Jen co jsme se vrátili, pan Hroozley nás odhlásil z hotelu, to aby si personál nevšiml, že Evra zmizel, anebo pro případ, že by jej vampýr přinutil, aby prozradil, kde bydlíme.
„Ale co když mu uteče?“ namítal jsem. „Jak zjistí, kde jsme?“
„Moc nevěřím, že by utekl.“ prohlásil pan Hroozley s lítostí.
Nastěhovali jsme se do jiného hotelu, ne moc daleko od toho původního. Pokud snad recepčnímu přišlo podivné, že se v tak nezvyklou hodinu ubytovávají vážně se tvářící pán s jizvou a neklidný chlapec v pirátském kostýmu, pak si svá podezření nechal pro sebe.
Škemral jsem, aby mi toho pan Hroozley pověděl víc o vampýrech. Řekl, že nikdy nepijí krev upírům – naše krev je totiž jak pro ostatní upíry, tak pro vampýry jedovatá. Vampýři žijí o trošku déle než upíři, ale jde o minimální rozdíl. Jedí velice málo jídla, protože dávají přednost krvi. A ze zvířat pijí jen v krajní nouzi.
Pozorně jsem naslouchal. Bylo lehčí nemyslet na Evru, když jsem se mohl na něco soustředit. Když ale přišlo ráno a pan Hroozley se chystal jít spát, zůstal jsem sám a nezbylo mi než myslet na to, co se událo.
Díval jsem se, jak vychází slunce. Byl jsem unavený, ale usnout jsem nedokázal. Jak bych se mohl postavit nočním běsům, kteří tam na mě určitě číhají? Nachystal jsem důkladnou snídani, ale po prvním drobném soustu mě přešla chuť a nakonec jsem všechno hodil do koše. Zapnul jsem televizi, přepínal z programu na program a sotva jsem si uvědomoval, co dávají.
Co chvíli mě napadalo, že to určitě všechno byl jenom sen. Usnul jsem na střeše při čekání na pana Hroozleyho a všechno se mi to zdálo. Každou chvilku se mnou Evra zatřese a probudí mě. Já mu o svém snu povím a oba se zasmějeme. „Mě se tak lehko nezbavíš,“ bude se dusit smíchy.
Jenomže sen to nebyl. Opravdu jsem se ocitl tváří v tvář šílenému vampýrovi. A ten opravdu unesl Evru. A opravdu ho buď zabil, anebo se k tomu chystá. Taková je skutečnost, s tím se musím vyrovnat.
Potíž byla v tom, že jsem k tomu neměl dost odvahy. Měl jsem strach, že kdybych s tím začal, ztratím rozum. Takže místo abych se smířil s pravdou a čelil jí, pohřbil jsem ji hluboko, aby mě nemohla trápit, a šel jsem za Debbií. Třeba mě rozveselí.
Když jsem vyšel ven. Debbie si hrála na náměstí. Přes noc silně sněžilo a ona teď s houfem místních dětí stavěla sněhuláka. Překvapilo ji, že mě vidí tak časně, ale měla radost. Představila mě kamarádům a ti si mě zvědavě prohlíželi.
„Neprojdeme se?“ zeptal jsem se.
„Nepočká to, než dostavíme toho sněhuláka?“ navrhla,
„Nepočká. Jsem nějak nervózní. Potřebuju se projít. Vrátím se potom, jestli chceš.“
„To nevadí. Jdu s tebou.“ Zvláštně si mě prohlédla. „Není ti nic? Jsi bílý jako křída a oči… nebrečel jsi?“
„Krájel jsem cibuli,“ zalhal jsem.
Debbie se otočila ke kamarádům. „Zatím ahoj,“ řekla jim a vzala mě za ruku. „Máš představu, kam přesně půjdeme?“
„Ani ne. Vybírej cestu, já půjdu s tebou.“
Moc jsme toho při procházce nenapovídali, až po čase mě Debbie zatahala za rukáv. „Mám dobrou zprávu. Zeptala jsem se táty a mámy, jestli můžeš přijít na Štědrý večer zdobit stromek, a oni s tím souhlasí.“
„Paráda,“ přinutil jsem se k úsměvu.
„A zvou tě i na oběd,“ pokračovala. „Chtěli tě pozvat i na Boží hod, ale já vím, že to chcete být v hotelu. Kromě toho tvůj tatínek by asi nechtěl přijít, co?“
„Nechtěl.“
„Ale na Štědrý večer je to v pohodě, ne?“ zeptala se. „Evra může přijít taky. Jídlo bude asi tak ve dvě nebo ve tři, takže času na zdobení stromků pak bude hodně. Můžeš…“
„Evra nebude moct přijít,“ oznámil jsem stručně. „Proč?“
Přistihl jsem se, jak se horko těžko snažím vymyslet vhodnou lež. „Dostal chřipku,“ vypadlo ze mě nakonec. „Je v posteli a nemůže ven.“
„Ale včera mi připadalo, že je v pořádku!“ divila se Debbie. „Viděla jsem vás, jak jste večer šli oba ven. Vypadal úplně…“
„Jak jsi nás viděla?“ vybafl jsem.
„Z okna. Není to prvně, co jsem si všimla, že chodíte za tmy do města. Předtím jsem se o tom nikdy nezmínila, protože jsem si říkala, že kdybyste mi chtěli povědět, o co jde, řekli byste mi to sami.“
„To je mi vychování, špehovat druhé lidi,“ odsekl jsem.
„Já nikoho nešpehovala!“ Debbie se po tom obvinění zatvářila ublíženě. „Zahlídla jsem vás náhodou. A jestli se chceš chovat takhle, můžeš na ty Vánoce zapomenout.“ Otočila se a chystala se k odchodu.
„Počkej,“ chytil jsem ji za ruku (ale dával jsem pozor, abych nezmáčkl moc silně). „Promiň. Mám hrozně mizernou náladu. Není mi úplně dobře. Možná jsem od Evry něco chytil.“
„Vypadáš pod psa,“ souhlasila a zatvářila se trochu laskavěji.
„A po večerech jsme chodili za tátou,“ vysvětlil jsem. „Vyzvedneme ho, když skončí v práci, a pak sejdeme někam najíst, anebo si zajdeme do kina. Byl bych tě pozval taky, ale víš, jak to s mým tátou je.“
„Měl bys nás představit,“ snažila se Debbie. „Vsaď se, že bych ho dokázala přesvědčit, aby proti mně nic neměl, jen kdybych měla tu šanci.“
Znovu jsme vykročili.
„Tak jak to bude s tím Štědrým dnem?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou. Jestli se mi na něco vůbec nechtělo myslet, tak na to, jak sedím u stolu s Debbií a jejími rodiči. „Asi to budu muset odmítnout. Nejspíš nebudeme moct přijít. Možná se už postěhujeme.“
„Ale Štědrý den je zítra!“ vyrazila Debbie. „Teď už přece od otce musíte vědět, co má v plánu.“
„On je dost zvláštní. Rád všechno nechává na poslední chvíli. Může se stát, že se vrátím z téhle procházky a zjistím, že má sbaleno a můžeme jet.“
„Nemůže odjet, když je Evra nemocný,“ namítla.
„Může, když chce, a taky odjede,“ odpověděl jsem.
Debbie se zamračila a zarazila se. Asi tak metr od nás byla kanálová mřížka, ze které stoupal teplý vzduch. Popošla k ní a stoupla si na ni. „Ale kdybys odjížděl, přijdeš mi to říct, vid?“
„Samozřejmě.“
„Hrozně by mě mrzelo, kdyby ses prostě beze slova vypařil,“ řekla – a já jsem spatřil, jak se jí v koutcích očí sbírají slzy.
„Vůbec se neboj,“ sliboval jsem. „Až budu vědět, že odjíždíme, ty se to dozvíš taky. Čestné slovo.“ A zvedl jsem prsty k přísaze.
„Pojď ke mně,“ vyzvala mě, přitáhla si mě a pevně mě objala.
„Za co to bylo?“ chtěl jsem vědět.
„Musí k tomu být nějaký důvod?“ Ukázala dopředu. „Na příštím rohu odbočíme. Ta ulice nás dovede zpátky na náměstí.“
Vzal jsem Debbii za ruku a chtěl jsem ji doprovodit, když jsem si vzpomněl, že už bydlíme v jiném hotelu. Kdybych se vrátil na náměstí, očekávala by, že vejdu do tamního hotelu. A kdyby mě zahlédla, jak se pak kradu jinam, mohla by mít podezření.
„Já půjdu dál,“ oznámil jsem. „Večer nebo ráno ti zavolám a povím ti, jestli odpoledne budu moct přijít nebo ne.“
„Kdyby tvůj tatínek chtěl odjet, pokus se ho přemluvit, abyste zůstali,“ navrhovala. „Hrozně moc ráda bych tě tu měla.“
„Budu se snažit,“ zařekl jsem se a celý smutný jsem se díval, jak odbočuje a mizí mi z dohledu.
V tu chvíli jsem zaslechl zdola krátké suché zasmání. Sjel jsem pohledem k mřížce, ale nikoho jsem nespatřil, takže jsem si pomyslel, že to byl klam. Jenže pak se ze šera ozval hlas.
„To tvoje děvče se mi líbí, Darrene Shane,“ pochechtával se ten dole – a já okamžitě věděl, kdo to je. „Moc chutné soustíčko! K nakousnutí, co říkáš? Vypadá o moc chutněji než ten tvůj kamarád. O moc chutněji než Evra.“
Byl to šílený vampýr – byl to Murlough!
2024 ©