Postával jsem celou věčnost u zápraží a připadal jsem si jako trouba. Vyrazil jsem zpátky k hotelu, ale nějak se mi tam nechtělo. Neměl jsem chuť přiznat Evrovi, jak pitomě jsem se choval. A tak jsem párkrát obešel náměstí a nabíral jsem si plné plíce chladného zimního vzduchu, abych si pročistil hlavu.
Mám se s Debbií sejít zase zítra, ale najednou jsem měl pocit, že tak dlouho čekat nedokážu. Rozmyslel jsem se, zastavil se před jejich domem a pořádně se rozhlédl, abych měl jistotu, že mě nikdo nesleduje. Nikoho jsem neviděl, a tak jsem při svém skvělém zraku cítil jistotu, že nikdo nevidí mě.
Shodil jsem boty a začal jsem šplhat po okapové rouře na fasádě domu. Okno Debbiina pokoje bylo tři nebo čtyři metry od okapové roury, a tak když jsem došplhal do jeho výšky, zaťal jsem nehty do cihel a škrábal jsem se vodorovně po stěně.
Zůstal jsem viset rovnou pod oknem a čekal, kdy se objeví Debbie.
Asi po dvaceti minutách se v Debbiině pokoji rozsvítilo. Zaklepal jsem slabě na sklo klouby prstů, pak znovu, trochu silněji. Ozvaly se kroky.
Debbie na škvírku otevřela závěsy a zmateně vyhlížela ven. Trvalo jí pár vteřin, než ji napadlo podívat se dolů, pak mě uviděla. Potom překvapením div neupadla.
„Otevři okno,“ řekl jsem a zřetelně jsem u toho otevíral ústa, pro případ, že mě neslyší. Přikývla, klekla si a vysunula dolní díl okna nahoru.
„Co to provádíš?“ sykla. „A čeho se tam vlastně držíš?“
„Umím lítat,“ dělal jsem si legraci.
„Ty ses zbláznil. Uklouzneš a spadneš.“
„Vůbec nic mi nehrozí,“ ujišťoval jsem ji. „Umím výborně šplhat.“
„Určitě mrzneš,“ utrousila, když se mi podívala na nohy. „Kam jsi dal boty? Pojď rychle dovnitř, než…“
„Já nechci dovnitř,“ skočil jsem jí do řeči. „Vylezl jsem sem, protože… abych… to jest…“ Co nejvíc jsem se nadechl. „Ta nabídka pořád platí?“
„Jaká zas nabídka?“ divila se Debbie.
„Na tu pusu.“
Debbie zamrkala, ale pak se usmála. „Ty jsi vážně cvok.“
„Čistokrevnej a nefalšovanej,“ souhlasil jsem. „Všechnu tu námahu sis dal jenom kvůli tomu?“ Přikývl jsem.
„To jsi mohl klidně zaklepat,“ namítla. „Nějak mě to nenapadlo,“ pousmál jsem se. „Tak co bude?“
„Asi si ji zasloužíš,“ usoudila. „Ale pospěš si, jo?“
„Tak dobře.“
Debbie vystrčila hlavu ven. Předklonil jsem se, srdce mi bušilo jako o závod. Letmo jsem ji políbil na rty. Usmála se. „Stálo to za to lezení?“ chtěla vědět.
„Stálo.“ Byl jsem rozklepaný – a od mrazu to nebylo.
„No tak tady máš ještě jednu.“
Něžně mě políbila a já jsem se málem přestal držet stěny.
Když se odtáhla, tajuplně se usmívala. Zato můj odraz v tmavém okenním skle se usmíval jako blažený blbeček.
„Ahoj zítra, Romeo,“ řekla.
„Ahoj zítra,“ vydechl jsem šťastně.
Když se okno zavřelo a závěsy zatáhly, slezl jsem dolů, spokojený sám se sebou. Do hotelu jsem se vrátil skoro poklusem. Byl jsem už skoro u vchodu, když jsem si vzpomněl na svoje boty. Dořítil jsem se zpátky, sebral jsem je, vyklepal z nich sníh a navlékl jsem si je.
Než jsem dorazil znovu k hotelu, stačil jsem se uklidnit. Otevřel jsem dveře našeho pokoje a vešel jsem. Evra se díval na televizi. Vpíjel se do obrazovky a sotva si všiml, že jsem se vrátil.
„Jsem tu,“ hlásil jsem a svlékal jsem si kabát. Neodpověděl. „Jsem tady!“ zopakoval jsem hlasitěji.
„Eee?“ zahučel a roztržitě na mě mávl rukou.
„To je mi vychování,“ pohoršoval jsem se. „Já myslel, že tě bude zajímat, jak to dneska proběhlo. Ale příště se z toho poučím. Příště jednoduše…“
„Viděl jsi zprávy?“ zeptal se Evra tiše.
„Mladý pane Fone, možná vás to překvapí,“ odtušil jsem sarkasticky, „ale v kinech se už zprávy ani týdeníky nedávají. Tak co je, chceš slyšet, jak to rande dopadlo, nebo ne?“
„Měl by ses radši dívat,“ navrhl Evra.
„A na co jako?“ odsekl jsem nakvašeně. Obešel jsem ho a uviděl jsem, že sleduje zpravodajství. „Na zprávy?“ zasmál jsem se. „Vypni to, Evro, a já ti povykládám…“
„Darrene!“ štěkl Evra velice nezvyklým tónem. Zvedl ke mně hlavu a já uviděl, že se tváří strašně ustaraně. „Měl by ses dívat,“ zopakoval, tentokrát pomaleji – a mně došlo, že si nedělá legraci.
Posadil jsem se a zadíval se na obrazovku. Na záběru byla fasáda nějaké budovy, pak střihli dovnitř a kamera přejížděla po stěnách. Titulek oznamoval divákům, že jde o archivní záběry, že to natočili někdy dřív. Reportérka žvanila cosi o té budově.
„Co se děje tak důležitého?“ zeptal jsem se.
„Tady je našli,“ odpověděl Evra tiše.
„Koho našli?“
„Dívej se.“
Kamera se zastavila u tmavé místnosti, která vypadala stejně jako ty ostatní, chvilku se u ní zdržela, pak to zase střihli na pohled zvenčí budovy. Popisek hlásal, že tyto záběry už pořídili dneska. Sledoval jsem, jak z budovy vychází několik policistů a lékařů s vozíky, na kterých ležela nehybná těla v policejních vacích.
„Uhodl jsem dobře, co to je?“ zeptal jsem se potichu.
„Mrtvoly,“ potvrdil Evra. „Zatím je jich šest. Policie ještě pořád budovu prohledává.“
„Co to má společného s náma?“ nadhodil jsem nejistě.
„Poslouchej.“ Zesílil zvuk.
Reportérka teď naživo mluvila na kameru a vysvětlovala, jak policie mrtvé našla – narazilo na ně pár kluků, kteří se vydali do opuštěné budovy na dobrodružnou výpravu –, pak informovala, kdy se to stalo a jak postupuje pátrání. Novinářka vypadala dost otřeseně.
Moderátor ve studiu se jí na něco zeptal a ona zavrtěla hlavou.
„Ne, policie jména obětí nezveřejnila a ani to neudělá, dokud nebudou zpraveni příbuzní zesnulých.“
„Dozvěděla ses něco víc o tom, jak přišli o život?“ zajímal se moderátor.
„Nedozvěděla,“ odpovídala reportérka. „Policie nepodává žádné informace. Máme jenom ta původní prohlášení. Podle nich se těch šest lidí – mimochodem ani nevíme, jestli to byli muži nebo ženy – stalo obětí nějakého masového vraha nebo snad jakési vražedné sekty. O posledních dvou, které vynesli, nevíme zhola nic, ale ti první čtyři prý měli úplně stejná bizarní poranění a byli ve stejném stavu.“
„Můžeš nám ještě jednou vyložit, v čem jejich stav spočíval?“ požádal ji moderátor.
Reportérka přikývla. „Oběti, tedy aspoň ty první čtyři, měly proříznutá hrdla a zdá se, že právě to způsobilo jejich smrt. Kromě toho však zřejmě – zdůrazňuji zřejmě, jde totiž o první a neověřené zprávy – kromě toho v sobě neměly jedinou kapku krve.“
„Patrně jim krev někdo vysál nebo všechnu vypustil?“ domýšlel si moderátor.
Reportérka pokrčila rameny. „Na to zatím nikdo nezná odpověď, ovšem s výjimkou policie.“ Odmlčela se. „A samozřejměji zná vrah.“
Evra vypnul zvuk, ale televizi nechal běžet.
„Viděls?“ vydechl.
„Propána, to ne!“ zalapal jsem po dechu. Pomyslel jsem na pana Hroozleyho, který chodí ven každou noc, co jsme tu, plíží se po městě a odmítá prozradit proč. Pomyslel jsem na šest mrtvol a na komentáře moderátora a reportérky: „… v sobě neměly jedinou kapku krve.“ – „Patrně jim krev někdo vysál nebo všechnu vypustil.“
„Pan Hroozley,“ zděsil jsem se. A pak jsem dlouho jen třeštil oči na obrazovku a nebyl s to ze sebe vypravit jediné slovo.
2024 ©