Období: srpen 2011

Čekal jsem, že se vyfintí, ale měla na sobě džíny a plandavý svetr a přes to dlouhý silný kabát. Všiml jsem si, že má červené rukavice. „Tys je našla?“ ukázal jsem na ně. Zašklebila se. „Celou tu dobu byly u mě v pokoji.“ zaúpěla. „Spadly za radiátor. A samozřejmě že jsem je našla až po tom, co jsem mámě přiznala, že jsem chodila venku bez nich. Co tvůj tatínek a bratr, jsou doma?“ číst dál

Když jsem přišel, Evra se díval na televizi. „Něco nového?“ zeptal jsem se. „Nic.“ číst dál

Debbie se jmenovala Rulíková a příšerně to příjmení nesnášela. „To je věc, jmenovat se skoro jako nějaká jedovatá rostlina!“ zuřila. číst dál

Bydlet ve městě bylo zvláštní. První dva dny mě hluk a pach div nedohnal k šílenství. Při mých posílených smyslech to bylo jako být v zapnutém mixéru. Přes den jsem polehával na posteli a hlavu jsem si přikrýval nejtlustším polštářem, jaký jsem našel. Koncem týdne jsem si ale na ty hrozně ostré zvuky a pachy přivykl a naučil jsem se nevšímat si jich. číst dál

Rozhodl jsem se, že vystoupení s Madame Oktou, cvičenou pavoučicí pana Hroozleyho, odvedu sám. Uměl jsem to s ní dobře. Kromě toho mi připadalo legrační zasednout mu místo. Byl jsem s ním na prknech hodněkrát, ale vždycky jen jako jeho křoví. číst dál

Jakmile se mě čepel dotkla, zkameněl jsem, ale pan Hroozley si toho vůbec nevšímal. Mírně nůž odstrčil od svého krku a pak mi hodil stříbrný křížek. číst dál

O měsíc dřív… číst dál

pachu krve se až dělá zle. Stovky mrtvých těl visí na stříbřitých hácích, jsou ztuhlá, lesknou se zmrzlou krví. Vím, že to jsou jen zvířata, krávy, prasata, ovce, ale pořád o nich přemýšlím, jako by to byli lidé. číst dál

Lokty jsem se prodírala mačkanicí v herně, kolem pokladny a toalet. Jenže Vee jsem u fotbálku nenašla. Ani Elliota s Julesem. číst dál

Ke stolu jsem se vrátila jako omámená. Elliot se skláněl nad fotbálkem, Vee výskala a prohýbala se smíchy a Jules pořád scházel. číst dál