9. kapitola

Napsal Jinny (») 15. 7. 2011 v kategorii Pravá krev - Mrtví pro svět, přečteno: 1368×

Všechny nadpřirozené bytosti, se kterými jsem se v životě setkala, jsem teď spatřila v baru U Merlotta. Nebo mi to možná tak připadalo, protože jsem byla na smrt unavená a toužila jsem po samotě. Byla tam celá smečka vlkodlaků, ale všichni dorazili ve své lidské podobě a byli k mé nesmírné úlevě více či méně oblečení.

Alcide měl na sobě khaki kalhoty a rozepnutou modrozelenou kostkovanou košili. Vlkodlaci pili kávu nebo nealkoholické nápoje a Eric (který vypadal šťastně a zdravě) si dopřával svou oblíbenou značku − Pravou krev. Pam seděla na barové stoličce v šedozelené teplákové soupravě a vypadala trochu upjatě, ale sexy. Ve vlasech měla stuhu a na nohou tenisky ozdobené hustě našitými korálky. Přivedla s sebou i upíra Geralda, se kterým jsem se dvakrát setkala v Transfusii. Gerald vypadal zhruba na třicet let, ale jednou jsem ho slyšela mluvit o období prohibice tak zasvěceně, jako kdyby ji zažil na vlastní kůži. To málo, co jsem o Geraldovi věděla, mi neumožňovalo proniknout k němu o něco blíž.

Dokonce i v této společnosti vyvolal můj příchod s Claudine malou senzaci. V jasně osvětleném baru jsem si konečně mohla prohlédnout její pozoruhodně zaoblenou postavu v přiléhavých oranžových úpletových šatech i její dlouhé nohy, na nichž měla střevíčky s těmi nejvyššími ze všech vysokých podpatků. Vypadala jako luxusní děvka nadměrné velikosti.

Ne, nemohla být andělem − přinejmenším ne takovým, jak jsem si anděly představovala.

Z Claudine jsem zaletěla pohledem zase k Pam a pomyslela si, že je strašně nespravedlivé, když někdo vypadá tak upraveně a přitažlivě. Jako by mi nestačilo, že jsem byla unavená, vyděšená a zmatená − teď jsem si vedle nich ještě připadala jako umolousaná! Žádné děvče si rozhodně nepřeje napochodovat do místnosti vedle úchvatné ženy, která jako kdyby měla na čele napsáno Chci si zašukat! Kdybych nezavadila pohledem o Sama, kterého jsem do celé téhle šlamastyky zatáhla, otočila bych se a okamžitě odtud utekla.

„Claudine,“ řekl plukovník Flood. „Co vás sem přivádí?“

Pam s Geraldem na krásce v oranžovém doslova viseli pohledem, jako kdyby čekali, že se každou chvíli svlékne donaha.

„Tady moje děvče,“ řekla Claudine a pohodila ke mně hlavou, „usnulo za volantem. Jak to, že na ni nedohlížíte líp?“

Plukovník, který vypadal stejně důstojně, ať byl oblečený nebo nahý, se zatvářil ohromeně, jako kdyby ho překvapilo, že od něj někdo očekává zajištění mé ochrany. „Ach!“ vydechl. „Och…“

„Měli jste s ní do té nemocnice někoho poslat,“ pokračovala Claudine a potřásla vodopádem svých černých vlasů.

„Nabízel jsem se, že s ní pojedu!“ vybuchl Eric. „Tvrdila, že kdyby se v nemocnici objevila s upírem, vzbudilo by to podezření.“

„Jéje! Zdravím vás, vysoký mrtvý blonďáku,“ zašveholila Claudine a prohlédla si Erica od hlavy k patě. Výsledek tohoto průzkumu ji očividně nadchl. „Vy máte ve zvyku poslouchat ženské pokyny?“

Díky, Claudine! pomyslela jsem si. Mám Erica hlídat, jenomže po tomhle už ani nezavře dveře, když ho o to poprosím. Gerald na ni neustále vrhal okouzlené pohledy. Napadlo mě, jestli by si vůbec někdo všiml, kdybych se teď položila na zem pod stůl a usnula. Náhle Eric zaostřil pohled na Claudine a zahleděl se na ni úplně stejně jako Pam a Gerald. Připadali mi jako kočky, které náhle zpozorovaly, jak se něco pohybuje podél stěny. Sotva jsem na to pomyslela, uchopily mě velké ruce, otočily mě a já jsem zjistila, že si mě k sobě přitáhl Alcide, který si mezitím proklestil cestu mezi barovými hosty a došel až ke mně. Košili měl doposud rozepnutou, takže jsem se tiskla k jeho teplému hrudníku a bylo mi tam dobře. Jeho černé kudrnaté chloupky sice trochu páchly jako psí srst, ale přesto mě v jeho starostlivém objetí zaplavil příjemný pocit. Bylo to nádherné.

„Kdo jste?“ zeptal se Alcide mé krásné společnice. Měla jsem ucho přitisknuté k jeho hrudi, takže jsem jeho hlas slyšela zevnitř i zvnějšku. Zvláštní vjem.

„Jsem Claudine. Víla,“ odpověděla vysoká žena. „Vidíte?“

Musela jsem se otočit, abych viděla, co Alcidovi ukazuje. Nadzvedla své dlouhé vlasy a nastavila Alcidovi před oči své lehce zašpičatělé uši.

„Víla,“ opakoval Alcide ohromeně. Zřejmě to na něj učinilo hluboký dojem.

„Rozkošná,“ poznamenal jeden z mladších vlkodlaků, asi devatenáctiletý mladík s vlasy vyčesanými nahoru jako pankáč. Zdálo se, že ho vývoj událostí zaskočil, a rozhlížel se po ostatních vlkodlacích usazených kolem jeho stolu, jako kdyby čekal, že s ním budou sdílet jeho radost. „Vážně?“

„Dočasně,“ odpověděla Claudine. „Dřív nebo později se to zase tak či onak změní.“ Nikdo tomu nerozuměl, snad jen kromě plukovníka.

„Jste žena, na kterou se sbíhají sliny,“ pokračoval mladý vlkodlak, který svůj vlasový módní výkřik podpořil otrhanými džínami a trikem s nápisem Padlý anděl. Byl bosý, přestože v baru bylo dost chladno; topení už bylo na noc vypnuté. Na prstech nohou měl navlečené prsteny.

„Díky!“ usmála se na něj Claudine, luskla prsty a hned vzápětí ji obklopil stejný neproniknutelný opar jako kolem vlkodlaků procházejících proměnou. Byl to kouzelný opar. Když se rozplynul, Claudine měla na sobě třpytivou bílou večerní róbu.

„Rozkošná!“ opakoval omámeně mladík a Claudine si jeho obdiv očividně vychutnávala. Všimla jsem si, že od upírů si kráska udržuje určitý odstup.

„Claudine, už jste se předvedla, takže nemohli bychom už konečně začít hovořit také o něčem jiném než o vás?“ Soudě podle jeho hlasu, plukovník byl stejně unavený jako já.

„Samozřejmě,“ odpověděla Claudine kajícně. „Klidně mluvte.“

„Nejdřív to nejdůležitější. Slečno Stackhouseová, jak je na tom Maria-Star?“

„Tu cestu do Clarice přežila. Přepravují ji vrtulníkem do Shreveportu, do Schumpertovy nemocnice. Teď už bude zřejmě na cestě. Doktorka mluvila o jejích vyhlídkách dost nadějně.“

Všichni vlkodlaci se na sebe vzájemně podívali a většina z nich si nahlas oddechla. Jedna žena, zhruba třicátnice, několikrát radostně poskočila. Upíři, kteří dosud upřeně zírali na Claudine, zachovávali chladnou tvář.

„Co jste řekla té lékařce na pohotovosti?“ zajímal se plukovník Flood. „Jejím rodičům budu muset vysvětlit, jaká je oficiální verze té události.“ Maria-Star byla jejich prvorozené dítě a jediný potomek dvojí podstaty.

„Pověděla jsem policii, že jsem ji našla u silnice a že jsem na tom místě neviděla žádné stopy po pneumatikách ani nic podobného. Řekla jsem jim, že ležela na štěrkopísku, takže si nemusíme dělat starosti kvůli tomu, že nikde není polehlá tráva, pokud tam měla být… Doufám, že to Maria-Star pochopila. Byla v dost silném útlumu, když jsem jí to vysvětlovala.“

„Výborně vymyšleno,“ poznamenal plukovník Flood. „Díky, slečno Stackhouseová. Naše společenství je vaším dlužníkem.“

Mávla jsem rukou, abych mu naznačila, že mi nic nedluží. „Jak to, že jste se právě v té době objevili u Billova domu?“

„Tu čarodějnickou dvojici tam vystopovali Emilio a Sid.“ Emilio byl podle všeho ten malý tmavý muž s velkýma hnědýma očima. V naší oblasti vzrostl počet mexických přistěhovalců a Emilio zřejmě patřil mezi ně. Mladík s účesem pankáče mi pokynul rukou, z čehož jsem usoudila, že to musí být Sid. „Po setmění jsme začali sledoval budovu, ve které se ukrývá Hallow a její čarodějnický spolek. Bylo to dost obtížné, protože stojí v obytné čtvrti, kde žijí samí černoši.“ Afroamerická dvojčata, dívky, na sebe spiklenecky zamrkaly. Byly velice mladé a celá nynější situace jim zřejmě připadala zábavná, podobně jako Sidovi. „Když Hallow a její bratr odjeli do Bon Temps, sledovali jsme je ve svých autech. Kromě toho jsme zavolali Samovi, abychom ho varovali.“

Vyslala jsem k Samovi káravý pohled. Vůbec mě nevaroval. Ani se přede mnou nezmínil, že k Billovu domu míří i vlkodlaci.

Plukovník Flood pokračoval: „Sam mi po odchodu těch dvou zatelefonoval na mobil a řekl mi, kam podle jeho názoru zamířili. Usoudil jsem, že Billův dům je díky své odlehlé poloze přímo ideálním místem pro přepadovou akci. Na hřbitově jsme zaparkovali auta, změnili podobu a na místo jsme dorazili právě včas. Jenomže zachytili náš pach.“ Plukovník zaletěl pohledem k Sidovi. Mladý vlkodlak se zřejmě nějak unáhlil.

„Takže utekli,“ řekla jsem a snažila se o věcný tón.

„Ano, utekli. Vrazi Adabelle Yancyové. Šéfové skupiny, která se snaží ovládnout nejen upíří území, ale i naše.“ Plukovník Flood přeletěl chladnýma očima všechny shromážděné vlkodlaky. Všichni pod jeho pohledem úplně zvadli, dokonce i Alcide. „Takže odteď budou všechny čarodějnice ve střehu, protože vědí, že po nich jdeme.“

Pozornost přítomných se už plně přenesla od úchvatné Claudine k plukovníkovi. Gerald a Pam se tvářili, jako by je Floodův proslov pobavil. Eric − jako pokaždé v těchto dnech − měl v obličeji ohromený výraz, jako kdyby plukovník hovořil v sanskrtu.

„Stonebrookovi se od Billova domu vrátili do Shreveportu?“ zeptala jsem se.

„Předpokládáme, že ano. Museli jsme se zase proměnit velice rychle − což nebylo nic snadného − a hned nato jsme odešli ke svým vozům. Někteří z nás se tam vydali jedním směrem, ostatní jiným, ale nikdo je už nespatřil.“

„A teď jsme tady. Proč?“ vyhrkl Alcide drsným hlasem.

„Z několika důvodů,“ odpověděl vůdce vlkodlaků. „Především jsme se chtěli dozvědět, jak je na tom Maria-Star. A kromě toho jsme se chtěli před zpáteční cestou do Shreveportu trochu vzpamatovat.“

Vlkodlaci, kteří se zjevně oblékli v obrovském spěchu, skutečně působili poněkud zpustle. Přeměna mimo období úplňku a následný spěšný návrat do lidské podoby se na všech výrazně podepsala.

„A proč jste tady vy?“ zeptala jsem se Pam.

„Máme také zprávy, o které se chceme podělit,“ odpověděla. „Zřejmě máme stejný cíl jako vlkodlaci − každopádně v této záležitosti.“ Násilím odtrhla oči od Claudine. Vyměnila si s Geraldem významný pohled a oba se pak otočili k Ericovi, který na ně jen nepřítomně zíral. Pam vzdychla a Gerald sklonil hlavu a začal si zkoumat špičky bot.

„Náš kolega Clancy se na noc nevrátil,“ začala Pam a znovu zaletěla očima k víle Claudine, pro niž měli upíři očividně nesmírnou slabost.

Většina vlkodlaků se tvářila, jako kdyby ztráta jedné upírky představovala krok správným směrem. Alcide se však zeptal: „Co se s ní podle vás stalo?“

„Dostali jsme vzkaz,“ vložil se do hovoru Gerald. Byl to jeden z nesmírně řídkých okamžiků, kdy jsem ho slyšela mluvit. Z jeho hlasu zazníval slabý anglický přízvuk. „V tom vzkazu stálo, že čarodějnice hodlají vysát každý den jednoho upíra, dokud Erica nenajdou.“

Všechny oči se otočily k Ericovi, který vypadal naprosto ochromeně. „Ale proč?“ zeptal se. „Nechápu, co je na mně tak cenného.“

Jedna z dívek ze skupiny vlkodlaků s ním zřejmě nesouhlasila. Vykulila na mě oči, protočila je vzhůru a já jsem se na ni místo odpovědi jenom zazubila. Ale bez ohledu na Ericův nádherný vzhled a na to, jak úžasné by podle přítomných žen bylo dostat ho do postele (a nádavkem k tomu také získat kontrolu nad různými upířími firmami ve Shreveportu), tento hon na Erica vyvolal všeobecný poplach. Kdyby si Hallow užila s Ericem a potom z něj vysála veškerou krev… Počkat, to je nápad!

„Kolik krve se z vás dá získat?“ zeptala jsem se Pam.

Zírala na mě tak překvapeně, jak jsem ji ještě nikdy v životě neviděla. „Počkejte…“ Zadívala se do kamsi do ztracena a prsty se jí rozpohybovaly. Zdálo se, že v duchu převádí jednotky. „Zhruba pět litrů,“ řekla konečně. „Možná víc.“

„A kolik se vejde do těch maličkých lahviček, které se prodávají?“

„To je…“ Znovu se dala do počítání. „Nanejvýš půl decilitru.“ Pochopila, co mám na mysli. „Takže Eric obsahuje nejméně sto dávek krve, která se dá dobře prodat.“

„Kolik peněz by za to mohli dostat?“

„No, na černém trhu se za běžnou upíří krev platí až dvě stě pětadvacet dolarů,“ odpověděla Pam. Oči měla studené jako led. „Za Ericovu krev… Je tak starý…“

„Třeba čtyři sta pětadvacet za lahvičku?“

„Dá se říct.“

„Takže suma sumárum, Eric má hodnotu…“

„Přes čtyřicet tisíc dolarů.“

Všichni se na Erica zahleděli se zvýšeným zájmem − kromě Pam a Geralda, kteří spolu s Ericem i nadále věnovali veškerou pozornost víle Claudine.

„Takže si myslíte, že je to dostatečná motivace?“ zeptala jsem se. „Eric ji odmítl. Ona ho ale chce. Chce jeho majetek a hodlá prodat jeho krev.“

„To je hodně silná motivace,“ souhlasila jedna žena ze skupiny vlkodlaků, asi čtyřicetiletá bruneta.

„A k tomu si připočtěte, že Hallow je praštěná,“ poznamenala Claudine rozverně.

Měla jsem pocit, že se Claudine usmívá už od té doby, co se mi objevila v autě. „Jak to víte, Claudine?“

„Byla jsem v jejich hlavním stanu,“ odpověděla.

Všichni jsme se na ni mlčky zadívali, ale trojice upírů na ní doslova visela očima.

„Claudine, vy jste přešla k nim?“ zeptal se plukovník Flood naprosto vyčerpaným hlasem.

„Jamesi,“ řekla Claudie, „že vám není hanba! Považovala mě za místní čarodějnici.“

Zřejmě jsem nebyla sama, kdo si myslel, že její neutuchající rozjařenost byla poněkud podivná. Většina ze zhruba patnácti vlkodlaků působila dojmem, jako kdyby se ve společnosti této víly necítila nejlépe. „Claudine, kdybyste nám to řekla o něco dříve než dnes večer, ušetřilo by nám to spoustu starostí,“ zpražil ji plukovník mrazivým tónem.

„Skutečná víla!“ vydechl Gerald. „V životě jsem měl jen jednu.“

„Je těžké je polapit,“ dodala Pam zasněně a přistoupila ke Claudine o trochu blíž.

Dokonce i Eric ztratil svůj prázdný a otrávený výraz a také se k ní přiblížil. Všichni tři upíři se na ni dívali jako čokoholici na tunu pralinek.

„No tak, no tak, všichni, co mají špičáky, ustupte dozadu!“

Pam se zatvářila trochu zahanbeně a snažila se uvolnit. Gerald neochotně zacouval. Eric postoupil ještě o kousek dopředu.

Nikdo z vlkodlaků ani z upírů nevypadal, že by chtěl Erica zarazit. Já jsem se duševně připravovala k zásahu. Kdyby mě Claudine neprobudila, mohla jsem s autem nabourat.

„Ericu,“ řekla jsem, postoupila o tři kroky dopředu a postavila se mezi upíra a vílu. „Nech toho!“

„Cože?“ Eric mi věnoval zhruba stejnou pozornost, jakou by věnoval mouše, která mu bzučí u hlavy.

„Je zapovězená, Ericu,“ řekla jsem a Eric mi letmo přejel očima po obličeji.

„Hej, pamatuješ si mě?“ Položila jsem mu ruku na hrudník, abych ho uklidnila. „Nevím, co tě uvedlo do tohohle stavu, ale měl by ses trochu krotit, kamaráde.“

„Chci ji,“ odpověděl Eric a upřel na mě sálající oči.

„No, je úchvatná.“ Snažila jsem se, aby to znělo klidně, i když jsem byla trochu dotčená. „Ale Claudine je nedosažitelná. Že mám pravdu, Claudine?“ Při poslední větě jsem se pootočila dozadu k víle.

„Nedosažitelná pro upíry,“ přisvědčila Claudine. „Moje krev je pro ně jedovatá. Nepřejte si vědět, co by se s nimi stalo, kdyby se ze mě napili.“ Dokonce i teď zněl její hlas rozjařeně.

Takže jsem se s tou čokoládovou metaforou příliš nesekla. Zřejmě proto jsem až dosud nenarazila na žádnou vílu. Trávila jsem příliš mnoho času mezi upíry.

Pokud vás napadají podobné myšlenky, znamená to, že máte problém.

„Claudine, myslím, že potřebujeme, abyste šla ven,“ vypravila jsem ze sebe se zoufalým výrazem. Eric na mě tlačil (ne že by mi − zatím − chtěl nějak ublížit, protože to už bych asi byla na placku), takže jsem před ním musela zase o krok ustoupit. Chtěla jsem si vyslechnout, co Claudine hodlá říct vlkodlakům, ale uvědomovala jsem si, že ze všeho nejdůležitější je teď oddělit ji od upírů. „Jako velká nádherná čtyřka!“ vzdychla Pam a sledovala Claudine, jak se nese ke dveřím a plukovník Flood jí kráčí v patách. Jakmile zmizela z dohledu, v Ericovi se konečně něco zlomilo a já jsem s úlevou vydechla.

„Upíři si na víly hodně potrpí, co?“ poznamenala jsem nervózně.

„Och, ano,“ odpověděli všichni tři jednohlasně.

„Víte, zachránila mi život a zřejmě nám chce pomoct z téhle šlamastyky s čarodějnicemi,“ připomněla jsem jim.

Zatvářili se kysele.

„Claudine nám nesmírně pomohla,“ prohlásil plukovník, když po chvíli znovu vešel do místnosti a dveře za ním zaklaply. Z hlasu mu zaznívalo překvapení.

Eric mi ovinul paži kolem pasu a já jsem cítila, jak jeden druh jeho hladu střídá jiný.

„Co dělala v tom hlavním čarodějnickém stanu?“ zeptal se Alcide mnohem nakvašeněji, než situace vyžadovala.

„Znáš víly! Rády koketují s nebezpečím a s oblibou se vžívají do různých rolí,“ odpověděl plukovník ztěžka. „Dokonce i Claudine, která patří k těm dobrým. Rozhodně se stále zlepšuje. Dozvěděl jsem se od ní toto: Hallow velí skupině asi dvaceti čarodějnic. Všechny patří k vlkodlakům nebo větším měňavcům. Všechny pijí upíří krev a dá se o nich říct, že už jsou na ní závislé.“

„Pomohou nám je porazit wiccani?“ zeptala se žena středního věku s vlasy obarvenými narudo a s několika bradami.

„Ještě se nerozhodli,“ odpověděl jeden z mladých vlkodlaků. Vlasy měl upravené do vojenského sestřihu, takže mě napadlo, jestli neslouží na vojenské základně v Barksdale. Působil dojmem zasvěcence, který ví o wiccanech úplně všechno. Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale v moderní podobě. Její vyznavači − wiccané − se považují za čarodějnice a čaroděje, ale neztotožňují se s veškerým čarodějnictvím.

„Podle pokynů našeho vůdce jsem se spojil se všemi skupinami wiccanů i s jednotlivci v našem okrese a dozvěděl jsem se, že se ze všech sil snaží před těmi zloduchy skrývat. Ale z určitých náznaků jsem usoudil, že dnes všichni míří na nějakou poradu. Jenom nevím, kde se koná. Mám pocit, že chtějí důkladně probrat celou situaci. Pokud se dohodnou, že podniknou samostatný útok, nesmírně by nám to pomohlo.“

„Dobrá práce, Portugale,“ řekl plukovník Flood a mladík se zatvářil polichoceně.

Stáli jsme zády ke zdi a Eric mi začal přejížděl dlaní po hýždích. Ten příjemný pocit se mi sice nesmírně zamlouval, ale naprosto se mi nelíbilo, že se toho odvážil na tomhle zpropadeném veřejném místě.

„Nezmínila se Claudine, že v tom hlavním stanu třeba zadržují nějaké vězně?“ zeptala jsem se a poodstoupila od Erica.

„Ne, je mi líto, slečno Stackhouseová. Neviděla nikoho, kdo by odpovídal popisu vašeho bratra, a neviděla ani upíra Clancyho.“

Nepřekvapilo mě to, ale nesmírně zklamalo. „Mrzí mě to, Sookie,“ řekl mi Sam. „Pokud ho nemá Hallow, kde může být?“

„Claudine ho sice neviděla, ale to ještě neznamená, že tam stoprocentně není,“ poznamenal plukovník Flood. „Víme určitě, že unesla Clancyho, ale toho tam Claudine také neviděla.“

„Ještě zpátky k wiccanům,“ ozvala se znovu rudovlasá žena. „Co bychom měli podniknout?“

„Portugale, zítra se zase spoj s těmi svými známými wiccany. Vezmi si s sebou Culpepperovou, aby ti pomohla.“

Culpepperová byla mladá žena s výraznou pohlednou tváří a s úhledným sestřihem prostým jakýchkoliv nesmyslných výstředností. Zjevně jí udělalo radost, že se může podílet na Portugalově úkolu. On vypadal stejně potěšeně, ale snažil se to zamaskovat distingovaným chováním. „Ano, pane,“ řekl věcně. Culpepperová to považovala za naprosto úžasné. Vyčetla jsem to přímo z jejího mozku. I když patřila mezi vlkodlaky, nedokázala svůj nesmírný obdiv nijak zakrýt. „A proč se s nimi mám znovu spojit?“ zeptal se Portugal po chvíli.

„Potřebujeme znát jejich plány a zjistit, jestli by se k nám připojili,“ odpověděl plukovník. „Pokud se nebudou chtít přímo postavit na naši stranu, mohli by se aspoň držet stranou.“

„Takže vytáhneme do boje?“ ozval se starší muž, který byl zřejmě partnerem rudovlasé ženy.

„Tohle všechno začali upíři,“ dodala rudovláska.

„To není pravda!“ vyhrkla jsem rozhořčeně.

„Upíří matrace,“ ušklíbla se žena. Už se o mně povídaly i horší věci, ale nikdo mi nic podobného nevmetl přímo do tváře nebo tak, abych to slyšela.

Eric vyskočil ještě dřív, než jsem si stačila ujasnit, jestli jsem víc dotčená, anebo rozzuřená. On si podobné váhání odpustil a okamžitě ho ovládla zuřivost, která mu ještě přidala na síle. Než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, v mžiku se ocitl ženě za zády a vrhl se na ni s vysunutými špičáky. Zrzka měla jediné štěstí, že Pam a Gerald prokázali stejnou bleskovou rychlost, přestože museli vyvinout veškeré síly, aby od ní Erica odtrhli. Krvácela pouze nepatrně, ale ječela jako smyslů zbavená.

V prvním − nesmírné dlouhém − okamžiku jsem měla dojem, že v místnosti propukne boj na život a na smrt, ale plukovník Flood zařval: „TICHO!“ Takový hlas nebylo možné ignorovat.

„Amando,“ oslovil zrzku, která skučela, jako kdyby jí Eric přinejmenším utrhl ruku nebo nohu, a její společník jí s nemístně panickým výrazem prohlížel její nepatrné zranění. „Budeš se k našim spojencům chovat zdvořile a necháš si svoje zpropadené názory pro sebe! Ta krev, kterou prolil, je jen rovnocennou odplatou za tvou urážku. Takže žádná další msta, Parnelle!“ Vlkodlak, který tvořil se zrzkou pár, na plukovníka zavrčel, ale nakonec neochotně přikývl.

„Slečno Stackhouseová, omlouvám se vám za špatné vychování některých členů našeho společenství,“ řekl mi plukovník Flood. Přestože jsem byla ještě rozrušená, silou vůle jsem přikývla. Nemohla jsem si nevšimnout, že Alcide těká pohledem ze mě na Erica a tváří se… no, tváří se vyděšeně. Sam v sobě měl tolik rozumu, že zachoval chladnou tvář. Celá jsem ztuhla a rychle jsem si přejela rukou oči, abych si utřela slzy.

Eric se pomalu uklidňoval, ale musel na to vynaložit nesmírné úsilí. Pam mu něco šeptala do ucha a Gerald ho pevně uchopil za paži.

K dovršení všeho zlého se znovu otevřely zadní dveře a do baru napochodovala Debbie Peltová.

„Takže vy si tady klidně oslavujete beze mě!“ Rozhlédla se po kuriózní sešlosti a zvedla obočí. „Hej, zlato!“ Otočila se k Alcidovi, majetnicky mu přejela dlaní po celé paži od ramene až po zápěstí a propletla své prsty s jeho. Alcidovi se v obličeji uhnízdil zvláštní výraz − vypadal šťastně a zároveň zmučeně.

Debbie byla úchvatná žena s podlouhlou tváří, vysoká a štíhlá. Měla černé vlasy, ale ne tak kudrnaté a neupravené jako Alcide. Byly hladké, sestříhané do asymetrických pramínků a při každém jejím pohybu se pohupovaly. Pitomější účes jsem ještě neviděla, přestože ji určitě stál celé jmění. Ale muži se o její sestřih zřejmě příliš nezajímali.

Kdybych se s ní pozdravila, připadala bych si jako pokrytec. Náš vztah se vymykal konvenčním pravidlům. Pokusila se mě zabít, což Alcide věděl, a přesto pro něj zřejmě neztratila jakousi zvláštní přitažlivost. I když musím uznat, že když se to dozvěděl, vyhodil ji. Nešlo mi do hlavy, jak se může tak praktický a těžce pracující muž jako Alcide projevovat právě v tomto ohledu jako slaboch. Teď jeho největší slabina stála přede mnou v těsně obepnutých džínách a tenkém oranžovém svetříku, který jí objímal každou píď pokožky. Co tady dělá? Co pohledává v těchhle končinách, na hony vzdálených od její vlastní hroudy?

Měla jsem sto chutí otočit se k Ericovi a prozradit mu, že mě Debbie chtěla připravit o život. Ale znovu jsem se ovládla. Všechno tohle sebeovládání mi působilo přímo palčivou bolest. Prsty jsem měla pokrčené a pěsti pevně zaťaté.

„Zavoláme vám, pokud se tady ještě něco stane,“ řekl Gerald. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mě posílá domů a že je to kvůli tomu, aby Eric znovu nevybuchl. Při pohledu na jeho obličej bych za to nic nedala. Modré oči mu svítily a špičáky měl stále napůl vytažené. Byla jsem víc než obvykle v pokušení… Ne, nebyla! Půjdu.

„Sbohem, mrcho,“ utrousila Debbie, když jsem zamířila ke dveřím. Zachytila jsem Alcidův výraz, když se k ní vyděšeně otočil, ale Pam mě chytila za paži a rychle mě vyvedla na parkoviště. Gerald držel Erica, který mu také dával pořádně zabrat.

Když nás oba upíři předávali Chowovi, všechno ve mně vřelo.

Chow strčil Erica na sedadlo pro spolujezdce, takže zřejmě počítal s tím, že řídit budu já. „Pak vám zavolám, teď jeďte domů,“ řekl mi a já měla sto chutí vrhnout se na něj. Ale ovládla jsem se a umínila si, že se zachovám rozumně a co nejrychleji odsud zmizím. Z Erica jeho bojovnost zvolna vyprchávala. Vypadal zmateně a ztraceně a ničím nepřipomínal toho Erica, který ještě před chvilkou planul vášnivým rozhořčením a pasoval se do role neohroženého mstitele.

Celou polovinu cesty nepromluvil ani slovo. „Proč vlkodlaci tak strašně nenávidí upíry?“ zeptal se potom.

„Nevím,“ odpověděla jsem a trochu zpomalila, protože přes silnici přede mnou přeběhly dvě srny. Jakmile vidíte první, pokaždé očekáváte, že se za ní objeví ještě druhá, alespoň většinou. „Nadpřirozené bytosti mají sklon spolčovat se proti lidem. Ale přitom jste hašteřiví a rozhádaní, aspoň podle toho, co vidím.“ Zhluboka jsem se nadechla a hledala správná slova. „Ehm, Ericu, vážím si toho, že ses mě zastal, když mě tam Amanda urazila. Ale pokud usoudím, že to situace vyžaduje, jsem zvyklá bránit se sama. Kdybych byla upírka, necítil bys potřebu napadat kvůli mně lidi, nemám pravdu?“

„Jenomže ty nejsi tak silná jako upír ani jako vlkodlak,“ namítl Eric.

„To nepopírám, zlato. Ale vůbec by mě nenapadlo na ni zaútočit, protože bych jí poskytla záminku, aby mi to oplatila.“

„Chceš tím říct, že jsem ten spor zbytečně vyhrotil?“

„Přesně tak.“

„Ztrapnil jsem tě.“

„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě. Potom jsem se však zamyslela, jestli netrefil hřebíček na hlavičku. „Ne,“ opakovala jsem rázněji, „neztrapnil jsi mě. Vlastně mě potěšilo, že jsi měl pocit… že ti na mně záleží natolik, aby ses rozčílil, když o mně Amanda mluvila jako o nějaké onuci. Ale jsem na tyhle výpady zvyklá a zvládám je. I když to Debbie posunula na úplně jinou úroveň.“

Nový zádumčivý Eric se nad tím zamyslel.

„Jak to, že jsi na to zvyklá?“ zeptal se mě.

Takovou reakci jsem nečekala. Mezitím jsme však dojeli domů. Než jsem vystoupila z auta a odemkla zadní dveře, důkladně jsem si obhlédla celou mýtinu. Když jsme konečně vešli dovnitř a ocitli se v bezpečí, za dveřmi zamčenými na dva zámky, odpověděla jsem: „Jsem zvyklá, že lidi nemají o servírkách valné mínění. O nevzdělaných servírkách. O nevzdělaných servírkách s telepatickými schopnostmi. Už jsem si zvykla, že mě lidi považují za blázna nebo si o mně přinejmenším myslí, že jsem trochu vyšinutá. Nechci, aby to vyznělo nějak bolestínsky, ale moc fanoušků nemám a už jsem se s tím naučila žít.“

„To jenom potvrzuje špatné mínění, které jsem si vytvořil o lidech obecně,“ odpověděl Eric. Stáhl mi bundu z ramen, znechuceně se na ni zadíval a pověsil ji na opěradlo židle stojící u jídelního stolu. „Jsi překrásná.“

Ještě nikdo se mi nikdy takhle nezadíval do očí a neřekl mi právě tohle. Sklonila jsem hlavu. „Jsi chytrá a oddaná,“ pokračoval neoblomně, přestože jsem zamávala rukou na znamení, aby toho nechal. „Máš smysl pro humor a dobrodružnou povahu.“

„Přestaň!“

„Ani mě nenapadne. Máš ta nejkrásnější ňadra, jaká jsem kdy viděl. Jsi statečná.“ Přitiskla jsem mu prst na ústa, ale on vystrčil jazyk a jemně ho olízl. Opřela jsem se o něj, protože jsem cítila, jak se mi chvějí nohy od kyčlí až po paty.

„Jsi zodpovědná a pracovitá,“ pokračoval. Než mi stačil říct, že umím také skvěle vyměňovat igelitové sáčky v koši na odpadky, přitiskla jsem mu na rty místo prstu svoje rty.

„A kromě toho,“ pokračoval po chvíli, „máš tvořivého ducha.“

Následující hodinu mi dokazoval, že má stejně tvořivého ducha jako já. Byla to jediná hodina za celý uplynulý mimořádně dlouhý den, kdy mě neochromoval strach − strach o bratra, strach ze zlovolné Hallow, strach, který mě zaplavil po objevení mrtvé Adabelle Yancyové. Těch věcí, které mi během celého dne nahnaly hrůzu, bylo určitě mnohem víc, ale nedokázala jsem z nich vybrat jen jednu jedinou, která by byla děsivější než ty ostatní.

Ležela jsem v Ericově objetí, pobrukovala si nějakou melodii, pomalu mu přejížděla prstem po rameni a byla jsem mu nesmírně vděčná za všechno potěšení, které mi poskytl. Člověk by nikdy neměl brát podobné chvíle jako samozřejmost.

„Děkuju ti,“ zašeptala jsem, tvář přitisknutou k jeho tiché hrudi.

Přiložil mi prst pod bradu a zvedl mi hlavu, takže jsem se mu musela zadívat přímo do očí. „Ne,“ řekl tiše. „Sebrala jsi mě na silnici a zajistila mi bezpečí. Jsi připravená kvůli mně bojovat. Vím to a nemůžu věřit svému štěstí. Až tu čarodějnici porazíme, vezmu tě s sebou. O všechno se s tebou podělím. Všichni upíři, kteří mi jsou zavázáni poslušností, tě budou uctívat.“

Je snad středověk nebo co? Bůh žehnej Ericově duši, ale nic takového se nikdy nestane. Měla jsem naštěstí tolik rozumu, aby se nenechala omámit, ale byla to úžasná představa. Uvažoval jako vládce, který má k dispozici zástupy otroků, a ne jako nemilosrdný upír a majitel baru ve Shreveportu, který byl lákavou turistickou atrakcí.

„Díky tobě zažívám obrovské štěstí,“ řekla jsem mu po pravdě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a deset