Jak se ukázalo, neměl jsem se čeho bát. Debbiini rodiče byli stejně fajn jako ona sama. Jmenovali se Jesse a Donna – nechtěli mi dovolit, abych jim říkal pane Rulíku a paní Rulíková, musel jsem jim hned tykat – a jen co jsem k nim přišel, cítil jsem se jako doma.
„Nazdar!“ ozval se Jesse, který mě zahlédl první, když jsme vešli do obýváku. „Kdopak to je?“
„Mami, tati, to je Darren,“ představovala mě Debbie. „Je to Annin kamarád. Potkali jsme se v kině a já jsem ho pozvala k nám. Nevadí?“
„Jistěže ne,“ na to Jesse.
„Ani trochu,“ souhlasila Donna. „Zrovna jsme se chystali večeřet. Nedáš si s námi, Darrene?“
„Pokud vám tím nepřidělám práci,“ řekl jsem.
„Ani v nejmenším,“ rozzářila se. „Máš rád míchaná smažená vajíčka?“
„To je moje oblíbené jídlo,“ odpověděl jsem. Nebyla to moc pravda, ale usoudil jsem, že se vyplatí být zdvořilý.
Při jídle jsem Jessemu a Donně říkal něco málo o sobě.
„A co škola?“ zeptal se Jesse stejně jako předtím Debbie.
„Táta býval učitelem,“ lhal jsem podle toho, jak jsem si to včera promyslel. „Vyučuje Evru i mě.“
„Ještě trochu vajíček, Darrene?“ nabídla mi Donna.
„Ano, rád, je to moc dobré.“ A taky že bylo. O hodně lepší než jakákoli míchaná vajíčka, co jsem kdy jedl. „Co v tom je?“
„Nějaké to dobré koření,“ usmívala se hrdě Donna. „Bývala jsem šéfkuchařkou.“
„Kdyby tak v hotelu měli někoho, jako jsi ty,“ vzdychl jsem si. „Nevaří tam moc dobře.“
Když jsme dojedli, nabídl jsem se, že umyju nádobí, ale Jesse mi řekl, že to udělá. „Já tak odpočívám po těžkém pracovním dnu,“ vysvětlil. „Nic mi neudělá líp, než když vydrhnu trochu špinavých talířů, naleštím zábradlí a vyluxuju.“
„Dělá si legraci?“ obrátil jsem se k Debbii.
„Po pravdě řečeno ne,“ odpověděla. „Můžeme ke mně do pokoje?“ dovolila se.
„Jen běžte,“ přikývla Donna. „Ale ne abyste klábosili moc dlouho. Nezapomeň, že nám zbývá do konce ještě pár kapitol Tří mušketýrů.“
Debbie se zašklebila. „Jeden za všechny a všichni za jednoho,“ zaúpěla. „To je mi vzrůšo – tfuj!“
„Tobě se Tři mušketýři nelíbí?“ zeptal jsem se.
„A tobě ano?“
„Jasně. Film jsem viděl nejmíň osmkrát.“
„Ale knížku jsi nečetl, co?“
„Ne, ale jednou jsem o nich četl komiks.“ Debbie si s matkou vyměnila pohrdavý pohled a pak se obě rozesmály. „Musím každý večer přečíst něco z takzvané klasiky,“ láteřila Debbie. „Doufám pro tvoje dobro, že nikdy nezjistíš, jak jsou tyhle knížky nudné.
Vrátíme se dolů brzy,“ slíbila mamince a ukázala mi, kudy sejde do patra.
Její pokoj byl ve druhém patře. Byl veliký a dost prázdný, měl velikánské skříně ve zdi a nebyly tu skoro žádné plakáty nebo výzdoba.
„Nemám ráda nepořádek,“ vyložila mi Debbie, když si všimla, že se rozhlížím.
V jednom rohu místnosti byl nenastrojený umělý vánoční stromeček. V obýváku stál druhý a cestou nahoru jsem si všiml ještě několika dalších.
„K čemu tolik stromečků?“ zajímal jsem se.
„To je tátův nápad. Má vánoční stromky moc rád, tak jsme si pořídili jeden pro každý pokoj. Ozdoby jsou v těch krabicích dole,“ ukázala pod stromek, „na Štědrý večer je otevřeme a zdobíme. Je to fajn zábava a člověka to tak unaví, že potom usne, jen co si vleze do postele.“
„To zní dobře,“ souhlasil jsem toužebně, protože jsem si vzpomněl, jak jsme zdobili vánoční stromek doma s našimi.
Debbie si mě mlčky prohlížela. „Můžeš k nám na Štědrý večer přijít,“ navrhla. „I s Evrou. A váš tatínek taky. Můžete nám pomoct zdobit.“
Upřeně jsem se na ni díval. „To myslíš vážně?“
„Jasně. Musím to nejdřív navrhnout mámě a tátovi, ale dost bych se divila, kdyby něco namítali. Už jsme takhle známé zvali i dřív. Když je tu víc lidí, je to veselejší.“
Potěšilo mě, že mi to nabídla, ale váhal jsem, jestli to mám přijmout.
„Tak mám se jich optat?“ nadhodila.
„Nevím jistě, jestli tu na Vánoce ještě budeme. U pana Hr… u táty jeden nikdy neví. Kam musí jet kvůli práci, tam jede, a může to přijít kdykoli.“
„No co, pozvání jsi dostal,“ pokrčila rameny. „Pokud tu budete, bezva. Pokud ne…“ pokrčila rameny. „Pokud ne, vystačíme si sami.“
Začali jsme si povídat o vánočních dárcích. „Půjdeš koupit Evrovi ten CD přehrávač?“ vyzvídala Debbie.
„Jo. A pár cédéček k tomu.“
„Takže zbývá váš tatínek. Co mu koupíš?“
Přemýšlel jsem, co by se panu Hroozleymu tak mohlo zamlouvat. Nechystal jsem se mu shánět nic, nad každým dárkem by jen ohrnul nos, ale bylo zajímavé rozmýšlet si, co bych mu koupit mohl. O co by asi tak upír mohl mít zájem?
Na tváři se mi objevil úsměv. „Už vím. Koupím mu horské slunce.“
„Horské slunce?“ zakabonila se Debbie.
„Jo, přístroj na opalování,“ rozesmál jsem se. „Je dost bledý. Na sluníčko se moc nedostane.“
Debbie vůbec nechápala, čemu se tak hrozně směju. Moc rád bych jí ten vtip vysvětlil – koupit horské slunce by stálo za to už jen proto, abych si vychutnal kyselý výraz na upírově tváři – Jenže jsem se neodvážil.
„Máš zvláštní smysl pro humor,“ ucedila zmateně.
„Klidně mi věř,“ dusil jsem se, „že kdybys znala našeho tátu, pochopila bys, proč se směju.“ O tomhle nápadu povím Evrovi, jen co se vrátím domů. Ten to dokáže ocenit.
Povídali jsme si ještě asi hodinu. Pak už jsem musel jít.
„To ani nedostanu pusu na dobrou noc?“ ozvala se Debbie, když jsem se už zvedal, že půjdu.
Myslel jsem si, že to se mnou praští.
„Já totiž… jenom že… jaksi…“ koktal jsem jako ubožák.
„Ty mě nechceš políbit?“ divila se Debbie.
„Ale chci!“ vyjekl jsem honem. „Já jen… že…“
„No tak to necháme plavat,“ pokrčila Debbie rameny.
„Pusa by přišla vhod, ale bez ní se taky obejdu.“ Vstala. „Doprovodím tě ven.“
Rychle jsme seběhli ze schodů. Chtěl jsem se rozloučit s Jessem a Donnou, ale Debbie mi k tomu nedala možnost. Došla přímo ke vchodovým dveřím a otevřela je. Já jsem se ještě pořád soukal do kabátu.
„Můžu se zase stavit zítra?“ zeptal jsem se a zběsile jsem hledal, kde mám pravý rukáv.
„Jasně, jestli chceš,“ kývla.
„Poslechni, Debbie, promiň, že jsem ti nedal tu pusu, ale já jsem měl…“
„Strach?“ dořekla s úsměvem. „Jo,“ přiznal jsem se.
Rozesmála se. „No tak dobře, můžeš se zítra stavit. Budu ráda, když přijdeš. Jenom buď příště trochu odvážnější, jo?“ A zavřela za mnou dveře.
2024 ©