Než se nazítří večer snesla tma, Evra si obešel blok domů, kde tlouštík bydlel, abychom ho měli na očích. Já jsem zůstal doma, abych mohl sledovat pana Hroozleyho. Pokud by upír zamířil k těm domům, půjdu za Evrou. Pokud vyrazí jinam, probereme si to a rozhodneme se, jestli má Evra opustit stanoviště, anebo zůstat.
Upír vstal ihned po západu slunce. Ten večer vypadal trochu veseleji, i když i tak by se pořád nejlíp ze všeho hodil do pohřebního ústavu.
„Kde je Evra?“ zeptal se a cpal do sebe jídlo, které jsem mu přichystal.
„Na nákupu.“
„Sám?“ Pan Hroozley se odmlčel. Na chvilku mě napadlo, jestli nemá podezření, ale jen se sháněl po soli.
„Asi kupuje vánoční dárky.“
„Myslel jsem si, že Evra na tyhle absurdní nesmysly nedá. A kolikátého vlastně je?“„Dvacátého prosince,“ odpověděl jsem.
„¦A Vánoce jsou ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého?“
„Ano.“ kývl jsem.
Pan Hroozley si zamyšleně pohladil jizvu. „Ta moje zdejší záležitost možná do té doby skončí,“ oznámil.
„Vážně?“ Snažil jsem se, aby to nevyznělo nijak zvědavě nebo rozrušeně.
„Měl jsem v plánu co nejdřív odjet, ale jestli si přejete tu zůstat na Vánoce, proč ne? Jestli se nepletu, v hotelu pořádají nějakou oslavu, že?“
„Pořádají.“
„Rád bys tam šel?“
„Ano.“ Přinutil jsem se k úsměvu. „Kupujeme si s Evrou navzájem dárky. Navečeříme se s ostatními hosty, trochu se pobavíme a nacpeme se krocanem. Jestli chcete, můžete tam zajít taky.“ Pokusil jsem se to říct, jako bych chtěl, aby tam byl.
Usmál se a zavrtěl hlavou. „V takových hloupostech nemám žádnou zálibu.“
„Jak chcete,“ opáčil jsem.
Jakmile odešel, vydal jsem se za ním. Dovedl mě přímo k jatkám, což mě překvapilo. Třeba se nezajímá o tlouštíka, třeba je tu někdo nebo něco, čeho jsem si nepovšiml.
Probral jsem to telefonicky s Evrou.
„Je to divný,“ souhlasil. „Možná ho chce dostat, až bude přicházet do práce nebo z ní odcházet.“
„Možná,“ odpověděl jsem nejistě. Zdálo se mi to dost divné. Upír se nechoval tak, jak jsem od něj očekával.
Evra zůstal na místě, aby mohl sledovat tlouštíka. Vybral jsem si k pozorování bezpečné místo, poblíž teplé trubky, takže mi tolik nevadil mráz. Neměl jsem tak dobrý výhled na jatka jako včera v noci, ale zato jsem výborně viděl na pana Hroozleyho – a to bylo hlavní.
Tlouštík dorazil na čas a Evra brzy po něm. Přisunul jsem se ke kraji střechy, odkud jsem ho viděl, a byl jsem nachystaný seběhnout dolů a vložit se do toho, kdyby se pan Hroozley na něj vrhl. Upír ale zůstával na stejném místě.
Tak probíhala celá noc: pan Hroozley seděl na své římse, já s Evrou jsme se krčili na jiné, v jatkách se čile pracovalo. Ve tři ráno se tlouštík zase vynořil a šel domů. Pan Hroozley ho znovu sledoval a my jsme znovu sledovali pana Hroozleyho. Tentokrát upír nejel nahoru do patra, ale to byla jediná odchylka od zavedeného postupu.
Příští večer se odehrávalo přesně totéž.
„O co mu jde?“ divil se Evra. Zima mu vůbec nedělala dobře, stěžoval si i na křeče v nohou. Pověděl jsem mu, že se mnou nemusí chodit, ale byl pevně odhodlán to vydržet.
„Nechápu to,“ přidal jsem se. „Možná čeká s akcí na nějakou určitou dobu. Třeba musí být měsíc v nějakém postavení nebo tak něco.“
„Já myslel, že měsíc působí jenom na vlkodlaky,“ napůl žertem namítl Evra.
„To já taky,“ kývl jsem. „Ale teď nevím jistě. Co se týče toho, co znamená být dospělým upírem, je spousta věcí, které mí pan Hroozley neřekl. Z toho, o čem vůbec nic nevím, by se dala sepsat celá kniha.“
„Co uděláš, jestli zaútočí?“ zeptal se Evra. „Myslíš, že proti němu v boji máme vůbec nějakou šanci?“
„V poctivém boji ne,“ odpověděl jsem. „Ale když to bude nefér…“ Vytáhl jsem dlouhý a rezavý řeznický nůž, nechal jsem Evru, ať si ho prohlídne, a zase jsem jej strčil pod košili.
„Kdes to vzal?“ zhrozil se Evra.
„Dneska jsem se potloukal kolem jatek, abych to tam dobře poznal, a ten nůž jsem našel vzadu v kontejneru. Asi ho vyhodili, protože je už moc rezavý.“
„A ty ho chceš použít?“ špitl Evra.
Přikývl jsem. „Proříznu mu krk.“ šeptal jsem. „Počkám, až se do toho pustí, a pak…“ Zaťal jsem odhodlaně zuby.
„A myslíš, že to zvládneš? Je strašně rychlý. Pokud ti nevyjde hned první pokus, druhou možnost už ti určitě nedá.“
„Nebude mě čekat,“ namítl jsem. „Zvládnu to.“ Podíval jsem se zpříma na Evru. „Dohodli jsme se, že to provedeme spolu, to já vím, ale až na to dojde, chci to provést sám.“
„Ani náhodou!“ sykl Evra.
„Jinak to nejde,“ naléhal jsem. „Nedokážeš se pohybovat tak tiše ani tak rychle jako já. Kdybys šel se mnou, překážel bys mi. A kromě toho,“ dodal jsem, „kdyby to dopadlo špatně a nepovedlo se mi to, zbyl bys tu ty a mohl bys to zkusit podruhé. Počkal bys na den a dostal bys ho ve spánku.“
„Tohle by možná bylo vůbec nejlepší řešení,“ nadhodil Evra. „Možná bysme měli počkat oba. Jsme tu přece hlavně proto, abysme získali jistotu, že je vrah. Pokud se o tom přesvědčíme, co takhle počkat a…“
„To ne,“ zamítl jsem to tiše. „Nedovolím mu, aby toho člověka zavraždil.“
„Nic o něm nevíš,“ snažil se Evra. „Vzpomeň si, co jsem předtím říkal. Že těch šest lidí mohl zabít jen proto, že byli zlí. Třeba i tenhle chlap je lump.“
„To je mi fuk,“ postavil jsem si hlavu. „Že půjdu s panem Hroozleym, s tím jsem souhlasil, jen protože mě přesvědčil, že není zlý a že nezabíjí lidi. Pokud je zabiják, padá vina i na mě, protože jsem mu uvěřil a celou tu dobu jsem mu pomáhal. Nemohl jsem udělat nic, abych zachránil těch šest prvních, ale jestli můžu zachránit sedmého, tak to taky udělám.“
„No jak chceš,“ vzdychl si Evra. „Uděláme to po tvém.“
„Nezapleteš se do toho?“
„Ne,“ slíbil.
„Ani když se dostanu do úzkých a bude to vypadat, že potřebuju pomoct?“
Zaváhal, ale pak přikývl. „No dobře, ani tak.“
„Jsi dobrý kamarád, Evro,“ řekl jsem a plácli jsme si.
„Myslíš?“ Nakysle se pousmál. „Jen počkej, až tě pan Hroozley odhalí a dostane do kouta a ty budeš křičet o pomoc, jenže já nepřijdu. Pak teprve uvidíš, co jsem to za kamaráda!“
2024 ©