18. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson - Zloděj blesku, přečteno: 1600×

S

táli jsme v šeru bulváru Valencia a vzhlíželi na zlatá písmena vyrytá do černého mramoru: NAHRÁVACÍ STUDIA DOA.

Pod tím bylo na skleněných dveřích namalováno: PRÁVNÍKŮM VSTUP ZAKÁZÁN. POTULOVÁNÍ ZAKÁZÁNO. ŽIVOT ZAKÁZÁN.

Blížila se půlnoc, ale hala byla jasně osvětlená a plná lidí. Za bezpečnostním pultem seděl hlídač v tmavých brýlích s přísným kukučem a se sluchátkem v uchu.

Obrátil jsem se ke kamarádům. "Fajn. Pamatujte na náš plán."

"Plán," nadechl se Grover. "Jo. Ten plán se mi líbí."

Annabeth se zeptala: "Co se stane, když ten plán nevyjde?"

"Neuvažuj tak pesimisticky."

"Správně," souhlasila. "Vstupujeme do země mrtvých a já nemám myslet pesimisticky."

Vytáhl jsem z kapsy perly, tři mléčné kuličky, které mi dala Néreidka v Santa Monice. Moc mi nepřipadaly jako rezerva pro případ, že by něco nevyšlo.

Annabeth mi položila ruku na rameno. "Omlouvám se, Percy. Máš pravdu, my to zvládneme. Vyjde to."

Šťouchla do Grovera.

"No jasně!" přidal se. "Dostali jsme se až sem. Teď najdeme ten mistrovský blesk a zachráníme tvou mámu. Žádný problém."

Podíval jsem se na ně a cítil se fakt vděčný. Ještě před pár minutami jsem je málem nechal roztrhnout na luxusních vodních postelích, a oni se teď kvůli mně snaží tvářit odvážně, abych si připadal líp.

Strčil jsem perly zpátky do kapsy. "Tak pojďme napráskat někomu v podsvětí zadek."

Vešli jsme do haly DOA.

Ze skrytých reproduktorů tiše hrála hudba. Koberec a stěny byly ocelově šedé. Z rohů se natahovaly kaktusy a pryšce jako ruce kostlivců. Nábytek byl z černé kůže a všechna sedadla byla obsazená. Lidé seděli na gaučích, stáli, vyhlíželi z oken nebo čekali na výtah. Nikdo se nepohyboval ani nemluvil, nikdo nic moc nedělal. Koutkem oka jsem je všechny viděl dobře, ale jakmile jsem se na některého soustředil, začali vypadat… průhledně. Viděl jsem přímo skrz jejich těla.

Pult hlídače byl na vyvýšeném pódiu, takže jsme k muži museli vzhlížet.

Byl vysoký a elegantní, s čokoládovou pletí a světlými vlasy ostříhanými nakrátko jako voják. Měl tmavé brýle s obroučkami z želvoviny a hedvábný italský oblek v barvě vlasů. Na klopě pod stříbrnou jmenovkou měl připíchnutou černou růži.

Přečetl jsem si cedulku se jménem a nevěřícně k němu vzhlédl. "Vy se jmenujete Cheirón?"

Naklonil se přes pult. V jeho brýlích jsem neviděl nic než vlastní odraz, ale úsměv měl sladký a chladný. Tvářil se jako krajta těsně předtím, než tě zhltne.

"Takový krásný mladíček." Měl zvláštní přízvuk - snad britský, ale možná takový, jako by se angličtinu naučil jako druhý jazyk. "Řekni mi, příteli, vypadám snad jako kentaur?"

"N-ne."

"Pane," dodal hladce.

"Pane," doplnil jsem.

Zabodl prst do své jmenovky a přejel jím pod písmeny. "Přelouskáš to, kamaráde? Je tam CH-A-R-Ó-N. Opakuj po mně Cha-rón."

"Charón."

"Výborně! A teď: pan Charón."

"Pan Charón," řekl jsem.

"Dobře." Zase se usadil. "Nenávidím, když si mě pletou s tím starým koňákem. Takže co pro vás můžu udělat, vy malé mrtvolky?"

Ta otázka mě zasáhla do břicha jako baseballový míček. Podíval jsem se na Annabeth, aby mi pomohla.

"Chceme jít do podsvětí," promluvila.

Charónovi se prohnuly rty. "No, to je překvápko."

"Ano?" zeptala se.

"Takhle přímo a jasně. Žádný křik: 'To musí být omyl, pane Charóne.'" Přejel po nás pohledem. "Takže, jak jste zemřeli?"

Šťouchl jsem do Grovera.

"Ale," broukl. "Hm… utopili jsme se… ve vaně."

"Všichni tři?" zeptal se Charón.

Přikývli jsme.

"To byla teda velká vana." Charón vypadal, že ho to trochu zaujalo. "Nečekám, že máte mince na převoz. Víte, od dospělých můžu vzít kartu American Express nebo připočíst jízdné k poslednímu účtu za kabelovku. Ale u dětí… Vy bohužel nikdy neumíráte připravené. Nejspíš se budete muset na pár set let posadit."

"Ale my máme mince." Položil jsem na pult tři zlaté drachmy ze skrýše, kterou jsem objevil ve stole v Crustyho kanceláři.

"No páni…" Charón si olízl rty. "Pravé drachmy. Pravé zlaté drachmy. Ty jsem už neviděl…"

Prsty se mu dychtivě natáhly po mincích.

Byli jsme tak blízko.

Pak se na mě Charón podíval. Ten chladný pohled zpoza brýlí jako by mi vyvrtal díru do prsou. "Ale počkat," zarazil se. "Nedokázal jsi správně přečíst moje jméno. Jsi dyslektik, hochu?"

"Ne," prohlásil jsem. "Jsem mrtvý."

Charón se nahnul kupředu a začenichal. "Ty nejsi mrtvý. Měl jsem to vědět. Ty jsi bůžek."

"Musíme se dostat do podsvětí," trval jsem na svém.

Charón odněkud z hloubi hrdla zavrčel.

Všichni lidé v čekárně se okamžitě zvedli a začali přecházet, protahovali se, zapalovali si cigarety, projížděli si prsty vlasy nebo se dívali na hodinky.

"Odejděte, dokud můžete," doporučil nám Charón. "Vezmu si prostě ty prachy a zapomenu, že jsem vás kdy viděl."

Natáhl se po mincích, ale chňapl jsem po nich a stáhl je zpátky.

"Žádná služba, žádné peníze." Snažil jsem se, aby to znělo odvážněji, než jsem se cítil.

Charón znovu zavrčel - hluboce, až tuhla krev v žilách. Duše mrtvých začaly bušit na dveře výtahu.

"To je ale škoda," povzdechl jsem si. "Můžeme nabídnout i víc."

Ukázal jsem mu celý pytlík z Crustyho skrýše. Vytáhl jsem hrst drachem a nechal mince propadávat mezi prsty.

Charónovo vrčení se proměnilo v cosi, co připomínalo spíš předení lva. "Myslíš, že se dám koupit, bůžku? No… jenom tak ze zvědavosti, kolik tam toho máš?"

"Spoustu," řekl jsem. "Vsadím se, že vám Hádés za takovou těžkou práci moc neplatí."

"Ale, to si ani nedovedeš představit. Jak by se tobě líbilo, vysedávat tu celý den s těmi dušemi? Pořád samé 'Prosím, nenechávejte mě umřít' nebo 'Pusťte mě, prosím, zadarmo'. Tři tisíce let mi nezvedli plat. Myslíš si, že tyhle obleky jsou něco levného?"

"Zasloužíte si víc," souhlasil jsem. "Trochu uznání. Respekt. Slušný plat."

S každým slovem jsem na pult sázel zlatou minci.

Charón shlédl na své italské hedvábné sako, jako by si sám sebe představoval v něčem ještě lepším. "Musím říct, mládenče, že teď mluvíš docela rozumně. Trochu."

Vysázel jsem dalších pár mincí. "Až budu mluvit s Hádem, mohl bych se zmínit o zvýšení platu."

Povzdechl si. "Člun už je stejně skoro plný. Můžu vás tam klidně posadit a bude to."

Vstal, shrábl naše peníze a vyzval nás: "Pojďte se mnou."

Prodírali jsme se davem čekajících duší, které nám začaly chňapat po šatech jako vítr; hlasy šeptaly cosi, čemu jsem nerozuměl. Charón je odrážel a bručel: "Vyžírkové."

Doprovodil nás do výtahu, který už byl nacpaný dušemi mrtvých. Každá držela zelený palubní lístek. Charón popadl dvě duše, které se pokoušely vecpat dovnitř s námi, a vytlačil je zpátky do haly.

"Správně. A teď, nikdo si nebude nic vymýšlet, když budu pryč," oznámil čekárně. "A pokud někdo zase přeladí moji oblíbenou stanici s pop-music, postarám se, abyste tu zůstali dalších tisíc let. Rozuměli?"

Zabouchl dveře, zastrčil čipovou kartu do otvoru v panelu výtahu a my začali klesat.

"Co se stane s těmi dušemi, které čekají v hale?" zeptala se Annabeth.

"Nic," odpověděl Charón.

"Jak dlouho?"

"Navždycky, nebo dokud nebudu mít velkomyslnou náladu."

"Ach," vzdychla. "To je… prima."

Charón povytáhl obočí. "Říká snad někdo, že smrt je prima, mladá slečno? Počkej, až na tebe dojde. Tam, kam jdete, zemřete brzo."

"My se vrátíme živí," prohlásil jsem.

"Chacha."

Najednou se mi začala točit hlava. Nepohybovala jsme se už dolů, ale dopředu. Ve vzduchu se objevila mlha. Duše kolem mě začaly měnit tvar. Jejich moderní šaty se zamihotaly a proměnily se v šedá roucha s kapucemi. Podlaha výtahu se rozhoupala.

Pořádně jsem zamrkal. Když jsem otevřel oči, Charónův krémový italský oblek vystřídala dlouhá černá róba. Brýle s želvovinovými obroučkami zmizely. Tam, kde měl mít oči, byly prázdné důlky - jako Arésovy oči, jenže Charónovy byly úplně černé, plné noci, smrti a zoufalství.

Všiml si, že se na něj dívám, a zabručel: "Co je?"

"Nic," vypravil jsem ze sebe.

Myslel jsem, že se šklebí, ale nebylo to ono. Tvář mu zprůhledněla a já mu viděl přímo do lebky.

Podlaha se pořád houpala.

Grover zašeptal: "Asi dostávám mořskou nemoc."

Když jsem znovu zamrkal, výtah už nebyl výtah. Stáli jsme v dřevěné loďce. Charón nás převážel přes temnou hustou řeku, v níž vířily kosti, mrtvé ryby a další, ještě divnější věci - plastové panenky, pomačkané karafiáty, promočené diplomy s pozlacenými okraji.

"Řeka Styx," zamumlala Annabeth. "Je taková…"

"Znečištěná," doplnil ji Charón. "Vy lidé do ní tisíce let házíte všechno možné, když ji přejíždíte - naděje, sny, nikdy nesplněná přání. Bezohledné nakládání s odpady, pokud vás to zajímá."

Z odporné vody stoupaly víry mlhy. Nad námi se skoro ztrácel v šeru strop posetý krápníky. Vzdálený břeh před námi poblikával zelenkavým světlem, barvou jedu.

Zděšením se mi stáhlo hrdlo. Co tady dělám? Ti lidé kolem… byli mrtví.

Annabeth mě popadla za ruku. Za normálních okolností by mi to přišlo trapné, ale chápal jsem, jak jí je. Potřebovala důkaz, že na téhle lodi je ještě někdo živý.

Zjistil jsem, že si drmolím modlitbu, i když jsem si nebyl úplně jistý, ke komu se modlím. Tady dole záleželo jenom na jednom bohovi a byl to právě ten, se kterým jsem se přišel utkat.

Břeh podsvětí už byl vidět. Necelých sto metrů do vnitrozemí se táhly drsné skály a černý sopečný písek k základům vysoké kamenné zdi, která stála v obou směrech, kam jsme jen dohlédli. Odněkud zblízka ze zeleného přítmí vycházel hlas a ozvěnou se odrážel od kamene - vytí nějakého velkého zvířete.

"Starý Trojhlavec má hlad," poznamenal Charón. Jeho úsměv se v zelenkavém světle změnil v mrtvolný. "Máte smůlu, bůžkové."

Dno naší lodi sklouzlo na černý písek. Mrtví začali vystupovat. Nějaká žena držela za ruku malou holku. Starý muž a stará žena se šourali, zavěšeni do sebe. Jeden kluk, ne starší než já sám, se v šedém rouchu tiše vlekl kupředu.

Charón podotkl: "Popřál bych ti štěstí, kamaráde, ale tady dole žádné není. A nezapomeň se zmínit o zvýšení mého platu."

Odpočítal si naše zlaté mince do váčku a pak zase uchopil bidlo. Plul s prázdnou loďkou zpátky přes řeku a při tom si pobrukoval něco, co znělo jako píseň Barryho Manilowa.

Vydali jsme se po vyšlapané stezce za dušemi.

Nevím jistě, co jsem čekal - nebeskou bránu, velkou černou padací mříž nebo něco jiného. Ale vstup do podsvětí vypadal jako něco mezi bezpečnostním rámem na letišti a branou na dálnici, kde se v Jersey vybírají poplatky.

Pod velikou černou branou s nápisem NYNÍ VSTUPUJETE DO EREBOSU byly tři různé vchody. Každý z nich byl vybaven průchozím detektorem kovu a bezpečnostními kamerami, připevněnými nahoře. Následovaly budky s postavami podobnými Charónovi v černých róbách.

Vytí hladového zvířete teď znělo vážně hlasitě, ale neviděl jsem, odkud vychází. Tříhlavého psa Kerbera, který měl hlídat Hádovu bránu, nebylo nikde vidět.

Mrtví se seřadili do tří front, dvou označených STANOVIŠTĚ S OBSLUHOU a jedné ZRYCHLENÁ SMRT. Ta poslední postupovala svižně kupředu. Další dvě se pomalu vlekly.

"Co si o tom myslíš?" zeptal jsem se Annabeth.

"Ta rychlá fronta musí postupovat přímo na Asfodelová pole," promluvila. "Beze zkoušky. Duše nechtějí riskovat posuzování soudem, protože by se to mohlo obrátit proti nim."

"On existuje nějaký soud pro mrtvé lidi?"

"Jo. Tři soudci. Na soudcovské stolici se střídají král Mínós, Thomas Jefferson a Shakespeare - takoví lidé. Zhodnotí lidský život a někdy rozhodnou, že si ta osoba zaslouží zvláštní odměnu - Elysejská pole. Jindy se rozhodnou pro trest. Ale většina lidí, no, prostě jen žila. Nic zvláštního, dobrého ani špatného. Takže jdou na Asfodelová pole."

"A dělají co?"

Grover se ozval: "Představ si, že stojíš na pšeničném poli v Kansasu. Navždycky."

"To je dost drsné," podotkl jsem.

"Ne tak drsné jako tohle," zamumlal Grover. "Koukej."

Pár černě oblečených duchů odtáhlo stranou jednu duši a prohledávalo ji na bezpečnostním pultu. Tvář mrtvého mi připadala povědomá.

"To je ten kazatel, co byl ve zprávách, pamatuješ?" připomněl mi Grover.

"Jo, jasně." Už jsem si vzpomínal. Viděl jsem ho párkrát v telce ještě v akademii Yancy. Byl to ten protivný televizní kazatel ze severu státu New York, který vybral miliony dolarů pro sirotčince a pak se nechal přistihnout, jak ty peníze utrácí za krámy do svého sídla, například za zlatá záchodová prkýnka a kryté golfové hřiště. Zemřel, když ho honila policie a jeho "boží lamborghini" sjelo z útesu.

Zeptal jsem se: "Co to s ním provádějí?"

"Zvláštní trest od Háda," domyslel si Grover. "Na doopravdy špatné lidi dohlíží osobně, jakmile sem přijdou. Lít- Blahovolné jim připraví věčné mučení."

Při pomyšlení na Lítice jsem se otřásl. Uvědomil jsem si, že jsem teď na jejich domovském území. Stará paní Doddsová si už jistě nedočkavě olizuje pysky.

"Ale pokud je kazatel," napadlo mě, "a věří v jiné peklo…"

Grover pokrčil rameny. "Kdo říká, že vidí tohle místo tak, jak ho vidíme my? Lidé vidí to, co chtějí vidět. Jste moc paličatí - no, vytrvalí, tak je to."

Blížili jsme se k branám. Vrčení už bylo tak hlasité, že se mi třásla země pod nohama, ale pořád jsem nemohl přijít na to, odkud vychází.

Pak se asi patnáct metrů před námi zelená mlha zamihotala. Přesně tam, kde se stezka dělila do tří směrů, stálo obrovské nezřetelné monstrum.

Předtím jsem ho neviděl, protože bylo napůl průhledné jako ti mrtví. Dokud se nepohnulo, splývalo se vším, co mělo za sebou. Mohutně vypadaly jenom jeho oči a zuby. A ty oči zíraly přímo na mě.

Poklesla mi čelist. Napadlo mě jenom: "Je to rotvajler."

Odjakživa jsem si Kerbera představoval jako velkého černého mastifa. Ale očividně to byl čistokrevný rotvajler, samozřejmě až na to, že byl dvakrát tak velký jako mamut, skoro neviditelný a měl tři hlavy.

Mrtví kráčeli přímo k němu - vůbec se nebáli. Fronty STANOVIŠTĚ S OBSLUHOU ho obcházely z obou stran. Duše z řady ZRYCHLENÁ SMRT mu procházely přímo pod předními tlapami a břichem a nemusely se při tom ani sehnout.

"Začínám ho vidět líp," zamumlal jsem. "Jak to?"

"Myslím…" Annabeth si olízla rty. "Bohužel asi proto, že se blížíme stavu mrtvých."

Prostřední hlava psa se k nám natáhla. Začenichala ve vzduchu a zavrčela.

"Vyčenichá živé," vyhrkl jsem.

"Ale to je v pořádku," uklidňoval mě Grover, který se vedle mě třásl. "Protože máme plán."

"Správně," souhlasila Annabeth. Ještě nikdy jsem ji neslyšel mluvit tak tichounce. "Plán."

Přibližovali jsme se k tomu netvorovi.

Prostřední hlava na nás zavrčela a pak zaštěkala tak hlasitě, až se mi rozdrnčely ušní bubínky.

"Rozumíš tomu?" zeptal jsem se Grovera.

"Jo," přiznal. "Rozumím."

"Co říká?"

"Myslím, že lidi nemají tak sprosté slovo, kterými by se to dalo říct."

Vytáhl jsem z batohu velký klacek - sloupek postele, který jsem ulomil z Crustyho modelu Safari Deluxe. Zvedl jsem ho a pokusil se vyslat ke Kerberovi myšlenky spokojeného psa - na psí žrádlo, na malá roztomilá štěňátka, na požární hydranty, které si může označkovat. Snažil jsem se usmívat, jako bych nestál na kraji smrti.

"Hej, velkej kámoši," zavolal jsem nahoru. "Vsadím se, že si tu s tebou moc nehrají."

"VRRRRRR!"

"Hodný pejsek," konejšil jsem ho chabě.

Zamával jsem tyčí. Prostřední psí hlava sledovala ten pohyb. Ostatní dvě upíraly oči na mě a duší si vůbec nevšímaly. Získal jsem absolutní Kerberovu pozornost. Nevěděl jsem jistě, jestli je to dobré.

"Přines!" Hodil jsem klacek do šera. Byl to slušný hod. Slyšel jsem, jak udělal plesk do řeky Styx.

Kerberós na mě nevzrušeně zíral. Oči měl zlověstné a chladné.

Takhle dopadl náš plán.

Kerberós teď zavrčel úplně jinak, z hloubi všech svých tří hrdel.

"Hm," broukl Grover. "Percy?"

"No?"

"Jenom jsem myslel, že bys to rád věděl."

"No?"

"Ten Kerberós. Říká, že nám dává deset vteřin, ať se pomodlíme k bohu, k jakému chceme. Potom… no… má hlad."

"Počkat!" zavolala Annabeth. Začala něco hledat v batohu.

A sakra, pomyslel jsem si.

"Pět vteřin," podotkl Grover. "Poběžíme už?"

Annabeth vylovila červený gumový míček velikosti grapefruitu. Bylo na něm logo VODNÍ SVĚT, DENVER, COLORADO. Než jsem ji stačil zarazit, zvedla míček a kráčela přímo ke Kerberovi.

Houkla na něj: "Vidíš míček? Chtěl bys ten míček, Kerbere? Sedni!"

Kerberos vypadal stejně popleteně jako my.

Všechny tři hlavy se natáhly na stranu. Šest nozder se rozšířilo.

"Sedni!" poručila mu Annabeth znovu.

Byl jsem přesvědčen, že se z ní každou chvíli stane největší psí sušenka na světě.

Ale místo toho si Kerberos olízl troje pysky, napnul se v hýždích a pak si sedl. Rozmačkal přitom tucet duší z fronty ZRYCHLENÁ SMRT, které pod ním právě procházely. Duše se vytrácely s tlumeným syčením, jako když uniká vzduch z pneumatiky.

Annabeth ho pochválila: "Hodný pejsek!"

Hodila Kerberovi míček.

Chytil ho prostřední tlamou. Míček byl akorát tak velký na to, aby ho pes mohl žvýkat. Zbylé dvě hlavy začaly po prostřední chňapat a snažily se jí novou hračku sebrat.

"Pusť!" nařídila Annabeth.

Kerberovy hlavy se přestaly přetahovat a podívaly se na ni. Míček byl vklíněný mezi dvěma zuby jako kousek žvýkačky. Pes hlasitě a strašidelně zanaříkal a pak upustil míček Annabeth k nohám, oslintaný a málem rozkousnutý napůl.

"Hodný pejsek." Zvedla míček a nevšímala si, že jel celý pokrytý slinami monstra.

Obrátila se k nám. "Běžte. Řadou ZRYCHLENÁ SMRT - ta je rychlejší."

Zaváhal jsem: "Ale -"

"Dělejte!" Nařídila nám to stejným tónem, jakými mluvila se psem.

Popošli jsme s Groverem opatrně dopředu.

Kerberos začal vrčet.

"Zůstaň!" nařídila Annabeth nestvůře. "Jestli chceš míček, tak zůstaň!"

Kerberos zafňukal, ale zůstal na místě.

"A co ty?" zeptal jsem se Annabeth, když jsme ji míjeli.

"Já vím, co dělám, Percy," zamumlala. "Aspoň si to myslím…"

Grover a já jsme prošli mezi nohama nestvůry.

Prosím, Annabeth, modlil jsem se. Neříkej mu, aby si zase sedl.

Prošli jsme. Zezadu nevypadal Kerberos o nic míň hrozivě.

Annabeth prohlásila: "Hodný pejsek!"

Zvedla rozhryzaný červený míč a nejspíš ji napadla to co mě - pokud Kerbera odmění, nezbude jí nic na další kousek.

Stejně míček odhodila. Levá tlama nestvůry po něm okamžitě chňapla a vysloužila si útok od prostřední hlavy, pravá nesouhlasně zaskučela.

Zatímco monstrum nedávalo pozor, prošla Annabeth rychle pod jeho břichem a přidala se k nám u detektoru kovu.

"Jaks to zvládla?" zeptal jsem se jí užasle.

"Výcvik," odpověděla upjatě a já s překvapením uviděl, že má v očích slzy. "Když jsem byla malá, měli jsme doma u táty dobrmana…"

"To je jedno." Netrpělivý Grover mě tahal za triko. "Pojďme!"

Chystali jsme se projít branou ZRYCHLENÁ SMRT, když Kerberós najednou žalostně zaskučel ze všech tří hrdel. Annabeth se zastavila.

Ohlédla se po psovi, který udělal čelem vzad a díval se na nás.

Kerberós funěl očekáváním a u nohou mu v kaluži slin ležel na cáry rozervaný malý červený míček.

"Hodný pejsek," promluvila Annabeth, ale znělo to těžkopádně a nejistě.

Hlavy monstra se naklonily, jako by si o ni dělaly starost.

"Brzo ti přinesu další míček," slíbila Annabeth chabě. "Chtěl bys?"

Nestvůra fňukla. Nepotřeboval jsem umět psí řeč, abych věděl, že Kerberós pořád čeká na míček.

"Hodný pejsek. Brzo za tebou přijdu. Já-já slibuju." Annabeth se obrátila zase k nám. "Pojďme."

Grover a já jsme se protlačili detektorem kovu, který se okamžitě rozječel a spustil blikající červená světla. "Nepovolené předměty! Zjištěna kouzla!"

Kerberós se rozštěkal.

Vřítili jsme se do brány ZRYCHLENÁ SMRT, která spustila ještě větší poplach, a hnali se do podsvětí.

O pár minut později už jsme se celí udýchaní schovávali ve shnilém kmeni obrovského černého stromu. Kolem se hnali duchové z ochranky a sháněli se po Líticích jako zálohách.

Grover zamumlal: "No, Percy, co jsme dneska zjistili?"

"Že trojhlaví psi mají radši červené gumové míčky než klacky?"

"Ne," opravil mě. "Zjistili jsme, že tvoje plány jsou úplně, úplně na houby!"

Já bych to netvrdil. Myslel jsem si, že jsme možná měli s Annabeth dobrý nápad. I tady v podsvětí všichni - dokonce i nestvůry - potřebují občas nějakou pozornost.

Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsme čekali, až nás duchové minou. Tvářil jsem se, že nevidím, jak si Annabeth otírá z tváře slzu, když poslouchala žalostný nářek Kerbera v dálce - pes toužil po nové kamarádce.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a dvanáct