19. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson - Zloděj blesku, přečteno: 1456×

Představ si největší dav, jaký jsi kdy viděl, fotbalové hřiště nacpané miliony fanoušků čekajících na svou oblíbenou kapelu.

A teď si představ hřiště ještě miliónkrát větší, přetékající lidmi; k tomu vypadla elektřina a nejsou tu žádné zvuky, žádná světla, žádné nafukovací míče poskakující nad davem. V zákulisí se stalo něco tragického. Dav si šeptá a bloumá ve tmě, čeká na koncert, který nikdy nezačne.

Pokud si to dokážeš představit, tak máš docela dobrý obrázek, jak vypadají Asfodelová pole. Černá tráva byla pošlapaná spoustami mrtvých chodidel. Vál teplý vlhký vítr a připomínal dech bažiny. Tu a tam rostly ve shlucích černé stromy - Grover mi řekl, že to jsou topoly.

Strop toho uzavřeného prostoru byl tak vysoko nad námi, že to klidně mohla být hradba bouřkových mraků, až na krápníky, které zářily světle šedě a vypadaly nepříjemně špičaté. Nechtěl jsem si ani představit, že na nás můžou každou chvíli spadnout, ale po poli jich bylo rozeseto několik, které spadly a zapíchly se do černé trávy. Mrtví se už asi nemuseli bát takových drobných nebezpečí, jako že je propíchne krápník velikosti vícestupňové rakety.

Annabeth, Grover a já jsme se zkusili zamíchat do davu a dávali pozor na hlídací duchy. Nedokázal jsem se ubránit, hledal jsem mezi dušemi na Asfodelových polích známé tváře, ale na mrtvé je těžké se dívat. Obličeje se jim mihotají. Všichni vypadají trochu naštvaně nebo popleteně. Můžou k tobě přijít a promluvit, ale jejich hlasy zní jako chřestění nebo jako šustění netopýrů. Jakmile jim dojde, že jim nerozumíš, zamračí se a odejdou.

Mrtví nejsou děsiví. Jsou jenom smutní.

Postupovali jsme s nimi ve frontě nových příchozích, která se klikatila od hlavních bran směrem k černému stanovému pavilonu s transparentem, na kterém stálo:

ROZSUDKY NA ELYSEJSKÁ POLE A DO VĚČNÉHO ZATRACENÍ

Vítejte, nově zesnulí!

Zezadu ze stanu vycházely dvě mnohem menší řady.

Vlevo kráčely duše, obklopené hlídacími duchy, po kamenité stezce k Trestným polím, která se leskla a kouřila v dálce, k rozlehlé rozpraskané pustině s řekami lávy a minovými poli a mílemi ostnatého drátu, oddělujícího různé oblasti mučení. I z dálky jsem viděl lidi pronásledované pekelnými psy, hořící na hranici, nucené probíhat bez šatů a bot záhony kaktusů nebo poslouchat opery. Rozpoznal jsem malý vršek s mravenčí postavičkou Sisyfa, který se snažil vyvléct nahoru svůj balvan. A viděl jsem i horší mučení - věci, které se mi ani nechce popisovat.

Řada vycházející z pravé strany soudcovského pavilonu byla mnohem lepší. Vedla dolů do údolíčka obklopeného zdmi - do uzavřené komunity, která vypadala jako jediná šťastná část podsvětí. Za bezpečnostní branou se rozkládaly krásné domy ze všech období historie, římské vily, středověké hrady a viktoriánské zámečky. Na trávnících kvetly stříbrné a zlaté květiny. Tráva se vlnila v barvách duhy. Slyšel jsem smích a cítil opékané maso.

Elysejská pole.

Uprostřed toho údolí se lesklo modré jezero se třemi malými ostrovy jako nějaké rekreační letovisko na Bahamách. Ostrovy blažených, pro lidi, kteří se rozhodli narodit se třikrát a třikrát dosáhli Elysia. Okamžitě jsem věděl, že tam chci, až umřu.

"O tohle právě jde," ozvala se Annabeth, jako by mi četla myšlenky. "To je místo pro hrdiny."

Ale já myslel na to, jak málo lidí je tady na Elysiu, jak nepatrné je to ve srovnání s Asfodelovými poli nebo dokonce s Trestnými poli. Tak málo lidí konalo v životě dobro. Bylo to smutné.

Opustili jsme soudcovský pavilon a postoupili dál do Asfodelových polí. Setmělo se. Barvy na šatech nám bledly. Davy brebentících duší začaly řídnout.

Po pár mílích chůze jsme v dálce uslyšeli známý vřískot. Na obzoru se tyčil palác z třpytivého černého obsidiánu. Nad parapety vířili tři tmaví netopýří tvorové: Lítice. Měl jsem pocit, že na nás čekají.

"Asi je pozdě se vrátit," poznamenal Grover toužebně.

"Nic se nám nestane." Snažil jsem se mluvit sebejistě.

"Možná jsme to měli nejdřív prohledat jinde," navrhoval Grover. "Například v Elysiu…"

"Pojď, kozlíku." Annabeth ho popadla pod paží.

Grover vyjekl. Z tenisek mu vyrašila křídla a nohy vyrazily dopředu a táhly ho od Annabeth. Přistál přímo na zádech v trávě.

"Grovere," napomenula ho Annabeth. "Přestaň blbnout."

"Ale já jsem nic -"

Znovu vyjekl. Boty teď plácaly křídly jako šílené. Vznesly se ze země a táhly ho od nás pryč.

"Maia!" zaječel, ale kouzelné slovíčko zřejmě neúčinkovalo. "No tak, Maia! Es-ó-es! Pomoc!"

Probral jsem se z omráčení a chňapl po Groverově ruce, ale pozdě. Nabíral už rychlost a klouzal dolů z kopce jako sportovní boby.

Běželi jsme za ním.

Annabeth křičela: "Rozvaž si ty boty!"

Byl to chytrý nápad, ale asi to není jenom tak, když tě boty táhnou nohama dopředu plnou rychlostí. Grover se pokoušel posadit, ale nedokázal se dostat rukama až ke tkaničkám.

Běželi jsme za ním a snažili se ho udržet v dohledu, jak frčel mezi nohama duší, které vztekle brebentily.

Byl jsem přesvědčen, že se Grover prožene přímo branami Hádova paláce, ale boty ostře zabočily doprava a táhly ho opačným směrem.

Svah byl strmější. Grover nabíral rychlost. Annabeth a já jsme museli sprintovat, abychom mu stačili. Zdi prostoru se po obou stranách zužovaly a já si uvědomil, že jsme se dostali do nějakého postranního tunelu. Teď už tu nebyla žádná černá tráva ani stromy, jen skála pod nohama a tlumené světlo krápníků nahoře.

"Grovere!" zaječel jsem, až se to rozléhalo všude kolem. "Chyť se něčeho!"

"Čeho?" zavolal na mě.

Chňapal po kamenech, ale nebylo tu nic dost velkého, aby ho to zpomalilo.

V tunelu bylo pořád temněji a chladněji. Chlupy na rukách se mi ježily. Tady dole to odporně páchlo. Musel jsem myslet na věci, o kterých jsem ani nemohl vědět - na krev rozlitou na prastarém kamenném oltáři, na smrdutý dech vraha.

Pak jsem uviděl, co je před námi, a zarazil jsem se na místě.

Tunel se rozšiřoval do veliké černé jeskyně a uprostřed zela propast velká jako městský blok.

Grover klouzal přímo k jejímu okraji.

"Pojď, Percy!" ječela Annabeth a táhla mě za zápěstí.

"Ale to je -"

"Já vím!" křikla. "To místo, které jsi popisoval ze spánku! Ale Grover tam spadne, jestli ho nechytíme." Měla samozřejmě pravdu. Groverův malér mě zase přiměl k pohybu.

Grover řval, chňapal po zemi, ale okřídlené boty ho táhly k jámě. Nevypadalo to, že se k němu dostaneme včas.

Zachránila ho jeho kopyta.

Létající tenisky mu byly od začátku trochu volné. Nakonec nakopl velký kámen a levá bota mu sletěla z nohy. Padala do tmy, dolů do propasti. Pravá bota ho táhla dál, ale už ne tak rychle. Grover se zachytil velkého kusu skály, využil ho jako kotvu a zpomalil se tak.

Byl asi tři metry od kraje propasti, když jsme ho chytili a táhli po svahu zpátky nahoru. Druhá okřídlená bota se mu vyzula, chvíli kolem nás vztekle poletovala, na protest nás kopala do hlav, ale potom odlétla do propasti za svým dvojčetem.

Všichni jsme se vyčerpaně zhroutili na obsidiánový štěrk. Nohy a ruce jsem měl jako z olova. Dokonce i batoh mi připadal těžší, jako by mi do něj někdo nacpal kamení.

Grover byl nepěkně poškrábaný. Ruce mu krvácely. Panenky se mu zúžily jako koze, jako vždycky, když byl vyděšený.

"Nevím, jak…" supěl. "Já nic…"

"Počkej," zarazil jsem ho. "Poslouchej."

Něco jsem zaslechl - hluboký šepot v temnotě.

Uplynulo dalších pár vteřin a Annabeth podotkla: "Percy, tady to místo -"

"Pssst." Zvedl jsem se.

Zvuk sílil, byl to mumlavý zlý hlas odněkud zdaleka, zdaleka pod námi. Vycházel z jámy.

Grover se posadil. "C-co je to za zvuk?"

Annabeth to už taky slyšela. Viděl jsem jí to na očích. "Tartaros. Vstup do Tartaru."

Sundal jsem víčko z Anaklusmosu.

Bronzový meč vyrostl, zaleskl se ve tmě a ďábelský hlas jako by ochabl, ale jen na chvíli, pak zase nabyl sílu.

Málem jsem už rozuměl slovům, byla to stará, prastará slova, ještě starší než řečtina. Jakoby…

"Kouzlo," hlesl jsem.

"Musíme pryč," vydechla Annabeth.

Společnými silami jsme vytáhli Grovera na kopyta a vydali se tunelem zpátky nahoru. Nohy se mi nehýbaly dost rychle. Batoh mě táhl k zemi. Hlas za námi zesiloval a byl vzteklejší. Rozběhli jsme se.

Bylo to taktak.

Zezadu nás zasáhl chladný proud větru, jako by se celá jáma nadechla. Na jeden hrozný moment jsem ztratil rovnováhu, nohy mi na štěrku podjely. Kdybych byl o trochu blíž okraji, vsálo by mě to dovnitř.

Pachtili jsme se dál a konečně se dostali na vršek tunelu, kde se prostor rozšiřoval do Asfodelových polí. Vítr utichl. Z hloubi tunelu se ozývalo zuřivé kvílení. Něco nebylo rádo, že jsme unikli.

"Co to bylo?" zasupěl Grover, když jsme se zhroutili v relativním bezpečí hájku černých topolů. "Nějaký Hádův mazlíček?"

S Annabeth jsme se na sebe podívali. Pochopil jsem, že má nějaký nápad, nejspíš ten, který dostala po cestě taxíkem do L. A., ale byla moc vyděšená, než aby nám to řekla. To stačilo, abych se vylekal.

Uzavřel jsem meč a strčil si pero zpátky do kapsy. "Pojďme." Podíval jsem se na Grovera. "Můžeš chodit?"

Polkl. "Jo, jasně. Stejně jsem ty boty nikdy neměl rád."

Snažil se mluvit statečně, ale třásl se stejně jako já a Annabeth. Ať bylo v jámě cokoli, žádný domácí mazlíček to nebyl. Bylo to nepopsatelně staré a mocné. Dokonce ani z Echidny jsem neměl takový pocit. Skoro se mi ulevilo, když jsme se k tunelu obrátili zády a zamířili k Hádovu paláci.

Skoro.

Lítice kroužily kolem parapetů vysoko v přítmí. Vnější zdi pevnosti se černě leskly a bronzové brány, vysoké dvě patra, byly doširoka otevřené.

Zblízka jsem viděl, že rytiny na branách představují scény smrti. Některé pocházely z moderních dob - atomová bomba explodující nad městem, zákop plný vojáků v plynových maskách, fronta postižených hladomorem v Africe, čekající s prázdnými miskami - ale všechny vypadaly, jako by byly vyryté do bronzu před tisíci let. Napadlo mě, jestli se náhodou nedívám na splněná proroctví.

Uvnitř na nádvoří byla ta nejdivnější zahrada, jakou jsem kdy viděl. Pestré houby, jedovaté keře a zvláštně světélkující rostliny, rostoucí bez slunečního světla. Chybějící květiny byly nahrazeny drahými kameny, hromadami rubínů velkých jako moje pěst a hroudami neopracovaných diamantů. Tu a tam stály Medúziny sochy jako ztuhlí hosté na nějaké zahradní slavnosti - zkamenělé děti, satyrové a kentauři. Všechny se nepřirozeně usmívaly.

Uprostřed zahrady byl sad granátových jablek, plody zářily ve tmě jasně oranžovou barvou. "Persefonina zahrada," upozornila nás Annabeth. "Pojďme dál."

Chápal jsem, proč chce pokračovat v cestě. Pronikavá vůně těch granátových jablek byla skoro neodolatelná. Najednou jsem na ně dostal hroznou chuť, ale pak jsem si vzpomněl na příběh o Persefoně. Jediné sousto jídla v podsvětí, a už bychom nikdy nemohli odejít. Odtáhl jsem Grovera, abych mu zabránil utrhnout si velký šťavnatý plod.

Vyšli jsme po schodech paláce mezi černým mramorovým sloupořadím do Hádova domu. Vstupní hala měla naleštěnou bronzovou podlahu, která odrážela světlo pochodní a vypadala, jako by vřela. Nebyl tam strop, jen vrchol jeskyně vysoko nahoře. Tady dole si podle mě s deštěm nemusí dělat starosti.

Každé postranní dveře hlídala kostra ve vojenské výstroji. Některé kostry měly řecké brnění, další britské uniformy, jiné maskáče a rozervané americké vlajky kolem ramen. Svíraly kopí, muškety nebo pušky M-16. Nikdo z kostlivců nás neobtěžoval, ale jejich prázdné oční jamky nás sledovaly, jak jsme kráčeli halou k obrovským dveřím na opačné straně.

Dveře střežily dvě kostry amerických námořníků. Shlédly na nás a zašklebily se. Na hrudi držely raketomety.

"Víš," zamumlal Grover, "vsadím se, že Hádés nemá problémy s podomními prodavači."

Můj batoh už vážil tunu. Vůbec jsem netušil proč. Chtěl jsem ho otevřít a podívat se, jestli jsem někde náhodou nesebral zakutálenou bowlingovou kouli, ale teď na to nebyla vhodná doba.

"No, lidi," houkl jsem. "Neměli bysme… zaklepat?"

Po chodbě zavál horký vítr a dveře se rozletěly. Strážní ustoupili stranou.

"Myslím, že to znamená 'vstupte'," řekla Annabeth.

Místnost uvnitř vyhlížela přesně jako v mém snu, až na to, že tentokrát byl Hádův trůn obsazený.

Byl to třetí bůh, kterého jsem potkal, ale první, jenž mi doopravdy jako bůh připadal.

Především byl nejmíň tři metry vysoký, oblečený v černé hedvábné róbě a s korunou spletenou ze zlata. Pleť měl bílou jako albín, vlasy po ramena a černé jako uhel. Nebyl to svalovec jako Arés, ale vyzařoval sílu. Rozvaloval se na trůnu z lidských kostí a vypadal pružně, elegantně a nebezpečně jako panter.

Okamžitě mi připadalo, že by měl rozkazovat. Věděl víc než já. Měl by být mým pánem. Pak jsem si řekl, že toho nechám.

Působila na mě Hádova aura, stejně jako Arésova. Vládce mrtvých připomínal podobizny Adolfa Hitlera, Napoleona nebo teroristických vůdců, kteří ovládají sebevražedné atentátníky. Hádés měl stejně pronikavé oči, stejně fascinující ďábelské osobní kouzlo.

"Jsi odvážný, žes sem přišel, synu Poseidóna," promluvil hladkým hlasem. "Po tom, co jsi mi provedl, to je opravdu velmi odvážné. Nebo jsi možná jen velmi hloupý."

Klouby mi znecitlivěly, svádělo mě to lehnout si a jen tak si zdřímnout u Hádových nohou. Stočit se tam a spát navěky.

Potlačil jsem ten pocit a předstoupil jsem před něj. Věděl jsem, co musím říct: "Pane a strýčku, přišel jsem se dvěma žádostmi."

Hádés povytáhl obočí. Když se na trůnu napřímil, v záhybech jeho černé róby se objevily tajemné usoužené tváře, jako by to roucho ušili z uvězněných duší z Trestných polí, snažících se uniknout pryč. Ta část mého mozku s poruchou pozornosti roztržitě uvažovala, jestli stejně vyrobili i zbytek jeho šatů. Jaké hrozné věci musí člověk v životě provést, aby ho vetkali Hádovi do spoďárů?

"Jenom se dvěma žádostmi?" uculil se Hádés. "Drzé děcko. Jako by sis toho už nevzal dost sám. No tak mluv. Pobavilo mě to, takže tě prozatím na místě nezabiju."

Polkl jsem naprázdno. Šlo to zhruba tak dobře, jak jsem se bál.

Podíval jsem se na prázdný menší trůn vedle Hádova. Měl tvar černého zlaceného květu. Zatoužil jsem, aby tu byla královna Persefona. Z mýtů jsem si vzpomínal, že dokáže mírnit manželovy nálady. Ale bylo léto. Persefona bude samozřejmě nahoře ve světě světla se svou matkou, bohyní zemědělství Démétér. Roční doby určují její návštěvy nahoře, ne oběh planety.

Annabeth si odkašlala. Její prst se mi zaryl do zad. "Vládce Háde," začal jsem. "Podívejte se, pane, mezi bohy nemůže být válka. Bylo by to… zlé."

"Fakt zlé," dodal Grover, protože mi chtěl pomoct.

"Vraťte mi Diův mistrovský blesk," pokračoval jsem. "Prosím, pane. Nechte mě odnést ho na Olymp."

Hádovi se nebezpečně rozsvítily oči. "Ty si troufáš dál předstírat svou nevinnost, po tom, cos provedl?"

Ohlédl jsem se na své přátele. Vypadali stejně zmateně jako já.

"Hm… strýčku," zamumlal jsem. "Říkáte 'po tom, cos provedl'. Co přesně jsem provedl?"

Trůnní sál se zachvěl zemětřesením tak silným, že ho nejspíš cítili až nahoře v Los Angeles. Ze stropu padaly sutiny. Všude ve zdech se rozlétly dveře a dovnitř vpochodovali kostlivci-bojovníci, byly jich stovky, ze všech období a národů západní civilizace. Rozestavili se po obvodu místnosti a zablokovali východy.

Hádés zařval: "Myslíš si, že já chci válku, bůžku?"

Chtěl jsem říct: No, tihle chlapíci nevypadají na mírové aktivisty. Ale napadlo mě, že by to asi byla nebezpečná odpověď.

"Vy jste vládce mrtvých," podotkl jsem opatrně.

"Válka by vám rozšířila říši, ne?"

"Typická věc, jakou říkají mí bratři! Myslíš, že potřebuju další území? Neviděls, jak daleko se táhnou Asfodelová pole?"

"No…"

"Máš představu, jak moc se má říše rozšířila jen za poslední století, kolik dalších oddělení jsem musel otevřít?"

Nadechl jsem se k odpovědi, ale Hádés už byl v ráži.

"Další hlídací duchové," zasténal. "Problémy s provozem v soudcovském pavilonu. Dvojnásobek přesčasů pro personál. Já býval velice bohatý bůh, Percy Jacksone. Ovládám všechny drahé kovy pod zemí. Ale ty náklady!"

"Charón by chtěl zvýšit plat," vyhrkl jsem, co se mi vynořilo v paměti. Sotva jsem to řekl, nejradši bych si zašil pusu.

"Nechoď na mě s Charónem!" zařval Hádés. "Co objevil italské obleky, je nesnesitelný! Všude jsou jenom problémy a já je musím všechny zvládnout osobně! Blázním už jen z toho, jak dlouho to trvá z paláce k území! A pořád a pořád přicházejí další mrtví. Ne, bůžku. Já nepotřebuju získávat víc subjektů! Já jsem o tu válku nestál."

"Ale vzal jste Diův mistrovský blesk."

"To jsou lži!" Další rachot. Hádés se zvedl z trůnu a vztyčil se do výše fotbalové branky. "Dia tvůj otec možná ošidí, chlapče, ale já tak hloupý nejsem. Já chápu jeho plán."

"Jeho plán?"

"Ty jsi ten zloděj ze zimního slunovratu," vyštěkl. "Tvůj otec myslel, že si tě udrží jako malé tajemství. Nasměroval tě do trůnního sálu na Olympu. Vzal jsi mistrovský blesk a moji přilbici. Kdybych neposlal Lítici a ta tě neodhalila na akademii Yancy, Poseidónovi by se možná povedlo utajit plán na spuštění války. Ale teď jsi musel vyjít na světlo. Budeš odhalen jako Poseidónův zloděj a já dostanu zpátky svou přilbici!"

"Ale…" promluvila Annabeth. Odhadoval jsem, že jí mozek maká rychlostí milionu kilometrů za hodinu. "Pane Háde, vaše přilbice temnoty se taky ztratila?"

"Nehraj si přede mnou na neviňátko, holka. Ty a ten satyr tomuhle hrdinovi pomáháte - přišli jste mi sem vyhrožovat Poseidónovým jménem, to je jasné, přinesli jste mi ultimátum. Copak si Poseidón myslí, že se dám vydírat, abych ho podporoval?"

"Ne!" zahlaholil jsem. "Poseidón ne - já ne -"

"Neřekl jsem nic o zmizení přilbice," zabručel Hádés, "protože si nedělám iluze, že mi někdo na Olympu nabídne nejmenší spravedlnost, nejmenší pomoc. Sotva si můžu dovolit vypustit zprávu, že se postrádá můj nejmocnější nástroj strachu. A tak jsem po tobě pátral sám. Když bylo jasné, že jdeš za mnou přednést svou hrozbu, nepokoušel jsem se tě zastavit."

"Nepokoušel jste se nás zastavit? Ale -"

"Hned mi vrať mou přilbici, nebo zarazím smrt," pohrozil Hádés. "To je můj protinávrh. Otevřu zemi a nechám mrtvé vyvalit se zpátky do světa. Udělám z vaší krajiny noční můru. A ty, Percy Jacksone - tvoje kostra povede mou armádu z podsvětí."

Kostlivci-bojovníci popošli o krůček kupředu a chystali si zbraně.

V tu chvíli bych se měl nejspíš děsit. Zvláštní bylo, že jsem si připadal uražený. Nic mě tak nerozzuří jako obvinění z něčeho, co jsem neudělal. Zažil jsem to mockrát.

"Jste stejně špatný jako Zeus," rozzlobil jsem se. "Myslíte si, že jsem vám něco ukradl? Proto jste na mě poslal Lítice?"

"Jistě," připustil Hádés.

"A ostatní nestvůry?"

Hádés ohrnul ret. "S tím nemám nic společného. Nechtěl jsem pro tebe rychlou smrt - chtěl jsem, aby ses ke mně dostal živý a mohl ses podrobit veškerému možnému mučení na Trestných polích. Proč myslíš, že jsem tě nechal tak snadno vejít do své říše?"

"Snadno?"

"Vrať mi můj majetek!"

"Ale já vaši přilbici nemám. Přišel jsem pro mistrovský blesk."

"Který už máš!" houkl Hádés. "Přišels sem s ním, ty pitomečku, a myslels, že mi můžeš vyhrožovat!"

"Ale to ne!"

"Tak otevři batoh."

Přepadlo mě hrozné tušení. Ta váha v batohu, jako bych tam měl bowlingovou kouli. To přece nemůže být…

Stáhl jsem si batoh ze zad a otevřel zip. Uvnitř byl víc než půlmetrový kovový válec, na obou stranách špičatý, hučící energií.

"Percy," zalapala po dechu Annabeth, "jak -"

"Já-já nevím. Já tomu nerozumím."

"Vy hrdinové jste pořád stejní," odfrkl si Hádés. "Pýcha vám poplete hlavu, myslíte si, že přede mě můžete donést takovou zbraň. Nežádal jsem Diův mistrovský blesk, ale když už je tady, tak mi ho dáš. Určitě z něj bude vynikající trumf k vyjednávání. A teď… moji přilbici. Kde je?"

Ztratil jsem řeč. Žádnou přilbici jsem neměl. Netušil jsem, jak se mi ten mistrovský blesk dostal do batohu. Rád bych si myslel, že na mě Hádés zkouší nějaký trik. Hádés byl zlý. Ale svět se najednou úplně obrátil. Uvědomil jsem si, že si se mnou někdo zle zahrál. Někdo jiný poslal Dia, Poseidóna a Háda, aby si šli po krku. Mistrovský blesk byl v batohu a ten batoh jsem dostal od…

"Vládce Háde, počkejte," uklidňoval jsem ho. "To všechno je omyl."

"Omyl?" zahřměl Hádés.

Kostry na nás namířily své zbraně. Z výšky nad námi se ozvalo třepetání kožnatých křídel a tři Lítice se vrhly dolů a usadily se na opěradle trůnu svého pána. Ta s obličejem paní Doddsové se na mě lačně šklebila a práskala bičem.

"Žádný omyl," křičel Hádés. "Já vím, proč jsi přišel - znám pravý důvod, proč jsi přinesl ten blesk. Přišel jsi smlouvat o ni."

Hádés vypustil z dlaně kouli zlatého ohně. Explodovala na schodech přede mnou a byla to moje máma, ztuhlá ve zlatém dešti, přesně jako v tu chvíli, když ji začal Mínótaurus škrtit.

Nemohl jsem promluvit. Natáhl jsem se a chtěl se jí dotknout, ale světlo bylo horké jako oheň.

"Ano," zakňoural Hádés spokojeně. "Vzal jsem si ji. Věděl jsem, Percy Jacksone, že o ni nakonec přijdeš smlouvat. Vrať mi mou přilbici a já ji možná nechám jít. Víš, není mrtvá. Ještě ne. Ale když mě popudíš, změní se to."

Myslel jsem na perly ve své kapse. Možná by mě z toho dostaly. Kdybych tak dokázal mámu osvobodit…

"Ach, ty perly," poznamenal Hádés a ve mně ztuhla krev. "Ano, můj bratr a jeho malé triky. Vytáhni je, Percy Jacksone."

Ruka se proti mé vůli pohnula a vylovila perly.

"Jenom tři," zalitoval Hádés. "To je smůla. Uvědomuješ si, že každá ochrání jen jednu osobu? Tak si zkus vzít svou matku, bůžku. A kterého kamaráda tady necháš, aby se mnou trávil věčnost? Jen do toho. Vyber si. Nebo mi dej batoh a přijmi mé podmínky."

Podíval jsem se na Annabeth a na Grovera. Tvářili se zasmušile.

"Podvedli nás," řekl jsem jim. "Zákeřně."

"Ano, ale proč?" zeptala se Annabeth. "A ten hlas v té jámě -"

"To ještě nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Ale mám v plánu se zeptat."

"Rozhodni se, chlapče!" zvolal Hádés.

"Percy." Grover mi položil ruku na rameno. "Nemůžeš mu dát ten blesk."

"Já vím."

"Nech mě tady," řekl. "Použij tu třetí perlu pro svou mámu."

"Ne!"

"Já jsem satyr," nedal se přesvědčit Grover. "My nemáme duše jako lidi. Může mě mučit až k smrti, ale navždycky mě nedostane. Já se prostě převtělím do květiny nebo tak. Je to nejlepší cesta."

"Ne." Annabeth vytáhla svůj bronzový nožík. "Běžte vy dva. Grovere, ty musíš Percyho chránit. Musíš získat licenci pátrače a začít hledat Pana. Odveď odtud jeho mámu. Já chci padnout v boji."

"V žádném případě," bránil se rozhodně Grover. "Zůstávám tu já."

"Rozmysli si to, kozlíku," domlouvala mu Annabeth.

"Nechte toho, oba dva!" Připadalo mi, jako by se mi srdce trhalo napůl. Oba toho se mnou tolik prožili. Vzpomínal jsem si, jak Grover střemhlav bombardoval Medúzu v zahradě soch a jak nás Annabeth zachránila před Kerberem. Přežili jsme Héfaistovu jízdu ve vodním světě, Oblouk v St. Louis a kasino Lotos. Celé tisíce mil jsem si dělal starosti, že mě nějaký přítel zradí, ale tihle přátelé by to nikdy neudělali. V jednom kuse mě jenom zachraňovali a teď by klidně obětovali život za mou mámu.

"Já vím, co dělat," napadlo mě. "Vezměte si to."

Podal jsem každému jednu perlu.

Annabeth se zdráhala: "Ale, Percy…"

Obrátil jsem se k mámě. Zoufale jsem se chtěl obětovat a použít poslední perlu pro ni, ale věděl jsem, co by mi řekla. Nikdy by mi to nedovolila. Musel jsem odnést blesk zpátky na Olymp a říct Diovi pravdu. Musel jsem zastavit válku. Nikdy by mi neodpustila, kdybych místo toho zachránil ji. Myslel jsem na proroctví na Vrchu polokrevných, které mi připadalo vzdálené milion let. Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.

"Je mi to líto," oslovil jsem ji. "Vrátím se. Najdu si nějakou cestu."

Samolibý výraz na Hádově tváři se rozplynul. Řekl: "Bůžku…?"

"Já najdu vaši přilbici, strýčku," oznámil jsem mu. "Vrátím ji. Nezapomeňte zvýšit plat Charónovi."

"Nevzpírej se mi -"

"A neuškodilo by občas si pohrát s Kerberem. Má rád červené gumové míčky."

"Percy Jacksone, ty ne -"

Vykřikl jsem: "Teď, kamarádi!"

Rozmáčkli jsme perly nohou. Strašlivou chvilku se nic nedělo.

Hádés rozkázal: "Zničte je!"

Armáda koster vyrazila kupředu s vytasenými meči a střelnými zbraněmi nastavenými na plnou automatiku. Lítice vyrazily a biče jim zahořely.

Právě když kostry začaly pálit, vybuchly úlomky perel u mých nohou do návalu zeleného světla a závanu čerstvého mořského vzduchu. Uvěznila mě do sebe mléčně bílá koule a začala se zvedat ze země.

Annabeth a Grover byli přímo za mnou. Kopí a kulky neškodně jiskřily na perlových bublinách, jak jsme se vznášeli vzhůru. Hádés řval tak vztekle, až se celá pevnost otřásala. Tušil jsem, že v L. A. nebudou mít klidnou noc.

"Koukejte nahoru!" zvolal Grover. "Narazíme!"

Jasně, hnali jsme se přímo na krápníky. Počítal jsem, že propíchnou bubliny a pak i nás.

"Jak ty věci sakra řídíš?" zavolala Annabeth.

"Nezdá se mi, že bys je řídila líp!" zakřičel jsem na ni.

Vyjekli jsme, když bubliny narazily do stropu, a pak… tma.

Jsme mrtví?

Ne, pořád jsem cítil, jak se pohybujeme. Stoupali jsme přímo skrz pevnou skálu, lehce jako bublina ve vodě. V tom je síla těch perel, uvědomil jsem si - Co patří moři, to se moři vždycky vrátí.

Chvíli jsem za hladkými stěnami své koule nic neviděl a pak se bublina prodrala na dno oceánu. Dvě další mléčné koule, Annabetina a Groverova, pokračovaly se mnou, společně jsme stoupali vodou. A plesk!

Vylétli jsme na hladinu uprostřed zálivu v Santa Monice a srazili z prkna nějakého surfaře s rozhořčeným "Sakra!"

Popadl jsem Grovera a vlekl ho k bójce. Chytil jsem Annabeth a odtáhl ji tam taky. Kolem nás zvědavě kroužil velký bílý žralok dlouhý asi tři a půl metru.

Nakázal jsem mu: "Zmiz."

Žralok se otočil a rychle se ztratil.

Surfař zakřičel něco o pitomcích a pádloval od nás, jak nejrychleji uměl.

Nějak jsem věděl, jaký je čas: brzo ráno, jedenadvacátého června, den letního slunovratu.

Los Angeles v dálce bylo v plamenech, ze čtvrtí po celém městě stoupaly mraky kouře. Došlo tu k zemětřesení, jasně, a byla to Hádova vina. Nejspíš za mnou právě teď posílá celou armádu mrtvých.

Ale v tu chvíli mě podsvětí netrápilo.

Musel jsem na břeh. Musel jsem dopravit Diův blesk zpátky na Olymp. A především jsem si musel vážně promluvit s tím bohem, který mě podvedl.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a šest