Lokty jsem se prodírala mačkanicí v herně, kolem pokladny a toalet. Jenže Vee jsem u fotbálku nenašla. Ani Elliota s Julesem.
„Asi už odešli,“ řekl Patch. V očích mu pobaveně jiskřilo. Jenže u Patche to mohlo znamenat něco i leccos jiného.
„Budeš potřebovat hodit domů.“
„Vee by mě tu nenechala,“ odsekla jsem a postavila se na špičky, abych viděla nad hlavy lidí.
„Určitě hrajou stolní tenis.“
Razila jsem si cestu davem, Patch se mi držel v patách a upíjel z plechovky sody, kterou si koupil u vchodu. Nabídl, že mi taky jednu koupí, ale v současném stavu bych ji ani neudržela v rukou.
U stolního tenisu nebylo po Vee a Elliotovi ani stopy.
„Nebo jsou u automatů,“ dělal si Patch ze mě legraci. Zrudla jsem. Vee, kde sakra jsi?
Patch mi podal sodovku. „Vážně se nechceš napít?“
Podívala jsem se nejdřív na plechovku a pak na něj. Krev mi vřela už jen z představy, že položím rty tam, kde ještě před chviličkou měl on ty své, ale ani za nic na světě to nepřiznám. Místo toho jsem prohrabala kabelku a vytáhla mobil. Displej se mi černě vysmíval a odmítal se nechat zapnout. Nechápala jsem, jak se mohla baterka tak rychle vybít, vždyť jsem ji těsně před odjezdem nabíjela. Mačkala jsem tlačítko znovu a znovu a znovu, ale marně.
„Moje nabídka pořád platí,“ ozval se Patch.
Jasně, to si radši někoho stopnu, bude to bezpečnější. Jenže jsem se třásla ze zážitku na Archandělovi. Nehledě na to, jak moc jsem se snažila obrázek vlastního pádu vytěsnit z mysli, stále se vracel. Padala jsem… a pak jízda skončila. Prostě jen tak. Nic úděsnějšího jsem v životě nezažila. A nejhorší na tom všem je, že nikdo jiný si toho nevšiml. Ani Patch, který seděl přímo vedle mě.
Plácla jsem se dlaní do čela. „Auto! Čeká na mě na parkovišti.“
Za půl hodiny jsem už zlostí viděla rudě. Neon byl pryč. Nemůžu uvěřit, že Vee odjela beze mě. Možná se stalo něco vážného. Ale to se nedozvím, dokud nejdřív nezprovozním telefon. Snažila jsem se ovládat, ale pokud mě tady opravdu nechala, má se na co těšit. Žluč mi vřela, Vee si to pěkně odskáče.
„Co dál?“ ptal se Patch.
Kousla jsem se do rtu a zvažovala další možnosti. Žádné nabyly. Bohužel nevím, jestli jsem připravená přijmout Patchovu nabídku. Pocit nebezpečí kolem sebe šířil i normálně, dnes v noci však vyzařoval i jakousi skrytou hrozbu, ze které se mi nedělalo zrovna dobře od žaludku.
Povzdychla jsem si a modlila se, abych neudělala osudovou chybu.
„Zavezeš mě rovnou domů,“ řekla jsem. Znělo to spíš jako otázka než jako rozkaz.
„Jak si přeješ.“
Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si na Archandělovi nevšiml něčeho divného, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Bála jsem se. Co když jsem nevypadla? Co když jsem si to celé jen představovala? Třeba vidím věci, které se doopravdy nedějí. Nejdřív ten chlápek v lyžařské kukle. Teď tohle. Jsem si jistá, že mi Patch umí mluvit do hlavy, ale co ty ostatní věci? Těmi si jistá nejsem.
Patch poodešel o několik parkovacích míst dál, kde stála naleštěná černá motorka. Vyhoupl se na ni a hlavou kývl na sedadlo za sebou. „Naskoč si.“
„Teda. Pěkná motorka,“ zalhala jsem. V mých očích to byla nablýskaná smrtící past. Nikdy v životě jsem na motorku nesedla a zrovna dnes se mi na tom nechtělo nic měnit.
„Ráda cítím vítr ve tváři,“ pokračovala jsem a doufala, že hrdinská maska zakryje mou absolutní hrůzu z toho, že se poženu vpřed rychlostí přes devadesát kilometrů v hodině.
Patch měl jen jednu helmu – černou se zabarveným průhledem – a tu mi teď podával. Vzala jsem si ji, přehodila nohu přes sedadlo a málem omdlela, když jsem si uvědomila, že tu je jen úzký bezpečnostní pásek. To snad ne. Spustila jsem si přilbu přes kudrny a pod bradou ji zapnula.
„Je to těžké ne řízení?“ zeptala jsem se a myslela tím: Je to bezpečné?
„Ne,“ odpověděl Patch na vyslovenou i nevyslovenou otázku. Jemně se zasmál. „Jsi úplně ztuhlá, uvolni se.“
Jakmile vyjel z parkoviště, nabral rychlost a já se vylekala. Předtím jsem se ho decentně držela prsty za tričko, jen abych udržela rovnováhu. Teď jsem se k němu hystericky přimáčkla v doslova medvědím objetí. Patch odbočil na silnici a já jsem ho pevně stiskla stehny. Snad si toho nevšiml.
Na zamlžené příjezdové cestě před naším domem zpomalil, vypnul motor a seskočil. Sundala jsem si helmu a opatrně ji položila na přední sedadlo.
Fajn, řeknu něco jako: Díky za svezení, uvidíme se v pondělí. Jenže slova se vytratila, jak Patch přešel po příjezdové cestě a zamířil nahoru k verandě.
Radši jsem nespekulovala, proč to dělá. Doprovodí mě až ke dveřím? Páni, to je… pozorné. A co dál?
Doloudala jsem se na verandu za ním a našla ho u dveří. Pozorovala jsem ho, zmítaná zmatkem a zároveň chorobnou zvědavostí, jak vytahuje z kapsy svazek až podezřele známých klíčů a jeden po druhém strká do zámku.
Strhla jsem si z ramene kabelku a odepnula kapsičku, kde si obvykle schovávám klíče. Nebyly tam.
„Vrať mi klíče,“ vyjela jsem. Radši se nedomýšlet, jak se moje klíče dostaly do jeho kapsy.
„Vypadly ti v herně, když si naháněla mobil,“ řekl.
„Je mi jedno, kde mi vypadly, prostě je naval zpátky.“
Patch zvedl ruce, nevinnost sama, a ustoupil od dveří. Ramenem se opřel o zeď a sledoval mě, jak odemykám. Zkusila jsem klíčem otočit. Nešlo to.
„Zasekl jsi ho.“ Zoufale jsem klíčem zalomcovala. Nic. Couvla jsem. „No prosím. Zkus si to sám, ty odborníku. Ani se nehne.“
S ostrým cvaknutím odemkl. Ruku položil na kliku a obočí se mu vyklenulo do otázky: Mohu?
Polkla jsem, abych zahnala okouzlení a zároveň znepokojení, které se ve mně vzájemně tloukly.
„Teď zmiz. Na cestě nikoho nepotkáš, jsem doma sama.“
„Celou noc?“
Sakra. Větší pitomost jsem vážně říct nemohla. „Za chvíli přijde Dorothea,“ zalhala jsem. Dorothea se ještě dlouho nevrátí, vždyť je sotva půlnoc.
„Dorothea?“
Naše hospodyně. Je stará, ale silná. Hodně silná,“ strašila jsem ho. Marně.
„Fíha, děsivé,“ pravil, vytáhl klíče ze zámku a podal mi je.
„Záchod vyčistí zvenčí i zevnitř do minuty. Je to víc než děsivé.“ Popadla jsem klíče a proklouzla kolem něj. Měla jsem v plánu zabouchnout mezi námi dveře, ale než jsem se otočila, Patch se už nacpal na práh, paži strčil dovnitř, chytil se zárubně a bránil mi zavřít.
„Nepozveš mě dovnitř?“ zeptal se s okouzlujícím úsměvem.
Zamrkala jsem. Pozvat ho dovnitř? Do našeho domu? Když tu nikdo není? Ha há.
„Je pozdě.“ Pokračoval se vzpurným leskem v očích. „Určitě umíráš hlady.“
„Ne. Ano. Chci říct, ano, ale…“
Najednou byl uvnitř.
O tři kroky jsem couvla. Kopnutím zabouchl dveře.
„Máš ráda mexickou kuchyni?“
„Já…“ Já bych hlavně ráda věděla, co pohledáváš v mém domě!
„Tacos?“
„Tacos?“ zopakovala jsem.
Zjevně ho to pobavilo. „Rajčata, salát, sýr.“
„Já sakra vím, co je tacos.“
Než jsem ho stačila zastavit, obešel mě a kráčel dál do bytu. Na konci haly odbočil doleva, přímo do kuchyně. Sklonil se ke dřezu a umyl si ruce. Jako doma. Zašel do spíže, prohledal ledničku, nějaké ingredience sebral tuhle, jiné tamhle – salsu, sýr, salát, rajčata. V zásuvce našel nůž.
Nad obrázkem Patche s kuchyňským zabijákem v ruce jsem málem propadla panice, když tu mou pozornost upoutalo něco mnohem horšího. Zacouvala jsem zpátky a v zavěšených vyleštěných pánvičkách zkontrolovala svůj odraz. Moje vlasy! Vypadala jsem. Jako by mi na hlavě vyrostl obří trs rudého plevele!
Patch se smál. „Ty zrzavé vlasy máš od přírody?“
Zpražila jsem ho pohledem. „Nemám zrzavé vlasy.“
„Nerad ti kazím iluze, ale jsou zrzavé. Víc by nezčervenaly, ani kdybych je zapálil.“
„Jsou hnědé.“ Možná jsem v nich měla lehounký nádech do ruda, ale pořád jsem brunetka. „To je světlem.“
„Pravda, asi je to světlem.“ Úsměv mu rozdělil obličej na dvě půlky a ve tvářích se objevily dolíčky.
Vyběhla jsem nahoru, svázala si vlasy do copu a zároveň se snažila utřídit myšlenky. Absolutně se mi nezamlouvala představa, že se mi po domě potuluje Patch… ozbrojený nožem. Máma by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem ho pozvala dovnitř, když tu není Dorothea.
Vrátila jsem se za dvě minuty a našla ho při práci v kuchyni. „Díky za svezení,“ zkřížila jsem paže na hrudi, abych dala jasně najevo, že mě rozčiluje. „Máš to u mě.“
Přestal krájet. „Už je to skoro hotové.“
Všimla jsem si, že vyměnil nůž za jiný, s větší a ostřejší čepelí. Jako by slyšel, na co myslím, podíval se na nůž a zkoumavě si ho prohlédl. Na čepeli pableskovalo světlo. Útroby se mi sevřely strachem.
„Polož ten nůž,“ poručila jsem tiše.
Patch se podíval na mě a zpátky na nůž. Snad minutu váhal. Pak ho odložil.
„Já ti přece neublížím, Noro.“
„Hned jsem… klidnější,“ vydala jsem ze sebe, ale přes stažené hrdlo jsem sotva dýchala.
Roztočil nůž a ten, když se zastavil, mířil špičkou přímo na mě.
„Pojď sem, naučím tě připravovat tacos.“
Ani jsem se nehnula. Třpyt v jeho očích varoval, že bych se měla bát… a já se bála. Ale strach je přece i lákavý. Znervózňuje mě, neuvěřitelně mě znervózňuje. Vedle něj nemůžu věřit ani sama sobě.
„A co třeba udělat… obchod?“ Sklonil hlavu, tvář mu zakryl stín. Pohlížel na mě zpoza sklopených řas. Výsledný efekt mu dodal na důvěryhodnosti. „Pomůžeš mi s tacos a já ti zodpovím pár otázek.“
„Mých otázek?“
„Dobře víš, co tím myslím.“
Věděla jsem to naprosto přesně. Dovolí mi nahlédnout do svého světa. Do světa, ve kterém mi umí promlouvat do mysli. Zase řekl správnou věc ve správné chvíli.
Beze slova jsem se postavila vedle něj. Posunul přede mě krájecí prkénko.
„Nejdřív,“ řekl, postavil se za mě a položil dlaně na kuchyňskou desku, těsně vedle mých, „si vyber rajče.“ Sehnul hlavu tak nízko, že se téměř dotýkal mého ucha. Horký dech mě šimral na kůži. „Dobře. A teď si vezmi nůž.“
„To kuchař vždycky stojí tak blízko?“ zavrčela jsem a nevěděla, zda se mi ten neklid z jeho blízkosti líbí, nebo mě děsí.
„Když prozrazuje tajemství kuchyně, tak ano. Vezmi ten nůž.“
„Mám ho.“
„Dobrá.“ Ustoupil a pečlivě mě zkontroloval, pátral po sebemenší chybě.
Pohledem klouzal nahoru a dolů tam a zase zpátky. To mě znervózňovalo, ale všimla jsem si slabého pochvalného úsměvu.
„Vaření není žádná věda,“ řekl. „Je to vrozené. Buď umíš, nebo neumíš. Jako chemie. Jsi připravená na chemii?“
Přitlačila jsem čepel na rajče. Rozskočilo se na dvě části. Obě se kolébaly na prkénku.
„To mi řekni ty. Jsem připravená na chemii?“
Vydal ze sebe nedefinovatelný zvuk a zašklebil se.
Po večeři Patch uklidil nádobí do dřezu. „Já myju, ty utíráš.“ V rychlosti prohledal zásuvky, než objevil utěrku a hravě mi ji hodil.
„Mám připravené ty otázky,“ připomněla jsem. „Začneme tou nocí v knihovně. Sledoval jsi mě…“
Hlas se mi vytratil. Patch se líně opíral o pult, černé vlasy mu koukaly zpod kšiltovky, a usmíval se. To stačilo, abych zapomněla všechno, co jsem mu chtěla říct a hlavou mi prolétla myšlenka, která mě naprosto rozhodila.
Chci ho políbit. Hned.
Patch pozvedl obočí. „Co?“
„Eh… nic. Vůbec nic. Myj, já utírám.“
Proč Patche bereš jako nějaký zlozvyk? Ptala jsem se sama sebe. Víš, že je špatný, tak proč mu nedokážeš odolat?
Mytí nádobí netrvalo dlouho. Skončili jsme a zůstali stát u linky těsně vedle sebe. Patch přistoupil a vzal mi z ruky utěrku, naše těla se dotkla. Ani jeden z nás se nepohnul, aby přerušil to křehké pouto, jež nás spojovalo.
Couvla jsem jako první.
„Máš strach?“ zamumlal.
„Ne.“
„Lhářko:“
Puls mi vyletěl nahoru. „Z tebe ne.“
„Ne?“
Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. „Možná se jenom bojím…“ Vzápětí jsem proklínala samu sebe. Proč s tím vůbec začínám? Co tím sleduju? Přece Patchovi nevyslepičím, co všechno mě na něm děsí. Určitě by mě pak provokoval ještě víc. „Možná se jen bojím… bojím…“
„Mít mě ráda?“
Vděčná, že to nemusím dokončit sama, jsem automaticky přikývla. „Ano.“ Pozdě ni došlo, k čemu jsem se přiznala. „Ne! Rozhodně ne! Tohle jsem říct nechtěla!“
Tiše se rozesmál.
„Přiznávám, že mě trochu znervózňuješ,“ pravila jsem.
„Ale?“
Opřela jsem se o linku, abych získala podporu. „Ale taky mě tak maličko přitahuješ a to se mi vůbec nelíbí.“
Patch se zazubil.
„A nebuď drzý,“ vyjela jsem na něj a zkusila ho odstrčit. Ale on si mou ruku přitiskl k hrudi, přetáhl mi rukáv přes dlaň a uvěznil ji uvnitř. Stejnou věc provedl i s druhým rukávem. Držel mě bezpečně lapenou ve vlastním tričku jako v poutech. Nadechla jsem se k protestu.
Přistoupil ještě blíž, až stál těsně u mě. Najednou mě zvedl a vysadil na linku. Obličej se mi ocitl na stejné úrovni jako ten jeho. Znehybnil mě temným, svůdným úsměvem. Tehdy mi došlo, že kolem podobného okamžiku má představivost tančila už několik dní.
„Sundej si čepici,“ vylétlo ze mě dřív, než jsem to mohla zastavit.
Sklouzla mu přes okraj tváře.
Seděla jsem na kuchyňské lince, nohy se mi komíhaly podél jeho boků. Něco uvnitř mi říkalo, ať přestanu… ale snažila jsem se ten hlas zatlačit nazpátek a nevnímat ho.
Položil ruce na linku, těsně vedle mých stehen. Sklonil hlavu a přisunul se ještě o kousek blíž. Obklopila mě jeho vůně, připomínající tmavou vlhkou zeminu.
Dvakrát jsem se ostře nadechla. Ne. To není správné. Tohle ne a už vůbec ne s Patchem. Je strašlivý. Tím dobrým způsobem, ano, ale i tím špatným. Moc špatným.
„Měl bys jít,“ vydechla jsem. „Rozhodně bys měl jít.“
„Semhle?“ Přitiskl mi rty na rameno. „Nebo sem?“ Přesunul se na krk.
Můj mozek se nezmohl na jedinou rozumnou myšlenku. Patchova ústa postupovala severně k čelisti, jemně mi sála kůži…
„Asi mi upadnou nohy,“ prozradila jsem. Absolutní lež. Celým tělem mi probíhalo mravenčení, včetně nohou.
„To se dá vyřešit.“ Chytil mě za stehna.
Vtom zazvonil telefon. Při tom zvuku jsem nadskočila a bleskově ho lovila z kapsy.
„Ahoj, zlatíčko,“ ozvala se máma.
„Můžu ti zavolat později?“
„Jistě. Děje se něco?“
Zavěsila jsem. „Musíš odejít,“ řekla jsem Patchovi. „Hned.“
Nasadil si čepici. Ve stínu, který vrhala na jeho tvář, jsem viděla jen rty zkroucené v uličnickém úsměvu.
„Nejsi namalovaná.“
„Asi jsem zapomněla.“
„Tak tedy sladké sny.“
„Jasně. Žádný problém.“ Co to povídal?
„A ta párty zítra…“
„Rozmyslím si to,“ hlesla jsem.
Patch mi do kapsy strčil kousek papíru a jeho dotyk mi vyslal do nohy horký vzrušivý impuls.
„Tu máš adresu. Budu na tebe čekat. Přijď sama.“
Za chviličku jsem zaslechla, jak se za ním zabouchly vchodové dveře. Tváře mi hořely. To bylo o fous, blesklo mi hlavou. Na ohni není nic špatného… ale když se postavíte moc blízko, spálíte se. To je třeba si pamatovat.
Opřela jsem se o skříňky a mělce dýchala.
2025 ©