7. kapitola

Když jsem se ráno probudila, venku svítilo slunce. Ležela jsem v posteli s pocitem spokojené prázdnoty. Všechno mě bolelo, ale tak nějak příjemně. Utržila jsem pár modřin, ale nebyly na viditelných místech. A stopy po špičácích, které by mě prozradily (ha ha ha), jsem už neměla na krku jako kdysi. Žádný zběžný pozorovatel by mi nemohl vyčíst, že jsem si užívala s upírem, a ke gynekologovi − jedinému člověku, který by měl důvod prozkoumat postiženou oblast − jsem objednaná nebyla.

Potřebovala jsem si dát další sprchu, takže jsem vstala z postele a dopotácela se do koupelny. Nechali jsme v ní dost slušný nepořádek. Všude se válely ručníky a polovina závěsu byla vytržená z plastových kroužků (kdy se tohle, proboha, stalo?), ale nebylo mi zatěžko dát všechno do pořádku. Když jsem znovu věšela závěs, usmívala jsem se a moje duše si prozpěvovala.

Jakmile se mi po zádech rozlil proud teplé vody, napadlo mě, že jsem zřejmě nesmírně nenáročná, když mi ke štěstí stačí tak málo − pouze jediná noc s mrtvým chlapíkem. Můj pocit štěstí však nepramenil pouze z nevšedního sexu (i když na některé okamžiky nezapomenu až do nejdelší smrti), ale z Ericovy společnosti. Z pocitu, že mám vedle sebe blízkého člověka.

Klidně si o mně myslete, že nejsem schopná vymanit se z vyježděných kolejí. Strávila jsem noc s mužem, který mi zalichotil, že jsem krásná, s mužem, jemuž se mnou bylo dobře a jenž mě dokázal uspokojit. Dotýkal se mě, objímal mě a smál se se mnou. Nevystavovali jsme se nebezpečí, že kvůli svému potěšení zplodíme dítě, protože upíři toho prostě nejsou schopní. Nikomu jsem nebyla nevěrná (i když připouštím, že při pomyšlení na Billa mě několikrát bodlo u srdce), a Eric také ne. Nikomu jsme tím neublížili.

Ale při čištění zubů jsem pak musela alespoň ve skrytu duše uznat, že ctihodný otec Fullerwilder by s mými názory rozhodně nesouhlasil.

Což je jedno, protože s tím za ním stejně nepoběžím. Tohle zůstane jen mezi Bohem a mnou. Usoudila jsem, že když mě Bůh obdařil tou nešťastnou schopností číst cizí myšlenky, mohl zase trochu přimhouřit oči, pokud jde o sex.

Některé věci mě samozřejmě tížily. Samozřejmě bych se moc ráda vdala a měla děti. Byla bych věrná až za hrob. A taky bych byla skvělá matka. Jenomže normálního mužského bych si vzít nemohla, protože bych pokaždé poznala, kdy mi lže a kdy se na mě zlobí, a nezůstala by mi utajená ani jediná jeho myšlenka. Nezvládla jsem dokonce ani normální chození s obyčejným klukem. Upíři se navíc právoplatně ženit nemohou − alespoň zatím −, a i tak mě stejně žádný z nich o ruku nepožádal, jak jsem musela popravdě uznat, když jsem poněkud zhurta házela použité ručníky do koše na špinavé prádlo. Možná bych vydržela dlouhodobý vztah s vlkodlakem nebo měňavcem, protože v jejich myšlenkách jsem nedokázala číst tak jasně a zřetelně jako v hlavách lidí. Jenomže kde najít nějakého vlkodlaka, který by o mě měl zájem?

Raději bych si měla užívat, co mám právě teď − něco, co mi vyhovuje. Mám úchvatného upíra, který dočasně ztratil paměť a spolu s ní i část své osobnosti − upíra, který potřebuje utěšit a uklidnit stejně jako já.

Ericovi je se mnou dobře z mnoha důvodů, říkala jsem si, když jsem si nasazovala náušnice. Všimla jsem si, že po několika dnech, kdy ztratil paměť a nevzpomínal si, že má nějaký majetek i vlastní podřízené, a vůbec si neuvědomoval své vlastní já, teprve včera získal pocit, že mu něco patří − já. Jeho milenka.

Přestože jsem stála před zrcadlem, svůj obraz jsem vůbec nevnímala. Jenom jsem cítila, že právě teď patřím do světa, který Eric považuje za své hájemství.

Neměla bych ho zklamat.

Můj prvotní pocit „uvolněného štěstí“ se postupně změnil „v provinilé chmurné odhodlání“, takže jsem uvítala, když zazvonil telefon. Na displeji se mi objevilo číslo a jméno volajícího, takže jsem zjistila, že mi volá Sam, a to z baru, ne ze svého obytného přívěsu.

„Sookie?“

„Ahoj, Same!“

„S tím Jasonem mě to mrzí. Víš něco nového?“

„Ne. Jakmile jsem se probudila, volala jsem do šerifovy kanceláře a mluvila s dispečerkou. Slíbila mi, že mi Alcee Beck zavolá, jakmile se něco dozví. Jenomže přesně tohle mi slíbila už dvacetkrát − vždycky když jsem tam zavolala.“

„Nepotřebuješ volno? Nemám za tebe dneska sehnat náhradu?“

„Ne, radši budu pobíhat v práci, než abych seděla doma. Všichni vědí, kde mě seženou, pokud mi budou chtít něco říct.“

„Víš to určitě?“

„Ano, ale stejně ti děkuju za tu nabídku.“

„Kdybych ti mohl nějak pomoct, ozvi se.“

„Něco mě napadá.“

„Tak ven s tím!“

„Pamatuješ se na to děvče, se kterým byl Jason na té novoroční oslavě v baru? Patřila k měňavcům.“

Sam se zamyslel. „Ano,“ přisvědčil po chvíli váhavě. „Byla to jedna z Norrisovic děvčat. Bydlí v Hotshotu.“

„Hoyt tvrdil totéž.“

„Na lidi z Hotshotu si musíš dávat pozor, Sookie. Jsou to starousedlíci. S rodovým zatížením.“

Dost dobře jsem nechápala, co mi tím chce naznačit. „Nemohl bys mi to říct na rovinu? Nejsem dnes ve stavu, kdy bych chápala nějaké jemné narážky.“

„Teď nemůžu.“

„Ach, ty nejsi sám?“

„Ne. Je tady ten mládenec, co nám vozí zákusky. Hlavně buď opatrná. Jsou skutečně, skutečně jiní.“

Měla jsem dost času, abych ještě před začátkem směny dojela do Hotshotu a nazpět. Navlékla jsem na sebe džíny, jasně červené triko s dlouhými rukávy a starou modrou bundu a obula si tenisky. V telefonním seznamu jsem si našla adresu Crystal Norrisové a pak ji vyhledala na své staré mapě, kterou vydala obchodní komora. Celý život jsem strávila v renardském okrese a domnívala se, že ho dokonale znám, ale Hotshot představoval v mých jinak zevrubných znalostech obrovskou černou díru.

Zamířila jsem na sever, a když jsem dojela ke křižovatce ve tvaru písmene T, odbočila jsem doprava. Minula jsem místní továrnu na zpracování dřeva, která byla největším zaměstnavatelem obyvatel Bon Temps, pak čalounickou dílnu a nakonec projela kolem vodárny. Za ní stál jeden nebo dva obchody s alkoholickými nápoji a na křižovatce obchod s ovocem a zeleninou, kde se prodávaly výpěstky z místních farem. Před ním stál poutač, pootočený směrem k silnici. Zapomněli ho tu zřejmě od léta, protože nabízel CHLAZENÉ PIVO A OBČERSTVENÍ. Znovu jsem odbočila doprava a vydala se na jih.

Čím hlouběji jsem se nořila do okolní přírody, tím horší byla cesta. Žádní silničáři sem zřejmě nezavítali už nejméně půl roku a nikdo neposekal trávu vyrůstající kolem vozovky. Obyvatelé Hotshotu pro mě byli záhadou. Buď neměli žádné zastoupení v okresní radě, nebo si nepřáli, aby k nim někdo jezdil. Silnice se vinula mezi bažinami a občas se svažovala do nízko položeného terénu. Za silných dešťů se tyto úseky určitě ocitají pod vodou. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se tu občas vyskytovali aligátoři.

Nakonec jsem dojela k další křižovatce. Na rozdíl od předcházejícího rozcestí se skromným obchodem jsem tady narazila na cosi, co vypadalo jako nákupní centrum. V okolí stálo rozesetých několik malých obytných domů, asi tak osm nebo devět. Žádných z nich nebyl cihlový, u většiny z nich stálo několik aut a před některými zrezivělé houpačky nebo stojany s obručí od koše na basketbal a na několika příbytcích jsem spatřila talíře satelitních antén. Připadalo mi zvláštní, že všechny domky stojí poměrně daleko od křižovatky a od vozovky. Jako kdyby na křižovatce někdo zarazil do země kolík a opsal jím v terénu kruh. Všechny domy se krčily vně této kružnice, kdežto uvnitř bylo pusto a prázdno.

Ze zkušeností jsem věděla, že obyvatelé takovéto malé obce se ničím neliší od lidí v jiných podobných místech. Někteří z nich jsou chudí, hrdí a dobří. A jiní jsou chudí, zlí a neschopní. Ale všichni se dokonale znali, viděli si do talíře a žádná událost neunikla jejich pozornosti.

Byl mrazivý den a já jsem venku neviděla jediného živáčka, podle nějž bych zjistila, jestli je zdejší komunita černá nebo bílá. Připadalo mi nepravděpodobné, že by tu společně žili zástupci obou ras. Napadlo mě, jestli jsem náhodou špatně neodbočila, ale veškeré pochybnosti mě opustily, když jsem spatřila napodobeninu zelené silniční tabule, kterou si můžete objednat u nějaké firmy s upomínkovými předměty. Byla připevněná na tyči před jedním z domů a stálo na ní HOTSHOT.

Takže jsem tu byla správně. Teď ještě najít dům Crystal Norrisové.

Po chvíli usilovného pátrání jsem na jedné rezavé schránce na dopisy objevila číslo domu a potom další. Vylučovací metodou jsem dospěla k závěru, že Crystal zřejmě žije v následujícím stavení. Dům Norrisových se od všech ostatních poněkud lišil. Vepředu měl malou verandu, na které stála stará houpací židle a dvě zahradní lavičky, a před ním stály dva vozy − Ford Fiesta a nesmírně starý buick.

Když jsem zaparkovala a vystoupila z auta, uvědomila jsem si, co mě na Hotshotu tak zaráží.

Nebyli tu žádní psi.

Ve všech jiných podobných obcích by se proháněl nejméně tucet hafanů a já bych si lámala hlavu, jestli mohu bezpečně vylézt z vozu. Tady se do ticha neozvalo ani jediné zaštěkání.

Přešla jsem přes pozemek před domem, pokrytý ztvrdlým bahnem, a měla jsem pocit, jako kdyby každý můj krok sledovaly neviditelné oči. Otevřela jsem omšelé venkovní síťové dveře, abych mohla zaklepat na ty pevnější dřevěné se třemi skleněnými tabulkami, které se nacházely hned za nimi. Skrz dolní sklo na mě hleděly tmavé zornice.

Dveře se otevřely ve chvíli, kdy mě už dlouhé čekání začalo naplňovat nervozitou.

Jasonova známost z novoroční oslavy dnes působila mnohem méně okázale než tehdy večer. Měla na sobě černé džíny a krémové tričko. Její boty pocházely z obchodu s levným zbožím a čerň jejích krátkých vlasů působila jakoby zaprášeným dojmem. Byla štíhlá, vysoká, a rozhodně nevypadala na pouhých jednadvacet let.

„Crystal Norrisová?“

„Jo?“ Neznělo to nějak nepřátelsky, ale její tón jako kdyby naznačoval, že má dost napilno.

„Jsem Jasonova sestra Sookie.“

„Och, ano? Pojďte dál.“ Ustoupila stranou a já jsem vešla do malého obývacího pokoje. Byl přeplněný nábytkem určeným pro mnohem větší prostory. Stála tam dvě mohutná křesla a dlouhá sedačka, vše potažené tmavohnědou koženkou zdobenou obrovskými zapuštěnými knoflíky potaženými stejným materiálem, a mezi nimi se vzdouvaly polstrované hrbolky. V létě se na ně člověk lepil a v zimě byly kluzké. Kolem knoflíků se zachycovaly drobky a jiná špína.

Podlahu pokrýval umolousaný koberec s temně rudým, žlutým a hnědým vzorem, celý pokrytý vrstvou rozházených hraček. Nad sedací soupravou visel obraz znázorňující poslední večeři Ježíše Krista a ve vzduchu se vznášela příjemná vůně červených fazolí, rýže a kukuřičného chleba.

U dveří do kuchyně sedělo batole a experimentovalo s kostkami lega. Zdálo se mi, že je to chlapec, ale s jistotou jsem to nepoznala. Kombinéza a zelený rolák, které mělo dítě na sobě, mi žádné spolehlivé vodítko neposkytovaly, a jemné hnědé vlasy toho drobečka nebyly ostříhané nakrátko, ale ani je nezdobila mašle.

„To je vaše dítě?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo mile a nenuceně.

„Ne, sestřino,“ odpověděla Crystal a mávla rukou ke křeslu.

„Crystal, přijela jsem sem kvůli… Víte, že je Jason nezvěstný?“

Seděla na kraji pohovky, oči sklopené ke svým drobným dlaním. Jakmile jsem promluvila, upřeně se na mě zadívala. Neřekla jsem jí nic, co by už nevěděla.

„Odkdy?“ zeptala se. Měla příjemný zastřený hlas, který člověka − zejména muže − musel okamžitě upoutat.

„Od prvního ledna. Odešel ode mě a nazítří ráno nepřišel do práce. Na molu za domem se našla krvavá skvrna. Vepředu zůstal zaparkovaný jeho pikap a dveře měl otevřené.“

„Nic o tom nevím,“ vyhrkla okamžitě.

Lhala.

„Kdo vám řekl, že s tím mám něco společného?“ zeptala se mě. Dokázala, že to znělo uštěpačně. „Mám svoje práva. Vůbec se s vámi nemusím bavit.“

Jistě, hovořilo se o tom v ústavním dodatku číslo devětadvacet. Měňavci nemusejí mluvit se Sookií Stackhouseovou.

„Ano, nemusíte,“ přisvědčila jsem, ale najednou se ve mně něco zlomilo. Stiskla špatný knoflík. „Nejsem jako vy. Nemám sestru ani synovce,“ řekla jsem a podívala se na batole s pocitem, že mám pravdu asi tak padesát na padesát. „Nemám matku, nemám otce, nemám nic, vůbec nic, kromě bratra.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Chci zjistit, kde je. A pokud něco víte, radši mi to povězte.“

„Nebo uděláte co?“ Její drobná tvář se zkřivila do zamračeného úšklebku. Ale zajímalo ji, jakou zbraň bych na ni byla připravená vytáhnout. Přinejmenším tohle jsem si dokázala přečíst v její hlavě.

„Jo. Tak co?“ zeptala se poněkud klidnějším tónem.

Zaletěla jsem pohledem ke dveřím, ve kterých se objevil muž kolem čtyřicítky. Měl pečlivě upravený, lehce prošedivělý plnovous a nakrátko ostříhané vlasy. Byl malý, něco kolem sto pětašedesáti centimetrů, ale měl pružnou postavu a svalnaté paže.

„Všechno, co budu muset,“ odpověděla jsem a zadívala se muži zpříma do zvláštních zlatavých očí. Netvářil se nepřátelsky. Spíš zvědavě.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se podobně bezbarvým hlasem.

„Kdo jste?“ Musela jsem zjistit, co je ten muž zač. Nemínila jsem ztrácet čas opakováním svého příběhu člověku, který měl náhodou čas a potřeboval si ho nějak ukrátit. Vzhledem k síle osobnosti, která z něj vyzařovala, a skutečnosti, že se vůči mně neuchýlil k útočnému tónu, bych se vsadila, že je to člověk, který za stojí za rozmluvu.

„Jsem Calvin Norris. Jsem Crystalin strýc.“ Podle toho, co jsem viděla v jeho hlavě, patřil k nějakému druhu měňavců. A jelikož jsem v celé osadě neviděla jediného psa, řekla bych, že tady žijí samí vlkodlaci.

„Pane Norrisi, jsem Sookie Stackhouseová.“ Z jeho výrazu jsem jasně poznala, že jsem v něm vzbudila zájem. „Tady vaše neteř oslavovala příchod nového roku v Merlottově baru s mým bratrem Jasonem. Někdy během následujícího večera a noci Jason zmizel. Chtěla jsem vědět, jestli by mi Crystal nemohla povědět něco, co by mi ho pomohlo najít.“

Calvin Norris se sklonil k batoleti, pohladil je po hlavě a potom přešel k pohovce, na níž se mračila Crystal. Posadil se vedle ní, oběma předloktími se zapřel o stehna a uvolněné ruce svěsil mezi ně. Naklonil se ke Crystal a zadíval se jí do zakaboněného obličeje.

„Je to přirozené, Crystal. To děvče chce zjistit, kam se poděl její bratr. Jestli o tom něco víš, pověz jí to.“

„Proč bych jí měla něco říkat?“ vyštěkla na něj Crystal. „Přijde si sem a snaží se mě zastrašit…“

„Protože je běžným zvykem pomoci někomu, kdo se ocitl v nesnázích. Ty jsi jí zřejmě nevyšla příliš vstříc, viď?“

„Protože jsem ho nepovažovala za nezvěstného. Myslela jsem si, že…“ Když si uvědomila, že ji její jazyk zavádí do problémů, nechala konec věty viset ve vzduchu.

Celé Calvinovo tělo se napružilo. Vůbec nečekal, že Crystal něco ví o Jasonově zmizení. Jenom ji chtěl přimět, aby se ke mně chovala zdvořileji. Přečetla jsem si to v jeho mysli, ale už nic víc. Nedokázala jsem zjistit, jaké pouto je spojuje. Calvin měl nad Crystal určitou moc, to mi bylo zřejmé, ale nevěděla jsem, jak daleko sahá a jakou má povahu. Cítila jsem, že je v tom víc než pouhá příbuzenská autorita. Připadalo mi, jako by ji zcela ovládal. Klidně na sobě mohl mít staré montérky a pracovní boty, klidně mohl vypadat jenom jako místní řemeslník, ale já jsem cítila, že je mnohem víc.

Vůdce smečky, pomyslela jsem si. Ale kdo do ní v tomhle Zapadákově patří? Jenom Crystal? Potom jsem si vybavila Samovo varování ohledně Hotshotu a jeho obyvatel. Všichni v tomhle hnízdě jsou bytosti dvojí podstaty!

Je to možné? Nebyla jsem si úplně jistá, že Calvin Norris je vlkodlak, ale rozhodně jsem věděla, že se neproměňuje v pecen chleba. Téměř s vypětím všech sil jsem v sobě potlačila neodolatelné nutkání naklonit se k němu a položit mu dlaň na předloktí, dotknout se jeho pokožky a co nejsoustředěněji se začíst do jeho myšlenek.

Klidně bych odpřísáhla přinejmenším jednu věc: ani za nic bych se nechtěla ocitnout v Hotshotu během tří nocí kolem úplňku.

„Vy jste ta servírka z baru U Merlotta,“ řekl zadíval se na mě stejně upřeným pohledem jako předtím na Crystal.

„Jsem úplně obyčejná servírka z baru U Merlotta.“

„Jste Samova přítelkyně.“

„Ano,“ přisvědčila jsem opatrně. „Jsem. A taky jsem přítelkyně Alcida Herveauxe. A znám plukovníka Flooda.“

Ta jména Calvinu Norrisovi očividně něco říkala. Nijak mě nepřekvapilo, že Norris znal některé význačné shreveportské vlkodlaky. A samozřejmě i Sama. Samovi sice nějakou dobu trvalo, než navázal styky s místní komunitou bytostí dvojí podstaty, ale usilovně na tom pracoval.

Crystal poslouchala, velké tmavé oči vykulené, ale náladu jí to nijak nezlepšilo. Ze zadní části domu se vynořila mladá žena v montérkách s laclem a zvedla batole z jeho hnízda vystlaného kostičkami lega. Přestože měla plnější obličej s méně výraznými rysy a kulatější postavu, na první pohled bylo zřejmé, že je to Crystalina mladší sestra. Stejně patrný byl i fakt, že je opět těhotná.

„Potřebuješ něco, strýčku Calvine?“ zeptala se a zadívala se na mě přes záda svého dítěte.

„Ne, Dawn. Postarej se o Matthewa.“ Žena s dítětem v náručí zase zmizela vzadu v domě. Správně jsem tedy odhadla, že je to chlapeček.

„Crystal,“ řekl Calvin tichým hlasem nahánějícím hrůzu. „Pověz nám, co jsi udělala.“

Crystal zřejmě podlehla dojmu, že nebezpečí už pominulo, takže ji strýcův příkaz doslova ohromil.

Ale poslechla. Po krátkém zaváhání mu nakonec vyhověla.

„Byla jsem s Jasonem na tom novoročním večírku,“ začala. „Seznámila jsem se s ním ve Wal-Martu v Bon Temps, když jsem si tam zašla koupit kabelku.“

Vzdychla jsem. Jason si dokázal najít potenciální souložnice úplně všude. Určitě si někdy vykoleduje nějakou nepříjemnou pohlavní nemoc (pokud ji už nechytil) nebo skončí u soudu ve věci určení otcovství, a já s tím nebudu moci vůbec nic udělat, jenom všechno bezmocně sledovat.

„Zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla strávit poslední večer v roce. Měla jsem pocit, že měl předtím domluvenou nějakou schůzku a že si to dotyčná žena na poslední chvíli rozmyslela, protože Jason není typ, který by na takovou oslavu sháněl děvče na poslední chvíli.“

Pokrčila jsem rameny. Jason byl schopný domluvit si na tu oslavu rande s pěti děvčaty najednou a zase je obratem zrušit. A kromě toho se stávalo, že Jasonova honba za ženskými vagínami jeho partnerky nesmírně popouzela a ony se pak z dalších schůzek s ním všelijak vyvlékaly.

„Je to pěkný kluk a já občas ráda vypadnu z Hotshotu, takže jsem souhlasila. Nabídl se, že pro mě zajede a vyzvedne mě doma, ale nechtěla jsem, aby o tom věděli sousedi, a tak jsem mu navrhla, že se s ním sejdu na nádraží ve Fině a odtud pojedeme jeho dodávkou. To jsme taky udělali. No a já jsem s ním strávila moc fajn večer. Pak jsem s ním šla k němu domů a užili jsme si skvělou noc.“ Oči, které na mě upírala, jí zasvítily. „Chcete vědět, jaký je v posteli?“

Náhle jsem zaznamenala prudký pohyb a hned nato se v koutku jejích úst objevila krev. Ale dřív než jsem to stačila zaregistrovat, Calvinova ruka už zase visela dolů mezi jeho koleny. „Budeš se chovat zdvořile! Neukazuj se téhle ženě ze své nejhorší stránky,“ řekl nesmírně vážným a hlasem a já jsem si okamžitě umínila, že také zachovám co nejzdvořilejší tón, už jen v zájmu vlastní bezpečnosti.

„Fajn. Asi to nebylo nejvhodnější,“ připustila Crystal mnohem mírněji, téměř kajícně. „No, nazítří jsem ho chtěla vidět znovu a on mě taky. Takže jsem se vykradla ven a vydala se k němu domů. Musel odejít za sestrou − za vámi. Jste jeho jediná sestra?“

Přikývla jsem.

„Řekl mi, abych u něj zůstala, že se zanedlouho vrátí. Chtěla jsem jít s ním, ale on mi odpověděl, že bych klidně mohla, kdyby jeho sestra byla sama, ale má prý u sebe na návštěvě upíry a on nechce, abych se s nimi zapletla.“

Myslím, že Jason moc dobře věděl, jak bych Crystal ohodnotila. A protože to nechtěl slyšet, nechal ji radši čekat.

„Vrátil se domů?“ vložil se do hovoru Calvin a probudil Crystal z jejího zasnění.

„Ano,“ přikývla a ve mně se všechno napjalo.

„Co se stalo potom?“ zeptal se Calvin, když se Crystal zase odmlčela.

„No, to vlastně pořádně nevím,“ odpověděla. „Čekala jsem na něj uvnitř a zaslechla přijíždět jeho dodávku. Říkala jsem si: ‚Ach, to je skvělé, můžeme to zase rozjet!‘, ale potom jsem ho už neslyšela vyjít po schodech k hlavním dveřím. ‚Co se stalo?‘ říkala jsem si. Venkovní světla samozřejmě svítila, ale k oknu jsem nešla, protože jsem si byla jistá, že je to on.“ Každý vlkodlak by samozřejmě poznal Jasonovy kroky, možná by dokonce zachytil i jeho pach. „Mám dobrý sluch,“ pokračovala. „A slyšela jsem ho, jak obchází dům, takže jsem si pomyslela, že chce z nějakého důvodu − třeba kvůli špinavým botám nebo tak − vejít dovnitř zadním vchodem.“

Zhluboka jsem se nadechla. Za okamžik se dostane k jádru věci. Věděla jsem, že to udělá.

„A potom jsem zezadu u domu a ještě o kus dál, několik metrů od verandy, zaslechla hlasitý hluk a nějaké výkřiky a tak. A pak už nic.“

Kdyby Crystal nepatřila k měňavcům, asi by toho tolik neslyšela. V tu chvíli jsem pochopila, že se mi tohle usilovné pátrání vyplatilo.

„Vyšla jsi ven a poohlédla se tam?“ zeptal se jí Calvin. Jeho upracovaná ruka přitom přejela po Crystaliných černých vlnách, jako kdyby hladila svého oblíbeného psa.

„Ne, nepodívala jsem se tam.“

„A co nějaký pach?“

„Byla jsem dost daleko,“ přiznala zasmušile. „Vítr foukal z opačné strany. Zachytila jsem něco z Jasona a taky nějakou krev. Možná ještě pár dalších věcí.“

„Co například?“

Crystal sklopila oči ke svým rukám. „Možná nějakého měňavce. Někteří z nás se dokážou proměnit, i když není úplněk, ale já ne. Jinak bych dokázala lépe rozeznat ten pach,“ vysvětlila mi téměř omluvným tónem.

„Upíry?“ zeptal se Calvin.

„Upíry jsem nikdy předtím necítila,“ odpověděla prostě. „Nevím.“

„Čarodějnici?“ zajímala jsem se.

„Jsou cítit jinak než normální lidé?“ zeptala se pochybovačně.

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem to.

„Co jsi udělala potom?“ zeptal se Calvin.

„Věděla jsem, že něco odneslo Jasona do lesa. Já jsem… prostě jsem to vzdala. Nejsem žádná hrdinka.“ Pokrčila rameny. „Potom jsem se vydala domů. Nic jiného jsem dělat nemohla.“

Snažila jsem se neplakat, ale přesto mi z očí vyhrkly slzy a teď se mi koulely po tvářích. Poprvé za celou dobu jsem si přiznala, že nevím, jestli Jasona ještě někdy uvidím. Jenomže pokud chtěl útočník Jasona zabít, proč to prostě neudělal a nenechal jeho tělo ležet u domu? Jak už se Crystal zmínila, na Nový rok nebyl úplněk. K některým věcem prostě nebyl zapotřebí…

Moje znalosti o nadpřirozených bytostech, které vedle nás žijí v našem světě, mi umožnily představit si jen jednu věc − že existují jedinci, kteří by Jasona dokázaly slupnout jako malinu. Nebo ho zakousnout jako králíka.

Ale podobné úvahy jsem si nemohla dovolit. Přestože mi oči stále slzely, přinutila jsem se k úsměvu. „Mockrát vám děkuju,“ vypravila jsem ze sebe zdvořile. „Byli jste nesmírně laskaví, že jste si pro mě našli čas. Vím, že máte na práci spoustu jiných věcí.“

Crystal na mě vrhla podezíravý pohled, ale její strýc ke mně napřáhl paži a pohladil mě po ruce, čímž překvapil nejen mě a Crystal, ale zřejmě i sám sebe.

Potom mě vyprovodil k autu. Nebe se mezitím zatáhlo, takže jsem měla pocit, jako by se ochladilo, a vítr začal ohýbat holé větve mohutných keřů vysázených na zahradě. Všimla jsem si, že tu roste zlatice, tavolník a magnolie. Kolem nich byly vysázené narcisy − stejné květiny, které rostly na babiččině zahradě, stejné keře, které zdobily jižní strany zdejších zahrádek po celé generace. Teď všechny působily chmurně a bezútěšně. Na jaře budou vypadat téměř kouzelně a malebně. Jejich nynější nuzný vzhled překryje laskavá matka příroda honosnějším hávem.

O několik parcel dál se z kůlny za domem vynořil muž, zadíval se naším směrem a bojovně se napřímil. Po chvíli zase zmizel v domě. Byl tak daleko, že jsem vnímala jenom jeho obrysy a mohutnou hřívu světlých vlasů, ale působil nesmírně impozantním dojmem. Zdejší lidé tu neznámé návštěvníky neviděli rádi. Zdálo se, jako kdyby na ně byli doslova alergičtí.

„Támhle bydlím,“ řekl Calvin a ukázal na bytelný dům − malý, ale solidní a nedávno čerstvě natřený. Dům Calvina Norrise a všechno kolem něj bylo v naprosto dokonalém stavu. Příjezdová cesta a parkovací plocha byly přesně ohraničené a domek na nářadí, natřený stejně jako obytný dům bílou barvou, byl opatřený úhlednou betonovou podezdívkou.

Pokývala jsem hlavou. „Vypadá skutečně nádherně,“ prohlásila jsem hlasem, který už nezněl tak roztřeseně.

„Chci vám něco nabídnout,“ řekl Calvin Norris.

Zadívala jsem se na něj a snažila se tvářit, že mě jeho slova zaujala.

„Jste teď nesmírně zranitelná,“ řekl. „Váš bratr je pryč. Doufám, že se vrátí, ale teď tu není a vy nemáte nikoho, kdo by vás za jeho nepřítomnosti ochránil.“

Na měňavcově návrhu mi neseděla spousta věcí, ale neměla jsem náladu nějak je s ním probírat. Prokázal mi nesmírnou laskavost, když své neteři rozvázal ústa. Stála jsem v mrazivém větru a snažila se vypadat zdvořile a vstřícně.

„Pokud se budete chtít někam ukrýt a pokud budete potřebovat, aby vám někdo kryl záda nebo se postavil na vaši obranu, jsem vás muž,“ prohlásil a zpříma se na mě zadíval svýma zlatavýma očima.

Povím vám, proč jsem jeho návrh okamžitě a se vší parádou nezavrhla. Ani v nejmenším mi nedal najevo nějakou nadřazenost. Choval se ke mně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí − nabídl mi ochranný štít pro případ, že ho budu potřebovat. Samozřejmě čekal, že „bude mým mužem“ ve všech směrech, daleko přesahujících pouhou ochranu. Ale v jeho slovech nebylo ani stopy po nějaké chlípnosti a rozhodně nepůsobila urážlivě. Calvin Norris mi nabízel ochranu před možným nebezpečím a myslel to upřímně. A nad takovými nabídkami se normální člověk nepohoršuje.

„Děkuju,“ odpověděla jsem. „Budu o vaší nabídce uvažovat.“

„Už jsem o vás slyšel,“ řekl. „Měňavci a vlkodlaci si leccos prozradí. Říká se o vás, že jste jiná.“

„Jsem.“ Normálním mužům se líbí můj zevnějšek, ale vnitřní výbava je odpuzuje. Pokud by mi někdy začala stoupat do hlavy chvála, kterou na mě pěl Bill, Eric nebo dokonce Alcide, stačilo by, abych se zaposlouchala do myšlenek štamgastů v našem baru a moje sebevědomí okamžitě splaskne. Zachumlala jsem se do modré bundy a přitáhla si ji těsněji kolem těla. Calvin měl − stejně jako ostatní bytosti dvojí podstaty − zvláštní metabolismus, díky němuž necítil takový chlad jako já, obyčejná smrtelnice. „Jenomže moje odlišnost ze mě nedělá bytost dvojí podstaty. Ale každopádně si nesmírně cením vaší ehm… laskavosti,“ řekla jsem. Chtěla jsem mu tím jemně naznačit, že by mě zajímalo, proč o mě projevuje takový zájem.

„To si uvědomuju.“ Pokýval hlavou na znamení, že oceňuje má citlivě volená slova. „Vlastně jste díky tomu ještě… vzácnější. Jde o to, že tady v Hotshotu jsme všichni příliš těsně spříznění. Slyšela jste, co říkala Crystal. Může se proměňovat pouze za úplňku, a upřímně řečeno, dokonce ani tehdy nemá všechny potřebné schopnosti.“ Dotkl se své vlastní tváře. „Moje oči už vůbec nevypadají jako lidské. Potřebujeme příliv nové krve, nových genů. Vy sice nejste bytost dvojí podstaty, ale nejste ani úplně obyčejná žena. Obyčejné ženy tady dlouho nevydrží.“

Byla to dost zlověstná a mnohoznačná formulace. Ale já jsem s ním docela cítila a snažila se tvářit, že ho chápu. Vlastně jsem ho opravdu chápala a oceňovala jsem jeho starostlivost. Calvin Norris byl prostě vůdce svého nevšedního společenství se vším všudy. Ležela mu na srdci jeho budoucnost a cítil se za ně zodpovědný.

Calvin zaletěl pohledem k domu, kde jsem zahlédla toho impozantního muže. Ale hned se zase otočil ke mně, aby mi dopověděl, co považoval za nutné. „Myslím, že byste si zdejší lidi zamilovala a že byste znamenala skvělou posilu s čerstvou krví. To vidím na první pohled.“

Byla to nesmírně nezvyklá poklona, takže mě nenapadla žádná vhodná odpověď, kterou bych na ni zdvořile zareagovala.

„Váš názor mi lichotí a velmi si cením vaší nabídky. Vaše slova si budu pamatovat.“ Odmlčela jsem se, abych si trochu utřídila myšlenky. „Víte, policie určitě zjistí, že Crystal byla s Jasonem, pokud to ještě neví. Určitě se tady objeví také.“

„Neobjeví tu vůbec nic,“ prohlásil Calvin Norris a upřel na mě oči, ve kterých pobaveně zasvítilo. „Byli tady při různých příležitostech už dříve a přijedou i v budoucnu. Pokaždé odjíždějí s nepořízenou. Doufám, že svého bratra najdete. Pokud budete potřebovat pomoc, dejte mi vědět. Pracuju v Norcrossu. Jsem muž, který se těší všeobecné důvěře.“

„Děkuju vám,“ odpověděla jsem a s pocitem úlevy nasedla do vozu. Když jsem pak couvala po cestě od domu, v němž bydlela Crystal, ještě jsem mu kývla na rozloučenou. Takže pracuje v Norcrossu − v místním podniku na zpracování dřeva. Norcross byl prosperující firmou a dobří pracovníci tam měli zajištěnou možnost profesního postupu. Mohla jsem dostat mnohem horší nabídky, to bylo zřejmé.

Cestou do práce mě napadlo, jestli se Crystal nesnažila během té noci strávené s Jasonem otěhotnět. Calvinovi podle všeho vůbec nevadilo, když uslyšel, že jeho neteř spala s úplně cizím mužem. Od Alcida jsem věděla, že chtějí-li vlkodlaci zplodit potomka dvojí podstaty, musí být vlkodlakem otec i matka. Takže tohle malé společenství se zřejmě snaží obměnit své řady. Možná se tito oslabení vlkodlaci touží vymanit ze skupiny bytostí dvojí podstaty − tím, že budou plodit děti s obyčejnými smrtelníky. Považují to za lepší řešení než přivádět na svět další generace vlkodlaků, jejichž stále oslabenější genetická výbava jim neumožňuje plnohodnotné působení v jejich druhé podobě, a zároveň se necítí ani jako obyčejní lidé.

Jízda do Merlottova baru mi připadala jako přechod z jednoho století do jiného. Uvažovala jsem, jak dlouho žili obyvatelé Hotshotu u své křižovatky, jaký význam pro ně původně měla. Přestože mě to docela zajímalo, nakonec se mi ulevilo, když jsem mohla odložit všechny nezodpovězené otázky stranou a vrátila se do svého starého známého světa.

To odpoledne panovalo v baru U Merlotta neobyčejné ticho. Převlékla jsem se, uvázala si černou zástěru, uhladila vlasy a umyla si ruce. Sam stál za barem se založenýma rukama a zíral před sebe. Holly nesla džbánek piva ke stolu, za kterým seděl neznámý vysoký muž.

„Jak bylo v Hotshotu?“ zeptal se mě Sam, protože jsme za barem na chvíli osaměli.

„Nesmírně zvláštně.“

Pohladil mě po rameni. „Zjistila jsi tam něco užitečného?“

„Vlastně ano. Jenom si nejsem jistá, co to znamená.“ Všimla jsem si, že Sam potřebuje ostříhat. Jeho kadeřavé zlatavě rudé vlasy se mu vlnily kolem obličeje jako nějakému renesančnímu andělíčkovi.

„Setkala ses s Calvinem Norrisem?“

„Ano. Přinutil Crystal, aby se mnou vůbec začala mluvit, a učinil mi nesmírně neobvyklou nabídku.“

„Jakou?“

„To ti povím někdy jindy.“ Za živého boha jsem si neuměla představit, jakými slovy mu to vylíčím. Sklopila jsem oči a zadívala se na své ruce, ve kterých jsem držela sklenici od piva a oplachovala ji. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

„Podle toho, co vím, je Calvin správný chlap,“ řekl Sam zvolna. „Pracuje jako předák v Norcrossu. Dobré pojištění, zajištěný důchod, všechno. Pár chlapíků z Hotshotu provozuje svářečskou firmu. Slyšel jsem, že jsou to pracanti. Ale nevím, co se v Hotshotu děje večer, když přijdou domů z práce. A mám dojem, že to neví ani nikdo jiný. Znala jsi šerifa Dowdyho? Johna Dowdyho? Sloužil tady ještě předtím, než jsem se sem přistěhoval.“

„Jo, pamatuju se na něj. Jednou skřípl Jasona za vandalství. Babička si ho musela vyzvednout z vězení. Šerif Dowdy mu tím udělil takovou lekci, že Jason začal sekat dobrotu. Aspoň na čas.“

„Sid Mart mi vyprávěl, že John Dowdy jednou odjel do Hotshotu zatknout Calvinova nejstaršího bratra Carltona.“

„Za co?“ Sid Matt Lancaster byl nesmírně známý starý právník.

„Za znásilnění. To děvče bylo svolné a mělo už leccos za sebou, ale nebylo plnoleté. A mělo nového nevlastního otce, který si vzal do hlavy, že se k němu Carlton nechová s náležitou úctou.“

Žádné liberální rozhodnutí by nedokázalo vzít v potaz všechny tyto okolnosti. „Co se tedy stalo?“

„To nikdo neví. Jeho služební vůz byl nalezen na půli cesty do Hotshotu. Prázdný. Žádná krev ani otisky prstů. Od té doby šerifa nikdo nepatřil. Lidé z Hotshotu tvrdí, že ho tam to odpoledne neviděli.“

„Jako Jasona,“ vypravila jsem ze sebe sklíčeně. „Prostě zmizel.“

„Jenomže Jason byl ve svém vlastním domě, a podle toho, co jsi říkala, v tom Crystal prsty nemá.“

Násilím jsem potlačila úzkost, která mě sevřela po téhle zvláštní historce. „Máš pravdu. Zjistil vůbec někdo, co se šerifovi stalo?“

„Ne. Ale nikdo už nikdy nespatřil ani Carltona Norrise.“

To bylo nesmírně zajímavé. „A vyplývá z toho nějaké ponaučení?“

„Že obyvatelé Hotshotu berou spravedlnost do vlastních rukou.“

„V tom případě by si měl člověk přát, aby stáli na jeho straně.“ Tohle ponaučení jsem si vyvodila sama pro sebe.

„Ano,“ přisvědčil Sam. „Rozhodně je chtěj mít na své straně. Cožpak si to už nepamatuješ? Stalo se to asi před patnácti lety.“

„Tehdy jsem řešila spoustu svých vlastních problémů,“ opáčila jsem. V devíti letech jsem osiřela. A navíc jsem se potýkala se svými telepatickými schopnostmi.

Krátce poté se místnost začala zaplňovat lidmi, kteří se v baru zastavovali cestou z práce. Po zbytek večera se mně ani Samovi nenaskytla příležitost pokračovat v započatém hovoru. Měla jsem Sama nesmírně ráda a občas jsem si ho dosazovala do hlavní role svých nejintimnějších snů, ale tentokrát se mi honila hlavou spousta starostí a nemohla jsem si teď dovolit nakládat si na bedra další problémy.

Tehdy večer jsem zjistila, že někteří lidé Jasonovo zmizení vítají, protože podle nich přispěje k ozdravení ovzduší v Bon Temps. Patřil k nim Andy Bellefleur a jeho sestra Portia, kteří se U Merlotta zastavili na večeři, protože jejich babička Caroline pořádala večírek a oni se rozhodli vyklidit domácí pole. Andy sloužil u policie jako detektiv, Portia se živila jako právnička a ani jeden z nich nefiguroval na seznamu mých oblíbenců. Může za to jediná věc (nesmírně hořká věc), která souvisí s Billem. Když totiž zjistil, že Andy a Portia jsou jeho potomci, vypracoval složitý plán, jak Bellefleurovým anonymně dávat peníze. A oni si toto záhadné dědictví, o jehož pravém původu neměli tušení, bezezbytku užívali. Přitom Billa přímo nesnášeli. Strašně mě dráždilo, když jsem viděla jejich nová auta, drahé oblečení a novou střechu na jejich rodinném sídle, a zároveň věděla, že Billem opovrhují − a mnou také, protože jsem byla jeho přítelkyní.

Než jsem s Billem začala chodit, Andy se ke mně choval docela mile. Přinejmenším byl uctivý a dával mi štědré spropitné. Ale Portia, která měla dost osobních problémů, mě ostentativně přehlížela. Slyšela jsem, že splašila nějakého nápadníka, a docela by mě zajímalo, jestli za něj náhodou nevděčí tomu náhlému přívalu bohatství, který zaplavil Bellefleurovu rodinu. Občas jsem si také kladla otázku, jestli je jejich porce štěstí přímo úměrná mému trápení. Dnes večer byli očividně ve skvělé formě a s obrovskou chutí do sebe cpali objednané hamburgery.

„To s Jasonem nás hrozně, mrzí, Sookie,“ řekl mi Andy, když jsem jim do sklenek dolila čaj.

Změřila jsem si ho bezvýrazným pohledem. Lháři! pomyslela jsem si. Po chvíli ode mě Andy nervózně odvrátil oči a zadíval se na slánku, která pro něj zřejmě měla nějaké neodolatelné kouzlo.

„Viděla jste v poslední době Billa?“ zeptala se mě Portia a přitiskla si na ústa ubrousek. Snažila se vyplnit trapné ticho nějakou milou otázkou, ale jenom tím ve mně vyvolala ještě větší zlost.

„Ne. Můžu vám ještě něco přinést?“

„Ne, děkujeme, tohle nám stačí,“ vyhrkla. Otočila jsem se na podpatku a odešla. Potom se mi po tváři rozlil úsměv. Mrcha, pomyslela si Portia. To je ale mrcha!

Ta její prdelka je k sežrání, říkal si v duchu Andy. Telepatie je prostě bomba! Tuhle schopnost bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Záviděla jsem lidem, kteří se dozvídají jen to, co jim prochází ušima.

V baru se objevili i Kevin a Kenya, kteří úzkostlivě abstinovali. Tahle dvojice často zavdávala obyvatelům Bon Temps důvod k veselým poznámkám. Kevin byl bílý hubený běžec na dlouhé tratě, měl pisklavý hlas a téměř působil dojmem, že policejní výbava, kterou měl zavěšenou na koženém opasku, je mnohem těžší, než na jakou mu stačí síly. Jeho parťačka Kenya byla o pět centimetrů vyšší než on, o pár kil těžší a o patnáct odstínů tmavší. Baroví štamgasti už dva roky uzavírali sázky na to, jestli se z nich stanou milenci (takhle slušně to ale samozřejmě neformulovali).

Věděla jsem, aniž bych o to stála, že Kenya (a její pouta i pendrek) hráli v představách těchto štamgastů velice podstatnou úlohu, a věděla jsem i to, že nejbujnější fantazii měli v tomto ohledu právě ti, kteří si Kevina dobírali a posmívali se mu nejnemilosrdněji. Cestou ke stolu, kam jsem Kenye a Kevinovi nesla papírové košíčky s objednanými hamburgery, jsem se z jejich myšlenek dozvěděla, že Kenya uvažuje, jestli by neměla Budu Dearbornovi navrhnout, aby ze sousedního okresu objednal speciálně vycvičené policejní psy a využil je při pátrání po Jasonovi. Kevin si zase dělal starosti o svou matku, kterou v poslední době zlobilo srdce.

„Sookie,“ řekl mi Kevin, když jsem před něj postavila láhev kečupu, „chtěl jsem vám říct, že na policejní stanici přišlo několik lidí a chtěli tam vylepit ten plakát se snímkem hledaného upíra.“

„Jeden jsem viděla v potravinách,“ odpověděla jsem.

„Vím, že vaše známost s upírem z vás ještě nedělá žádnou odbornici,“ pokračoval Kevin, „ale napadlo mě, jestli jste toho upíra náhodou neviděla. Myslím ještě než se ztratil.“

Kenya zvedla hlavu a zadívala se na mě svýma hnědýma očima, v nichž se zračil živý zájem. Kenya si myslela, že jsem se pokaždé vyskytovala u všech hrůzných událostí, které se v Bon Temps odehrály, i když já sama špatná nejsem (díky, Kenyo). Už kvůli mně doufala, že je Jason živ. Kevin myslel na to, že jsem se k němu i Kenye odjakživa chovala mile, ale že by se mě nedotkl ani dvoumetrovou tyčí. Neubránila jsem se vzdechu, ale doufala jsem, že si toho nevšimli. Čekali na odpověď. Zaváhala jsem a zamyslela se, jakou variantu zvolit. Pravda se pamatuje nejlíp.

„Samozřejmě, že ano. Eric je majitelem upířího baru ve Shreveportu,“ odpověděla jsem. „Jistě. Viděla jsem ho, když jsme tam zašli s Billem.“

„V poslední době jste se s ním nesetkala?“

„Rozhodně jsem ho z Transfusie neunesla,“ odpověděla jsem s nádechem sarkasmu v hlase.

Kenya mě zpražila kyselým pohledem, ale nijak jsem jí to neměla za zlé. „To nikdo netvrdí,“ řekla mi tónem, který znamenal „nedělejte potíže“. Pokrčila jsem rameny a otočila se k odchodu.

Měla jsem se co otáčet, protože dost hostů ještě večeřelo (někteří si místo teplé stravy objednávali drinky) a další stálí zákazníci si přicházeli posedět po jídle, které snědli doma. Holly na tom byla podobně jako já, a když jeden ze zaměstnanců místní telekomunikační společnosti rozlil pivo na podlahu, musela dokonce doběhnout pro kbelík a mop. Když se pak zčistajasna rozletěly dveře baru, právě obsluhovala hosty u svých stolů, zády ke vchodu. Viděla jsem, jak pokládá na stůl před Sida Matta Lancastera objednané jídlo. Nového příchozího si nevšimla, ale mé pozornosti neušel. Mladík, jehož Sam najal na výpomoc během nejrušnějších hodin, sklízel nádobí ze dvou stolů, které byly sražené k sobě a u nichž sedávala početná skupina místních dělníků, a já jsem si podobně hleděla stolu Bellefleurových. Portia si na chvilku odběhla na toaletu a Andy si krátil čekání na svou sestru nezávazným tlacháním se Samem. Strčila jsem si do kapsy spropitné, které činilo přesně patnáct procent z jejich útraty, ani o cent víc. Jejich tringelty se s nečekaným přílivem peněz zvýšily, ale žádná sláva to stejně nebyla. Zaletěla jsem pohledem ke dveřím, protože se otevřely na tak dlouho, že mě ovanul mrazivý vzduch.

Žena, která se v nich objevila, byla štíhlá a vysoká a měla tak široká ramena, že jsem se jí musela podívat na hruď, jestli jsem se nezmýlila v určení jejího pohlaví. Měla husté, nakrátko ostříhané hnědé vlasy a nebyla ani nepatrně nalíčená. Za ní stál nějaký muž, ale dokud žena neustoupila stranou, vůbec jsem si ho nevšimla. Ani on nebyl žádný střízlík a jeho tričko dávalo vyniknout tak vypracovaným svalům, jaké jsem ještě u nikoho neviděla. Spousta hodin strávených v posilovně. Ne, spousta let strávených v posilovně. Kaštanové vlasy mu splývaly až na ramena v pevných loknách a tvář měl porostlou rudohnědým plnovousem. Ani jeden z nich na sobě neměl zimní plášť, přestože po něm mrazivé počasí přímo volalo. Oba zamířili přímo ke mně.

„Kde je majitel?“ zeptala se mě žena.

„Tam. Stojí za barem,“ odpověděla jsem, sklopila oči ke stolu a začala ho znovu utírat. Muž na mě upřel pátravý pohled; na tom nebylo nic neobvyklého. Když pak procházeli těsně kolem mě, všimla jsem si, že muž svírá v podpaždí srolovaný plakát a nastřelovací pistoli. A na levém zápěstí měl zavěšený klimbající se kotouč izolepy.

Zaletěla jsem pohledem k Holly. Chystala se postavit před Sida Matta Lancastera šálek kávy, ale ruka jí v polovině cesty doslova zamrzla. Starý právník k ní zvedl hlavu, zachytil její pohled a sledoval spolu s ní nezvyklý pár, jak si mezi stoly razí cestu k baru. Sam Merlotte, který stál klidně a mírumilovně za barovým pultem, se náhle napřímil a všechny svaly se v něm napnuly. Holly postavila šálek před pana Lancastera, aniž ho opařila, otočila se na podpatku a bleskově zamířila ke dveřím do kuchyně.

Žádný důkaz ohledně totožnosti té ženy jsem nepotřebovala.

Dvojice došla až k Samovi a dala se s ním do tichého hovoru. Andy, který seděl v těsné blízkosti, napjatě poslouchal. Cestou k okénku do kuchyně, kam jsem odnášela špinavé nádobí, jsem prošla kolem nich a přitom jsem zaslechla, jak žena říká (hlubokým altem): „…tyhle plakáty po městě pro případ, že by ho někdo viděl.“

Byla to Hallow, čarodějnice, jejíž honba za Ericem obrátila zdejší život vzhůru nohama. Ona − nebo některá členka jejího klanu − pravděpodobně zavraždila Adabelle Yancyovou. Tahle žena možná unesla i mého bratra Jasona. Hlava mi začala třeštit, jako kdyby uvnitř ní sídlil nějaký démon a snažil se proklestit si cestu ven pomocí kladiva.

Žádný div, že se Holly tak vyděsila a nechtěla, aby ji Hallow spatřila. Zúčastnila se setkání, které Hallow uspořádala ve Shreveportu, a její spolek odmítl Hallowinu nabídku ke spolupráci.

„Samozřejmě. Nalepte ho na tuhle stěnu,“ řekl Sam a ukázal na prázdné místo vedle dveří vedoucích dozadu k toaletám a k jeho kanceláři.

Holly vystrčila hlavu ze dveří do kuchyně, a když zahlédla Hallow, zase zmizela. Hallow sice neustále těkala očima po místnosti, ale Holly nezahlédla; alespoň jsem v to doufala.

Nejradši bych se na Hallow vrhla a mlátila ji tak dlouho, dokud by mi neprozradila všechno, co jsem chtěla vědět o Jasonovi. Právě tohle mi pulzovalo v hlavě a nutilo mě vyprovokovat nějakou akci − jakoukoliv. Zůstal mi však alespoň zbytek soudnosti a ten naštěstí převážil. Hallow byla nesmírně mohutná a silná a měla s sebou parťáka, který by mě klidně mohl zlikvidovat − a navíc tu seděli Kenya s Kevinem, kteří by mě zarazili, než bych se vůbec dostala ke slovu.

Skutečnost, že mám Hallow přímo před sebou, a přitom nemůžu zjistit, co všechno ví, mě doslova užírala zaživa. Odložila jsem stranou všechny své vnitřní ochranné štíty, kterými jsem se obrňovala, aby mě neustále neobtěžovaly cizí myšlenky, a naopak jsem zbystřila pozornost na nejvyšší míru.

Když jsem jí však pronikla do hlavy, pojala podezření.

Nesmírně rozpačitě se rozhlédla kolem dokola. Pochopila jsem to jako dostatečně výmluvné varování. Bleskově jsem se stáhla do své vlastní hlavy a pokračovala v práci za barem, jen kousek od čarodějnice, která se pokoušela zjistit, kdo se jí snažil přehrabovat v mozku.

Tohle se mi ještě nikdy v životě nestalo. Nikdo, naprosto nikdo, mě nikdy ani v nejmenším nepodezíral, že mu čtu myšlenky. Sklonila jsem se za barem, abych odtud vytáhla velkou plechovku kuchyňské soli, a opatrně jsem naplnila slánku, kterou jsem přinesla od stolu, u něhož seděli Kenya s Kevinem. Soustředila jsem se na tento nicotný úkol ze všech sil, a když jsem skončila, plakát už visel na stěně, připevněný pomocí nastřelovací pistole. Hallow nečinně vyčkávala a úmyslně protahovala rozhovor se Samem, aby zjistila, kdo se jí vloudil do hlavy. A pan Svalnatý po mně pokukoval − ale jenom jako obyčejný muž, který se zájmem sleduje nějakou ženu −, jak se s doplněnou slánkou vracím ke stolu. Holly se neobjevila.

„Sookie!“ zavolal na mě Sam.

Ach, proboha! Musela jsem nějak zareagovat. Vždyť to byl můj šéf.

Přistoupila jsem ke všem třem se strachem v duši a s úsměvem na tváři.

„Zdravím,“ vypravila jsem ze sebe a vyslala k vysoké čarodějnici a jejímu parťákovi bezbarvý úsměv. Potom jsem se podívala na Sama a tázavě zvedla obočí.

„Marnie Stonebrooková, Mark Stonebrook,“ řekl.

Každému z nich jsem věnovala pohled a pokývala jsem hlavou. Hallow, jasně, pomyslela jsem si téměř pobaveně. „Hallow“ znělo trochu tajuplněji než „Marnie“.

„Hledají tohohle člověka,“ řekl Sam a ukázal na plakát. „Znáš ho?“

Sam přirozeně věděl, že Erica znám. Byla jsem teď vděčná za ta dlouhá léta, během nichž jsem se naučila skrývat veškeré pocity a myšlenky před svým okolím. Schválně jsem se upřeně zadívala na plakát.

„Jasně, že jsem ho viděla,“ odpověděla jsem. „Když jsem si vyrazila do baru ve Shreveportu. Je nepřehlédnutelný, nemyslíte?“ dodala jsem a obdařila Marnii − Hallow − úsměvem. Jako bychom tu teď stály jen my dvě a svěřovaly si holčičí tajemství.

„Pěkný mužský,“ přisvědčila Hallow svým zvučným altem. „Teď se pohřešuje. Nabízíme odměnu každému, kdo nám o něm podá nějakou zprávu.“

„To vidím na plakátu,“ odpověděla jsem lehce podrážděným tónem. „Máte nějaký pádný důvod k domněnce, že by se mohl pohybovat někde v okolí? Nedokážu si představit, co by dělal shreveportský upír v Bon Temps.“ Přeměřila jsem si ji tázavým pohledem. Nešlápla jsem vedle, když jsem jí položila právě tuhle otázku?

„Dobrá otázka, Sookie,“ ozval se Sam. „Ne že by mi tady ten plakát nějak vadil, ale jak to, že toho muže hledáte právě tady? Co by tu dělal? V Bon Temps se nic zajímavého neděje.“

„V tomhle městě žije jistý upír, ne?“ řekl nečekaně Mark Stonebrook. Jeho hlas se podobal altu jeho sestry jako vejce vejci. Ten člověk působil tak chlapským dojmem, že byste od něj rozhodně očekávali zvučný bas, takže dokonce i Marniin hluboký alt zněl z jeho úst dost zvláštně. Popravdě řečeno, podle Stonebrookova zjevu byste spíš předpokládali, že se bude domlouvat jen vrčením a bručením.

„Jo, žije tady Bill Compton,“ přisvědčil Sam. „Ale teď je mimo město.“

„Slyšela jsem, že odjel do Peru,“ řekla jsem.

„Och ano, o Billu Comptonovi jsem slyšela. Kde bydlí?“ zeptala se Hallow a usilovně se snažila potlačit rozčilení, které se jí vkradlo do hlasu.

„No, bydlí kousek ode mě, za hřbitovem,“ přiznala jsem popravdě, protože jsem neměla na vybranou. Kdyby se tihle dva zeptali někoho jiného a dostali jinou odpověď, než jakou slyšeli ode mě, okamžitě by se dovtípili, že před nimi něco (v tomhle konkrétním případě někoho) skrývám. „Kousek od Hummingbird Road.“ Vysvětlila jsem jim, kde to je, ale nijak podrobně, a doufala, že zabloudí do nějakého podobného Zapadákova jak je Hotshot.

„No, mohli bychom se v tom Comptonově domě zastavit, jen pro jistotu, jestli tam Eric třeba nezajel na návštěvu,“ řekla Hallow a šlehla pohledem po Markovi. Oba pak kývli hlavou na rozloučenou a odešli z baru. Vůbec je nezajímalo, jestli to dává nějaký smysl nebo ne.

„Vysílají čarodějnice do celého okolí a snaží se navštívit všechny upíry,“ poznamenal Sam měkce. Stonebrookovi se přirozeně snaží proniknout ke všem upírům, kteří Ericovi podléhají − k upírům z pátého okrsku. Domnívali se, že by mu některý z nich mohl poskytnout útočiště. A protože se Eric dosud neobjevil, usoudili, že ho někdo schovává. Hallow si byla jistá, že její kouzlo působí, ale možná nevěděla, do jaké míry.

Opřela jsem se lokty o barový pult a úsměv v obličeji mi pohasl. Horečně jsem uvažovala.

„Je to velký malér, viď?“ řekl mi Sam s vážnou tváří.

„Ano, je to obrovský malér.“

„Potřebuješ odejít? Teď se tady nic moc neděje. Ti dva jsou už pryč, takže Holly může vylézt z kuchyně. A s obsluhou vypomůžu já. Jestli tedy potřebuješ zajet domů…“ Sam o Ericově pobytu nic nevěděl, ale hlodalo v něm jisté podezření. Kromě toho mu neušel Hollyin náhlý úprk do kuchyně.

Sam si už mnohokrát v minulosti vysloužil můj respekt a oddanost.

„Počkám pět minut, než odjedou z parkoviště.“

„Myslíš, že by mohli mít něco společného s Jasonovým zmizením?“

„Same, nemám tušení.“ Automaticky jsem vytočila číslo šerifovy kanceláře a uslyšela stejnou odpověď jako už několikrát předtím během celého dne: „Nic nového, až se něco dozvíme, zavoláme vám.“ Potom však dispečerka dodala, že nazítří budou prohledávat jezero, protože policii se podařilo získat dva zkušené potápěče-záchranáře. Nevěděla jsem, jak se mám po této informaci cítit. Ale do jisté míry mě potěšilo, že policie bere Jasonovo zmizení vážně.

Jakmile jsem zavěsila, svěřila jsem se s tou zprávou Samovi. Po chvíli jsem dodala: „Je neuvěřitelné, že se v Bon Temps ve stejnou dobu ztratili hned dva muži. Přinejmenším Stonebrookovi jsou přesvědčení, že Eric je někde tady. Nemůžu se zbavit pomyšlení, že spolu oba případy nějak souvisejí.“

„Ti Stonebrookovi jsou vlkodlaci,“ zamumlal Sam.

„A ona je čarodějnice. Buď opatrný, Same! Je to vražedkyně. Vlkodlaci ze Shreveportu jdou po ní a upíři taky. Dávej si pozor!“

„Co je na ní tak děsivého? Proč jí shreveportské společenství nedokáže zatnout tipec?“

„Pije upíří krev,“ zašeptala jsem mu tak těsně u ucha, že jsem se ho málem dotkla rty. Rozhlédla jsem se po místnosti a všimla si, že z nás Kevin nespouští oči, v nichž se zračí živý zájem.

„Co chce po Ericovi?“

„Všechny jeho podniky. A taky přímo jeho.“

Sam vykulil oči. „Takže sleduje obchodní i osobní zájmy.“

„Jo.“

„Víš, kde je Ericovi konec?“ Až doteď se taktně vyhýbal přímé otázce.

Usmála jsem se na něj. „Proč bych to měla vědět? Ale přiznávám, že když si představím ty dva v těsné blízkosti svého domu, naskakuje mi husí kůže. Mám pocit, že se pokusí vtrhnout do Billova domu. Možná se domnívají, že se Eric skrývá u Billa. Určitě mu tam pro každý případ připravil nějaké bezpečné místo na spaní a zásobu krve.“ Nic důležitějšího upíři vlastně nepotřebují, jenom krev a temné útočiště.

„Takže půjdeš hlídat Billův dům? To není dobrý nápad, Sookie. Ať se o případné škody v Billově domě postará jeho pojišťovna. Mám pocit, že říkal cosi o společnosti State Farm. Bill by nechtěl, abys riskovala život při obraně jeho cihel a zeleně.“

„Nemíním podnikat nic nebezpečného,“ odpověděla jsem upřímně, protože jsem to skutečně neměla v úmyslu. „Ale myslím, že skutečně zaběhnu domů. Jen pro jistotu. Až podle světel uvidím, že jejich auta odjíždějí od Billova domu, zaskočím tam a všechno tam zkontroluju.“

„Mám jet s tebou?“

„Ne, jenom půjdu obhlídnout škody, nic víc. Holly ti tady bude stačit?“ Jakmile za Stonebrookovými zaklaply dveře, vykoukla z kuchyně.

„Samozřejmě.“

„Fajn! Tak už běžím. Mockrát ti děkuju.“ Když jsem si pak všimla, že v baru už není zdaleka tak rušno jako před hodinou, svědomí mě nijak zvlášť nehryzalo. Už jsme mnohokrát zažili večer, že se hosté prostě zčistajasna sebrali a odešli domů.

Dnes jsem však měla zvláštní mrazivý pocit mezi lopatkami a naši štamgasti možná také. Bylo to jakési tušení, že se ve vzduchu vznáší cosi nekalého. Já to nazývám halloweenským pocitem. Projevuje se tím, že se vám zdá, jako kdyby se kolem vašeho domu plížila nějaká příšera a nakukovala vám do oken.

Se sevřeným žaludkem jsem si vzala kabelku, odemkla auto a dojela domů. Měla jsem pocit, že se mi všechno hatí pod rukama. Jason je stále nezvěstný, čarodějnice nejsou ve Shreveportu, ale tady, a Hallow je právě v této chvíli dokonce jen sedm set metrů od Erica.

Jakmile jsem však odbočila z okresní silnice, vjela na dlouhou klikatou cestu ke svému domu a pak prudce přibrzdila kvůli srně, která vyběhla z lesa na jižní straně a zase zaběhla do lesa na severu − uvědomila jsem si, že utíkala směrem od Billova domu −, trochu jsem se uklidnila. Zajela jsem k zadním dveřím, vyskočila z auta a zamířila ke schůdkům. Najednou mě však zachytily dvě ocelově pevné paže. Zvedly mě, zatočily se mnou ve vzduchu a než jsem si to stačila uvědomit, ovinula jsem se Ericovi kolem pasu.

„Ericu,“ vydechla jsem, „neměl bys takhle venku…“

Na další slova jsem se už nezmohla, protože mi zavřel pusu svými rty.

V první chvíli mi Ericovo počínání připadalo jako lákavá alternativa mých původních plánů. Zapomněla bych na všechny trampoty a muchlovala se s ním do úplného vysílení na zadní verandě bez ohledu na zimu. V mé emocemi nabité hlavě však naštěstí převládl zdravý rozum a trochu jsem se od Erica odtáhla. Měl na sobě džíny a tričko s logem louisianského týmu Bulldocks, které mu Jason koupil ve Wal-Martu. Držel mě ve vzduchu, rukama mi podepíral hýždě a já jsem měla nohy ovinuté kolem jeho pasu, takže jsme působili jako dobře sehraná dvojice.

„Poslyš, Ericu,“ řekla jsem, když odlepil rty od mých úst a začal mě líbat na krku.

„Pššt!“ zašeptal.

„Ne, poslouchej mě! Musíme se schovat.“

To vzbudilo jeho pozornost. „Před kým?“ řekl mi do ucha a já se zachvěla. To zachvění nijak nesouviselo s venkovní teplotou.

„Před tou zlou čarodějnicí, která tě chce dostat,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Objevila se u nás v baru se svým bratrem a vyvěsili tam ten plakát.“

„Jo?“ Znělo to bezstarostně.

„Vyptávali se, kteří upíři tady žijí, takže jsme jim samozřejmě museli přiznat, že tu bydlí Bill. Pak se mě zeptali, jak se dostanou k jeho domu. Mám pocit, že tě tam právě teď hledají.“

„A?“

„Je to kousek odsud, hned za hřbitovem. Co když přijdou sem?“

„Ty mi radíš, abych se schoval? Abych zase zalezl do té černé díry pod tvým domem?“ Znělo to jako kdyby mi nevěřil, ale poznala jsem, že jsem se dotkla jeho hrdosti.

„No ano. Jenom na chvíli! Zodpovídám za tebe, musím ti zajistit bezpečí.“ Sžíral mě však nepříjemný pocit, že jsem své obavy nevyjádřila nejlepším způsobem. Tenhle nejistý cizinec sice působil dojmem, že ho upíří záležitosti nezajímají, a zřejmě si vůbec nepamatoval, jak obrovský má vliv a jaké mu patří jmění, ale nepozbyl nic ze své hrdosti a zvědavosti, kterou starý Eric neztrácel ani v nejvypjatějších situacích. A já jsem teď uhodila právě na tuhle jeho citlivou strunu. Ráda bych ho přemluvila alespoň k tomu, aby se vrátil do domu a nestál tu na verandě, tak nechráněný a zranitelný. Ale bylo už pozdě. Eric si prostě nedal říct.