Darren Shan - Krvavé chodby 3

Jen co jsme se vrátili, pan Hroozley nás odhlásil z hotelu, to aby si personál nevšiml, že Evra zmizel, anebo pro případ, že by jej vampýr přinutil, aby prozradil, kde bydlíme. číst dál

Pak na dlouhou dobu nastalo napjaté ticho a minuty se jen pomalu vlekly. Ohmatal jsem si žebra – neměl jsem ani jedno zlomené. Vstal jsem a zaskřípal jsem zuby, jak mě rozbolelo celé tělo. Budu mít bolesti ještě pár dnů. číst dál

V noci ze dvaadvacátého prosince přešel pan Hroozley k činu. Všiml si toho Evra. Já jsem si zrovna udělal krátkou přestávku, aby si oči odpočinuly, protože dokonce i poloupíří oči začnou po hodinách soustředění bolet, když tu sebou Evra najednou poplašeně trhl a chytil mě za kotník. číst dál

Než se nazítří večer snesla tma, Evra si obešel blok domů, kde tlouštík bydlel, abychom ho měli na očích. Já jsem zůstal doma, abych mohl sledovat pana Hroozleyho. Pokud by upír zamířil k těm domům, půjdu za Evrou. Pokud vyrazí jinam, probereme si to a rozhodneme se, jestli má Evra opustit stanoviště, anebo zůstat. číst dál

Nejdřív mi ani nedošlo, že pan Hroozley někoho sleduje. Držel se ve výšce nad rušnou ulicí se spoustou obchodů, zůstal tam skoro hodinu a prohlížel si lidi. Pak bez varování vylezl až na vršek té budovy a vyrazil přes střechu dál. číst dál

Slídit za panem Hroozleym nebyla snadná věc. První noc nám zmizel hned po několika minutách: vysvištěl nahoru po požárním schodišti, a než jsme se tam dostali taky, slehla se po něm zem. Pár hodin jsme se potom potulovali po městě a doufali jsme, že na něj narazíme náhodou, ale až do rána po něm nebylo ani vidu ani slechu. číst dál

Zběsile jsem přecházel po hotelovém pokoji, zatínal jsem pěsti a vztekle nadával. Evra mě beze slova sledoval. číst dál

Postával jsem celou věčnost u zápraží a připadal jsem si jako trouba. Vyrazil jsem zpátky k hotelu, ale nějak se mi tam nechtělo. Neměl jsem chuť přiznat Evrovi, jak pitomě jsem se choval. A tak jsem párkrát obešel náměstí a nabíral jsem si plné plíce chladného zimního vzduchu, abych si pročistil hlavu. číst dál

Jak se ukázalo, neměl jsem se čeho bát. Debbiini rodiče byli stejně fajn jako ona sama. Jmenovali se Jesse a Donna – nechtěli mi dovolit, abych jim říkal pane Rulíku a paní Rulíková, musel jsem jim hned tykat – a jen co jsem k nim přišel, cítil jsem se jako doma. číst dál

Čekal jsem, že se vyfintí, ale měla na sobě džíny a plandavý svetr a přes to dlouhý silný kabát. Všiml jsem si, že má červené rukavice. „Tys je našla?“ ukázal jsem na ně. Zašklebila se. „Celou tu dobu byly u mě v pokoji.“ zaúpěla. „Spadly za radiátor. A samozřejmě že jsem je našla až po tom, co jsem mámě přiznala, že jsem chodila venku bez nich. Co tvůj tatínek a bratr, jsou doma?“ číst dál