Roman kývne, upřeně se mi zadívá do očí a vezme mi protijed z ruky. „Budeme potřebovat něco ostrýho,“ řekne.
Zatvářím se nechápavě. „O čem to mluvíš? Jestli je to vážně protijed, jak tvrdíš, proč by ho nemohl prostě vypít? Je přece hotovej, ne?“ Žaludek se mi svírá, když na mě Roman tak vytrvale a soustředěně civí.
„Je to protijed. Jenom potřebuje jednu poslední ingredienci, aby byl kompletní.“
Zalapám po dechu, vím, že jsem neměla být tak důvěřivá, že to nemohlo být tak jednoduché, když v tom má prsty Roman. „Co je to?“ zeptám se hlasem stejně roztřeseným, jako se třesu uvnitř. „Co to se mnou hraješ za hru?“
„Ale no tak,“ usměje se. „Neboj. Není to nic složitýho – a rozhodně to nepotrvá hodiny.“ Vrhne významný pohled na Rayne. „Abychom to mohli spustit, potřebujeme jenom jednu dvě kapky tvojí krve. Nic víc.“
Nechápavě na něj zírám. Jak by něco takového mohlo rozhodnout o životě nebo smrti?
Roman se na mě podívá a odpoví na otázku v mojí hlavě: „Abysme mohli zachránit tvýho nesmrtelnýho přítele, musí polknout protijed, co obsahuje kapku jeho jediný opravdový lásky. Věř mi, jinak to nejde.“
Je mi těžko, spíš než prolití krve se bojím, abych se nenechala doběhnout a navždycky Damena neztratila.
„Pomyšlení, že nejsi Damenova jediná a opravdová láska, tě přece netrápí – nebo snad jo?“ zeptá se a na rtech se mu objeví lehký úsměšek. „Neměl bych radši zavolat Stacii?“
Popadnu nůžky, co leží opodál, a namířím si je na zápěstí, když vtom Rayne zaječí: „Ever, ne! Nedělej to! Je to léčka! Neposlouchej ho! Nevěř mu ani slovo!“
Vrhnu pohled na Damena, hrudník se mu zvedá a klesá tak pomalu, obtížně a nepravidelně, že není času nazbyt. V hloubi duše vím, že mu zbývají jen minuty, ne hodiny, a tak máchnu nůžkami, jejich ostrá špička mi pronikne zápěstím, div mi ho nerozpůlí. Do vzduchu vytryskne gejzír krve, než ho přemůže gravitace a obrátí ho k zemi. Slyším, jak Rayne ječí a úpí tak pronikavě, že přehluší všechno ostatní, zatímco Roman se přede mnou sklání a chytá do lahvičky moji krev.
Cítím se trochu slabá a maličko se mi motá hlava, ale trvá to jenom pár sekund, než se mi tepny zacelí a kůže zahojí. A tak popadnu lahvičku, ignoruju Rayneiny protesty a překročím kruh, odstrčím Rayne stranou, padnu na kolena, podepřu Damenovi hlavu a nutím ho pít. Sleduju, jak jeho dech čím dál tím víc slábne – až docela ustane.
„NE!“ vykřiknu. „Nemůžeš umřít – nemůžeš mě opustit!“ násilím mu naleju tekutinu do hrdla, odhodlaná přivést ho zpátky, vrátit ho do života, jako kdysi vrátil on mě.
Tisknu ho k sobě, snažím se ho přimět vůlí, aby žil. Všechno kromě nás přestane existovat, soustředím se jenom na Damena, svou spřízněnou duši, svého věčného druha, svou jedinou lásku, odmítám se s ním rozloučit, odmítám vzdát se naděje. Když je láhev prázdná, zhroutím se na jeho hruď, líbám ho na rty, vdechuju do něj svůj dech, svoje bytí, svůj život, a přitom mumlám slova, která kdysi řekl on mně: „Otevři oči a podívej se na mě!“
Znovu a znovu to opakuju –
Až se mu konečně zachvějí víčka.
„Damene!“ zvolám, a po tvářích se mi koulejí slzy a kanou mu na obličej. „Ach, díky bohu, ty ses vrátil! Tolik se mi po tobě stýskalo – a miluju tě – a slibuju, že už tě nikdy, nikdy neopustím! Jenom – mi prosím odpusť – prosím –“
Damen zamrká a otevře oči, snaží se pohnout rty a vyslovit slova, která neslyším. Nakloním ucho k jeho ústům, vděčná, že můžu být zase s ním, když vtom naše shledání přeruší potlesk.
Pomalé, pravidelné tleskání přichází od Romana, který teď stojí za mnou. Překročil kruh, Rayne se krčí ve vzdáleném rohu místnosti.
„Bravo!“ zvolá posměšně a pobaveně si nás s Damenem prohlíží. „To se povedlo, Ever. Musím říct, že to bylo vážně – dojemný. To se často nestává, aby byl člověk svědkem tak procítěnýho shledání.“
Ztěžka polknu, ruce se mi třesou, v žaludku mě začíná píchat, nechápu, o co mu jde. Vždyť Damen je naživu, protijed zabral, co ještě řešit?
Podívám se na Damena, který už zase usíná, sleduju, jak se mu pravidelně zvedá a klesá hruď, pak loupnu očima po Rayne – zírá na mě s nevěřícným výrazem.
Roman se však zjevně chce ještě naposledy pobavit. Je to jen ubohé chvástání, které už mě netrápí, když je Damen zachráněný. „Takže teď půjdeš po mně? Je to tak?“ zeptám se připravená ho sejmout, jestli to bude nutné.
„Proč bych to dělal?“ zachechtá se. „To bych se připravil o novou zábavu, která právě začíná.“
Ztuhnu, zmocní se mě panika, ale snažím se nedat to najevo.
„Netušil jsem, že to s tebou půjde tak snadno a bez úskoků, jenže taková už je láska, co? Trochu člověka poblázní, takže jedná lehce impulzivně, skoro až iracionálně, nemyslíš?“
Netuším, o čem to mele, ale nemůže to být nic dobrého.
„Stejně je úžasný, jak rychle jsi mi skočila na špek. Bereš, co dávaj. Vážně Ever, vždyť ty ses kuchla v podstatě bez ptaní. Čímž se dostáváme zpět na začátek, tedy nikdy nepodceňovat sílu lásky – nebo to v tvým případě byl pocit viny? To víš jistě jenom ty sama.“
Zírám na něj, začíná mi pomalu docházet, že jsem udělala fatální chybu – že mě nějak podvedl.
„Bylas tak natěšená, abys mohla dát svůj život za jeho, a tak ochotná udělat cokoliv, abys ho zachránila, že všechno proběhlo hladce a mnohem snáz, než jsem vůbec čekal. Ačkoliv abych pravdu řek, vím přesně, jak se cítíš. Pro Drinu bych udělal to samý – jenom mít příležitost.“ Probodne mě pohledem, oči má zúžené v temné štěrbiny. „Ale protože už víme, jak to dopadlo, předpokládám, že bys taky ráda věděla, jak dopadne tohle, nemám pravdu?“
Mrknu na Damena, abych se ujistila, že je v pořádku, dívám se, jak spí, zatímco Roman pokračuje: „Jo, je naživu, s tím si nelámej tu svoji pěknou hlavičku. Abys věděla, s největší pravděpodobností bude žít ještě spoustu, spoustu let. Nemám v úmyslu po něm znovu jít, tak se neděs. Vlastně jsem nikdy nechtěl zabít ani jednoho z vás, třebaže sis to nejspíš myslela. Nicméně abych byl upřímnej, všechno tohle štěstí něco stojí.“
„O co ti jde?“ zašeptám. Netuším, co by Roman asi tak mohl chtít, kromě Driny, která je nenávratně pryč. Ale ať bude cena jakákoliv, zaplatím. Pokud dostanu Damena zpátky, udělám cokoliv.
„Vidím, že jsem tě rozhodil,“ zavrká Roman. „Už jsem ti řek, že Damen bude v pohodě. Vlastně víc než v pohodě. Bude přímo jiskřit, a víc než kdy jindy. Jen se na něj koukni. Vidíš, jak se mu vrátila barva a tělo sílí? Už brzičko z něj zase bude ten pěknej mladej švihák, do kterýho jsi podle vlastního přesvědčení tak šíleně zabouchnutá, že bys bez reptání udělala cokoliv, abys ho zachránila –“
„Mluv k věci,“ okřiknu ho, otrávená z toho, jak jsou tihle nesmrtelní ničemové vždycky nafoukaní a sebestřední.
„Ne ne,“ zavrtí hlavou. „Čekal jsem na tuhle chvíli léta, tak to neuspěchávej. Víš, známe se s Damenem hrozně dlouho. Od samýho začátku, poznali jsme se ve Florencii.“ Když vidí můj výraz, dodá: „Jo, byl jsem jeden ze sirotků, ten nejmladší, a když mě Damen zachránil před morem, vzhlížel jsem k němu jako k otci.“
„Takže to by pak Drina byla tvoje máma?“ zeptám se, načež Romanovi na chvíli ztuhnou rysy, pak se ale zase uvolní.
„To sotva,“ usměje se. „Víš, já Drinu miloval, nebojím se to přiznat. Miloval jsem ji z celýho srdce. Miloval jsem ji stejně, jako si ty myslíš, že miluješ jeho,“ ukáže k Damenovi, který se zatím navrátil do podoby, v jaké jsem ho poznala. „Miloval jsem ji každičkým kouskem svojí bytosti, udělal bych pro ni cokoliv – a nikdy bych ji neopustil, jako jsi to udělala jemu.“
Mlčím, vím, že si to zasloužím.
„Jenomže pro ni existoval jenom Damen. Vždycky – jenom – Damen. K ničemu jinýmu se neupínala. Nic jinýho neviděla. Dokud Damen nepotkal tebe – tehdy poprvé. To se pak uchýlila ke mně,“ trpce se ušklíbne. „Jako k příteli,“ v podstatě to slovo uplivne. „A parťákovi. Aby se mi mohla vyplakat na rameni,“ zamračí se. „Dal bych jí všechno, co by jen chtěla – všechno na světě – jenomže ona už všechno měla – a to jediný, co chtěla, jsem jí nemoh a ani nechtěl dát – totiž Damena Sráče Augusta,“ zakroutí hlavou. „A naneštěstí pro Drinu chtěl Damen tebe. Tak to začalo – milostnej trojúhelník, kterej nám vydržel čtyři sta let, všichni jsme byli neoblomný, posedlý, nikdy jsme se nevzdávali naděje, až jsem k tomu byl přinucenej – protože ty jsi Drinu zabila. Postarala ses o to, že nikdy nebudeme spolu. Postarala ses, že se o naší lásce nikdo nedozví –“
„Tak tys věděl, že jsem ji zabila já?“ zalapám po dechu. „Celou tu dobu?“
Roman obrátí oči v sloup. „Jéje, už jí svitlo!“ dokonale napodobí Stacii v jejím nejprotivnějším rozpoložení. „Všechno jsem si naplánoval, ačkoliv musím říct, že jsem vážně byl na mašli, když jsi ho nechala. Podcenil jsem tě, Ever, to teda jo. Ale stejně jsem pokračoval v plánu, říkal jsem Avě, že se vrátíš.“
Ava.
Vytřeštím na něj oči, nejsem si jistá, jestli chci vědět, co se stalo s jediným člověkem, o kterém jsem si myslela, že mu můžu věřit.
„Jo jo, tvoje dobrá kamarádka Ava. Jediná, na koho ses mohla spolehnout, co?“ pokývá hlavou. „No, stalo se, že mi jednou četla z karet, musím říct, že dost dobře, a tak nějak jsme zůstali v kontaktu. Víš, že zdrhla z města prakticky hned, jak jsi vytáhla paty? Taky sebrala všechen elixír. Damena nechala samotnýho v týhle místnosti, zranitelnýho a bezbrannýho, nezbývalo mu než počkat na mě. Nezdržela se ani tak dlouho, aby se přesvědčila, jestli ta tvoje vymyšlená teorie funguje – myslela si, že jsi dávno pryč, takže ať tak nebo tak, nikdy se nedozvíš, jak to dopadlo. Víš, vážně by sis měla dávat větší pozor, než začneš někomu věřit, Ever. Neměla bys bejt tak naivní.“
Pokrčím rameny. Teď už s tím nic nenadělám. Nemůžu to vzít zpátky, nemůžu změnit minulost, můžu ovlivnit jenom to, co se teprve má stát.
„Jo, a děsně mě bavilo, jaks mi pořád koukala na zápěstí, jestli nezahlídneš vytetovanýho Ourobora,“ zachechtá se. „Ty sis vůbec neuvědomila, že je nosíme, kde se nám zachce. Já si vybral krk.“
Tiše stojím a doufám, že se dozvím ještě víc. Damen ani nevěděl, že nesmrtelní ničemové existují, dokud se nezvrhla Drina.
„Já s tím začal,“ položí si ruku na srdce. „Jsem otec zakladatel kmene nesmrtelnejch ničemů. Tvůj přítel Damen nám sice dal všem poprvé napít elixíru, ale když přestával účinkovat, nechal nás stárnout a chřadnout a odmítnul nám dát napít znovu.“
Obrátím oči ke stropu. To, že někdo druhému zaručí život delší než století, bych nenazývala zrovna sobectvím.
„A tak jsem začal experimentovat, učil jsem se u největších světovejch alchymistů, až jsem předčil Damenovo dílo.“
„A to považuješ za triumf? Dát se na stranu zla? Brát a dávat život, jak se ti zlíbí? Hrát si na Boha?“
„Dělám, co musím,“ prohlídne si nehty na ruce. „Aspoň jsem nenechal zbývající sirotky zestárnout. Na rozdíl od Damena mi na nich tak záleželo, že jsem je vystopoval a zachránil. A jo, sem tam naverbuju někoho dalšího. Ale ujišťuju tě, že nevinnejm neubližuju, jenom těm, co si to zasloužej.“
Krátce si pohlédneme do očí, já ale rychle uhnu pohledem. Měli jsme s Damenem něco takového předvídat, měli jsme tušit, že Drinou to neskončí.
„A tak si představ moje překvapení, když jsem tu našel – tohohle – malýho – spratka –, jak se choulí s Damenem v tom svým kouzelným kroužku, zatímco její ujetý dvojče pobíhá po městě a snaží se dát dohromady protijed, než padne noc,“ zasměje se Roman. „A musím dodat, že byla ve svým hledání úspěšná. Mělas počkat, Ever. Nemělas ten kruh prolomit. Ty dvě si zaslouží mnohem víc uznání, než jsi jim byla ochotná přiznat, jenomže ty, jak už jsem řek, máš sklon věřit těm nesprávnejm lidem. No nic, a tak jsem se zatím potloukal po domě a čekal, až se tu ukážeš a prolomíš kruh, protože jsem věděl, že to uděláš.“
„Proč?“ zírám na Romana, pak na Rayne, která se ještě pořád krčí v rohu, tak vyděšená, že se nedokáže pohnout. „Cožpak na tom záleželo?“
„No, právě to ho zabilo,“ pokrčí rameny Roman. „Mohl žít ještě celé dny, kdybys kruh neprolomila. Mělas štěstí, že byl protijed po ruce, takže jsi ho ještě přivedla zpátky. A i když za to zaplatíte cenu, pěkně tučnou cenu, co se stalo, nemůže se odestát, jasný? Teď už není návratu. Není návratu. Ty tomu rozumíš líp než kdokoliv z nás, nemám pravdu?“
„Dost dobře,“ odseknu a zatnu ruce v pěst. Myslím na to, že bych se ho hned teď měla zbavit, navždycky ho odstranit. Damen je přece v bezpečí, Roman už není potřeba, tak čemu by to mohlo uškodit?
Až na to, že to nedokážu. Není to správné. Prostě Damen je v bezpečí. A já přece nemůžu odstraňovat lidi jenom proto, že mi přijdou k ničemu. Takhle svoji moc zneužívat nemůžu. Od těch, kterým bylo hodně dáno, se hodně očekává atd.
Povolím pěsti a uvolním si prsty. „To je moudrá volba,“ pochválí mě Roman. „Není dobrý se unáhlovat, i když brzy asi budeš v pokušení něco provést. Protože, víš, Ever, Damen sice bude v pohodě, dokonale zdravej a v zásadě všechno, co by sis jen u něj mohla přát, ale obávám se, že tím to pro tebe bude jen horší, až si uvědomíš, že nikdy nebudete moct bejt spolu.“
Blýsknu po něm očima, prsty se mi třesou, odmítám mu uvěřit. Damen bude žít – já budu žít – tak co by asi tak mohlo mezi námi stát?
„Ty mi nevěříš?“ ušklíbne se. „Tak fajn, do toho, zpečeťte svoji lásku a uvidíš. Mně na tom nesejde. Já se svou oddaností vůči Damenovi skončil před stovkama let. Takže mě rozhodně nebude hryzat svědomí, jestli si to s ním rozdáš a on skončí mrtvej.“ S úsměvem se mi podívá do očí, a když vidí můj nevěřícný výraz, rozchechtá se. Jeho smích vystoupá ke stropu a otřese zdmi pokoje, načež se na nás na všechny snese jako rouška osudu.
„Cožpak jsem ti někdy lhal, Ever? Jen se nad tím klidně zamysli, já počkám. Nebyl jsem k tobě celou dobu upřímnej? Jasně, možná jsem si nechal pár drobnejch detailů na konec, což ode mě možná bylo trochu svinstvo, ale tím větší je to teď legrace. Tudíž jsme se patrně dostali do fáze konečnýho odhalení. Rád bych, aby bylo jasný, nad slunce jasnější, že vy dva spolu nikdy nebude moct nic mít. Není možná ani nejmenší výměna DNA. Pro případ, že by ti pořád ještě nedocházelo, co to znamená, dovol, abych ti polopaticky vysvětlil, že mezi vámi nikdy nesmí dojít k výměně žádnejch tělesnejch tekutin. A pokud potřebuješ přeložit i to, tak to znamená, že se nemůžete líbat, olizovat, vzájemně si plivat do pusy, pít z jednoho elixíru – eh, a taky samozřejmě nemůžete dělat to, co jste ještě nedělali. Kruci, vždyť ty se mu ani nesmíš vyplakat na rameni, že nemůžete dělat, co jste ještě nedělali. Zkrátka nemůžete nic. Nebo aspoň ne spolu. Protože jestli to porušíte, Damen umře.“
„Já ti nevěřím,“ vyhrknu, srdce mi buší a dlaně mám zpocené. „Vždyť jak by to bylo možný?“
„No, já nejsem profesionální doktor ani vědec, ale ti, u kterejch jsem svýho času studoval, patřili k těm nejvyhlášenějším. Říkaj ti něco jména jako Albert Enstein, Max Planck, Isaac Newton nebo Galileo?“
Ušklíbnu se, byla bych ráda, kdyby se přestal chvástat jmény a přešel k věci.
„Takže dovol, abych ti zjednodušeně vysvětlil, že zatímco samotnej protijed by ho zachránil tím, že by receptorům zabránil v množení dalších zestárlejch a poškozenejch buněk, jakmile jsme do něj přidali tvoji krev, postarali jsme se o to, že jakékoliv opětovné zavedení tvojí DNA do jeho organizmu způsobí, že se receptory znovu aktivují, tím se celý proces zase rozjede a zabije ho. Ale nemusíme si tady hrát na naučný televizní pořady, stačí vědět, že spolu už nikdy nemůžete nic mít. Nikdy. Pochopilas? Protože jestli to uděláte, Damen umře. Takže teď to víš – a zbytek je na tobě.“
Klopím oči a nechápu, co jsem to provedla, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem mu naletěla. Skoro neposlouchám, když Roman dodá: „A jestli mi nevěříš, pak hurá na to a vyzkoušejte si to. Ale až natáhne bačkory, tak za mnou nechoď brečet.“
Střetneme se pohledem a stejně jako tehdy ve školní jídelně mě vtáhne propast jeho mysli. Cítím jeho touhu po Drině, její touhu po Damenovi, Damenovu touhu po mně, moji touhu po domově, a vím, že to všechno vyústilo v tohle.
Roman najednou řekne: „Hele, on se budí! A vypadá líp než kdy jindy, je to sekáč. Užij si vaše shledání, kotě, ale pamatuj, že to nesmíš přehnat!“
Ohlédnu se přes rameno, vidím, jak se Damen začíná hýbat, protahuje se a mne si oči, a vtom skočím po Romanovi, chci mu ublížit, zničit ho, aby zaplatil za všechno, co způsobil.
On se ale jenom zasměje, tanečním krokem mi uhne z cesty a s úsměvem zamíří ke dveřím. „Dej na mě, tohle bych ti nedoporučoval. Jednou bys mě mohla potřebovat.“
Stojím tam, třesu se vzteky, jsem v pokušení vrazit mu pěst do té nejzranitelnější čakry a dívat se, jak navěky mizí.
„Vím, že teď tomu nevěříš, ale zkus se nad tím na chvíli zamyslet. Když už se nemůžeš s Damenem muchlovat, hodně rychle si začneš připadat osamělá. A jelikož já můžu s hrdostí prohlásit, že umím odpouštět, víc než ochotně ho zastoupím.“
Přimhouřím oči a pozvednu pěst.
„Jo, a ještě něco – taková bezvýznamná drobnost. Možná existuje protijed na protijed –“
Podívá se mi do očí a já zalapám po dechu.
„A jelikož jsem ho vyrobil já, jenom já budu s jistotou vědět, jaký je jeho složení. Vidím to tudíž tak, že pokud mě odděláš, připravíš se o veškerou naději, že byste vy dva spolu ještě někdy mohli něco mít. Chceš to vážně riskovat?“
Stojíme tam, propojení spolu tím nejzrůdnějším způsobem, zaklesnutí do sebe pohledem, bez hnutí, dokud mě Damen nezavolá jménem.
Otočím se a už nevnímám nic kromě něho. V celé své obvyklé kráse se zvedne z futonu a já se mu vrhnu do náruče. Tiskne se ke mně a já cítím jeho báječné teplo, dívá se na mě, jako se vždycky díval – jako bych byla to nejdůležitější na světě.
Přitulím se tváří k jeho hrudi, k rameni, ke krku, tělo mi vibruje chvěním a teplem a pořád dokola šeptám jeho jméno, líbám ho přes bavlněnou košili, vzývám jeho žár a sílu a nevím, jestli kdy najdu slova, kterými bych se vyznala z hrůzy, které jsem se dopustila.
„Co se stalo?“ zeptá se najednou. „Není ti nic?“
Rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že Roman i Rayne jsou pryč. Zadívám se mu do hlubokých tmavých očí. „Ty si nevzpomínáš?“ zeptám se.
Zavrtí hlavou.
„Vůbec na nic?“
Pokrčí rameny. „Poslední, co si vybavuju, je páteční večer v divadle. A potom –“ zamračí se. „Teď jsme kde? Tohle přece není Montage?“
Zavěsím se do něho a zamíříme ke dveřím. Vím, že mu musím všechno říct – radši dřív než později –, ale chci to odložit, co jen to půjde. Chci si užít, že ho mám zpátky – že je živý a jsme zase spolu. Sejdeme se schodů, a když odemykám auto, poznamenám: „Byls nemocnej. Vážně nemocnej. Ale teď už je líp. Je to na dlouhý vyprávění, takže –“ zastrčím klíček do zapalování a Damen mi položí ruku na koleno.
„Kam vyrazíme?“ zeptá si, když zařadím zpátečku.
Cítím na sobě jeho pohled, ale zhluboka se nadechnu a vyjedu na ulici, odhodlaná ignorovat mnohem významnější otázku, která se skrývá za jeho slovy. „Kamkoliv se nám zachce. V tuhle chvíli začíná víkend,“ vydechnu.
2024 ©