rozveselila. Nevím, co všechno vytrpěl, ale řekla bych, že se z toho bude ještě dlouho vzpamatovávat.“

„Zlato, o Jasona si nedělej starosti! Ten přežije všechno. Ani nevím, proč se nepřihlásil do televize.“

Představa, že by se jedna z epizod soutěže Trosečník odehrávala v Bon Temps, nás pobavila natolik, že jsme se jí smáli celou cestu do města.

„Kdyby tu začali natáčet Trosečníka, Bon Temps, ty stopy pumy a kanci v lese by jim to určitě zpříjemnili,“ poznamenala Arlene. „A já s Tackem bychom se jen pohodlně uvelebili a smáli se jim.“

Tím mi poskytla záminku, abych si ji začala kvůli Tackovi dobírat, což Arlene docela bavilo. Povedlo se jí rozveselit mě, stejně jako předtím pobavila i Jasona. V tom byla Arlene opravdu dobrá. Když jsme dorazily do baru, dala jsem se do řeči se Samem. Andy s Alceem se tu už zastavili, aby si ověřili, jestli se jeho výpověď bude shodovat s mým líčením událostí.

Moje další díky Sam rázně uťal.

Odvezla jsem Jasona domů, přestože mi naznačoval, že by u mě rád zůstal ještě aspoň jednu noc. Vzala jsem s sebou i jeho brokovnici a poprosila ho, aby ji vyčistil. Jason mi slíbil, že to udělá, ale zadíval se na mě pohledem, z něhož jsem vyčetla jasnou otázku − proč jsem tu zbraň použila. Nahlas ji ale nevyslovil. Také on se během posledních dní naučil několik věcí.

Opět mě čekala večerní směna, takže mi před odchodem z domova zbývalo ještě dost času. Cestou domů jsem neviděla žádné prchající muže a celé dvě hodiny mě nikdo nenavštívil ani mi nezatelefonoval kvůli nějakému problému. Stačila jsem ještě převléknout dvě postele, vyprat povlečení, zamést podlahu v kuchyni a dát do pořádku skříň ve zdi, pod kterou se skrýval temný prostor, kam nepronikalo slunce. Teprve potom se ozvalo zaklepání na dveře.

Ihned mi bylo jasné, kdo to je. Venku se už setmělo, a když jsem otevřela, spatřila jsem na verandě Erica.

Ustaraně ke mně sklonil hlavu. „Mám problém,“ oznámil mi bez okolků.

„A já musím všeho nechat, abych vám s ním pomohla,“ odsekla jsem útočně.

Eric udiveně pozvedl obočí. „Budu slušný a zeptám se, jestli můžu jít dál.“ Předtím jsem jeho pozvání nezrušila. Eric ale nechtěl jen tak napochodovat dovnitř, jako by se nechumelilo. To od něj bylo ohleduplné.

„Ano, můžete,“ odpověděla jsem a ustoupila mu z cesty.

„Hallow je mrtvá. Předtím byla zřejmě nucena zrušit to kouzlo, které na mě seslala.“

„Pam odvedla svou práci dobře.“

Eric přikývl. „Mohla zůstat naživu buď Hallow, nebo já,“ prohodil. „Sebe mám ale radši.“

„Proč si vybrala právě Shreveport?“

„Její rodiče tu skončili ve vězení. Také to byli čarodějové, ale zapletli se do několika podvodů a pomocí kouzel se snažili své oběti přesvědčit, že jim nijak neuškodili. Ve Shreveportu je ale potkala smůla. Hallow chtěla dostat rodiče na svobodu, ale místní nadpřirozené bytosti jí odmítly pomoct. Její matku pak ve vězení zabila nějaká kněžka woodoo a otce zavraždili nožem během nějaké rvačky ve vězeňské koupelně.“

„Už chápu, proč měla spadeno na všechny nadpřirozené bytosti ve Shreveportu.“

„Prý jsem u vás strávil několik nocí,“ změnil Eric téma hovoru.

„Ano,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se tvářit, že mě zajímá, co má na srdci.

„Nikdy jsme během té doby…“

Ani jsem nepředstírala, že ho nechápu.

„Připadá vám, že je to pravda, Ericu?“ zeptala jsem se.

Eric se ani neposadil. Přistoupil ke mně a zadíval se na mě, jako kdyby svým pronikavým pohledem mohl odhalit pravdu. V té chvíli by bylo tak snadné udělat jediný krok kupředu a ocitnout se těsně u něj!

„Nevím,“ prohlásil po chvíli Eric. „A docela mě to trápí.“

Usmála jsem se na něj. „Jste rád, že se můžete vrátit k práci?“

„Ano. Ale Pam v mé nepřítomnosti všechno zvládla. Musím poslat do nemocnice spoustu květin. Belindě a ještě jedné ženě dvojí podstaty. Jmenuje se Maria-Comet nebo tak nějak podobně.“

„Maria-Star Cooperová. Mně jste ale žádné neposlal,“ podotkla jsem kousavě.

„Ne, ale pod slánkou jsem vám nechal něco mnohem výmluvnějšího,“ odpověděl Eric stejným tónem jako já. „Musíte je samozřejmě zdanit. A jak vás znám, určitě necháte část těch peněz bratrovi. Dozvěděl jsem se, že jste ho zachránila.“

„Ano,“ odsekla jsem. Měla jsem pocit, že na Erica každým okamžikem vybuchnu. Měl by odsud rychle zmizet. Vtloukala jsem Jasonovi do hlavy, aby zůstal zticha, a já sama se tím řídit nedokážu! „Co tím chcete říct?“

„Dlouho s nimi nevystačíte.“

Eric si zřejmě neuvědomoval, jakou hodnotu má pro člověka jako já padesát tisíc dolarů. „Míříte tím někam? Je mi jasné, že ano, ale nechápu kam.“

„Proč jsem na rukávu své bundy našel kousek mozku?“

V tu chvíli jsem zbledla jako stěna. To se člověku stává, když cítí, že na něj jdou mdloby. Probrala jsem se až na pohovce. Eric seděl vedle mě.

„Mám dojem, že přede mnou něco tajíte, moje milá Sookie,“ prohlásil, tentokrát už vlídněji.

Téměř mě přemohlo pokušení všechno mu vyklopit.

Potom jsem si ale uvědomila, že by tím Eric nade mnou získal obrovskou moc. Měl by na mě mnohem silnější vliv než dřív. Zjistil by, že jsme spolu spali, já zabila Debbii a on tomu jako jediný svědek přihlížel. Kromě toho, že jsem mu (pravděpodobně) zachránila život, by přišel na to, že já zase dlužím za ten svůj jemu.

„Bylo mi s vámi mnohem příjemněji, když jste si nepamatoval, kdo jste,“ odpověděla jsem a upnula se k té myšlence, abych neřekla nic dalšího.

„To je od vás ošklivé,“ ohradil se Eric. Téměř jsem uvěřila, že jsem se ho skutečně dotkla.

Naštěstí pro mě v té chvíli někdo přišel. Zničehonic se ozvalo rázné zaklepání na dveře a já leknutím povyskočila.

Byla to Amanda, ta zrzka ze Shreveportu, která mě tak urazila a potom se mi omluvila. „Dneska jsem tu oficiálně,“ začala, „takže se budu chovat zdvořile.“

To by mě docela potěšilo.

Kývla hlavou na Erica a prohodila: „To je dobře, že jste zase v pořádku, upíre.“ V jejím hlase nebyla ani stopa po soucitu, takže mi okamžitě došlo, že vztahy mezi upíry a měňavci ve Shreveportu se vrátily do vyježděných kolejí.

„Taky vás ráda vidím, Amando,“ poznamenala jsem.

„Jasně,“ odpověděla zcela bez zájmu. „Hledáme několik měňavců z Jacksonu, slečno Stackhouseová.“

Och, to ne! „Vážně? Co kdybyste se posadila? Eric byl právě na odchodu.“

„Ne, rád tu zůstanu a vyslechnu si, na co se nás chce Amanda zeptat,“ prohlásil Eric se zářivým úsměvem.

Amanda zvedla obočí a střelila po mně pohledem.

Nemohla jsem s tím nic dělat.

„Jistě, klidně tu zůstaňte,“ řekla jsem Ericovi. „Oba se posaďte. Nemám ale moc času, za chvíli musím bohužel do práce.“

„Takže půjdu rovnou k věci,“ rozhodla se Amanda. „Jde o tu ženu, se kterou se Alcide rozešel − je z Jacksonu a nosí takový podivný účes.“

Přikývla jsem, abych dala Amandě na srozuměnou, že vím, o koho jde. Ericův nechápavý pohled mě potěšil. Za chvíli mu ale svitne.

„Debbie,“ vybavila si její jméno Amanda. „Debbie Peltová.“

Eric vytřeštil oči. Tohle jméno znal. Potom se ale usmál.

„Alcide jí dal košem?“ zeptal se.

„Vždyť jste je při tom viděl!“ odsekla Amanda. „Och, počkat, já zapomněla. Tehdy jste byl zakletý.“

Na Amandě bylo vidět, jak si to užívá.

„To je jedno. Debbie se nevrátila do Jacksonu a její rodina se o ni bojí. Dozvěděli se totiž, že ji Alcide zapudil, a teď mají strach, že se jí něco stalo.“

„Proč myslíte, že by se zrovna mně svěřovala, kam má namířeno?“

Amanda se ušklíbla. „No, spíš bych čekala, že by radši spolkla hrst střepů, než aby na vás promluvila. Musíme se ale zeptat všech, kdo u toho byli.“

Takže šlo jen o rutinní kontrolu. Nepovažovali mě za podezřelou, takže jsem se mohla uklidnit. Eric to vycítil. Napila jsem se jeho krve, takže dokázal odhadnout spoustu věcí. Najednou vstal a zmizel do kuchyně. Netušila jsem, co má v úmyslu.

„Od toho večera jsem ji neviděla,“ odpověděla jsem. Byla to pravda, protože jsem neupřesnila konkrétní čas, o kterém mluvím. „Nemám ponětí, kde by mohla být.“ V tomto směru jsem mluvila čistou pravdou.

„Po tom, co Debbie odjela z bojiště, ji prý nikdo neviděl. Vzala si svoje vlastní auto,“ pokračovala Amanda.

Eric se vrátil do obývacího pokoje. Zaletěla jsem k němu pohledem plným obav z toho, co chystá.

„Někdo její auto našel?“ zeptal se.

Nevěděl, že právě on je schoval.

„Ne, nezůstal po něm ani chlup,“ odpověděla Amanda. Ještě nikdy jsem nic takového ve spojení s autem neslyšela. „Určitě se jen někam zašila, aby si vybila vztek a přenesla se přes svoje ponížení. Když vás někdo zapudí, je to hrozné. Taková slova jsem naposledy slyšela před několika lety.“

„A rodina téhle možnosti nevěří? Nechtějí si připustit, že třeba jen odjela, aby si, ehm, popřemýšlela?“

„Bojí se, že si něco udělala,“ odfrkla Amanda a vyměnila si se mnou pohled, z něhož bylo zřejmé, že Debbie by sebevraždu nikdy nespáchala. „Takovou radost by nám neudělala,“ prohlásila nakonec hlasitě, protože já toho nebyla schopná.

„Co si o tom myslí Alcide?“ zeptala jsem se váhavě.

„K pátrání se připojit nemůže,“ řekla Amanda, „protože ji zapudil právě on. Předstírá, že je mu to jedno. Ale všimla jsem si, že za ním chodí plukovník a informuje ho, jak jsme pokročili s pátráním. Jenže my jí nejsme ani o píď blíž,“ prohlásila Amanda a vstala. Doprovodila jsem ji ke dveřím. „Poslední dobou se tu ztratilo docela dost lidí,“ poznamenala. „Ale zaslechla jsem, že jste konečně našla bratra. A Eric se už zase chová normálně, jak je vidět,“ dodala a střelila po Ericovi pohledem, kterým jako by mu naznačovala, jak se jí jeho normální chování zajídá. „Teď se zase ztratila Debbie, ale třeba se někde ukáže. Omlouvám se, že jsem obtěžovala.“

„To je v pořádku. Hodně štěstí!“ rozloučila jsem se s ní, přestože to za dané situace nebylo k ničemu. Když se za Amandou zavřely dveře, ze všeho nejradši bych okamžitě utekla z domu, nasedla do auta a vyrazila do práce.

Přinutila jsem se otočit hlavu a všimla jsem si, že Eric mezitím vstal.

„Už jdete?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit leknutí a zároveň úlevu.

„Ano, říkala jste, že musíte do práce,“ klidně odpověděl Eric.

„To je pravda.“

„Měla byste si vzít tu lehkou bundu, i když je do dnešního počasí příliš tenká. Ta teplá je totiž v příšerném stavu.“

Nechala jsem ji vymáchat v pračce ve studené vodě, ale zřejmě jsem si pořádně nezkontrolovala, jestli z ní pustily všechny skvrny. Tak tam se Eric poděl! Hledal mou bundu. Určitě ji našel na zadní verandě a důkladně si ji prohlédl.

„Vlastně,“ pokračoval Eric cestou ke dveřím, „na vašem místě bych ji vyhodil. Nebo ji spálil.“

Potom odešel a nesmírně tiše za sebou zavřel dveře.

Byla jsem si jistá, jako že se jmenuji Sookie, že mi zítra pošle novou bundu. Bude honosně zabalená v krabici a ovázaná širokou stuhou s velkou mašlí. Vybere mi správnou velikost, nejlepší značku a co nejteplejší materiál.

Byla vínová jako brusinky, měla odepínatelnou podšívku i kapuci a knoflíky z želvoviny.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedna