21. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson - Zloděj blesku, přečteno: 1451×

J

e zábavné, jak si lidi dokážou přizpůsobit rozum okolnostem a napasovat je do své verze skutečnosti. To mi kdysi dávno řekl Cheirón. Jako obyčejně jsem jeho moudrost ocenil až mnohem později.

Podle zpráv z L. A. výbuch na pláži v Santa Monice způsobil šílený únosce, který vypálil z brokovnice na policejní auto. Náhodou při tom zasáhl plynové potrubí, poškozené při zemětřesení.

Ten šílený únosce (tedy Arés) byl ten samý chlap, který mě a další dva mladistvé unesl v New Yorku a při desetidenní hrůzné cestě nás vláčel přes celou zem.

Ubohý malý Percy Jackson tedy nakonec nebyl mezinárodní kriminálník. V tom autobusu v New Jersey způsobil rozruch, když se pokoušel uniknout únosci (a svědkové by s odstupem přísahali, že viděli toho chlapa v koženém oblečení v autobusu - "Jak to, že jsem si na něj nevzpomněl dřív?"). Ten šílenec zavinil i výbuch v Oblouku v St. Louis. Takovou věc by koneckonců dítě nezvládlo. Starostlivá servírka v Denveru viděla toho chlapa, jak před restaurací vyhrožuje svým obětem, přiměla přítele, aby to vyfotil, a uvědomila policii. Odvážný Percy Jackson (začínal jsem toho kluka mít rád) nakonec v Los Angeles ukradl svému únosci zbraň a na pláži ho v souboji pušky proti brokovnici porazil. Policie dorazila právě včas. Ale ten obrovský výbuch zničil pět policejních aut a únosce uprchl. Ke ztrátám na životech nedošlo. Percy Jackson a jeho dva kamarádi byli bezpečně převzati do péče policie.

Touhle historkou nás nakrmili reportéři. My jsme jen přikyvovali a chovali se vykolejeně a vyčerpaně (což nám zvláštní práci nedalo) a hráli před kamerami ztýrané děti.

"Nechci nic jiného," brebtal jsem a dusil se slzami, "než se zase setkat se svým milujícím nevlastním otcem. Vždycky, když jsem ho viděl v televizi, když o mně mluvil jako o zločinném spratkovi, věděl jsem… že to přežijeme. A vím, že by rád odměnil každého člověka z tohohle krásného města Los Angeles nějakým výrobkem ze svého obchodu. Tady je jeho telefon." Policie a reportéři byli tak dojatí, že dali kolovat klobouk a vybrali peníze na tři letenky na nejbližší letadlo do New Yorku.

Věděl jsem, že není jiná možnost než letět. Doufal jsem, že Zeus vzhledem k okolnostem přimhouří oči. Ale stejně bylo těžké přinutit se do toho letadla nastoupit.

Start byl jako zlý sen. Každá malá turbulence mě děsila víc než řecká nestvůra. Křečovitě jsem svíral opěradla až do té doby, než jsme bezpečně přistáli na letišti La Guardia. U východu na nás čekali zástupci místního tisku, ale podařilo se nám vyhnout se jim díky Annabeth, která reportéry odlákala ve své neviditelné čepici Yankeů. Vykřikla: "Tamhle jsou, u toho zmrzlinového stroje! Pojďte!" a pak se k nám připojila u výdeje zavazadel.

U stanoviště taxíků jsme se rozdělili. Řekl jsem Annabeth a Groverovi, aby se vrátili na Vrch polokrevných a vypověděli Cheirónovi, co se stalo. Protestovali a bylo těžké nechat je jít po tom, co jsme spolu prožili, ale věděl jsem, že tuhle poslední část výpravy musím zvládnout sám. Pokud se něco pokazí, pokud mi bohové neuvěří… Chtěl jsem, aby Annabeth a Grover přežili a mohli říct Cheirónovi pravdu.

Skočil jsem do taxíku a zamířil na Manhattan.

O půl hodiny později jsem vcházel do haly Empire State Building.

V těch roztrhaných šatech a s poškrábaným obličejem jsem musel vypadat jako malý bezdomovec. Nespal jsem nejmíň čtyřiadvacet hodin.

Došel jsem k hlídači u předního pultu a oznámil jsem mu: "Šestisté patro."

Četl si tlustou knihu s obrázkem čaroděje na přední straně. Fantasy mě moc nebere, ale ta knížka musela být dobrá, protože hlídači chvíli trvalo, než zvedl oči. "Takové poschodí tu nemáme, chlapečku."

"Potřebuju se setkat s Diem."

Věnoval mi nepřítomný úsměv. "Co to?"

"Slyšel jste."

Už jsem byl skoro přesvědčený, že ten chlapík je jenom normální smrtelník a že bych toho měl radši nechat, než zavolá hlídku se svěrací kazajkou, když odpověděl: "Bez objednání to nejde, chlapečku. Vládce Zeus nepřijímá nikoho, kdo není ohlášený."

"No, myslím, že udělá výjimku." Stáhl jsem si ze zad batoh a rozepnul ho.

Hlídač koukl dovnitř na kovový válec a pár vteřin nechápal, co to je. Pak zbledl. "Snad to není…"

"Ano, je," potvrdil jsem. "Chcete, abych to vytáhl a -"

"Ne! Ne!" Vyhrabal se ze sedadla, zašmátral po stole po přístupové kartě a podal mi ji. "Vstrč to do bezpečnostní drážky. Dej pozor, aby s tebou ve výtahu nikdo nebyl."

Udělal jsem, co mi řekl. Jakmile se dveře výtahu zavřely, vstrčil jsem kartu do otvoru. Zmizela a na panelu se objevilo nové tlačítko, červené s nápisem 600.

Zmáčkl jsem ho a čekal a čekal.

Hrála tu hudba. "Kapky deště mi skrápějí hlavu…"

Konečně zaznělo cink. Dveře se odsunuly. Vystoupil jsem a málem mě trefil šlak.

Stál jsem na úzkém kamenném chodníčku přímo ve vzduchu. Pode mnou byl Manhattan. Viděl jsem ho jako z letadla. Bílé mramorové schody přede mnou se táhly po hřebenu mraku do nebe. Putoval jsem pohledem na konec schodiště a můj mozek nedokázal pochopit, co tam vidí.

Podívejte se znovu, nabádal mozek moje oči.

My se díváme, tvrdily oči. Vážně to tam je.

Z vršku mraků se zvedal vrchol hory bez špičky, temeno bylo pokryté sněhem. Ke svahu hory se lepily desítky patrových paláců - město sídel - a všechny měly kryté bílé sloupořadí, zlacené terasy a bronzové koše na oheň, zářící tisíci ohňů. K vrcholu, kde se na sněhu leskl největší palác, se ostře vinuly cesty. Ve vratce usazených zahradách rostly olivovníky a kvetly růžové keře. Rozeznal jsem trh pod širým nebem, plný pestrobarevných stanů, kamenný amfiteátr, vybudovaný na jedné straně hory, hipodrom a koloseum na druhé. Bylo to staré řecké město, jenže neleželo v rozvalinách. Bylo nové, čisté a barevné, podobně musely vypadat Athény před pětadvaceti staletími.

To místo tu nemůže být, říkal jsem si. Vrchol hory visící nad New Yorkem jako asteroid těžký miliard tun? Jak by mohlo něco takového kotvit nad Empire State Building, přímo ve výhledu milionů lidí, a přesto si toho nikdo nevšiml?

Ale bylo tu. A byl jsem tu i já.

Putoval jsem po Olympu jako v mrákotách. Minul jsem pár chichotajících se lesních nymf, které na mě ze své zahrady házely olivy. Pouliční prodavači na trhu mi nabízeli ke koupi ambrózii na špalku, nový štít a nefalšovanou repliku zlatého rouna z lesklé vlny - Znáte z Héfaistovy televize! V parku ladilo devět múz nástroje na koncert, zatímco se scházel malý dav - satyrové, Najády a skupina pohledných puberťáků, což mohli být drobnější bohové a bohyně. Nezdálo se, že by si někdo dělal hlavu z nadcházející občanské války. Vlastně to vypadalo, že všichni mají slavnostní náladu. Několik z nich se obrátilo, sledovalo, jak je míjím, a šeptalo si mezi sebou.

Stoupal jsem po hlavní cestě k velikému paláci na vrcholku. Byla to převrácená kopie paláce v podsvětí. Tam bylo všechno černé a bronzové. Tady se všechno lesklo bíle a stříbrně.

Uvědomil jsem si, že Hádés musel svůj palác postavit tak, aby připomínal tento. Nebyl na Olympu vítán kromě zimního slunovratu, a tak si vybudoval vlastní Olymp pod zemí. Přes mou špatnou zkušenost mi bylo toho chlapíka trochu líto. Připadalo mi nefér být vyhnán z takového místa. Po tom by zahořkl každý.

Schody vedly nahoru na ústřední nádvoří. Za ním byl trůnní sál.

Sál není správné slovo. Ve srovnání s ní vypadala nádražní hala Grand Central jako komora na košťata. Masivní sloupy se zvedaly ke stropu s kupolí, pozlacenou pohyblivými souhvězdími.

Dvanáct trůnů pro tvory velikosti Háda bylo uspořádáno do tvaru obráceného U, přesně jako sruby v Táboře polokrevných. V ohništi uprostřed praskal obří oheň. Trůny byly prázdné, kromě dvou na konci: hlavního trůnu vpravo a toho hned vlevo od něj. Nemusel jsem se ptát, kdo jsou ti dva bohové, kteří na nich seděli a čekali, až před ně předstoupím. S třesoucíma se nohama jsem se k nim blížil.

Bohové měli obří lidské postavy stejně jako Hádés, ale nedokázal jsem se na ně podívat, aniž bych necítil brnění, jako by mi tělo mělo začít hořet. Zeus, vládce bohů, měl na sobě tmavě modrý proužkovaný oblek. Seděl na prostém trůnu z ryzí platiny. Měl pečlivě zastřiženou bradku, prokvetlou šedinami jako bouřkový mrak. Tvář měl nádhernou a zachmuřenou a oči šedivé jako déšť. Jak jsem se k němu blížil, vzduch praskal a byl cítit po ozonu.

Bůh sedící vedle něj byl určitě jeho bratr, ale oblečený byl úplně jinak. Připomínal mi plážového tuláka z Key West na Floridě. Měl kožené sandály, khaki bermudy a košili značky Tommy Bahama, posetou kokosy a papoušky. Pleť měl opálenou dohněda a ruce zjizvené jako nějaký rybář ze starých časů. Byl černovlasý jako já. Ve tváři měl stejný rozladěný výraz, který mi vždycky zajistil nálepku rebela. Ale jeho oči barvy mořské zeleně jako ty moje lemovaly vrásky od slunce, které mi prozradily, že se taky hodně usmívá.

Jeho trůn byla židle rybáře z širého moře, ten jednoduchý otočný typ s černým koženým sedadlem a zabudovaným pouzdrem na rybářský prut. Místo prutu v něm ale vězel bronzový trojzubec, poblikávající na špicích zeleným světlem.

Bohové se nehýbali ani nemluvili, ale ve vzduchu bylo znát napětí, jako by se spolu právě pohádali.

Došel jsem k rybářskému trůnu a poklekl u jeho paty. "Otče." Netroufal jsem si vzhlédnout. Srdce mi bušilo. Cítil jsem, jak z těch dvou bohů vyzařuje energie. Kdybych řekl něco špatně, rozdrtili by mě na prach, o tom jsem nepochyboval.

Zeus po mé levé ruce promluvil: "Neměl by ses nejprve obrátit k vládci tohoto domu, chlapče?"

Držel jsem hlavu skloněnou a čekal.

"Klid, bratře," ozval se konečně Poseidón. Jeho hlas ve mně rozvířil mé nejstarší vzpomínky: ta teplá zář, kterou jsem si pamatoval jako dítě, dotyk ruky tohoto boha na čele. "Chlapec vzdává čest svému otci. To je jedině správné."

"Takže se k němu pořád znáš?" vyzvídal Zeus výhružně. "Hlásíš se k tomuhle dítěti, které jsi zplodil navzdory naší svaté přísaze?"

"Přiznal jsem svůj poklesek," řekl Poseidón. "Teď si poslechnu, co řekne."

Poklesek.

V krku mi narostl knedlík. Nic víc nejsem? Poklesek? Výsledek boží chyby?

"Ušetřil jsem ho už jednou," zabručel Zeus. "Troufl si letět mou říší… pche! Měl jsem ho za tu drzost srazit z oblohy."

"A riskovat, že zničíš vlastní mistrovský blesk?" zeptal se Poseidón klidně. "Vyslechněme si ho, bratře."

Zeus znovu zabručel. "Vyslechnu ho," prohlásil. "Pak se rozhodnu, jestli toho chlapce svrhnu dolů z Olympu, nebo ne."

"Persee," oslovil mě Poseidón. "Podívej se na mě."

Udělal jsem to a nevěděl jsem přesně, co vidím v jeho tváři. Nebyla tam žádná jasná známka lásky ani uznání. Nic, co by mě povzbudilo. Bylo to jako dívat se na oceán: někdy člověk odhadne, co se od něj dá čekat. Většinou je ale nečitelný, záhadný.

Měl jsem pocit, že Poseidón vážně neví, co si má o mně myslet. Jako by nevěděl, jestli je rád, že má takového syna, nebo ne. Kupodivu jsem ale oceňoval, že Poseidón je tak odtažitý. Kdyby se snažil omlouvat nebo mi říkat, že mě má rád, nebo se dokonce usmíval, připadalo by mi to falešné. Jako lidský otec, který se chabě vymlouvá, že byl tak dlouho pryč. Dokázal jsem se s tím vyrovnat. Koneckonců, ani já jsem si jím zatím nebyl jist.

"Obrať se na vládce Dia, chlapče," doporučil mi Poseidón. "Pověz mu svůj příběh."

A tak jsem vypověděl Diovi všechno, přesně jak se to stalo. Vytáhl jsem kovový válec, který v přítomnosti boha nebes začal jiskřit, a položil mu ho k nohám.

Následovalo dlouhé ticho, rušené jen praskáním ohně.

Zeus otevřel dlaň. Blesk mu do ní vlétl. Když sevřel pěst, kovové hroty se rozzářily elektřinou, až držel něco, co vypadalo spíš jako klasický blesk, šestimetrový oštěp sršící a praskající napětím, ze kterého mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.

"Cítím, že ten hoch mluví pravdu," zamumlal Zeus. "Ale že by Arés provedl takovou věc… To mi k němu vůbec nesedí."

"Je hrdý a vznětlivý," poznamenal Poseidón. "Má to v rodině."

"Pane," řekl jsem.

Oba se ozvali: "Ano?"

"Arés nejednal sám za sebe. S tou myšlenkou přišel někdo jiný - něco jiného."

Popsal jsem své sny a pocit, který jsem měl na pláži, ten letmý náznak zla, které jako by zastavilo svět a zabránilo Arésovi mě zabít.

"Ve snech," pokračoval jsem, "mi ten hlas říkal, abych přinesl blesk do podsvětí. Arés naznačil, že i on měl nějaké sny. Myslím, že byl stejně jako já zneužitý k tomu, aby rozpoutal válku."

"Obviňuješ tedy nakonec Háda?" zeptal se Zeus.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Vládce Die, já se s Hádem setkal. Ten pocit na pláži byl jiný. Bylo to totéž, co jsem cítil, když jsem se přiblížil k té jámě. To byl vstup do Tartaru, ne? Tam dole se hýbalo něco mocného a zlého… Něco ještě staršího než bohové."

Poseidón a Zeus se na sebe podívali. Rychle a prudce si něco řekli starořecky. Pochytil jsem jenom jediné slovo. Otec.

Poseidón něco navrhl, ale Zeus ho přerušil. Poseidón se pokoušel diskutovat. Zeus zvedl vztekle ruku. "O tom už nebudeme dál mluvit," zarazil Poseidóna. "Musím jít osobně očistit ten blesk do vod kolem Lemnosu, abych z jeho kovu odstranil lidský dotek."

Zvedl se a podíval se na mě. Jeho výraz se o malý stupínek obměkčil. "Udělal jsi mi službu, chlapče. Jen málo hrdinů toho dokáže tolik vykonat."

"Měl jsem pomocníky, pane," podotkl jsem. "Grovera Underwooda a Annabeth Chaseovou -"

"Abych ti projevil dík, ušetřím tvůj život. Já ti nevěřím, Persee Jacksone. Nelíbí se mi, co tvůj příchod znamená pro budoucnost Olympu. Ale pro klid v rodině tě nechám žít."

"Hm… Díky, pane."

"Neopovažuj se znovu letět. Ne abych tě tady našel, až se vrátím. Jinak poznáš tento blesk. A bude to tvůj poslední pocit."

Palácem otřásl hrom. V oslepujícím vzplanutí blesku Zeus zmizel.

Zůstal jsem v trůnním sálu sám s otcem.

"Tvůj strýc měl vždycky sklon k dramatickým odchodům," povzdechl si Poseidón. "Myslím, že by z něj byl dobrý bůh divadla."

Stísněné ticho.

"Pane," promluvil jsem, "co bylo v té jámě?"

Poseidón si mě měřil. "Tys to neuhodl?"

"Kronos," odpověděl jsem. "Vládce Titánů."

Dokonce i v trůnním sálu na Olympu, daleko od Tartaru, se při vyslovení jména Kronos v místnosti setmělo a oheň z krbu jako by mě na zádech už tolik nehřál.

Poseidón sevřel trojzubec. "V první válce rozsekal Zeus našeho otce Krona na tisíc kousků, přesně jak to on sám provedl svému otci Uranovi. Zeus hodil Kronovy ostatky do nejtemnější jámy Tartaru. Armáda Titánů byla zničena, jejich horská pevnost na Etně rozbořena, jejich obludní spojenci rozehnáni do nejzazších končin země. A přesto Titáni nemohou zahynout, stejně jako my bohové. To, co zbylo z Krona, je nějakým ohavným způsobem stále živé, stále si vědomé své věčné bolesti, stále lačné moci."

"On se uzdravuje," podotkl jsem. "Vrací se."

Poseidón zavrtěl hlavou. "Čas od času, jednou za celou věčnost, se Kronos probere. Vchází do lidských nočních můr a vydechuje zlé myšlenky. Probouzí z hloubek neklidné nestvůry. Ale tvrdit, že by mohl z jámy povstat, je něco jiného."

"Má to v úmyslu, otče. Tak to říkal."

Poseidón dlouho mlčel.

"Vládce Zeus uzavřel hovor o tomto tématu. Nedovolí mluvit o Kronovi. Tys svou výpravu dokončil, chlapče. Nic víc dělat nemusíš."

"Ale -" zarazil jsem se. Dohadování by mi nepomohlo. Nejspíš bych naštval toho jediného boha, kterého mám na své straně. "Jak… jak si přejete, otče."

Na rtech se mu objevil slabý úsměv. "Poslušnost ti není moc vlastní, že?"

"Ne… pane."

"Myslím, že za to částečně můžu já. Moře se nerado nechává omezovat." Zvedl se do své plné výšky a vzal si trojzubec. Pak se zamihotal, zmenšil se do velikosti běžného člověka a stál přímo přede mnou. "Musíš jít, dítě. Ještě ti prozradím, že se tvá matka vrátila."

Zíral jsem na něj úplně ohromený. "Moje matka?"

"Najdeš ji doma. Hádés ji tam poslal, když jsi mu vrátil přilbici. Dokonce i vládce smrti splácí své dluhy."

Srdce mi zběsile bušilo. Nemohl jsem tomu uvěřit. "Nepůjdete… nechcete…"

Chtěl jsem se zeptat, jestli se mnou Poseidón nepůjde za ní, ale pak jsem si uvědomil, že je to hloupost. Představil jsem si, jak nakládám boha moře do taxíku a vezu ho do Upper East Side. Kdyby za celé ty roky někdy chtěl vidět moji mámu, udělal by to. A taky bylo třeba myslet na Smraďocha Gabea.

Poseidónovi maličko zesmutněl pohled. "Až se vrátíš domů, Percy, musíš udělat důležité rozhodnutí. Ve tvém pokoji na tebe bude čekat balíček."

"Balíček?"

"Pochopíš to, až ho uvidíš. Nikdo za tebe nemůže vybrat tvou cestu, Percy. Musíš se rozhodnout sám."

Přikývl jsem, i když jsem nevěděl, o čem mluví.

"Tvá matka je královna mezi ženami," promluvil Poseidón teskně. "Takovou smrtelnou ženu jsem nepotkal tisíc let. A stejně… lituji, že ses narodil, dítě.

Přivodil jsem ti osud hrdiny a osud hrdiny není nikdy šťastný. Vždycky je jen tragický."

Snažil jsem se necítit ublíženě. Můj vlastní otec tady tvrdí, že lituje, že jsem se narodil. "Mně to nevadí, otče."

"Zatím možná ne," hlesl. "Zatím ne. Ale z mé strany to byla neodpustitelná chyba."

"Takže vás opustím." Rozpačitě jsem se uklonil. "Já-já už vás nebudu obtěžovat."

Ušel jsem pět kroků, když zavolal: "Persee."

Obrátil jsem se.

V očích měl teď jiné světlo, nějakou skrytou hrdost. "Vedl sis dobře, Persee. Nechápej mě špatně. Ať uděláš cokoli, věz, že jsi můj. Jsi pravý syn boha moře."

Jak jsem kráčel zpátky městem bohů, jeho chod se zastavoval. Múzy přerušily koncert. Lidé, satyrové a Najády se obraceli ke mně s tvářemi naplněnými úctou a vděčností a jak jsem je míjel, klesali na kolena, jako bych byl nějaký hrdina.

O patnáct minut později, pořád ještě v transu, jsem se ocitl zpátky v ulicích Manhattanu.

Vzal jsem si taxík a jel do mámina bytu, zazvonil a ona tam byla - má krásná maminka, vonící po mátě a lékořici. Jakmile mě uviděla, veškerá únava a starost jí zmizely z tváře.

"Percy! Ach, díky bohu. Ach, dítě moje."

Vymačkala ze mě snad všechen vzduch. Stáli jsme na chodbě, ona plakala a projížděla mi rukama vlasy.

Přiznám se - měl jsem v očích taky trochu vlhko. Celý jsem se třásl, tak se mi ulevilo, že ji vidím.

Řekla mi, že se ráno prostě objevila v bytě a vyděsila Gabea k smrti. Od toho Mínótaura si nepamatovala nic a nechtělo se jí věřit, když jí Gabe říkal, že jsem hledaný zločinec, který cestuje po celé zemi a vyhazuje do povětří národní památníky. Celý den se mohla zbláznit starostí, protože nic nevěděla. Gabe ji přinutil jít do práce, tvrdil, že musí napracovat ušlý měsíční plat, takže by měla začít radši hned.

Spolkl jsem vztek a vyprávěl jí svůj příběh. Snažil jsem se, aby to znělo míň strašlivě, než jaké to ve skutečnosti bylo, ale moc mi to nešlo. Právě jsem se dostal k boji s Arésem, když nás z obýváku přerušil Gabeův hlas. "Hej, Sally! Už je ten karbanátek hotový nebo co?"

Zavřela oči. "Nebude moc rád, že tě vidí, Percy. V obchodě měli dnes půl milionu hovorů z Los Angeles… Něco ohledně přístrojů zdarma."

"No jo. To…"

Podařil se jí chabý úsměv. "Prostě ho ještě víc nenaštvi, ano? Pojď."

Za ten měsíc, kdy jsem byl pryč, se byt proměnil v Gabeland. Na koberci se válelo smetí po kotníky. Gauč byl nově potažený pivními plechovkami. Ze stínítek lamp visely špinavé ponožky a spoďáry.

Gabe a jeho tři kámoši vyžírkové hráli u stolu poker.

Když mě Gabe viděl, doutník mu vypadl z pusy. Ve tváři zrudl víc než láva. "Ty máš teda kuráž sem přilízt, ty malej syčáku. Myslel jsem, že policie -"

"Není už žádný uprchlík," zasáhla moje máma. "Není to úžasné, Gabe?"

Gabe se na nás díval z jednoho na druhého. Nevypadal, že by můj návrat domů považoval za tak úžasnou věc.

"Dost na tom, že jsem musel vracet tvou životní pojistku, Sally," zavrčel. "Dej mi telefon. Zavolám policajty."

"Gabe, to ne!"

Povytáhl obočí. "Říkala jsi 'ne'? Myslíš, že se s tím syčákem mám zase mazat? Pořád ho ještě můžu zažalovat, že mi zničil auťák."

"Ale -"

Napřáhl ruku a máma sebou trhla.

Poprvé mi to došlo. Gabe moji mámu bil. Nevěděl jsem odkdy, ani jak moc. Ale věděl jsem jistě, že to dělal. Možná to dělal celé ty roky, když jsem u toho nebyl.

V prsou se mi začala nafukovat bublina vzteku. Šel jsem ke Gabeovi a instinktivně vytáhl z kapsy pero.

Jenom se zasmál. "Co je, ty grázle? Chceš se na mě podepsat? Dotkneš se mě a půjdeš bručet, až zčernáš, rozumíš?"

"Hej, Gabe," vložil se do toho jeho kámoš Eddie. "Je to ještě děcko."

Gabe si ho naštvaně změřil a napodobil jeho ukňouraný hlas: "Ještě děcko."

Zbylí kámoši se rozchechtali jako idioti.

"Budu na tebe hodnej, smrade." Gabe na mě vycenil zuby zažloutlé tabákem. "Dám ti pět minut, aby ses sbalil a vypadl odtud. Pak volám poldy."

"Gabe!" prosila máma.

"Zdrhl," okřikl ji Gabe. "Tak ho nech bejt."

Svrběly mě prsty, jak se mi chtělo otevřít Anaklusmos, ale i kdybych to udělal, čepel by lidi nezranila. A Gabe byl přece jenom člověk, i když s hodně přimhouřenýma očima.

Máma mě vzala pod paží. "Prosím, Percy. Pojď. Půjdeme do tvého pokoje."

Nechal jsem se odtáhnout. Ruce se mi pořád třásly vztekem.

Můj pokoj byl nacpaný Gabeovými krámy. Povalovaly se tam hromady použitých autobaterií a shnilá kytice se soucitným vzkazem od někoho, kdo viděl jeho rozhovor s Barbarou Waltersovou.

"Gabe je jenom rozčilený, miláčku," uklidňovala mě máma. "Pak si s ním promluvím. Určitě se to nějak vyřeší."

"Mami, to se nikdy nevyřeší. Dokud tu Gabe bude, tak ne."

Nervózně zalomila rukama. "Můžu… budu tě zbytek léta brát s sebou do práce. Na podzim možná najdeme nějakou další internátní školu -"

"Mami."

Sklopila oči. "Snažím se, Percy. Já jenom… potřebuju čas."

Na posteli se objevil balíček. Aspoň bych přísahal, že tam ještě před chvílí neležel.

Byla to opotřebovaná lepenková krabice velikosti přesně tak na basketbalový míč. Adresa na ní byla napsaná mým vlastním písmem:

Bohové

Hora Olymp

600. patro

Empire State Building

New York, stát NY

S úctou

Percy Jackson

Nahoře byla černým fixem silným, výrazným mužským písmem napsaná adresa našeho bytu a slova: VRÁTIT ODESÍLATELI.

Najednou jsem pochopil, co mi to Poseidón říkal na Olympu.

Balíček. Rozhodnutí.

Ať uděláš cokoli, věz, že jsi můj. Jsi pravý syn boha moře.

Podíval jsem se na mámu. "Mami, chtěla bys, aby Gabe zmizel?"

"Percy, to není tak jednoduché. Já -"

"Mami, prostě mi to pověz. Ten kretén tě bil. Chceš, aby zmizel, nebo ne?"

Zaváhala a pak málem nepostřehnutelně přikývla.

"Ano, Percy. Chci. A snažím se sebrat odvahu, abych mu to řekla. Ale to za mě nemůžeš udělat. Nemůžeš řešit moje problémy."

Podíval jsem se na krabici.

Mohl bych vyřešit její problém. Chtělo se mi rozříznout tu krabici, praštit s ní na pokerový stůl a vytáhnout to, co je uvnitř. Mohl bych si založit vlastní zahradu soch, přímo tam v obýváku.

Tak by to udělal nějaký řecký hrdina v bájích, pomyslel jsem si. A tak by si to Gabe zasloužil.

Ale báje o hrdinech vždycky skončily tragicky. To mi řekl Poseidón.

Vzpomněl jsem si na podsvětí. Představil jsem si Gabeovu duši, jak se navěky vznáší na Asfodelových polích nebo je odsouzena k nějakému příšernému mučení za ostnatým drátem Trestných polí - k věčné partii pokeru až po pás ve vařícím oleji za poslechu opery. Mám právo poslat tam někoho? I když je to Gabe?

Před měsícem bych nezaváhal. Ale teď…

"Můžu to udělat," oznámil jsem mámě. "Jeden pohled dovnitř téhle krabice a už tě nikdy nebude trápit."

Podívala se na balík a vypadalo to, že okamžitě pochopila, o co jde. "Ne, Percy," vydechla a couvla. "To nemůžeš."

"Poseidón o tobě řekl, že jsi jako královna," prozradil jsem jí. "Říkal, že za tisíc let nepotkal ženu, jako jsi ty."

Tváře jí zčervenaly. "Percy -"

"Ty si zasloužíš něco lepšího než tohle, mami. Měla bys jít studovat, získat vzdělání. Můžeš napsat ten svůj román, seznámit se třeba s nějakým prima chlapem, žít v bezva domě. Nemusíš mě už chránit tím, že budeš žít s Gabem. Nech mě, ať se ho zbavím."

Setřela si z tváře slzu. "Mluvíš tak moc jako tvůj otec," zašeptala. "Jednou mi nabízel, že kvůli mně zastaví příboj. Nabídl se, že mi postaví palác na dně moře. Myslel si, že může mávnutím ruky vyřešit všechny moje problémy."

"Co je na tom špatného?"

Její jasné oči jako by ve mně pátraly. "Myslím, že to víš, Percy. Myslím, že se mi natolik podobáš, že to chápeš. Jestli má můj život něco znamenat, musím ho žít sama. Nemůžu nechat boha, aby se o mě postaral… nebo o mého syna. Musím… najít kuráž sama. Tvoje výprava mi to připomněla."

Poslouchal jsem zvuky pokerových žetonů, klení a sportovní kanál z televize v obýváku.

"Nechám ti tady tu krabici," rozhodl jsem. "Pokud by ti vyhrožoval…"

Byla bledá, ale přikývla. "Kam půjdeš, Percy?"

"Na Vrch polokrevných."

"Na léto… nebo navždycky?"

"To se uvidí."

Dívali jsme se na sebe a já cítil, že je mezi námi nevyslovená dohoda. Uvidíme, jak bude všechno vypadat na konci léta.

Dala mi pusu na čelo. "Budeš hrdina, Percy. Budeš největší ze všech."

Naposled jsem se rozhlédl po svém pokoji. Měl jsem pocit, že už ho neuvidím. Pak jsem se s mámou vydal ke vchodovým dveřím.

"Už mizíš, smrade?" zavolal za mnou Gabe. "Tak spánembohem."

Naposled mě píchly pochybnosti. Jak se můžu vzdát tak dokonalé šance, jak se mu pomstít? Odcházím odtud a mámu jsem nezachránil.

"Hej, Sally," zavolal Gabe. "Co bude s tím karbošem, co?"

V máminých očích zahořel zatvrzelý vzdor a já si pomyslel, že ji nakonec možná přece jenom nechávám v dobrých rukách. V jejích vlastních.

"Ten karbanátek už se nese, drahý," odpověděla Gabeovi. "Karbanátek s překvapením."

Podívala se na mě a zamrkala.

Poslední, co jsem viděl, než se za mnou zavřely dveře, byla máma, která si Gabea měřila, jako by uvažovala, jak by vypadal jako zahradní socha.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a dvě