17. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson - Zloděj blesku, přečteno: 1224×

B

yl to Annabetin nápad.

Naložila nás na zadní sedadla jednoho vegaského taxíku, jako bychom měli prachy, a nařídila řidiči: "Do Los Angeles, prosím."

Taxikář sežvýkl doutník a změřil si nás. "To je tři sta mil. Za to mi musíte zaplatit předem."

"Přijímáte debetní karty z kasina?" zeptala se Annabeth.

Pokrčil rameny. "Některý. To je stejný jako s kreditkama. Nejdřív si je musím projet čtečkou."

Annabeth mu podala zelenou kartu LotosCash.

Pochybovačně si ji změřil.

"Prověřte si ji," pobídla ho Annabeth.

Udělal to.

Počitadlo zadrnčelo. Světla zazářila. Nakonec se vedle značky dolaru objevil symbol pro nekonečno.

Taxikáři vypadl doutník z pusy. Ohlédl se na nás s vykulenýma očima. "Kam to bude v Los Angeles… hm, Vaše Výsosti?"

"Na molo v Santa Monice." Annabeth se na sedadle napřímila. Řekl bych, že se jí to s tou výsostí zamlouvalo. "Dopravte nás tam rychle a drobné si můžete nechat."

Možná mu to neměla říkat.

Celou cestu přes Mohavskou poušť neklesl tachometr pod pětadevadesát mil v hodině.

Po cestě jsme měli spoustu času si promluvit. Pověděl jsem Annabeth a Groverovi o svém posledním snu, ale čím usilovněji jsem se pokoušel vzpomenout si na podrobnosti, tím víc se mi vytrácely. Kasino Lotos jako by mi zkratovalo paměť. Nedokázal jsem si vybavit, jak zněl hlas toho neviditelného služebníka, i když jsem věděl jistě, že je to někdo, koho znám. Ten služebník nazval monstrum v jámě ještě nějak jinak než "můj pane"… nějakým zvláštním jménem nebo titulem…

"Mlčenlivý?" navrhovala Annabeth. "Bohatý? Obojí to jsou Hádovy přezdívky."

"Možná…" připustil jsem, i když mi ani jedno přes ně nesedělo.

"Ten trůnní sál vypadá jako Hádův," poznamenal Grover. "Takhle se obyčejně popisuje."

Zavrtěl jsem hlavou. "Něco mi na tom nehraje. Ten trůnní sál nebyl hlavní část snu. A ten hlas z jámy… Já nevím. Prostě mi to nepřipadalo jako boží hlas."

Annabeth vyvalila oči.

"Co je?" zeptal jsem se.

"Ale… Nic, jenom jsem - Ne, to musel být Hádés. Možná poslal toho zlodějíčka, tu neviditelnou osobu, aby vzala mistrovský blesk, a něco nevyšlo -"

"Jako co?"

"Já - já nevím," koktala. "Ale jestli ukradl symbol Diovy moci z Olympu a bohové po něm šli, no, pak se mohla pokazit spousta věcí. Takže tenhle zloděj i musel blesk schovat, nebo o něj nějak přišel. Každopádně ho Hádovi nepřinesl. To říkal ten hlas ve tvém snu, že? Ten chlap to zvoral. To by vysvětlovalo, co hledaly Lítice, když po nás šly v tom autobuse. Možná si myslely, že jsme ten blesk získali."

Nevěděl jsem, co se s ní děje. Najednou tak nějak zbledla.

"Ale pokud bych už ten blesk měl," prohlásil jsem, "proč bych potom cestoval do podsvětí?"

"Vyhrožovat Hádovi," nadhodil Grover. "Podplatit ho nebo vydírat, aby ti vrátil mámu."

Hvízdl jsem. "Na kozla máš dost ďábelské myšlenky."

"Páni, díky."

"Ale ta věc v jámě říkala, že čeká na dvě věci," pokračoval jsem. "Pokud je jedno z toho blesk, co je to druhé?"

Grover zavrtěl hlavou, očividně byl vedle.

Annabeth se na mě dívala jako by znala mou další otázku a v duchu mě přesvědčovala, abych ji neříkal nahlas.

"Ty tušíš, co mohlo být v té díře, že?" zeptal jsem se jí. "Teda pokud to není Hádés?"

"Percy… Nemluvme o tom. Protože pokud to není Hádés… Ne. Musí to být Hádés."

Poušť byla za námi. Minuli jsme ceduli s nápisem KALIFORNSKÁ STÁTNÍ HRANICE 12 MIL.

Měl jsem pocit, že mi chybí jedna prostá klíčová informace. Jako bych zíral na běžné slovo, které bych měl znát, ale nechápal jeho smysl, protože se mi rozplývalo jedno nebo dvě písmena. Čím víc jsem myslel na svou výpravu, tím jsem si byl jistější, že střet s Hádem není to pravé řešení. Jde o něco jiného, o něco ještě nebezpečnějšího.

Problém byl, že jsme se řítili vstříc podsvětí rychlostí pětadevadesát mil v hodině a spoléhali na to, že mistrovský blesk má Hádés. Pokud se tam dostaneme a zjistíme, že jsme se spletli, nebude čas to napravit. Termín splnění úkolu vyprší o slunovratu a začne válka.

"Řešení je někde v podsvětí," ujistila mě Annabeth. "Viděl jsi duše mrtvých, Percy. To může být jenom na jednom místě. Děláme dobře."

Snažila se nám zvednout náladu návrhy různých propracovaných strategií, jak se dostat do krajiny mrtvých, ale mě to moc nebralo. Bylo tu zkrátka dost neznámých okolností, jako když se člověk dře na test a neví téma. A věřte mi, toho jsem si zažil dost a dost.

Taxík se rychle hnal na západ. Každý závan větru Údolím smrti zněl jako přízrak mrtvých. Pokaždé když zasyčely brzdy nějakého tahače, připomnělo mi to hadí hlas Echidny.

Při západu slunce nás taxi vyložilo na pláži v Santa Monice. Vypadala přesně tak, jak vypadají losangeleské pláže ve filmech, jen hůř voněla. Molo obklopovaly pouťové atrakce, palmy lemovaly chodníky, bezdomovci pospávali v písečných dunách a surfaři čekali na ideální vlnu.

Grover, Annabeth a já jsme kráčeli po okraji příboje.

"Co teď?" zeptala se Annabeth.

Tichý oceán zlátl v zapadajícím slunci. Myslel jsem na to, jak je to dlouho, co jsem stál na pláži v Montauku na druhé straně země a pozoroval jiné moře.

Jak může existovat bůh, který to všechno ovládá? Jak to říkal můj učitel přírodopisu - dvě třetiny zemského povrchu jsou pokryty vodou? Jak bych mohl být synem někoho tak mocného?

Vešel jsem do příboje.

"Percy?" oslovila mě Annabeth. "Co to děláš?"

Šel jsem dál, voda mi sahala do pasu, pak po prsa.

Zavolala za mnou: "Víš, jak je ta voda špinavá? Jsou tam všechny možné jedovaté -"

V tu chvíli jsem ponořil i hlavu.

Nejprve jsem zadržel dech. Je těžké schválně se nadechnout vody. Nakonec už jsem to nemohl vydržet. Nadechl jsem se. Samozřejmě, mohl jsem dýchat normálně.

Scházel jsem dolů po dně. Skrz tmu jsem neměl nic vidět, ale nějak jsem chápal, kde co je. Dokázal jsem vycítit zvlněnou strukturu dna. Rozeznal jsem kolonie ježovek, rozeseté po písku. Viděl jsem dokonce i proudy, teplé a chladné, stáčející se dohromady.

Ucítil jsem, jak se mi něco otřelo o nohu. Pohlédl jsem dolů a málem vyrazil z vody jako střela. Kolem mě klouzal metr a půl dlouhý žralok mako.

Ale nezaútočil na mě. Lísal se ke mně. Držel se mi, u nohy jako pes. Váhavě jsem se dotkl jeho hřbetní ploutve. Začal jančit, jako by mě pobízel, abych ho stiskl pevněji. Popadl jsem ploutev oběma rukama. Vyrazil a táhl mě s sebou. Žralok mě vezl dolů do temnoty. Vysadil mě na okraji oceánského dna, kde písečný břeh klesal do obří propasti. Bylo to jako stát o půlnoci na kraji Velkého kaňonu, moc toho nevidět, ale vědět, že tam ta prázdnota je.

Hladina se třpytila možná pětačtyřicet metrů nade mnou. Věděl jsem, že tlak vody by mě měl drtit. Natož abych dokázal dýchat. Uvažoval jsem, jestli existuje nějaká hranice, jak hluboko můžu zajít, zda bych se mohl potopit až na dno Pacifiku.

Pak jsem viděl, jak se ve tmě dole něco třpytí, zvětšovalo se to, bylo to stále zřetelnější a stoupalo ke mně. Nějaký ženský hlas, podobný máminu, zavolal: "Percy Jacksone."

Jak se záhadná postava blížila, její podoba se vyjasňovala. Měla rozpuštěné černé vlasy a šaty ze zeleného hedvábí. Mihotalo se kolem ní světlo a její krásné oči tak přitahovaly pozornost, že jsem si málem nevšiml, že jede na mořském koníku velikém jako opravdový kůň.

Sesedla. Mořský koník a žralok mako sebou mrskli a začali hrát něco, co připomínalo honěnou. Podmořská žena se na mě usmála. "Došel jsi daleko, Percy Jacksone. Výborně."

Netušil jsem, co mám dělat, a tak jsem se uklonil. "Vy jste ta žena, která se mnou mluvila v řece Mississippi."

"Ano, dítě. Jsem Néreidka, duch moře. Nebylo snadné dostat se tak daleko po řece, ale Najády, mé sladkovodní kolegyně, mi pomohly udržet si životní sílu. Uznávají vládce Poseidóna, i když neslouží na jeho dvoře."

"A… vy sloužíte na Poseidónově dvoře?"

Přikývla. "Už je to spousta let, co se narodilo dítě mořského boha. Sledovali jsme tě s velkým zájmem."

Najednou jsem si vzpomněl na tváře ve vlnách na pláži Montauku, když jsem byl malý kluk, na odrazy usmívajících se žen. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, stejně jako o spoustě jiných divných věcí v životě.

"Pokud se o mě otec tolik zajímá," řekl jsem, "proč tady není? Proč se mnou nemluví sám?"

Z hloubek se zvedl studený proud.

"Nesuď vládce moře moc přísně," radila mi Néreidka. "Ocitl se na pokraji nechtěné války. Má toho teď spoustu na práci. Kromě toho ti nesmí pomáhat přímo. Bohové nemají projevovat velkou náklonnost."

"Ani vlastním dětem?"

"Zvlášť jim ne. Mohou uplatňovat jen nepřímý vliv. Proto ti přináším varování a dar."

Natáhla ruku. Na dlani se jí zaleskly tři bílé perly.

"Vím, že putuješ do Hádovy říše," pokračovala. "Jen pár smrtelníků to dokázalo a přežilo: Orfeus se svým velikým hudebním talentem, nesmírně silný Héraklés a Houdini, který dokázal uniknout dokonce i z hloubek Tartaru. Máš takové nadání?"

"Hm… Ne, paní."

"Ale máš něco jiného, Percy. Máš dary, které teprve začínáš poznávat. Věštby ti předpověděly velikou a úžasnou budoucnost, pokud se dožiješ dospělosti. Poseidón nedopustí, abys zahynul předčasně. Proto si vezmi tohle a až budeš v úzkých, rozmáčkni perlu nohou."

"Co se stane?"

"To záleží na tom, co budeš potřebovat," vysvětlovala mi. "Ale pamatuj si: co patří moři, to se moři vždycky vrátí."

"A co to varování?"

Oči jí zahořely zeleným světlem. "Řiď se tím, co ti napovídá srdce, jinak přijdeš o všechno. Hádés se živí pochybnostmi a beznadějí. Ošidí tě, pokud to půjde, přiměje tě nevěřit vlastnímu úsudku. Jakmile se ocitneš v jeho říši, nikdy tě dobrovolně nepustí zpátky. Udržuj si víru. Hodně štěstí, Percy Jacksone."

Néreidka si povolala mořského koníka a odplula do prázdnoty.

"Počkat!" zavolal jsem. "V té řece jste říkala, abych nevěřil darům. Jakým darům?"

"Sbohem, mladý hrdino," zavolala a její hlas utichal v hloubkách. "Musíš poslouchat své srdce." Stala se z ní jen skvrna zářící zeleně a pak byla pryč.

Chtěl jsem se pustit za ní do té temnoty. Chtěl jsem vidět Poseidónův dvůr. Ale vzhlédl jsem na západ slunce, na tmavnoucí hladinu. Kamarádi čekají. Máme tak málo času…

Vyrazil jsem nahoru směrem k pobřeží.

Když jsem se dostal na pláž, šaty mi okamžitě uschly. Pověděl jsem Groverovi a Annabeth, co se stalo, a ukázal jim perly.

Annabeth se ušklíbla. "Každý dar něco stojí."

"Tenhle byl zadarmo."

"Ne." Zavrtěla hlavou. "Nic není zadarmo. To bylo staré řecké rčení a platí dodnes. Nějaká cena přijde. Jenom počkej."

S tou neveselou myšlenkou jsme se obrátili k moři zády a vydali se na cestu.

Za pár drobáků z Arésova batohu jsme se nechali zavézt autobusem do západního Hollywoodu. Ukázal jsem řidiči adresu podsvětí, kterou jsem si vzal z obchodu se zahradními trpaslíky tetičky Em, ale nikdy o nahrávacích studiích DOA neslyšel.

"Připomínáš mi někoho, koho jsem viděl v televizi," oznámil mi. "Nejsi ty nějaký dětský herec nebo tak?"

"Ehm… já dělám kaskadéra ve filmech… spoustě dětských herců."

"Aha! To bude ono."

Poděkovali jsme mu a na příští zastávce rychle vystoupili.

Bloudili jsme celé míle pěšky a hledali jsme DOA. Nikdo zřejmě nevěděl, kde to je. Nebylo to ani v telefonním seznamu.

Dvakrát jsme se schovali v postranních uličkách, abychom se vyhnuli policejním autům.

Zastavil jsem se před jedním výkladem s elektronikou, protože tam v televizi běžel rozhovor s někým, kdo mi připadal moc povědomý - byl to můj nevlastní otec Smraďoch Gabe. Mluvil s reportérkou Barbarou Waltersovou - páni, jako by byl nějaká celebrita. Zpovídala ho u nás v bytě, uprostřed pokerové partie, a vedle něj seděla nějaká mladá blonďatá ženská a poplácávala ho po ruce.

Na tváři se mu zaleskla falešná slza. Říkal: "Upřímně, slečno Waltersová, kdyby nebylo tady Sugar, mé psychoterapeutky, byla by ze mě troska. Nevlastní syn mi vzal všechno, na čem mi záleželo. Mou ženu… mé auto… já - omlouvám se. Nerad o tom mluvím."

"Tady to máš, Ameriko." Barbara Waltersová se obrátila do kamery. "Muž zničený žalem. Chlapec, který má vážné problémy. Dovolte mi ukázat vám znovu poslední známou fotografii toho nešťastného mladého uprchlíka, pořízenou před týdnem v Denveru."

Následoval střih a na obrazovce se objevila zrnitá fotografie moje, Annabeth a Grovera, jak stojíme před restaurací v Coloradu a mluvíme s Arésem.

"Kdo jsou ty další děti na fotografii?" zeptala se Barbara Waltersová dramaticky. "Kdo je ten muž s nimi? Je Percy Jackson mladistvý zločinec, terorista, nebo možná jen oběť s mozkem vymytým nějakým děsivým novým kultem? Po reklamě přineseme rozhovor s předním dětským psychologem. Zůstaň na příjmu, Ameriko."

"Jde se," oznámil mi Grover. Odtáhl mě dřív, než jsem stačil do toho výkladu s elektronikou vymlátit díru.

Setmělo se a na ulice začaly vylézat různé existence s hladovými pohledy, aby se pobavily. Abys mi dobře rozuměl. Jsem z New Yorku. Nevylekám se jen tak. Ale L. A. působí úplně jinak než New York. Tam doma je všechno tak nějak blízko. Bez ohledu na to, jak je to město veliké, dostaneš se všude a neztratíš se. Uspořádání ulic a podzemka se dají pochopit. Věci tam fungují podle systému. Pokud nejsi úplně pitomý, nic se ti nestane.

L. A. takové nebylo. Bylo roztažené, chaotické, těžko se v něm přesouvalo. Připomínalo mi Arése. Tomuhle městu nestačilo být velké - muselo dokazovat, že je velké, tím, že bylo hlasité, divné a těžko se v něm orientovalo. Netušil jsem, jak do zítřka, do letního slunovratu, najdeme vstup do podzemí.

Procházeli jsme mezi zločineckými partičkami, tuláky a pouličními prodavači, kteří si nás měřili, jako by se pokoušeli odhadnout, jestli stojíme za námahu s přepadením.

Když jsme rychle míjeli ústí jedné uličky, ozval se hlas z temnoty: "Hej, ty."

Já idiot jsem se zastavil.

Než jsem se nadál, byli jsme obklíčeni. Obstoupila, nás parta mladých. Bylo jich celkem šest - bílí týpci v drahých hadrech a s obličeji naplněnými zlem. Jako studenti na akademii Yancy: bohatí spratci, kteří si hrají na grázlíky.

Instinktivně jsem otevřel Anaklusmos.

Když se zničehonic objevil meč, couvli, ale jejich vůdce byl buď pitomý, nebo fakt odvážný, protože se ke mně pořád blížil s vystřelovacím nožem.

Udělal jsem chybu, že jsem tím mečem máchl.

Kluk vyjekl. Ale byl stoprocentně smrtelný, protože mu čepel neškodně projela hrudí. Podíval se dolů. "Co to, kruci…"

Počítal jsem, že mám asi tak tři vteřiny, než se šok promění ve vztek. "Utíkejte!" zaječel jsem na Annabeth a Grovera.

Odstrčili jsme z cesty dva kluky a hnali se ulicí, aniž jsme věděli kam. Zahnuli jsme hned za prvním rohem.

"Tam!" vykřikla Annabeth.

Jenom jeden obchod v bloku vypadal, že bude otevřený, jeho výklady zářily neonovými reklamami. Nápis nade dveřmi hlásal něco jako CRSTHUYO ALPÁC VOCHDÍN LŮKEŽ.

"Crustyho palác vodních lůžek," pohotově mi to přeložil Grover.

Nebylo to místo, kam bych šel sám od sebe, ale v nouzi se to dokonale hodilo.

Vtrhli jsme dovnitř, doběhli za jednu vodní postel a přikrčili se. O zlomek vteřiny později se venku přehnala ta partička.

"Myslím, že jsme je setřásli," zafuněl Grover.

Nějaký hlas za námi zaduněl: "Koho jste setřásli?"

Všichni jsme nadskočili.

Za námi stál chlapík, který vypadal jako dravec, naditý ve staromódním obleku. Byl vysoký nejmíň dva metry deset a úplně plešatý. Měl šedou hrubou pleť, oči s tenkými víčky a studený hadí úsměv. Pohyboval se k nám pomalu, ale měl jsem pocit, že kdyby chtěl, dokázal by sebou hodit.

Jeho oblečení by zapadlo do kasina Lotos. Takové se nosilo v sedmdesátých letech. Košile byla hedvábná s kašmírovým vzorem, do poloviny lysé hrudi rozepnutá. Klopy sametového saka měl široké jako přistávací dráhy. A kolem krku stříbrné řetězy - nedokázal jsem je ani spočítat.

"Já jsem Crusty," představil se a doprovodil to úsměvem, nažloutlým od zubního kamene.

"Omlouváme se, že jsme sem tak vtrhli," promluvil jsem. "Jenom se tak, hm, díváme."

"Chceš říct, schováváme se před těmi malými chuligány," zabručel. "Potloukají se tu každý večer. Díky nim mi sem přijde spousta lidí. Poslyšte, nechcete se podívat na nějaké vodní lůžko?"

Chystal jsem se říct Ne, díky, když mi položil svou obří tlapu na rameno a vedl mě dál do velké předváděcí místnosti.

Byly tam všechny druhy vodních postelí, jaké si dokážete představit: různé druhy dřeva, různé vzory potahů, různé velikosti - široké, ještě širší, nejširší na světě.

"Tohle je můj nejoblíbenější model," rozhodil Crusty pyšně rukama nad postelí pokrytou černými saténovými pokrývkami, s lávovými lampičkami zabudovanými v čele. Matrace se chvěla, vypadala jako nějaký naolejovaný rosol.

"Masáž od milionu rukou," vysvětloval nám Crusty. "Pojďte, vyzkoušejte si ji. Kruci, klidně si schrupněte. Mně to nevadí. Dneska stejně nejsou žádné kšefty."

"Hm," zamumlal jsem, "nemyslím, že…"

"Masáž od milionu rukou!" vykřikl Grover a vrhl se na matraci. "Páni, lidi! To je bezva."

"Hmm," broukl Crusty a mnul si bradu. "Málem, málem."

"Málem co?" zeptal jsem se.

Podíval se na Annabeth. "Udělej mi tu radost a vyzkoušej tamhletu postel, miláčku. Možná ti bude pasovat."

Annabeth se bránila: "Ale co -"

Poplácal ji konejšivě po rameni a zavedl ji k modelu Safari Deluxe se lvy vyřezanými do kostry z týkového dřeva a s prošívanou pokrývkou s leopardím vzorem. Annabeth se nechtělo lehnout, ale Crusty do ní strčil.

"Nechte si to!" zaprotestovala.

Crusty luskl prsty. "Ergo!"

Z boku postele vyrazily provazy, omotaly se kolem Annabeth a připoutaly ji k matraci.

Grover se pokusil zvednout, ale i z jeho černé saténové postele vyrazily provazy a svázaly ho.

"T-to už ne-není bezva!" vyjekl a hlas mu vibroval z masáže od milionu rukou. "T-to ne-není vů-vůbec bezva!"

Obr se podíval na Annabeth, pak se obrátil ke mně a prohlásil: "Kruci, málem."

Pokusil jsem se ustoupit, ale jeho ruka vyrazila a chytla mě zezadu za krk. "Ale ale, chlapečku. Neměj strach. Hned ti taky jednu najdeme."

"Pusťte mé kamarády."

"Ale jistěže. Ale nejdřív je musím přizpůsobit."

"Jak to myslíte?"

"Všechny postele mají přesně metr osmdesát, víš? Tvoji kamarádi jsou moc malí. Nejdřív je musím přizpůsobit."

Annabeth a Grover se dál bránili.

"Nemůžu vystát nedokonalé míry," zamumlal Crusty. "Ergo!"

Z vršku a spodku postelí vyrazila další sada provazů, omotaly se Groverovi a Annabeth kolem kotníků a pak kolem podpaží. Provazy se začaly napínat a táhnout mé kamarády na obě strany.

"Neměj strach," uklidňoval mě Crusty. "To je strečink. Páteř se jim může protáhnout až o tři palce.

Možná to dokonce přežijí. A co takhle najít teď postel, která by se ti zamlouvala, co?"

"Percy!" zařval Grover.

Horečně jsem uvažoval. Věděl jsem, že se tomu obřímu prodavači vodních postelí nemůžu postavit sám. Zlomil by mi vaz, než bych stačil vytáhnout meč.

"Vy se doopravdy nejmenujete Crusty, že ne?" zeptal jsem se.

"Oficiálně je to Prokrústés," připustil.

"Napínač," přeložil jsem. Pamatoval jsem si ten příběh: obr, který Thésea během jeho cesty do Athén pozval k sobě a pak se ho pokusil zabít.

"Jo," souhlasil prodavač. "Ale kdo dokáže vyslovit Prokrústés? Pro obchod se to nehodí. Kdežto 'Crusty', to řekne každý."

"Máte pravdu. A pěkně to zní."

Oči mu zasvítily. "Myslíš?"

"No jistě," pokračoval jsem. "A to řemeslné provedení postelí! Úžasné!"

Široce se usmál, ale jeho prsty se mi pořád svíraly kolem krku. "Říkám to svým zákazníkům. Pokaždé. Nikdo se neobtěžuje podívat se na řemeslné provedení. Kolik čel se zabudovanými lávovými lampičkami jsi už viděl?"

"Moc ne."

"Správně!"

"Percy!" vykřikla Annabeth. "Co to děláš?"

"Nevšímejte si jí," prohodil jsem. "Je nemožná."

Obr se zasmál. "To jsou všichni mí zákazníci. Nikdy nemají přesně sto osmdesát. Tak nedbalé. A pak si stěžují, že jim postele nesedí."

"Co děláte, když jsou delší než sto osmdesát čísel?"

"No, to se stává pořád. Jednoduchá úprava."

Pustil mi krk, ale než jsem stačil zareagovat, sáhl za vedlejší pult a vytáhl velikou mosaznou sekeru s dvojitým ostřím. Řekl: "Prostě objekt co nejlíp vycentruju a odseknu všechno, co na koncích přečnívá."

"Aha," hlesl jsem a těžce polkl. "To je praktické."

"Jsem tak rád, že jsem narazil na inteligentního zákazníka!"

Provazy teď mé kamarády vážně napínaly. Annabeth začínala blednout. Grover vydával bublání jako škrcená husa.

"Takže, Crusty…" řekl jsem a snažil se mluvit lehce. Mrkl jsem na visačku Speciálu pro líbánky ve valentinské úpravě. "Tahle má vážně dynamické stabilizátory k blokování pohybu vln?"

"Samozřejmě. Vyzkoušej si to."

"Jo, možná to udělám. Ale fungovalo by to i na velikého chlapa, jako jste vy? Vůbec žádné vlnění?"

"Zaručeně."

"To jistě ne."

"To jistě ano."

"Předveďte mi to."

Dychtivě se posadil na postel a poplácal matraci. "Žádné vlnění. Vidíš?"

Luskl jsem prsty. "Ergo."

Kolem Crustyho se ovinuly provazy a připoutaly ho k matraci.

"No tak!" vyjekl.

"Pořádně ho vycentrujte," doporučil jsem.

Provazy se na můj rozkaz upravily. Nahoře přečnívala celá Crustyho hlava. Dole čouhala chodidla.

"Ne!" bránil se. "Počkat! Tohle je jenom ukázka."

Sundal jsem vršek z Anaklusmu. "Pár drobných úprav…"

Necítil jsem žádné rozpaky z toho, co jsem se chystal udělat. Kdyby byl Crusty člověk, stejně bych mu neublížil. Pokud je nestvůra, zaslouží si být na chvíli proměněný v prach.

"Jsi tvrdý vyjednavač," řekl mi. "Slevím ti třicet procent z vybraných předváděcích modelů!"

"Myslím, že začnu nahoře." Zvedl jsem meč.

"Nulové navýšení! Šest měsíců odklad splátek!"

Máchl jsem mečem. Crustymu došly nabídky.

Přeřízl jsem provazy na dalších lůžkách. Annabeth a Grover se vyhrabali na nohy, skučeli, škubali sebou a hlasitě mě proklínali.

"Vypadáte vyšší," poznamenal jsem.

"Moc vtipný," ušklíbla se Annabeth. "Příště si víc pospěš."

Podíval jsem se na vývěsní tabuli za Crustyho pultem. Byl tam inzerát na Hermovu dodávkovou službu a další na Zbrusu nový seznam nestvůr v losangeleské oblasti - "Jediné Zlaté stránky nestvůr, které potřebujete!" Jasně oranžový leták nahrávacích studií DOA pod tím nabízel provize za duše hrdinů. "Neustále hledáme nové talenty!" Dole byla uvedena adresa DOA a mapka.

"Pojďme," vyzval jsem kamarády.

"Dej nám chvilku," stěžoval si Grover. "Málem nás to našponovalo až k smrti!"

"Tak to jste připraveni na podsvětí," podotkl jsem. "Je to jenom jeden blok odtud."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a nula