Nejdřív mi ani nedošlo, že pan Hroozley někoho sleduje. Držel se ve výšce nad rušnou ulicí se spoustou obchodů, zůstal tam skoro hodinu a prohlížel si lidi. Pak bez varování vylezl až na vršek té budovy a vyrazil přes střechu dál.
Zavolal jsem Evrovi. On mi nevolal nikdy, měli jsme strach, aby to upír nezaslechl. „Zase někam vyrazil,“ hlásil jsem tiše.
„Už bylo načase,“ stěžoval si Evra. „Nesnáším, když se takhle zastaví. Ani nevíš, jak příšerně tady dole jeden promrzne, když jenom postává.“
„Běž si sehnat něco k jídlu,“ doporučil jsem mu. „Jde dost pomalu. Myslím, že na pět na deset minut si klidně můžeš dát voraz.“
„Určitě?“ ujišťoval se Evra.
„Jasně. Kdyby se něco dělo, zavolám.“
„Tak jo. Bodnul by párek v rohlíku a kafe. Mám ti taky něco koupit?“
„Ne, díky. Zas se ozvu. Zatím ahoj.“ Ukončil jsem hovor a vydal jsem se za upírem.
Když jsem stopoval pana Hroozleyho, radši jsem nejedl podobné věci, jako jsou párky v rohlíku a hamburgery a pomfrity. Tak silnou vůni by dost snadno dokázal zachytit. Hlad jsem zaháněl jen tím, že jsem jedl nenamazané krajíce chleba, protože ty nejsou cítit skoro vůbec. A nosil jsem si v čutoře obyčejnou vodu z vodovodu.
Po nějaké době jsem pocítil zvědavost. V ostatních nocích se buď zdržoval na jednom místě, anebo se bezcílně potuloval. Tentokrát ale jde za nějakým cílem.
Rozhodl jsem se, že k němu přijdu blíž. Bylo to nebezpečné, zvlášť když nespěchal, protože víc hrozilo, že mě zpozoruje, ale musel jsem zjistit, co má za lubem.
Zmenšil jsem rozestup mezi námi asi o třetinu, blíž k němu jsem se neodvažoval. A uviděl jsem, že vystrkuje hlavu přes okraj střechy a pozorně sleduje, co se děje dole na ulici.
Podíval jsem se dolů na dobře osvětlenou ulici, ale po kom jde, to jsem nepoznal. Teprve když se zastavil, nad svítilnou, všiml jsem si tlouštíka, který stál dole u ní a zavazoval si tkaničky.
To je ono! Pan Hroozley si vyhlédl tohohle tlouštíka! Bylo mi to jasné už jen podle toho, jak si jej upír upřeně prohlížel, jak čekal, až si tkaničku dováže a znovu vykročí. Když se tlouštík konečně narovnal a vyrazil, pan Hroozley ho sledoval dál.
O pár kroků jsem couvl a zavolal jsem Evrovi.
„Co je?“ ozval se. Slyšel jsem, jak žvýká párek v rohlíku. Dolehly ke mně i nějaké hlasy.
„Je to tu,“ hlásil jsem stručně.
„Zatraceně!“ zajíkl se Evra. Bylo slyšet, jak upustil párek v rohlíku a odšoural se stranou od lidí, na klidnější místečko. „To jako určitě?“ vyzvídal.
„Určitě. Vyhlédl si kořist.“
„No dobře,“ vzdychl si Evra. Měl jsem pocit, že je nervózní. Neměl jsem mu to za zlé, byl jsem nervózní taky. „Dobře,“ ozval se znovu. „Pověz mi, kde jsi.“
Přečetl jsem jméno ulice. „Ale nežeň se sem,“ poradil jsem mu. „Oba se pohybují pomalu. Drž se pár ulic za ním. Nechci, aby tě pan Hroozley zahlédl.“
„To spíš já nechci, aby mě zahlédl!“ poopravil mě Evra a odfrkl si. „Průběžně mě informuj.“
„Jasně,“ slíbil jsem. Vypnul jsem mobil a vydal jsem se za lovícím upírem.
Stopoval tlouštíka k velikánské budově, ve které ten člověk posléze zmizel. Pan Hroozley čekal půl hodiny, pak budovu zvolna obešel a pozoroval okna a dveře. Vlekl jsem se za ním, držel jsem si vzdálenost a byl jsem přichystaný vyřítit se za nimi, kdyby vešel.
Jenže to se nedělo. Když upír prozkoumal stavbu, stáhl se na nedalekou střechu, odkud měl dokonalý výhled na všechny vchody, posadil se a čekal.
Pověděl jsem Evrovi, co se dělo.
„Jenom tam vysedává?“ ujišťoval se Evra.
„Sedí a hlídá,“ potvrdil jsem to.
„Co je ten barák zač?“
Když jsem se plížil kolem, přečetl jsem si nápisy, kromě toho jsem nahlédl do několika oken, ale k čemu ta budova slouží, to jsem věděl jednoduše podle hnusného pachu zvířecí krve ve vzduchu.
„Jsou to jatka,“ špitl jsem.
Dlouho bylo ticho. „Třeba je tam jenom kvůli zvířecí krvi,“ navrhl potom Evra.
„Není. Kdyby byl, dávno by šel dovnitř. Ten sem kvůli zvířatům nepřišel. Přišel kvůli tomu člověku.“
„To ještě nevíme,“ namítl Evra. „A možná jen čeká a dovnitř půjde, teprve až zavřou.“
„No to by se načekal,“ zasmál jsem se. „Mají tam otevřeno celou noc.“
„Tak já jdu,“ hlásil Evra. „Nikam se nežeň, dokud k tobě nedorazím.“
„Jestli se někam vydá pan Hroozley, vyběhnu hned za ním, ať už tu budeš, anebo ne,“ odsekl jsem, ale Evra se už odpojil a neslyšel mě.
Dorazil za pár minut a táhla z něj hořčice s cibulí, „Odteď jsi na suchém chlebu,“ ucedil jsem.
„Myslíš, že mě pan Hroozley ucítí?“ zeptal se. „Možná bych se měl vrátit na ulici a…“
Zavrtěl jsem hlavou. „Na to je moc blízko u jatek. Ten pach krve všechno ostatní přebije.“
„Kde vlastně je?“ zajímal se a tak jsem mu ukázal upíra, Musel sice dost namáhat zrak, ale nakonec ho přece jen zahlédl.
„Musíme být hodně potichu,“ upozorňoval jsem ho. „Možná stačí i trocha hluku a vletí na nás.“
Evra se otřásl, nevím, jestli zimou nebo kvůli té představě, a usadil se. Pak už jsme si toho moc neříkali.
Museli jsme si dýchat do dlaní, aby nebyl vidět náš sražený dech. Bylo by to dobré, kdyby sněžilo, sníh by kouřové obláčky dechu ukryl, jenže ta noc byla jasná a mrazivá.
Seděli jsme tam až do tří do rána. Evrovi cvakaly zuby a já jsem se užuž chystal ho hnát domů, než umrzne, když tu tlouštík zase vyšel ven. Pan Hroozley se za ním okamžitě vydal.
Až příliš pozdě mi došlo, že při zpáteční cestě musí upír kolem nás. Nebyl čas se schovat. Uvidí nás!
„Ani se nepohni,“ špitl jsem Evrovi. „A vůbec nedýchej.“
Upír se přiblížil k nám, došlapoval bosýma nohama na zledovatělé střechy a kráčel stálým tempem. Vůbec jsem nepochyboval, že nás zahlédne, ale vpíjel se očima jen do toho člověka. Prošel pět metrů od nás, jeho stín se po mně přeplazil jako jakýsi strašlivý duch, a byl pryč.
„Mně se asi zastavilo srdce,“ sípal Evra.
Zaposlouchal jsem se do pravidelného tlukotu jeho srdce (rytmus byl trochu pomalejší než u normálních lidí) a usmál jsem se. „Nic ti není,“ uklidnil jsem ho.
„Myslel jsem si, že je po nás,“ sykl Evra.
„Já taky.“ Vstal jsem a porozhlédl se, kam upír míří. „Měl bys radši slézt dolů na ulici,“ navrhl jsem.
„Nejde moc rychle,“ namítl Evra. „Neuteče mi.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžeš vědět, kdy zrychlí. Ten chlap by si mohl taky chytit taxíka nebo ho vyzvedne někdo s autem. A kromě toho bude lepší se rozdělit – po tom, co jsme jen taktak unikli. Kdyby jednoho načapal, může druhý proklouznout do hotelu a dělat, že v tom nejede.“
Evrovi to připadalo rozumné a slezl po nejbližším požárním schodišti dolů. Já jsem se znovu pověsil na paty upírovi a tlouštíkovi.
Vracel se stejnou cestou, minul teď už liduprázdnou ulici, kde jsme ho zahlédli, a došel k bloku obytných domů.
Bydlel v jednom bytě v šestém poschodí. Pan Hroozley si počkal, až se uvnitř zhasne, a pak vyjel nahoru výtahem. Vyběhl jsem po schodech a díval jsem se ze vzdáleného konce podesty.
Očekával jsem, že si otevře a vejde, vždyť zámky nemůžou upíra zadržet, ale on si jen prohlédl dveře a okna. Pak se otočil a zamířil zpátky k výtahu.
Spěchal jsem po schodech dolů a upíra jsem zpozoroval, jak jde od domu pryč. Pověděl jsem Evrovi, co se dělo a kam má upír namířeno. Za pár minut byl u mě a společně jsme sledovali pana Hroozleyho, jak pobíhá po ulicích.
„Proč nešel dovnitř?“ nechápal Evra.
„Nevím. Možná ten chlap nebyl uvnitř sám. Anebo má v plánu jít tam jindy. Ale jedna věc je jistá: nejel tam nahoru, aby mu doručil rekomando!“
Po chvíli jsme zabočili do menší uličky a zahlédli jsme pana Hroozleyho, jak se sklání nad nehybnou ženou. Evra zalapal po dechu a vykročil. Já jsem ho chytil za paži a strhl jsem ho zpátky.
„Co blbneš?“ sykl. „Copak to nevidíš? Přepadl ji! Musíme mu v tom zabránit, jinak…“
„To nic, nechce ji zabít. Jenom z ní pije.“
Evra se přestal zmítat. „Určitě?“ zeptal se podezřívavě.
Přikývl jsem. „Pije jí z paže. Zapomněl jsi, že ty oběti tam v budově měly proříznuté krky?“
Evra nejistě kývl. „Ale jestli se pleteš…“
„Nepletu,“ ujistil jsem ho.
Po několika minutách upír odešel a ženu nechal ležet. Vběhli jsme do uličky a prohlédli jsme ji. Jak jsem odhadl, byla v bezvědomí, ale žila, a jediným dokladem o tom, že se zrovna někdo nakrmil její krví, byla drobná čerstvá jizvička na levé paži.
„Jdeme pryč,“ oznámil jsem. „Ona se za pár minut probudí. Bude lepší, když ještě předtím zmizíme.“
„A co pan Hroozley?“ zeptal se Evra.
Podíval jsem se do nebe a odhadoval jsem, kolik času ještě zbývá do rána. „Dneska v noci nikoho nezabije,“ usoudil jsem. „Je moc pozdě. Asi už má namířeno zpátky do hotelu. Pojď, jestli se tam nedostaneme před ním, budeme mu horko těžko vysvětlovat, kde jsme byli.“
2024 ©