Nesmrtelní (2) - Modrý měsíc

Vyjdu ze třídy a tak trochu počítám s tím, že narazím na Romana, jak na mě čeká s tím svým vyzývavým leskem v očích. Ale nečeká. A sotva dojdu do jídelny, dozvím se proč. číst dál

Probudím se brzy. Nejspíš si chci poslední den svého života, nebo aspoň poslední den života, který jsem si vybudovala tady, užít, co to jde. Určitě mě jako obvykle přivítá sbor zplna hrdla pokřikující Mešuge! Magore! a taky novější Čarodějnice!, ale když vím, že tomu budu vystavená naposledy, je to něco úplně jiného. číst dál

Se všemi ingrediencemi pohromadě – tedy se všemi kromě pramenité vody, extra panenského olivového oleje, dlouhých, bílých a tenkých voskovic (které Lina už neměla, což je s podivem, když se vezme, že to byla v podstatě nejnormálnější věc, kterou jsem po ní chtěla), pomerančové kůry a fotky Damena, kterou bych ani nečekala, že by mohla mít – se vrátíme k mému autu. číst dál

Připadala jsem si sice jako hňup, když Ava zhmotnila ten notebook (prostě nechápu, že mě to nenapadlo), odpověď jsme ale našly docela rychle. číst dál

„Takže?“ s lokty opřenými o stůl se nakloním k Avě a snažím se ji přimět, aby se soustředila na mě, a ne na tvary a zvuky kostela Saint-Germain. číst dál

Se školou jsem skončila. Už se nehodlám denně vystavovat tomu nesnesitelnému mučení. Vždyť proč tam chodit, když s Damenem se nikam nedostanu, Roman mě věčně pokouší a od učitelů a bývalých kamarádů, kteří to se mnou jako myslí dobře, dostávám kázání? Kromě toho, když to půjde tak, jak doufám, brzy budu ve své staré škole v Oregonu a budu si žít svůj život, jako by tenhle nikdy neexistoval. Takže vážně nemá smysl to všechno znovu snášet. číst dál

„Co se teď stane, když už nemá to pití? Udělá se mu líp, nebo hůř?“ číst dál

Ztuhnu. Dvě láhve s netknutým nápojem visí na půl cesty mezi mnou a lednicí. Byla jsem tak zabraná do úvah o Damenovi, že jsem se zapomněla na něj vyladit, abych zjistila, jestli není někde nablízku. číst dál

Letím po schodech dolů a do kuchyně. „Popadněte tu tašku u dveří a hoďte mi ji sem!“ zahulákám. číst dál

„Tak jsme tady. Dělejte jakoby nic,“ řeknu skrčená pod zadním sedadlem, zatímco Ava přijíždí k bráně. „Jenom kývněte, usmějte se, a udejte jméno, které jsem vám řekla.“ číst dál